841–900 z 144252 Autoři
Sam Taplin (48)
Britský spisovatel beletristických i populárně-naučných knih pro děti a mládež.
Více od autora
Richard Konkolski (19)
Richard Konkolski je český mořeplavec a vítěz řady námořních závodů, třikrát obeplul sám zeměkouli. Richard Konkolski se vyučil zedníkem a vystudoval stavební průmyslovku. Už od mládí se věnoval jachtingu, začínal v TJ ŽD Bohumín. V letech 1959 až 1966 se účastnil řady jachtařských závodů, stal se mistrem severní Moravy. V roce 1972 se účastnil závodů osamělých mořeplavců OSTAR přes Atlantik z anglického Plymouthu do Newportu. Vzhledem ke zlomenému stěžni a dalším problémům se mu podařilo připlout na celkovém 41. místě. Po ukončení závodu pokračoval na vlastnoručně vyrobené jachtě Niké I v cestě kolem světa. Po 342 dnech ukončil plavbu v roce 1975 v Plymouthu a později v polském Svinoústí a Štětíně. Stal se prvním Čechoslovákem, který obeplul zeměkouli a Niké I druhým nejmenším plavidlem. Byl oceněn mimo jiné tituly zasloužilý mistr sportu , sportovec roku severomoravského kraje , ocenění za sportovní úspěchy ÚV ČSTV , jachtař roku , mistr sportu . Řadu ocenění získal také v Polsku. Emigroval v červnu 1982. Během výjimečného stavu v Polsku odplul s manželkou Miroslavou a synem Richardem ze Štětína, kde měl loď Niké II. Přistál v naprostém pořádku až v Newportu v americkém státě Rhode Island. Zde řadu let žil a do Česka se vrátil až v roce 2016 . Po sametové revoluci v roce 1999 udělil Richardu Konkolskému Český svaz jachtingu čestné členství jako ocenění za propagaci českého jachtingu u nás a v zahraničí. Konkolski je autorem několika knih, filmů a televizních dokumentů. V současnosti vlastní multimediální studio, kde se věnuje výrobě filmů a propagačních materiálů. V roce 2013 byl Richard Konkolski oceněn medailí za zásluhy o stát v oblasti sportu....
Více od autora
Peter Jilemnický (45)
Peter Jilemnický byl slovenský spisovatel, novinář, učitel a komunistický politik českého původu. Narodil se v Kyšperku , ve východních Čechách. Pocházel z rodiny strojvedoucího; měl dva sourozence, bratra Jindřicha a sestru Marii. Vzdělání získal v měšťanské škole škole v Kyšperku a v Červené Vodě, potom pokračoval na Střední zemědělské škole v Chrudimi, ale maturoval na učitelském ústavu v Levicích na jižním Slovensku. Po ukončení studií pracoval jako učitel na Slovensku. V roce 1922 vstoupil do Komunistické strany Československa. V letech 1926–8 pobýval v Sovětském svazu. V roce 1927 byl přijat do sovětské komunistické strany a studoval na moskevském Státním institutu žurnalistiky. V roce 1928 se vrátil do ČSR a do r. 1929 působil spolu s E. Urxem v Moravské Ostravě v redakci Pravdy, ústředního orgánu KSČ pro Slovensko. Od roku 1936 učil ve městě Svätý Jur nedaleko Bratislavy, v roce 1939 se odstěhoval do Čech do vesnice Poříčí u Litomyšle. Do roku 1942 pak učil na vesnických školách. Jilemnický se za okupace zapojil do protifašistického boje. Byl členem ilegální komunistické odbojové organizace ve východních Čechách. Bratr Jilemnického byl v listopadu 1941 popraven. Jilemnický byl 27. října 1942 vyšetřován v Poříčí Gestapem a dalšího dne během výslechu v Pardubicích zatčen. V Pardubicích byl osm měsíců vězněn a v polovině června 1943 byl převezen do terezínské Malé pevnosti. Následně byl převezen do věznice v Litoměřicích a v říjnu odsouzen na osm let vězení. Vězení trávil v káznici Griebo u Coswigu poblíž Dessau. Na konci dubna 1945 se mu podařilo opustit tábor pod jménem jednoho polského vězně, který tam zemřel. Do Poříčí se vrátil 25. května 1945. V letech 1945–1946 byl zvolen poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Komunistickou stranu Slovenska . V roce 1945 nastoupil...
Více od autora
Miloslav Bureš (35)
Miloslav Bureš byl český hudebník a trumpetista. Byl odchovancem Vlastimila Kloce. Od roku 1958 působil plných devět let v orchestru Karla Vlacha, s nímž také nahrál své první sólové snímky. Během angažmá ve Vlachově kapele si průběžně doplňoval odborné hudební vzdělání studiem na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1966 ve třídě profesora Václava Junka. V té době už Burešovu trubku důvěrně znali posluchači rozhlasu i televizní diváci, když řada jeho instrumentálních nahrávek dosáhla nebývalé popularity, navzdory tehdy prudce stoupající oblibě vokálních sólistů. Dodnes je v živé paměti např. Burešova nahrávka Rossovy Večerky z roku 1965. Následovaly další tituly, včetně skladeb domácích autorů, inspirovaných právě Burešovým interpretačním uměním a schopností dodat jim přesvědčivého výrazu. Do této kategorie v prvé řadě patři známé Vomáčkovy Gladioly. Od přelomu let 1967/1968 účinkoval Bureš jako sólista v orchestru Berlínského rozhlasu řízeném Günterem Gollaschem. Autorita, s níž byl německými kolegy přijímán, se záhy odrazila i v pohostinském působení s dalšími tamními špičkovými tělesy, včetně orchestrů Waltera Eichenberga, Jürgena Hermanna, Siegfrieda Maie a v neposlední řadě i s vlastním studiovým ansámblem. . Burešovou zásluhou zdomácněly v tehdejší NDR mnohé české populární písničky a nejedna z jeho Instrumentálních verzí tuzemských hitů připravila půdu pro pozdější spontánní přijetí jejich původních interpretů německými posluchači . Současně s touto činností využil Bureš každé příležitosti k účinkování doma, pravidelně se např. zúčastňoval nahrávání a koncertů interjazzového tělesa. V roce 1974 stál Bureš u zrodu Orchestru Čs. televize, v němž působil jako sólista až do své předčasné smrti. Vedle už zmíněné Kanasty nahrál v Supraphonu další samostatná alba Serenády pro tr...
Více od autora
Marie Poledňáková (15)
Marie Poledňáková, rodným jménem Marie Jandová , je česká scenáristka, režisérka a mediální podnikatelka. Marie Poledňáková se narodila ve Strakonicích do rodiny univerzitního profesora. V 15 letech měla vážnou autonehodu a krátce poté prodělala zánět srdečního svalu, který jí na několik měsíců upoutal na lůžko. Po absolování gymnázia chtěla studovat chemii, což jí nebylo umožněno z kádrových důvodů – část rodiny emigrovala. Namísto na vysokou školu nastoupila do továrny na nádobí Napako. Byla vdaná, jejím manželem byl Ivan Poledňák, český muzikolog. Mají spolu jedno dítě – syna Petra Poledňáka. Manželství ale nevydrželo, po několika letech se opět rozvedli a Marie zůstala sama s tehdy osmiletým Petrem. Právě tato událost se později stala inspirací k oblíbeným komediím s Tomášem Holým v hlavní roli. Petr si prostě sháněl náhradního tatínka, mimoto toužil jet s mámou na hory a mít psa jako jeho bratranec. V roce 1961 jí dramaturg Jaroslav Dietl nabídl místo asistentky režie v Československé televizi. Jako asistentka režie pracovala 10 let. Po večerním studiu AMU obor dramaturgie pracovala jako scenáristka a režisérka. V roce 1982 odešla na Barrandov, kde pracovala šest let jako režisérka Filmového studia Barrandov. V roce 1990 spoluzaložila akciovou společnost FTV Premiera, která získala první licenci pro soukromé televizní vysílání v Česku . Po prodeji obchodního podílu v roce 1994 podniká v nakladatelství a vydavatelství Premiéra Studio. Film Jak dostat tatínka do polepšovny vyvolal pozdvižení na mezinárodním festivalu v Monte Carlu. Odborná porota po projekci prohlásila, že Tomáš Holý je nejlepším dětským hercem od dob Shirley Templové a na počest Marie Poledňákové uspořádali slavnostní oběd. Film dostal hlavní cenu Zlatá nymfa a cenu Cine del Duca, která se uděluje režisérům do 30 let, přesto, že Marii bylo už 37. Po návratu do Československa se pozlacené sošky zmocnil tehdejší ředitel Československé Televize, Jan Zele...
Více od autora
Josef Hrabák (38)
Josef Hrabák byl český literární historik, teoretik a kritik, komparatista a univerzitní profesor české literatury. Jeho dcerou je jazykovědkyně Marie Krčmová. Po maturitě v roce 1931 studoval v letech 1931-1934 češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Doktorát filozofie získal v roce 1937 prací Staropolský verš ve srovnání se staročeským, habilitační práci Smilova škola obhájil roku 1946, v roce 1948 byl jmenován profesorem. Titul doktora filologických věd získal v roce 1956 prací Studie ze starší české literatury. V letech 1935-1945 učil na středních školách v Lipníku nad Bečvou a v Brně. Od roku 1945 přednášel na Filozofické fakultě MU v Brně, kam v roce 1953 přešel natrvalo, současně v letech 1946-1952 působil na brněnské pedagogické fakultě. V roce 1948 byl na jmenován na pedagogické fakultě řádným profesorem české a slovenské literatury a v letech 1950-1952 byl na této fakultě proděkanem. V roce 1953 přešel zpět na filozofickou fakultu a v letech 1954-1960 děkanem filozofické fakulty. Na konci padesátých let působil i jako prorektor Masarykovy univerzity. V letech 1953-1970 vedoucím katedry České literatury a literární vědy. Roku 1937 byl přijat do Pražského lingvistického kroužku. Byl předsedou Literárněvědné společnosti při Československé akademie věd , od roku 1952 byl členem vědecké rady Ústavu české a světové literatury ČSAV a vědeckým vedoucím brněnského pracoviště, které bylo zřízeno 1961 z jeho podnětu. Byl členem uměnovědného kolegia ČSAV a hlavním redaktorem Památek staré literatury české . V roce 1965 by zvolen členem korespondentem ČSAV. Od roku 1970 byl členem redakční rady České literatury, v letech 1970-1972 hlavním redaktorem. Byl také redaktorem Hosta do domu, Časopisu Matice Moravské , Literatury ve škole , redigoval List Sdružení moravských spisovatelů , Listy filologické (1961-1987...
Více od autora
Jiří Rajlich (36)
Jiří Rajlich je český historik se zaměřením na vojenské a letecké dějiny. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1991 působí ve Vojenském historickém ústavu, kde je ředitelem historicko-dokumentačního odboru. Ve svých pracích se zabývá meziválečnou i poválečnou historií československého letectva, osudy československých letců na západní frontě během druhé světové války, ale i činností Luftwaffe v českých zemích nebo Čechoslováky bojujícími ve španělské občanské válce. Zaměřuje se i na obraz armády a bezpečnostních sborů ve filmu a televizi. Kromě autorství desítek historických knih, které vyšly v Česku i v zahraničí, a stovek vědeckých studií byl také kurátorem řady muzejních výstav a expozic. Za svou literární činnost obdržel Cenu Miroslava Ivanova, byl vyznamenán Záslužným křížem ministra obrany II. i III. stupně. Jako jeden ze členů týmu Vojenského historického ústavu třikrát získal cenu Gloria musealis. Dne 28. října 2019 mu prezident České republiky Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy I. třídy. Je předsedou redakční rady časopisu Historie a vojenství a členem redakčních rad časopisů Letectví a kosmonautika, Vojenská história a Securitas Imperii.
Více od autora
Jaroslav Vašák (34)
Jmenuji se Jaroslav Vašák . Mým koníčkem a zároveň povoláním je obor kuchař-číšník a sbírání gastronomických zajímavostí z celého světa, čemuž se věnuji od r. 1968 a mám titul Mistr kuchař . Moje sbírka je velice hodnotná, byla oceněna v pražském Klubu sběratelů kuriozit jako Pozoruhodná a Špičková, byla velice dobře hodnocena i na Střední hotelové škole v Praze i ve SOU v Klánovicích a zájem projevila i Guinessova kniha rekordů. Náplní sbírky je přes 5 000 stran textu z nejrůznějších oblastí gastronomie. Jaroslav Vašák zemřel 1. prosince 2019.
Více od autora
Jack Higgins (32)
Jack Higgins se narodil 27.7.1929 a vyrůstal střídavě v Anglii a Irsku. Prošel řadou různých zaměstnání, dálkově vystudoval na Londýnské univerzitě a od roku 1958 působil jako učitel. V této době začíná pod svým skutečným jménem Harry Patterson i pod různými pseudonymy vydávat dobrodružné romány situované z velké části do období druhé světové války. Dnes jich má na kontě přes 60 a mnohé se dočkaly filmového zpracování.
Více od autora
Harry Harrison (35)
Harry Maxwell Harrison byl americký autor science fiction, kreslíř a esperantista, který žil v mnoha zemích, včetně Mexika, Anglie, Dánska, Itálie a Irska. Harrison vystudoval uměleckou akademii a než se stal spisovatelem, živil se jako ilustrátor. Nicméně známým se nestal díky svým časopiseckým stripům, ale satirickým románům. Z nich nejznámější jsou série knih Ocelová krysa a Bill, galaktický hrdina. Známý je také jeho dystopický román Místo, místo! Více místa! o přelidnění a vyčerpání nerostných zdrojů planety a také cyklus Planety smrti. Společně s Brianem Aldissem sestavil několik antologií. Ocelovou krysou je v této sérii nazýván prohnaný podvodník Jim diGriz. V těchto příbězích je se značnou dávkou humoru popisována jak jeho kriminální kariéra, tak i jeho dobrodružství ve službách zákona. K sérii byl vydán také gamebook: Série Bill, galaktický hrdina je parodií na Hvězdnou pěchotu Roberta A. Heinleina. Je o rekrutovi vrženém doprostřed hvězdné války. Tato trilogie popisuje alternativní dějiny, celý děj vychází z předpokladu, že meteorit, který před 65 miliony let zasáhl Zemi a způsobil vyhynutí dinosaurů, na Zemi nedopadl. Děj popisuje střet rodící se lidské civilizace s civilizací inteligentních potomků mosasaurů. Další trilogie s tematikou „alternativních dějin“. Harrison ji vytvořil ve spolupráci s Tomem Shippeyem, který je uveden jako spoluautor pod pseudonymem John Holm. Děj se začíná odehrávat ve středověké Anglii, kde probíhá zápas tradičních místních kultů s pronikajícím křesťanstvím, ale současně i se severskými kulty přinášenými vikingskými nájezdníky. Autor rozvíjí hypotézu, zda dostatečně charismatická osobnost mohla ve vhodném čase vytvořit syntézu křesťanství a nordických kultů, pod touto myšlenkou sjednotit Anglii a zásadně ovlivnit další kulturní vývoj celé Evropy: Z cyklu Alternativní historie. Princ Albert na sklonku svého života zasáhl do zahraniční politiky Velké Británie a svým ...
Více od autora
Eva Bešťáková (32)
Nar. 12.9.1932 v Kolíně. Po ukončení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy působila od r. 1963 jako středoškolská profesorka a později redaktorka nakladatelství Kruh. Z politických důvodů musela toto místo opustit, v letech 1974–88 pracuje jako knihovnice v podniku Vodovody a kanalizace v Hradci Králové. Knižně debutovala psychologickým románem Myší válka , po němž vydala ještě další čtyři knihy ze současnosti. Její šestou knihou je povídková sbírka Voláni černé kachny . Jde o povídky pro mládež, rozdělené do oddílů „tajemství“, „dobrodružství“ a „fantazie“. Osm povídek patří do SF. Tematicky se často zabývají kontaktem s jinou civilizací, ať už na bázi testování lidstva , či přímé hrozby, která lidem od mimozemšťanů hrozí . Povídky jsou psány jednoduchým stylem a jejich neoriginálnost svědčí o autorčině neznalosti žánru. Vyspělejší je sbírka lyrických vánočních příběhů Vánoce na nitkách . Obsahuje mimo jiné osm povídek s prvky fantastiky, vesměs spekulující o možnosti navrátit tok času a změnit lidský osud. SF povídky publikovala také časopisecky v Zápisníku: Invaze , Skvělý manévr , Návrat , Pramen života , Autobus , Iluze , Cesta do pekel , Píseň vojenského oddílu a Meteorit .
Více od autora
Dixie Browning (42)
Pod pseudonymem Bronwyn Williams se skrývají dvě sestry Dixie Browning a Mary Williams. Dnes jsou obě na odpočinku, ale ve svých historických romancích se vrátily do dětství, které strávily na pobřeží v Severní Karolíně, kde byl jejich dědeček námořním kapitánem. Tam také většinou situují děje svých historických příběhů, které spolu vymýšlejí od roku 1988. Dixie Browning sama je autorkou téměř sedmdesáti romancí ze současnosti.
Více od autora
David Weiss (11)
David Weiss se narodil se v roce 1909, již v útlém věku projevoval zájem o umění. Jeho otec byl malíř. Od čtyř let, kdy Weiss osiřel, se o něj starala jeho teta z Philadelphie. V roce 1933 vystudoval Temple University a přestěhoval se do New Yorku, kde se stal osobním tajemníkem Erwina Piscatora, a poté vedoucím dramatických seminářů na New School for Social Research. Po neúspěšné herecké kariéře Weiss pracoval na více než 50 pracovních místech , než se obrátil k psaní. David Weiss byl ženatý 53 let s výtvarnicí Stymean Karlen, až do své smrti v roce 1998. Karlen často přispěla poezií jeho románů. Pár žil v New Yorku, Londýně a Kalifornii. Po její smrti Weiss napsal biografii své manželky. David Weiss zemřel 29. listopadu 2002. Příčinou byla tromboflebitida způsobená komplikací z pádu. Bylo mu 93 let.
Více od autora
Axel Munthe (18)
Axel Martin Fredrik Munthe byl švédský lékař a spisovatel, pacifista a ochránce zvířat. Axel Munthe pocházel z rodiny švédského lékárníka. Rodina pocházela původně z Flander, v 16. století se usadila ve Švédsku. Byl dvakrát ženatý, jeho první manželkou byla Ultima Hornberg, se kterou měl jednoho syna, druhou manželkou byla Hilda Pennington-Mellor, která pocházela z aristokratické anglické rodiny. Spolu měli dva syny. Je zajímavé, že ve své biografické knize Boken om San Michele ani jednu manželku nezmiňuje. Axel Munthe studoval na univerzitě v Uppsale , pak ve Francii na univerzitách v Montpellier a Paříži. Po skončení studia zůstal v Paříži, kde ho ovlivnil především Jean-Martin Charcot. Nabyl kvalitní vzdělání, plynně mluvil švédsky, francouzsky, anglicky, italsky a německy. V Paříži si po studiu otevřel ordinaci a působil jako neurolog. Léčil především ženy z vyšších společenských vrstev, přičemž používal i některé neortodoxní léčebné postupy. Získal si poměrně velký majetek. Mezi jeho pacientky patřila i členka švédské královské rodiny, korunní princezna Viktorie Bádenská. Kromě léčení majetných se však věnoval i charitě a léčení chudých. Navštěvoval chudobince a útulky nejpotřebnějších, kde poskytoval bezplatně odborné rady, léčil chudé a nakupoval za vlastní peníze léky. Jeho filantropie a charitativní činnost se projevila v roce 1883, kdy v okolí italského města Neapol propukla cholerová epidemie, a také po zemětřesení na severu Sicílie v roce 1906, kde dobrovolně a bez nároku na odměnu působil několik týdnů v Messině a zachraňoval zraněné lidi. Během první světové války působil v řadách Červeného kříže, přičemž své zkušenosti popsal v práci Red Cross, Iron Cross . V roce 1887 skončil svou praxi v Paříži a odešel do Itálie, kde se nejprve usadil v Římě a začlenil se do mezinárod...
Více od autora
Achille Gregor (19)
Achille Gregor byl český redaktor, scenárista, humorista a spisovatel. Narodil se v rodině advokátního úředníka a baletky Národního divadla. Jméno dostal po italském kmotrovi. V rodné Praze absolvoval větší část dvouleté obchodní školy , pak vystřídal celou řadu různých povolání, učil se také automechanikem. Byl úředníkem a zároveň redaktorem Trampského zpravodaje, reklamním pracovníkem divadla D 34, jehož hlavním dramaturgem, režisérem a vlastníkem divadelní koncese byl Emil František Burian, vydavatelem studentského satirického časopisu H2SO4 , redaktorem Českého slova a také filmovým statistou. Od roku 1935 byl zaměstnancem koncernu Melantrich. Vedl filmovou rubriku jeho deníku Telegraf. Na sklonku 2. světové války byl pracovně nasazen do továrny v Praze Holešovicích. Kvůli první manželce, Židovce polského původu a komunistce, která na začátku války uprchla do Anglie, byl vyšetřován gestapem. Po skončení 2. světové války pomáhal tři měsíce jako dobrovolný ošetřovatel v Terezíně. Pak na čtyři měsíce přijal možnost pobýt u kamaráda v Anglii. Po návratu do Prahy se stal stálým spolupracovníkem časopisu Dikobraz, v letech 1969 – 1979 byl redaktorem sobotní přílohy deníku Svobodné slovo Kvítko. Podobal se herci Miloši Kopeckému, s nímž si jej lidé často pletli. Je znám jako autor fejetonů, příběhů podaných s humorem až satirou. První takové práce napsal ještě během války . Napsal též několik cestopisů, velice populární kuchařku, knihu životopisů a divadelních scénářů. Některé z cestopisů byly vydány v přílohách časopisů. Tomu všemu se vymyká jeho scifistická práce, novela Odnikud nikam, která byla vydána jako románová příloha časopisu Svět sovětů v roce 1964. Popisuje vznik třetí světové války a život na Zemi po ní....
Více od autora
Zdeněk Kalista (34)
Zdeněk Kalista byl český katolický historik, básník, literární kritik, editor a překladatel. Zdeněk Kalista se narodil v rodině učitele. V roce 1919 maturoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Dále vystudoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii, dějiny výtvarných umění a klasickou archeologii, byl žákem Josefa Pekaře, Jaroslava Bidla a Hynka Vysockého. Pod Pekařovým vedením napsal dizertační práci o Humprechtu Černínovi z Chudenic. Obhájil ji roku 1923. V roce 1924 byl promován doktorem filozofie. V témže roce začal pracovat jako asistent Historického semináře. V letech 1921–1923 byl místopředsedou Literární skupiny, od roku 1928 členem výboru Kruhu českých spisovatelů. Svá díla zpočátku podepisoval též jako Z. V. Kalista. Roku 1931 se na filozofické fakultě UK habilitoval prací Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic, docentem byl jmenován roku 1932. Jmenování profesorem se připravovalo od roku 1938, ale kvůli uzavření českých vysokých škol k němu nedošlo. Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze tedy souvisle působil v letech 1924–1939 a 1945–1948. Po roce 1948 musel pro své pravicové názory a katolické smýšlení z univerzity odejít. Stal se jednou z obětí politických procesů – v roce 1951 byl zatčen a 4. července 1952 v tzv. procesu se Zelenou internacionálou proti katolické inteligenci odsouzen k trestu odnětí svobody na 15 let. V roce 1960 byl propuštěn a odešel do penze. V roce 1966 rehabilitován. V tomto období psal lektorské posudky pro různá nakladatelství a věnoval se překladatelské práci. V letech 1968–1969 přednášel jako mimořádný profesor na Univerzitě Karlově. Publikoval v řadě českých i zahraničních literárních a historických periodik . Jako autor hesel se podílel i na Masarykově slovník...
Více od autora
Vladimír Miltner (13)
Vladimír Miltner byl jedním z předních českých indologů. Navštěvoval gymnázium v Karlových Varech. Již v té době studoval hindštinu a urdštinu. Po maturitě nastoupil na Karlovu univerzitu do oboru indická filologie a indologie. Nejdříve pracoval v jazykové škole, později nastoupil jako pracovník ČSAV. V roce 1967 začal své tříleté působení na univerzitě v Paříži. Když byl nucen odejít z politických důvodů z ČSAV, pracoval chvíli jako kuchař a poté se uplatnil jako redaktor časopisu 100+1 ZZ a překladatel. Po pádu komunistického režimu se vrátil na akademickou půdu ČSAV. Zemřel za nevyjasněných okolností v Indii na cestě po řece Ganze. Zabýval se především indologií se zřetelem na hindštinu, staroindickou erotiku, medicínu a jídlo. Publikoval anglicky i česky. Překládal ze sanskrtu, páli, hindštiny, maráthštiny, bradžštiny, hindaví, urdštiny, bengálštiny a angličtiny.
Více od autora
Valentin Petrovič Katajev (40)
Valentin Petrovič Katajev byl ruský sovětský spisovatel, dramatik, scenárista a novinář. Narodil se v Oděse a prožil v ní své mládí. Pocházel z rodiny učitele. V době první světové války bojoval na frontě jako dobrovolník, v té době také začal působit jako válečný zpravodaj a dopisovatel, což posléze dělal i během Velké vlastenecké války. V době Říjnové revoluce v roce 1917 vstoupil do řad nově vznikající Rudé armády, ve které sloužil do roku 1920, kdy se vrátil do Oděsy. Od roku 1922 žil v Moskvě. Mezi jeho nejznámější díla patří kniha Na obzoru plachta bílá inspirovaná revolučním rokem 1905 v Ruském impériu v době autorova dětství v rodné Oděse. Kniha tvoří vlastně první část rozsáhlejší trilogie Vlny Černého moře. Dalším velmi známým dílem je kniha Syn pluku odehrávající se za druhé světové války v době Velké vlastenecké války. Od šedesátých let 20. století převažují v jeho díle autobiografické prvky Stal se jedním z nejznámějších sovětských spisovatelů, jeho pověst je však nejednoznačná. Na jednu stranu byl oceňován vyznamenáními a byl vnímán jako úzce spjatý se sovětským režimem. Na druhou stranu byl spisovatelem s bezmeznou fantazií, citlivým a původním; podporoval inovátorskou práci nových autorů a popisoval i to, co chtěla oficiální sovětská historie potlačovat.
Více od autora
Růžena Svobodová (38)
Růžena Svobodová, rozená Růžena Čápová byla česká spisovatelka. Narodila se v Mikulovicích u Znojma, kde byl otec správcem klášterního panství řádu premonstrátů. Brzy se rodina přestěhovala do Prahy a ona vyrůstala v premonstrátském klášteře na Strahově, kde otec získal velký služební byt. S matkou zde prožívala náboženské obřady, úctu k světcům a k svatým; otec v ní zase probouzel zájem o literaturu. Jeho předčasná smrt proměnila celou situaci rodiny, když bylo Růženě jako nejstarší z jeho čtyř dětí teprve dvanáct let. Doma zavládla autoritativní matka, která byt z velké části pronajímala. Růžena absolvovala Vyšší dívčí školu, kromě toho navštěvovala na Smíchově klášterní penzionát benediktinek Sacré Coeur, aby se zdokonalila ve francouzštině. Stala se pak domácí učitelkou. V roce 1890 se provdala za básníka F. X. Svobodu v naději, že získá společenskou nezávislost. Měla svůj společenský salon, který navštěvovali Antonín Sova, Vilém Mrštík, František Václav Krejčí, F. X. Šalda, Otakar Štorch-Marien, výtvarnice Zdenka Braunerová, herečky Hana Kvapilová, Hana Benoniová, z literárně činných žen Božena Benešová a později i Marie Pujmanová. Sblížení se Šaldou se rokem 1893 proměnilo v milostný vztah. Milostné vzplanutí ji na čas poutalo také k J. S. Macharovi. V průběhu první světové války se věnovala charitě; působila v českém národním svépomocném sdružení České srdce jako zakladatelka a vedoucí Dětského odboru. Humanitární práce tohoto sdružení spočívala v organizování pobytu pražských či vídeňských dětí na venkově, kde dostávaly zdravou stravu, zatímco v hlavních městech říše vlivem válečných let neúměrně strádaly. Tehdy již byla vážně nemocná se srdcem. Roku 1918 založila časopis Lípa, který sama redigovala. Své humanitární a publikační aktivity směřovala k politice, ale nechtěla se zapojit do s...
Více od autora
Rudolf Čechura (31)
Rudolf Čechura byl český spisovatel, věnující se dětské a detektivní literatuře. Pracoval jako učitel, úředník. V šedesátém roce nastoupil do redakce vědy a techniky Hlavní redakce pro děti a mládež Československého rozhlasu. Po několika letech přešel pak z rozhlasu do časopisu Věda a technika mládeži , od roku 1973 byl literátem na volné noze. Napsal námět k večerníčkovým seriálům Maxipes Fík a Hugo z hor, dětem je určena také kniha Pavián mezi lidmi, využívající vědeckofantastický námět k poučení o pravidlech slušného chování. Čechurovým literárním vzorem byl Arthur Conan Doyle a vytvořil četné pastiše na jeho dílo . V roce 1967 se stal členem londýnské Společnosti Sherlocka Holmese. Rudolf Čechura je také autorem scénáře televizní hororové komedie Šplhající profesor , v níž hrál Holmese Viktor Preiss. Dalším okruhem Čechurovy tvorby byly dobrodružné romány, odehrávající se v jeho rodném severočeském pohraničí v pohnuté době po druhé světové válce: Jako zvíře, Šperhák, Namydlená šikmá plocha.
Více od autora
Radko Pytlík (26)
Radko Pytlík je český literární historik, spisovatel a editor; v denním tisku užívá autorskou šifru "rp". Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška a jeho Osudům dobrého vojáka Švejka. Narodil se v rodině vědce hydrobiologa. Po absolvování reálného gymnázia v Praze od roku 1947 studoval češtinu, literární vědu a filosofii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V roce 1952 obhájil doktorskou disertaci na téma „Počátky tvorby Jaroslava Haška“. Ke konci studií pracoval jako tajemník odboru umění Socialistické akademie. Od roku 1951 po celou kariéru publikoval články v denním tisku – Lidové noviny, Rudé právo, Svobodné slovo a v periodikách , Host do domu, Kulturní tvorba, Věda a život, Divadlo, Květy, Dikobraz, Literární noviny, Tvorba a dalších. Zasloužil se o popularizaci české literatury a literárního humoru. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil roku 1955 do Ústavu české a světové literatury Československé akademie věd v Praze, kde zůstal po celou vědeckou kariéru. Kromě toho přednášel na FFUK v Praze i v zahraničí. Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška, ale psal také o jeho literárních současnících Vilému Mrštíkovi, E. E. Kischovi, Franzi Kafkovi, Josefu Kadlecovi, Jiřím Křenkovi a dalších, ze současných spisovatelů se věnoval například Bohumilu Hrabalovi. V roce 1991 odešel do důchodu. Byl dvakrát ženat. Jeho druhou manželkou se stala Věra Dyková , jež byla archivářkou Památníku národního písemnictví a v současnosti vede nakladatelství Emporius. Jeho synem z druhého manželství je zpěvák Vojtěch Dyk.
Více od autora
Otakar Dorazil (35)
Spisovatel a historik Otakar Dorazil se narodil ve Strážnici, kde měl jeho otec JUDr. Josef Dorazil advokátní praxi. Zemřel ve Valašském Meziříčí. Vystudoval stavební inženýrství a pak historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde na sklonku života působil jako vůbec první lektor metodiky vyučování historie na středních školách. Za studií pracoval v akademickém spolku Palacký ve Valašském Meziříčí. Byl iniciátorem tzv. „létacích knihoven" a stál u zrodu Veřejné čítárny a knihovny ve Valašském Meziříčí. Podílel se na zvolení TGM poslancem za valašská města. Mnoho práce vykonal také pro Československý červený kříž. Byl autorem mnoha historických publikací, mj. Světové dějiny v kostce a autobiografie Chtěl jsem být učitelem .
Více od autora
Leontina Mašínová (32)
Leontina Mašínová byla česká spisovatelka, autorka historických a historicko-biografických románů, sbírek pověstí a legend a dětské literatury. Narodila se v Plzni jako dcera lékárníka, dětství prožila v Plzni, Praze, Zbraslavicích a v Kutné Hoře, kam se rodina přestěhovala po smrti otce. Absolvovala kutnohorský učitelský ústav voršilek a až do předčasného odchodu do penze ze zdravotních důvodů v roce 1930 působila jako učitelka na měšťanských školách: nejprve v obcích Hrubý Jeseník, Loučeň a Pečky, od roku 1923 v Lázních Bělohrad. Krátce, ve školním roce 1920/21, učila na Slovensku v Liptovském Mikuláši. V Lázní Bělohrad žila až do konce svého života, po penzionování se plně věnovala literární tvorbě. Na všech svých působištích se zapojovala i do místního kulturního a veřejného života. Počátky jejího mimoškolního působení jsou spojeny s loutkovým divadlem, pro něž napsala několik her. Od počátku 20. let pracovala ve Společnosti přátel literatury pro mládež a přispívala do časopisů pro děti nebo dětských příloh novin . Později publikovala také v Časopise učitelském a Učitelských novinách nebo regionálním tisku. Významnou úlohu v jejím životě hrála víra: jako aktivní členka Českobratrské církve přispívala od 30. let do časopisů Český bratr, Jednota bratrská, Kostnické jiskry a Růžový palouček. Též redigovala Bratrský zpěvník . V Lázních Bělohrad spolupracovala s městským muzeem a kulturní a propagační komisí města, sbírala národopisné materiály. Město jí v roce 1945 udělilo čestné občanství, je zde i pohřbena na hřbitově na Byšičkách. Dílo Leontiny Mašínové zahrnuje více než 50 knih. Začínala jako autorka pohádkových her pro loutkové divadlo, nejmenším dětem byly určeny i její první práce, knížky veršů . Tvorba pro děti představuje podstatnou část jejího díla, později jsou to též pohádky, historické povídky a sbírky převyprávěných pověstí a l...
Více od autora
Jiří Kotalík (24)
Narozen 22. 7. 1920 v Praze, zemřel 26. 1. 1996 tamtéž. PhDr., profesor dějin umění, umělecký kritik, překladatel z angličtiny, ředitel Národní galerie v Praze, publikace z oboru.
Více od autora
Jaroslav Čechura (34)
Jaroslav Čechura je český historik, specializující se na novověké sociální dějiny. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obory historie – politická ekonomie – dějiny umění. V letech 1977 až 1986 byl pracovníkem Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze; dalších 17 let vedl Archiv Národního muzea a 25 let redakci historické řady Časopisu Národního muzea. Učil na FF UK a spolupracoval též s Max-Planck-Institut für Geschichte v Göttingenu. Kromě toho vyučuje na KTF UK a Technické univerzitě v Liberci. Je členem několika redakčních či vědeckých rad. Od počátku se profiloval jako medievalista a zabýval se hospodářskými a sociálními dějinami Čech ve středoevropském kontextu. Později rozšířil svůj záběr o období raného novověku, jež nahlíží „zdola“, konkrétně pak prizmatem poddanských vztahů, každodennosti, rebelií, kriminality, sexuality, stavovské politiky či tradiční kultury venkova. Vzhledem k nebývalému rozsahu knižní tvorby, která cílí nejen na odborného, ale i laického konzumenta, tak Čechura náleží k nejvýznamnějším současným českým představitelům mikrohistorie. V rámci reorganizace bylo schváleno děkankou filosofické fakulty UK rozhodnutí ředitele Ústavu českých dějin Ivana Šedivého o zrušení profesorského místa se specializací na české dějiny raného novověku s účinností 1. července 2015. Zrušení místa, a tedy Čechurovo propuštění, vzbudilo jisté překvapení v rámci univerzity, ovšem upozornil na ně i Petr Zídek v Lidových novinách.
Více od autora
Jaromíra Kolárová (24)
Jaromíra Kolárová, rozená Setničková , byla česká spisovatelka, dramatička a scenáristka. Jaromíra Setničková se narodila v dělnické rodině, dětství prožila na periferii v Bubenči a dělnické kolonii v Holešovicích, což ovlivnilo část její prozaické i dramatické tvorby. V Praze vystudovala reformní reálné gymnázium, kde v roce 1938 složila maturitní zkoušku. Krátce poté odjela do Paříže, kde chtěla studovat, ale vrátila se a zapsala se na FF UK na obor čeština a francouzština. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 navštěvovala abiturientský kurz při obchodní akademii a v letech 1940 – 1945 pracovala jako referentka ve Svazu tesařských mistrů. V téže době se podílela na činnosti dětského amatérského loutkového divadla Domovina. Po válce se vdala a začala znovu studovat na FF UK, po narození druhého dítěte, syna Vladimíra, však studium ukončila. V letech 1947 – 1949 byla externí redaktorkou týdeníku Rolnické hlasy. Roku 1950 se i s rodinou přestěhovala do Ostravy; krátce působila v kulturní rubrice krajského deníku Nová svoboda, 1951 se stala tajemnicí pobočky Svazu československých spisovatelů. Poté pracovala jako lektorka Státního divadla v Ostravě. Když byl v roce 1952 její manžel zatčen a ve vykonstruovaném politickém procesu odsouzen za velezradu, sabotáž a špionaž na 15 let do vězení, byla nucena pracovat jako úřednice Velkoobchodu průmyslovým zbožím . Byla jí znemožněna jakákoli publikační činnost, její hry byly staženy z repertoáru divadel, filmové synopse a scénáře nebyly realizovány. Po manželově podmínečném propuštění v roce 1959 a následné rehabilitaci v roce 1963 působila jako dramaturgyně nejprve v ostravském televizním studiu, po návratu do Prahy v r. 1965 pak v Československé televizi Praha. Na počátku roku 1968 byla redaktorkou nakladatelství Práce, záhy těžce onemocněla , o rok později je jí přiznán invalidní důchod. V letech 1969 – 1971 pobývala v ...
Více od autora
Jackson Gregory (34)
Středoškolský učitel, žurnalista, jeden z úspěšnějších amerických autorů z první poloviny dvacátého století. Drtivá většina jeho knih byly westerny. Formou příběhů byla obvykle úspěšná kombinace množství akce, dobrodružství a napětí spolu se spolehlivou dějovou linií. Jackson sám byl skutečně také v mládí kovbojem, pracujícím na dobytčích rančích v Nevadě.
Více od autora
Eva Urbaníková (30)
Eva Urbaníková je slovenská spisovatelka a zakladatelka vydavatelství EvitaPress. V 18 letech odešla z rodné Žiliny, vystudovala žurnalistiku, a poté pracovala jako moderátorka v Rock FM rádiu. Je rozvedená a má dvě děti, Lindu a Filipa. Její knihy jsou pro český knižní trh překládány do češtiny.
Více od autora
Edmondo De Amicis (35)
Edmondo De Amicis byl italský spisovatel, novinář, básník a autor dětské literatury. Jeho nejznámější knihou je román Srdce . De Amicis se narodil ve městě Oneglia v provincii Imepria v Ligurském kraji u Janovského zálivu. V roce 1848 se rodina přestěhovala do Cunea. Po gymnazijních studiích v Cuneu navštěvoval přípravnou vojenskou školu v Turínu , později kadetní školu v Modeně , v roce 1865 získal hodnost poručika a stal se důstojníkem armády Italského království. Bojoval v bitvě u Custozzy během války o nezávislost. Ve Florencii redigoval vojenský časopis La vita militare a napsal svá první díla, povídky týkající se frontových zkušeností . Ty jsou sebrány v knize Črty z vojenského života , kterou později přepracoval a vydal pod názvem Vojenský život . Zde jako dvaadvacetiletý překvapil tím, že napsal čtivý povídkový soubor z vojenského života, který obsahuje jak veselé výjevy, tak dojemné scény a kniha ukazuje autora jako člověka se sklonem k moralizování. V roce 1870 opustil armádu a vstoupil do redakce časopisu La Nazione v Římě. Hodně cestoval a jeho zábavné i popisné dopisovatelské články z té doby sloužily jako základ pro jeho knihy cestopisných črt: Španělsko , Holandsko , Zápisky z Londýna , Maroko , Cařihrad , Zápisky z Paříže a další. Nejnověji byla kniha Costantinopoli vydána v roce 2005 s předmluvou, kterou napsal Umberto Eco. Tento žánr byl tehdy v italské literatuře novinkou. De Amicisova nejslavnější kniha Srdce byla vydána nakladatelstvím Treves 17. října 1886, což je v Itálii první školní den. Úspěch díla byl obrovský: v několika měsících byla vydána v zemi autora 40krát a byl přeložena do deseti jazyků. Předlohou a inspirací pro...
Více od autora
Barbara Delinsky (31)
Barbara Delinsky vyrůstala na předměstí Bostonu a v tomto městě také vystudovala psychologii a sociologii. Nějaký čas pak pracovala v Massachusettské společnosti pro prevenci násilí na dětech, a když v sobě po narození prvního syna objevila talent k fotografování, přispívala svými fotografiemi a krátkými reportážemi do časopisu Belmont Herald. Záhy si uvědomila, že má přirozené nadáni pro vyjadřování se slovem a že ji psaní baví a uspokojuje. Protože ale pocházela z prostředí, kde literární sklony nebyly běžné, ani ji nenapadlo, že by se mohla psaním knih doopravdy živit. Teprve když zůstala doma, aby se starala o děti, rozhodla se zkusit štěstí s psaním ženských románů. Roku 1981 tak vyšla její první kniha, a protože se u čtenářů setkala s úspěchem, brzy následovaly další. Do dnešního dne vydala Barbara Delinsky přes sedmdesát románů a mnohé z nich byly přeloženy do více než pětadvaceti jazyků. Příběhy Barbary Delinsky jsou studiemi mezilidských vztahů, ať už jde o manželství, přátelství, vztahy rodičů a dětí či sourozenců navzájem. "Psaní," říká autorka, "se pro mě stalo formou sebevyjádření, prostředkem, jak sdílet hluboké zážitky, které mi přinesl život. Zároveň ale vycházím z každodenní zkušenosti a snažim se, aby moje postavy byly čtenářům blízké." Právě proto jsou pro autorku nejčastějším zdrojem inspirace skutečné situace a události. Důležitou roli při jejich uměleckém zpracování pak hraje zevrubná znalost prostředí. Například při psaní knihy Léto odhodlání se Delinsky musela obeznámit s chovem angorských králíků a lovem humrů, obory, o kterých do té doby neměla sebemenší představu. "Informace hledám na internetu i u odborníků," říká spisovatelka. "Ověřila jsem si, že věrohodnost prostředí je pro příběh skoro stejně důležitá jako plastické vykreslení postav."
Více od autora
Zdeněk Pohlreich (23)
Zdeněk Pohlreich je český šéfkuchař, gastronom, podnikatel, lektor, herec, autor kuchařek a moderátor kuchařských pořadů na televizi Prima. V letech 2009 až 2018 moderoval pořad Ano, šéfe! Poté, co nesložil přijímací zkoušky na střední školu, nastoupil do učebního oboru kuchař. Vaření jej nejprve vůbec nebavilo. Po vyučení nastoupil do pražského hotelu Stop. Na přelomu 70. a 80. let byl členem reprezentačního baseballového týmu. Po zájezdu do Nizozemska začal uvažovat o emigraci a v roce 1986 se k ní rozhodl. Realizoval ji o tři roky později. Přes jeden rok strávil v Nizozemsku jako šéfkuchař restaurace Het Schellinkje, odtud po obdržení povolení odjel do australského Adelaide, kde mu v začátcích pomáhal strýc. Začal jako sous-chef v restauraci La Guillotine, v níž se později stal šéfkuchařem. Po návratu z emigrace postupně pracoval na stejných pozicích v pražských hotelech Renaissance, Villa Voyta, Radisson SAS nebo Marriott. V roce 2007 založil vlastní podnik v ulici Na Poříčí poblíž Náměstí Republiky – Café Imperial ve stylu prvorepublikových Grand Café. O rok později zakládá druhou restauraci Divinis na Starém Městě za Týnským chrámem, ta je vedena v italském duchu. Zatím posledním přírůstkem do sítě Pohlreichových podniků je v roce 2016 otevřené moderní české bistro Next Door by Imperial, které se nachází naproti první restauraci. Do povědomí široké veřejnosti se Zdeněk Pohlreich dostal díky jeho působení v pořadech TV Prima. Mezi ty nejznámější patří gastronomické reality-show Ano, šéfe! a Na nože podle námětu britských pořadů kuchaře Gordona Ramseyho. K těmto dvěma prvním pořadům se později přidaly také Šéf na grilu, Česko vaří s Pohlreichem, Vařte jako šéf!, Už dost, šéfe!, Teď vaří šéf!, Rozpal to, šéfe! a Zdeňkova akademie. Zdeněk Pohlreich je také autorem mnoha kuchařek. V současnosti učí na Střední škole gastronomické a hotelové v Praze a vede několik kurzů v rámci Pražského kulinářského institutu.[...
Více od autora
Zdeněk Burian (25)
Zdeněk Michael František Burian byl český malíř a ilustrátor dobrodružných knih. Proslul zejména svými paleontologickými rekonstrukcemi společně s profesorem Josefem Augustou. Zdeněk Michal Burian se narodil 11. února 1905 v Kopřivnici. Jeho otcem byl Eduard Burian. Jeho matkou byla Hermína Burianová. V letech 1905 až 1909 pobýval Zdeněk Burian s rodiči ve Štramberku v domě čp. 38. Kolem roku 1910 se Zdeněk Burian přestěhoval s rodiči do Kopřivnice a začal zde navštěvovat obecnou a měšťanskou chlapeckou školu. V roce 1919 složil úspěšně přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze. Dne 24. října 1919 byl čtrnáctiletý Burian zapsán jako mimořádný studující Akademie výtvarných umění v Praze. Nastoupil do prvního semestru Všeobecné malířské školy, kterou vedl profesor Jakub Obrovský. Na škole vydržel ale pouze necelé dva roky. Ve školním roce 1920/1921 šestnáctiletý Zdeněk Burian svá studia přerušil. Po odchodu ze školy se začal živit jako ilustrátor. Ilustroval především dobrodružnou literaturu. První knihou, k níž takto přispěl, bylo Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona, které vyšlo v září roku 1921. V letech 1924 až 1925 zahájil ilustrování časopisu „Širým světem“ a knih České grafické unie. Od roku 1925 pracoval na geografickém cyklu „Země a lidé“. Dne 14. února 1927 se Zdeněk Burian oženil s Františkou Loudovou . Pro nakladatelství Josefa Richarda Vilímka začal od roku 1927 Burian postupně ilustrovat časopisy: Humoristické listy, Malý čtenář, Dobrodružný svět, ...) a potom též i dobrodružné knihy. V roce 1930 ilustroval Zdeněk Burian první knihy nakladatele Jana Toužimského. Od června roku 1932 pak začal pracovat pro nakladatelství Toužimský & Moravec. Pod vedením docenta Josefa Augusty namaloval Zdeněk Burian v roce 1935 svých prvních šest rekonstrukcí. Vzájemná spolupráce trvala až do...
Více od autora
Wilhelm Hauff (22)
Wilhelm Hauff byl německý romantický spisovatel, jehož tři almanachy autorských pohádek z let 1825–1827 patří k trvalým hodnotám světové literatury. Wilhelm Hauff se narodil roku 1802 ve Stuttgartu. Po smrti svého otce roku 1809 žil se svou matkou a třemi sourozenci u svého dědečka v Tübingenu, kde se samovzdělával v jeho knihovně. Od roku 1817 studoval na klášterní škole v Blaubeurenu a od roku 1820 teologii a filozofii na tübingenské univerzitě, kde byl členem studentského nacionalistického spolku Tübinger Burschenschaft Germania. Roku 1824 se stal ve Stuttgartu domácím učitelem v rodině württemberského ministra války Ernsta Eugena Freiherra von Hügela. V té době začal psát fantastické povídky a pohádky, jejichž náměty nacházel ve starých bájích, pověstech a v orientálních Pohádkách tisíce a jedné noci, které pak vydal ve třech svazcích Pohádkového almanachu pro syny a dcery vzdělaných stavů. V každém almanachu jsou pohádky pospojovány pomocí tzv. rámcového příběhu v jeden celek a almanachy jsou také podle tohoto příběhu pojmenovány – Karavana , Šejk z Alexandrie a jeho otroci a Hospoda ve Spessartu . Po návratu z velké studijní cesty po Francii, Flandrech a Německu roku 1826 začal Hauff pracovat jako vedoucí redaktor beletristických částí novin Morgenblatt für gebildete Stände. Roku 1827 se oženil se svou sestřenicí Luise a těsně před smrtí se dočkal narození dcery Wilhelmine. Wilhelm Hauff zemřel roku 1827 ve Stuttgartu v pětadvaceti letech na tyfus.
Více od autora
Pierre Boulle (22)
Pierre François Marie Louis Boulle byl francouzský spisovatel ovlivněný druhou světovou válkou; píšící válečné, špionážní a sci-fi romány. Narodil se ve francouzském Avignonu. Vystudoval elektrotechniku a roku 1936 byl jako inženýr vyslán gumárenskou společností do Malajsie. Po vypuknutí druhé světové války vstoupil do francouzské armády v Indočíně a po obsazení Francie nacisty se připojil ke Francouzským svobodným vojskům. Sloužil jako tajný agent v Číně, Barmě a Indočíně. Roku 1943 byl na řece Mekong zajat francouzskými vichistickými oddíly a odveden na nucené práce. Roku 1944 se mu podařilo uprchnout, později byl vyznamenán válečným křížem. Po skončení války se vrátil ke kaučukovému průmyslu, ale po nějaké době se přestěhoval do Paříže, kde začal s psaním. Stal se významným spisovatelem, ve svých románech často využíval svých zkušeností z války. Jeho díla Most přes řeku Kwai a Planeta opic byla zfilmována. Pierre Boulle zemřel v Paříži.
Více od autora
Noah Gordon (30)
Noah Gordon je americký spisovatel. Světový úspěch si získal hlavně trilogií o lékařské dynastii Coleů . Noah Gordon se svou ženou žijí na lesní farmě v Berkshirských vrších v západním Massachusetts. Manželka je vydavatelkou místních novin, on je lékařský technik na jejich pohotovostní stanici. Mají tři odrostlé děti, Lízu, Jamie a Michaela. Při psaní trilogie se pro hodnověrnost děje nechal zaměstnat v nemocnici, studoval dějiny lékařství i různé chirurgické postupy v minulosti.
Více od autora
Milan Nakonečný (32)
Milan Nakonečný je český psycholog, historik, profesor, autor řady vysokoškolských učebnic a přední česká autorita na okultní tradici, především pak na český hermetismus. Byl též prvním předsedou obnovené tradiční české společnosti hermetiků Universalia. Milan Nakonečný vystudoval v roce 1958 pedagogiku a psychologii na Vysoké škole pedagogické v Praze, a v roce 1967 klinickou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1968 – 1969 byl na studijním pobytu v německém Mnichově. Zaměstnán byl nejprve jako dětský psychodiagnostik, posléze jako vysokoškolský pedagog. Na počátku období normalizace byl z vysoké školy z politických důvodů propuštěn. V letech 1970–1972 působil jako psycholog v krajské manželské poradně v Českých Budějovicích, v letech 1975–1985 pak jako středoškolský pedagog na Střední pedagogické škole v Soběslavi a v letech 1985–1989 opět v dětském psychodiagnostickém ústavu, tentokráte v Českých Budějovicích. Po Sametové revoluci se v roce 1990 vrátil jako pedagog na Filozofickou fakultu UK, kde vedl katedru andragogiky a personálního řízení. V současnosti vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, a na Vysoké škole obchodní, a žije v Táboře. Milan Nakonečný je autorem dlouhé řady odborných knih a článků z oblasti psychologie. Napsal však též několik knih a článků o fenoménu magie, články věnující se zejména dějinám 1. republiky, a knihu o organizaci Vlajka.
Více od autora
Max Švabinský (30)
Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský , byl český malíř a rytec. Jeden z nejvýznamnějších českých umělců dvacátého století, který byl obdivován pro neobyčejnou kreslířskou zručnost a rozmanitost grafických technik. Příkladnou celoživotní prací, spojenou s neutuchající láskou k přírodě, vytvořil dílo, jež prověřil čas. Na jeho portrétech se můžeme setkat s mnoha významnými osobnostmi jeho doby. Společně s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem patří ke generaci umělců, kteří položili základy našeho moderního výtvarného umění 20. století. Švabinský se také velkou měrou podílel na zviditelnění českého výtvarného umění v celé Evropě. Narodil se 17. září 1873 v moravské Kroměříži v Jánské ulici domě číslo 15 jako nemanželský syn Marii Švabinské. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Jeho otcem byl později prohlášen Jan Novotný z Klenovic. Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině. V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky, kde studoval v kvintě a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na které studoval do roku 1896. V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, s jejíž rodinou se znal již od roku 1895. Elu opustil v roce 1919. Manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a odděleno v roce 1931. Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha. Obě ženy byly častými modely Švabinského děl. Ela Vejrychová např. na olejomalbách Kulatý portrét a Chudý kraj, Anna Vejrychová na řadě grafik, např. Rajská sonáta. V roce 1931 se s Annou Vejrychovou oženil a žil s ní až do její smrti v roce 1942. V roce 1945 adoptoval dceru Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou . Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti...
Více od autora
Marcela Mlynářová (33)
Marcela Mlynářová se narodila 20. 3. 1948 v Praze. Literární činnosti se věnuje od roku 1999. Náměty čerpá ze svého , ne vždy lehkého, života.
Více od autora
Marcel Proust (28)
Valentin Louis Georges Eugène Marcel Proust byl francouzský romanopisec, kritik a esejista. Nejvíce se proslavil monumentálním cyklem Hledání ztraceného času, který vyšel v sedmi dílech v letech 1913 až 1927. Marcel Proust se narodil v roce 1871 v Auteuil v 16. pařížském obvodu v domě svého prastrýce dva měsíce poté, co frankfurtská smlouva formálně ukončila francouzsko-pruskou válku. Jeho narození bylo poznamenáno násilnostmi, které provázely potlačení Pařížské komuny a jeho dětství spadalo do období konsolidace Třetí republiky. Mnoho motivů z Hledání ztraceného času se dotýká rozsáhlých společenských změn, zejména úpadku aristokracie a vzestupu střední třídy, ke kterým došlo ve Francii během Třetí republiky a fin de siècle. Otec Achille Adrien Proust byl prominentní patolog a epidemiolog, zodpovědný za opatření proti šíření cholery, autor mnoha článků a knih z oboru lékařství a hygieny. Matka Jeanne Clémence Weilová pocházela z bohaté a kultivované židovské rodiny z Alsaska. Byla gramotná a sečtělá, její dopisy ukazují na dobře vyvinutý smysl pro humor. Díky své znalosti angličtiny mohla pomáhat synovi s překládáním próz Johna Ruskina. V devíti letech postihla Prousta první vážná ataka astmatu a od té doby byl považován za neduživé dítě. Proust trávíval dlouhé prázdniny v Illiers. Tato vesnice a také dům Proustova prastrýce v Auteuil se staly předlohou pro smyšlené město Combray, kde se odehrávají některé důležité scény z Hledání ztraceného času. V roce 1882, ve věku jedenácti let, se Proust stal žákem prestižního Lycée Condorcet. Vinou své nemoci ve škole často chyběl; přesto vynikal v literatuře a v posledním ročníku obdržel ocenění. Díky spolužákům získal přístup do salonů vyšší buržoazie, které mu poskytly bohatý materiál pro Hledání ztraceného času. Přes své chabé zdraví Proust rok (18...
Více od autora
Ludvík Kundera (33)
Ludvík Kundera byl český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, editor, literární historik, člen 'Sdružení Q'. Byl synovcem klavíristy a hudebního vědce Ludvíka Kundery a bratrancem známějšího spisovatele Milana Kundery. Ludvík Kundera byl spjatý s avantgardními směry, především surrealismem. Po maturitě na litoměřickém gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale přešel do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol, a proto studium na FF MU, obor bohemistika a germanistika, dokončil až v roce 1946. Za války byl totálně nasazen v Německu ve Špandavě. Po válce se stal jedním ze zakladatelů postsurrealistké Skupiny Ra. V letech 1968–70 byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, odkud byl normalizací vypuzen a žil bez stálého zaměstnání, avšak při pokračující literární činnosti, v Kunštátu. Bylo mu zakázáno publikovat, přesto se literatuře věnoval i nadále . Jako historik se zaměřoval zejména na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Ve svých rozhlasových hrách usiloval o antiiluzívní divadlo. Po roce 1989 začal přednášet, v letech 1991–2004 přednášel na katedře germanistiky FF UP. Zemřel v roce 2010 v Boskovicích. Pohřeb se konal v krematoriu v Brně, urna s ostatky pak byla pohřbena do hrobu v Kunštátě. V roce 1994 byl jmenován čestným občanem města Brna. 1. června 2000 byl jmenován čestným občanem města Litoměřice, mimo jiné jako student litoměřického gymnázia. V červnu 2000 převzal v Bratislavě Cenu Jána Smreka za celoživotní dílo - z rukou Smrekova syna I. Čieteka a prvního laureáta Ceny J. Smreka švédského básníka T. Tranströmera. V roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu 'Cenu za celoživotní dílo' oceňující přínos ke zprostředkovávání české a německé literatury. V den státního svátku 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamená...
Více od autora
Julius Komárek (27)
Julius Miloš Komárek byl český učitel, vědec, spisovatel. Vystudoval gymnázium v Klatovech a odmaturoval zde roku 1911. Pokračoval ve studiích přírodních věd na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také promoval. V roce 1919 habilitoval a od roku 1932 byl řádným profesorem zoologie a přednostou II. zoologického ústavu Karlovy univerzity. Mimo to byl docentem na Vysoké škole zemědělské. Podnikl četné studijní cesty do zahraničí a zúčastnil se několika mezinárodních kongresů. Když byl 31. října 1921 zřízen v Praze Výzkumný ústav lesnický, byl jeho vedením pověřen prof. Komárek a vedl jej až do roku 1945. Důvodem pro založení ústavu byla kalamita přemnožení bekyně mnišky. Ze své funkce jako první v střední Evropě nařídil letecké práškování proti mnišce a sosnokazu . Své zkušenosti a znalosti podal v 200 svých odborných publikací a časopisech, které se týkaly lesnictví, lékařství, myslivosti, ochrany přírody a rybářství. Byl jedním z iniciátorů zřízení národních parků v Tatrách a na Šumavě. Později se stal členem korespondentem ČSAV. Byl také myslivec a jedna z honiteb u Obroku a Tuhaně poblíž Dubé na Českolipsku nese dodnes jeho jméno. Řada různých webů zabývajících se lesnictvím, školstvím, ochranou přírody. myslivostí Např.
Více od autora
Jean-Paul Sartre (32)
Jean-Paul Sartre IPA byl francouzský filozof, spisovatel, dramatik, literární kritik a politický aktivista. Jako jeden z hlavních představitelů existencialismu a marxismu ve francouzské filosofii 20. století patří mezi nejvýznamnější postavy poválečné kultury v Evropě. Sartre svým dílem ovlivnil nejen filozofii, ale také sociologii, literární kritiku či postkoloniální studia. Často bývá také zmiňován pro nekonvenční, nicméně celoživotní vztah se spisovatelkou a feministickou teoretičkou Simone de Beauvoir. V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. On ji však odmítl s odůvodněním, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání, a věří, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce. Jean-Paul Sartre se narodil v Paříži, kde vyrůstal v měšťanském prostředí intelektuálů. Otec zemřel, když byly Jean-Paulovi dva roky. Vyrůstal pak v domě svého dědečka z matčiny strany, Carla Schweitzera, profesora němčiny na Sorbonně a strýce známého misionáře a lékaře Alberta Schweitzera. Již v útlém dětství se ponořil do literatury, která se pro něj jako malého chlapce s šilhavýma očima stala útěchou před nepřátelským světem. Navštěvoval lyceum Jindřicha IV., kde se seznámil s Paulem Nizanem, a později lyceum v La Rochelle. V letech 1922–1924 byl v přípravné třídě na lyceu Louis-le-Grand. Později byl přijat na prestižní École normale supérieure, kde se seznámil s Raymondem Aronem. Roku 1929 také poznal Simone de Beauvoir, s níž ho do konce života pojil otevřeně volný, ale trvalý partnerský vztah. V tomto období poznal i mnohé další budoucí významné autory, mezi něž patřili například Maurice Merleau-Ponty, Simone Weil, Emmanuel Mounier či Claude Lévi-Strauss. Studium ukončil roku 1929 jako nejlepší z celé filosofické třídy a poté pracoval jako učitel na lyceích v Le Havre, Laonu a Paříži. V letech 1933–1934 absolvoval pobyt na Francouzském institutu v Berlíně, kde s...
Více od autora
Jaroslav Hutka (27)
Jaroslav Hutka je český písničkář, jedna z výrazných osobností českého folkového a protestního písničkářství, zejména v 70. a 80. letech 20. století. Jeho hudební kariéra začala koncem 60. let a proslavil se svými poetickými texty a postojem proti komunistickému režimu v Československu. Hutka byl součástí české undergroundové hudební scény, která podléhala státní cenzuře a represím.
Více od autora
Hartwig Hausdorf (29)
Hartwig Hausdorf * 11.12.1955- je německý spisovatel, cestovatel a záhadolog. Hartwig Hausdorf vystudoval Mnichovskou univerzitu se specializací na cestovní ruch. Po praxi v cestovní kancelář se zaměřením na východní Asii a Čínu vedl až do roku 1999 cestovní kancelář a organizované skupinové zájezdy. Od roku 2002 pracuje na volné noze jako spisovatel a badatel. V současnosti patří mezi nejznámější záhadology který se vydává do míst, kde se děje nebo nalézá něco neobvyklého – záhadného. Vlastní zážitky a poznatky popisuje ve svých knihách. Jeho názory jsou v mnoha případech až rebelské a vizionářské. Věří, že v budoucnu přijde okamžik, kdy neznámé jevy nebudou vědci škatulkovat jako paranormální fenomén a zavrhovat je okamžitě jako nesmysl, ale začnou se jimi zabývat. Až teprve tehdy přijde skutečný pokrok..
Více od autora
Hana Prošková (17)
Hana Prošková, rozená Bořkovcová byla česká spisovatelka především detektivních povídek a novel. Hana Prošková se narodila v rodině hudebního skladatele Pavla Bořkovce. Po maturitě na Dívčím reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské strávila zbytek druhé světové války jako totálně nasazená v leteckém průmyslu. Po válce vystřídala celou řadu zaměstnání až se roku 1966 stala redaktorkou v nakladatelství Albatros, kde pracovala až do důchodu. Do literatury vstoupila Hana Prošková roku 1962 jako básnířka . Dále doprovodila verši celou řadu dětských leporel, omalovánek a vystřihovánek, překládala z němčiny, ruštiny a slovinštiny. Nejširší veřejnosti je ale známá jako autorka perfektně psychologicky prokreslených detektivních povídek a novel spojených ve většině případů dvěma hlavními hrdiny – amatérským detektivem a znalcem lidské povahy malířem Horácem a kriminalistou nadporučíkem a později kapitánem Vašátkem. Dcery: Magdalena Rejholcová, Marie Kroupová, Kateřina Závadová 12 vnuků, mezi nimi Pavel Rejholec , Janek Kroupa, Mikuláš Kroupa V letech 2013 až 2019 připravila Česká televize sérii televizních filmů, v nichž byly detektivní povídky přeneseny do tehdejší současnosti. V hlavním rolích se představili David Matásek jako Horác a Viktor Preiss jako Vašátko, cyklus režírovala Lucie Bělohradská.
Více od autora
Eduard Škoda (26)
Narozen 1933. Publicista, rozhlasový autor a moderátor, věnuje se uměleckým památkám Prahy, knihy a učebnice pro děti, dětské encyklopedie.
Více od autora
Zdeněk Durek (27)
MUDr. Zdeněk Durek je lékař, antropolog, filolog, básník a cestovatel. Narodil se v Havlíčkově Brodě v srpnu 1939. Absolvoval fakultu všeobecného lékařství v Praze a spolu s medicínou se věnoval studiu hindštiny, perštiny a urdštiny na Ústavu orientálních jazyků. Později svůj zájem přenesl na další jazykové oblasti, do austronéské zejména. Po studiích pracoval v nemocnici na Vinohradech, na interní klinice prof. Syllaby. V létě 1966 emigroval do Itálie, kde krátkodobě přijal nabídku firmy Rizzoli v Milánu jako obchodní zástupce. V následujícím roce odešel do Spojených států. Žil zpočátku v Kalifornii, za čas si otevřel lékařskou praxi a usadil se trvale v Chicagu. Dnes tam žije se ženou a třemi dětmi. Jako lékař a specialista na tropické choroby se účastnil vědeckých výprav do různých částí světa. Přechodně pobýval v mnoha zemích, do kterých ho vedl soukromý zájem o jazyk a kulturu. Na Papui-Nové Guinei téměř zemřel na zápal mozkových blan. Odtamtud pochází jeho první anglicky psaná sbírka básní Dark Rainbows . Z četných cest sestavil pod názvem Jsi krásnější než krásná knížku překladů z tvorby anonymních básníků Oceánie a Orientu. Vyšla v r. 1993 u nás jako jeho debut. V současné době Zdeněk Durek pracuje na slovnících a učebnicích fidžijštiny, havajštiny a tahitštiny. Cesty a proměny napsal v zahraničí zanedlouho po emigraci. Zároveň s nimi vycházejí v Čechách dvě další knihy jeho poezie: Těžké hodiny a Čekání na čas. Ve Spojených státech vyjdou do konce roku dvě sbírky psané anglicky: Vertical Stages a Unsure Loves a jedna španělsky: La Jaula de Amor . Dr. Zdeněk Durek je členem Rotaryklubu a řady amerických a mezinárodních lékařských společností. Zastával funkci prezidenta Mezinárodního klubu lékařů a v roce 1980 byl zvolen doživotním členem Světového lékařského sdružení....
Více od autora
Vladimír Prokop (21)
Mgr. Vladimír Prokop je předním odborníkem na ilustrátory české dobrodružné literatury a autory rekonstrukcí pravěku, především pak na dílo Zdeňka Buriana.Je rovněž autorem středoškolských skrip z dějin literatury a výtvarného umění a publikuje práce týkající se uměleckých osobností Sokolovska. V současné době učí na sokolovském gymnáziu.
Více od autora
Vladimír Pazourek (35)
Narodil se v rodině obuvníka. Po studiu na učitelském ústavu v rodišti působil na obecné škole v Dolních Kounicích a od 1928 v Brně. Současně se zapsal na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, studium však ze zdravotních důvodů nedokončil. 1932–39 byl v Brně učitelem na Státní pedagogické akademii, poté se opět vrátil na obecnou školu. Souběžně ve 40. letech působil i v brněnském rozhlase a od osvobození do konce roku 1945 zde vedl literárně dramatický úsek. 1946 byl jmenován přednostou oddělení divadla pro mládež brněnské pobočky Výzkumného ústavu pedagogického, na konci 1948 mu byl přiznán invalidní důchod a odešel do výslužby. 1942–49 spolupracoval rovněž jako redaktor s nakladatelstvím Václava Petra. Byl členem Kola moravských spisovatelů, v Syndikátu českých spisovatelů působil od roku 1948 až do jeho likvidace v roce 1949 jako tajemník a jednatel akčního výboru moravské pobočky. Ve funkci tajemníka přešel rovněž do brněnské pobočky nově založeného Svazu československých spisovatelů, v 60. letech zde byl místopředsedou. 1971 se stal místopředsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů a v ustaveném normalizačním svazu působil od 1972 jako místopředseda a člen předsednictva. První básnické příspěvky, recenze a úvahy otiskoval od 1928 v Prácheňských novinách . Dále publikoval v periodikách Lidové noviny , Úhor, Středisko, Kritický měsíčník a Čteme. Po 1945 otiskoval prozaické práce, recenze věnované dětské literatuře a kulturně politické články v novinách a časopisech: Zemědělské noviny, Mladá fronta, Amerikán , Český život, Štěpnice, Národní osvobození, Obrana lidu, Lidová demokracie a Svobodné slovo , Dětská kniha, Literární noviny, Věda a život, Rolnické hlasy, Vinařství, Host do domu, Zlatý máj, Literární měsíčník aj. Na motivy Pazourkovy prózy Ústup z hranice napsal Ladislav Bublík divadelní hru Roz...
Více od autora
Vítězslav Houška (27)
Vítězslav Houška byl český spisovatel, publicista, filatelista, šachista, karikaturista a překladatel. Vystudoval a většinu života strávil v Praze, pak dále na své chalupě v obci Zátyní. Je znám především svou publicistikou o sportu. V literární tvorbě a redakční činnosti se věnoval nejvíce šachům a filatelii. Byl dlouholetým redaktorem časopisu Filatelie. V posledním desetiletí své kariéry vedl svůj blog o šachách: Pražská šachová společnost -blog Vítězslava Houšky a věnoval se spisovatelské tvorbě, především o T. G. M. Spolu se svou manželkou Jaroslavou Baumrtovou měl syna Karla . Vítězslav Houška zemřel 3. srpna roku 2011 ve Vojenské fakultní nemocnici v Praze ve věku 86 let. Jeho manželka ho přežila pouze o 8 dní. Sportu nad šachovnicí se věnují knihy Nad šachovnicemi celého světa, Šachy s úsměvem a Tam všichni hrají šachy. Do oblasti sběratelství známek zasadil také své detektivní romány: Merkur nese smrt. Své liberálně pravicové smýšlení a osobní vzpomínky vyjádřil v knihách o prvním československém prezidentovi Masarykovi – šest knih pro Masarykovo demokratické hnutí: Masaryk známý, neznámý , Lidé kolem T. G. M, Masaryk! Ne Lenin: moje svědectví , T. G. M myslitel a státník, Novinář Peroutka o T. G. M, Karel Čapek a T. G. Masaryk. V Nakladatelství dopravy a spojů byl dlouholetým šéfredaktorem časopisu Filatelie , a Mladý filatelista . Pravidelně přispíval do časopisu Čas , zejména do rubriky "Glosář k životu TGM". Mimo to je autorem klubových kronik Železná Sparta, Věčná Slavia či knihy 50 slavných sparťanů, 50 slavných slávistů. Psal i pro děti . Dále ilustroval vtipy do novin, např. Satiromet, Pan Voňka. Kromě samotné literární tvorby se věnoval překladatelství. Překládal knížky z franco...
Více od autora
Taťána Polášková (13)
Středoškolská pedagožka, působící v Českém Těšíně, autorka učebnic českého jazyka a literatury. Vystudovala český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě v Ostravě. Je spoluautorkou učebnice literatury pro střední školy.
Více od autora
Sven Hassel (26)
Sven Hassel taktéž Sven Hazel, vlastním jménem Børge Willy Radsted Arbing byl dánský spisovatel. Byl vychován tradiční dánskou výchovou pracující třídy. Již od 14 let pracoval na lodích jako stevard. V roce 1936 ukončil základní vojenskou službu. Podle jeho verze pro velikou nezaměstnanost, jež v té době Dánsko sužovala, se přesunul do Německa, kde vstoupil jako dobrovolník do Wehrmachtu, kde se stal členem 2. jízdního pluku. Jako voják německé branné moci se zúčastnil také tažení na Polsko, po této zkušenosti dezertoval. Byl chycen a odveden do koncentračního tábora. Z koncentračního tábora byl opětovně povolán do armády jako člen tzv. trestního praporu a poslán na východní frontu. Zde bojoval jako člen 2., 11. a 27. tankového pluku. Postupem času se však dostal prakticky na všechny fronty, vyjma severní Afriky. Hassel byl celkem osmkrát raněn. V letech 1945 až 1949 byl válečný zajatec a pobýval v ruských, amerických, francouzských a dánských zajateckých táborech. V tomto období také napsal svoji knihu Legie prokletých, která byla v Dánsku vydána v roce 1953. Od roku 1964 žil se svojí ženou v Barceloně ve Španělsku. Byl ženatý s Dorthe Jensen a má syna Michaela . V létě 1963 dánský novinář Georg Kringelbach zjistil, že Hassel ve skutečnosti pracoval pro dánskou verzi gestapa . Odhalení vedlo k emigraci Hassela do frankistického Španělska v roce 1964 Napsal celkem 14 knih, všechny pojednávají o válečných útrapách a jsou zčásti autobiografické. Knihy jsou psané jako seriál, ve všech vystupují prakticky stejné postavy a autor popisuje jejich vývoj, život i smrt. Jsou to Porta, Drobeček, Legionář, Dědek, Heide, Gregor Martin, Barcelona-Blom a Sven sám. Z těchto osob ale přežijí válku jen Drobeček, Legionář, Heide, Gregor Martin a Sven. Tyto romány byly přeloženy do 17 jazyků, Hassel publikoval ve více než 50 zemích. Po celém světě bylo prodáno více než 53 000 000 výtisků. Sven H...
Více od autora
Petr Spálený (18)
Petr Spálený je významný český zpěvák, skladatel a hudebník, který se zasloužil o rozvoj české hudební scény zejména v 60. a 70. letech 20. století. Spálený se narodil 22. března 1944 v Praze a poprvé na sebe upozornil jako zpěvák beatové skupiny Apollobeat v polovině 60. let. Skupina byla známá svou osobitou směsí rocku a beatové hudby, která rezonovala u tehdejší mládeže. Jako sólový umělec se Petr Spálený dočkal úspěšné kariéry s řadou hitů, které se staly evergreeny české hudby.
Více od autora
Miroslav Bouchner (21)
Narodil se 16. prosince 1926 v Pohranicích na Slovensku, odkud se záhy s rodiči přestěhoval do Říčan. Po maturitě na gymnáziu v Praze absolvoval v r. 1951 Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. První zaměstnání získal ve Státním zdravotním ústavu v Praze, odkud po jednom roce odešel do Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze - Ruzyni, kde pracoval šest let. Od r. 1959 až do odchodu do důchodu v r. 1990 působil ve VÚLHM. Tam se nejprve věnoval biologii koroptve polní, později biologické ochraně snůšek pernaté zvěře. Zmapoval oblasti výskytu tetřeva a tetřívka a zabýval se zaváděním bělokura rousného. Později se zaměřil na výzkum vodní pernaté zvěře, zejména na kachny a na využití umělých hnízd. S Klubem sokolníků spolupracoval na umělém odchovu loveckých dravců. Po celý život byl aktivním členem České společnosti ornitologické. Byl autorem více než 50 vědeckých a 120 odborných prací, množství populárních článků a několika knih. Myslivecké praxi byly věnovány jeho metodické příručky Divoká kachna - myslivecká péče a způsoby lovu a Umělá hnízdiště pro kachny. Nejobsáhlejší jsou jeho knihy Poznáme je podle stop, vydaná také v cizině, a Stopy zvěře, jimiž obohatil naši odbornou literaturu.
Více od autora
Michaela Klevisová (33)
Michaela Klevisová je česká spisovatelka, novinářka, překladatelka a scenáristka. Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. Vyrůstala v novinářském prostředí, její matka byla novinářka, psala do Hospodářských novin o umění a přispívala také do různých kulturních rubrik. Na Univerzitě Karlově vystudovala žurnalistiku, které se od roku 1997 profesně věnuje. Píše do časopisu Cosmopolitan, kde má na starosti rubriku knižních novinek. Dříve tvořila články o umění pro magazín Hospodářských novin IN a cestovatelské reportáže pro magazín Travel Digest. V roce 2008 spolupracovala na několika scénářích pro seriál Ulice. Dvakrát získala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu. Toto ocenění získala poprvé za svou knižní prvotinu Kroky vraha již ve 32 letech, a stala se tak nejmladší držitelkou tohoto ocenění. Zapojila se také do projektu Praha Noir, který si v České republice objednalo newyorské nakladatelství Akashic Books. Publikovala zde povídku společně s dalšími 13 českými autory. Tento projekt autorce pomohl, stoupla její popularita, a zvedla se tak i poptávka po jejich knihách. Velkým koníčkem je pro ni cestování, cestami se následně inspiruje i při psaní. Často pobývá v Holandsku, což je patrné i z její tvorby. Klevisová miluje kočky a koně, což jsou motivy, které se často objevují v jejich knihách. Kritici její dílo řadí k detektivkám anglického stylu, ve kterých je narušen řád do té doby fungující komunity a je třeba jej obnovit. Případ vyšetřuje policie, je zasazen do věrohodného a dobře popsaného současného českého prostředí a velký důraz se v něm klade na psychologické vykreslení postav a společenské pozadí příběhu. Hlavním hrdinou jejich detektivních románů je Josef Bergman, starší pán klidné povahy, který vše řeší s rozvahou. Nejdůležitější jsou pro autorku detailní popisy postav, jedná se o určité „utváření mozaiky z příběhů jednotlivých postav“, zločin v jejich příbězích tvoří jen jakousi kos...
Více od autora
Katarína Gillerová-Brezníková (29)
Slovenská ekonomka, středoškolská pedagožka, spisovatelka a publicistka.
Více od autora