17161–17220 z 154590 Autoři
Erhard Rauss (3)
Byl německý generálplukovník během druhé světové války. Velel 6. tankové divizi během dřívějších let války na východní frontě.
Více od autora
Epikúros (2)
Epikúros byl starověký řecký hédonistický filosof období helénismu, zakladatel a současně nejvýznamnější představitel po něm nazývaného směru – epikúreismu. Ve své nauce vycházel především z Démokritova atomismu, zavrhl však jeho představu absolutního determinismu připuštěním existence samovolné odchylky v pohybu jinak zcela mechanicky se pohybujících atomů, jíž usiloval „usnadnit výklad bohatství proměn světa a především lidské svobody.“ Zásadně odmítal koncepci osudové nutnosti a teleologické pojetí skutečnosti. Za hlavní cíl své filosofie, v níž v souladu se soudobou tradicí přikládal největší význam etice, považoval dosažení blaženého života v podobě duševního klidu a z něj vyplývajícího štěstí. Toho lze podle Epikúra dosáhnout jen skrze slast, jíž rozumí uspokojení přirozených potřeb vedoucí k odstranění bolesti těla a neklidu duše, z nichž pochází protiklad slasti a její hlavní překážka – strast. Ačkoli v tomto pojetí je slast přirozenou podstatou života, je chápána především negativně jako nepřítomnost strasti. Proto lze blaženosti v podobě trvalé slasti dosáhnout výhradně vyhýbáním se strasti. V důsledku toho je v úsilí o blaženost klíčové rozpoznání skutečných potřeb, jejichž uspokojení je nezbytné pro odstranění strasti, od jen domněle opodstatněných, jejichž naplnění nezbytné není či v konečném důsledku je dokonce samo zdrojem strasti, takže je vhodné se jich zdržet. Tyto liché potřeby podle Epikúra pramení z několika druhů strachu – ze strachu z utrpení a ze smrti, strachu z bohů a strachu z nemožnosti dosáhnout štěstí. Protože je to strach, čím je člověk spoutáván a vzdalován od blaženosti tím, že mu znemožňuje rozpoznat přirozené potřeby od potřeb lichých, je pro dosažení slasti nejprve nutné osvobození od strachu. To je možné jen cestou rozumnosti, jíž lze pochopit bezdůvodnost strachu a odtud pak správně usuzovat, vyhově...
Více od autora
Epiktétos (4)
Byl řecký stoický filosof, který velkou část svého života strávil v Římě. Odtud musel odejít do exilu do Níkopole v severozápadním Řecku, kde kolem roku 135 zemřel. O jeho životě víme velmi málo a možná neznáme ani jméno, které dostal od svých rodičů. Slovo epiktétos v řečtině znamená "přidaný".
Více od autora
Enzo Russo (4)
Původem ze Sicilie, nyní žije v Monze a věnuje se literatuře a novinařině. Debutoval detektivními příběhy pro děti a posléze přešel k tvorbě úspěšných společenských románů s detektivní zápletkou.
Více od autora
Enzo Ferrari (1)
Enzo Anselmo „Commendatore“ Ferrari byl italský automobilový závodník, zakladatel a manažer závodního týmu Scuderia Ferrari a posléze zakladatel automobilky Ferrari. Enzo Ferrari získal jen základní vzdělání. Jeho bratr Alfred, přezdívaný Dino, si v rodinném sídle zařídil dílnu, kde pak pracoval i Enzo a jejich otec. Za války zemřel Alfred i otec během chřipkové epidemie. Enzo také onemocněl, ale přežil. Netroufl si však udržet dílnu bez otce a bratra a našel si tedy nové zaměstnání, stal se testovacím řidičem společnosti C.M.N. v Miláně. Roku 1919 absolvoval svůj první závod. O rok později již byl závodním jezdcem továrního týmu Alfa Romeo. V roce 1929 založil vlastní závodní tým, který nazval Scuderia Ferrari. Roku 1932 závodní kariéru ukončil, nechtěl již dále riskovat život po narození prvního syna Alfreda. Nastoupil poté do vývojového oddělení Alfy Romeo, souběžně dál vedl vlastní tým, v němž bylo čtyřicet závodních jezdců, k nejznámějším z nich patřil Tazio Nuvolari. Uzavřel za tým smlouvu s Alfu Romeo, časem se ke spolupráci přidala i firma Pirelli. S vývojem Alfy však Ferrari nebyl spokojen. V roce 1937 tým Scuderia Ferrari rozpustil. Roku 1939 pak opustil i Alfu Romeo. V Modeně poté založil konstrukční firmu Auto-Avio Costruzioni. Krátce na to firma přesídlila do Maranella. Vývoj aut ovšem zbrzdila druhá světová válka, protože firma musela povinně vyrábět letecké díly pro armádu. Po válce se firma znovu soustředila na automobily. Roku 1947 založila závodní tým a Ferrari mu dal znovu název Scuderia Ferrari. V roce 1949 zvítězil v závodě 24 hodin Le Mans, a to s vozem Ferrari 166M. V roce 1950 se tým přihlásil do nově vzniklé Formule 1. První závod vyhrál v roce 1951 na britském okruhu v Silverstone. Za rok již Ferrari vyhrálo prvně celý šampionát. Roku 1956 zemřel Enzův nejstarší syn Alfredo, zvaný Dino, v důsledku svalové dystrofie. Enzo pak na jeho počest pojmenoval něk...
Více od autora
Emmylou Harris (7)
Emmylou Harris je americká zpěvačka, skladatelka a hudebnice známá svým bohatým vokálem a rozmanitými hudebními styly, které zahrnují prvky country, folku, rocku a popu. Harrisová se narodila 2. dubna 1947 v Birminghamu ve státě Alabama a na hudební dráhu se vydala v 60. letech 20. století. Výrazného uznání se jí dostalo v 70. letech jako spolupracovnici Grama Parsonse, poté zahájila úspěšnou sólovou kariéru. V průběhu let vydala Harrisová řadu alb, která si získala uznání kritiky i komerční úspěch.
Více od autora
Emmy Destinn (4)
Emmy Destinn , rozená Ema Destinnová , byla významná česká operní sopranistka, která koncem 19. a počátkem 20. století dosáhla významného úspěchu v Evropě i Americe. Byla proslulá svým silným hlasem, širokým rozsahem a dramatickou intenzitou. Destinnová debutovala v roce 1898 v Berlíně, rychle se proslavila a stala se jednou z předních sopranistek své doby. Vystupovala ve významných operních domech, včetně berlínské Dvorní opery, Metropolitní opery v New Yorku a Královské opery v Londýně.
Více od autora
Emmanuel Levinas (7)
Emmanuel Levinas – 25. prosince 1995, Paříž) byl francouzsko-židovský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, judaismem a etikou. Vyrostl v Litvě ve zbožné a vzdělané židovské rodině, „s židovským Zákonem , s Puškinem a Tolstým“, jak sám napsal. V letech 1923–1927 studoval filosofii ve Štrasburku, 1928–1929 ve Freiburgu, kde se seznámil s Edmundem Husserlem i Martinem Heideggerem, a od roku 1930 v Paříži. Podílel se na uvedení Husserlova díla do francouzského prostředí a už roku 1934 napsal varovný rozbor „filosofie hitlerismu“. Jako francouzský důstojník byl roku 1940 zajat a strávil pět let v německém zajetí. Teprve po válce se dozvěděl, že všechny jeho příbuzné v Litvě nacisté povraždili; jeho žena s dcerou se skrývaly v ženském klášteře ve Francii. V letech 1946–60 učil a posléze vedl židovské lyceum "École Normale Israélite Orientale" v Paříži, kde se věnoval studiu Talmudu. V roce 1961 se habilitoval knihou „Totalita a nekonečno“, začal učit na univerzitě v Poitiers, v roce 1967 se stal profesorem v Nanterre, na pařížské universitě, kde se spřátelil s Paulem Ricoeurem, a od roku 1973 byl profesorem na pařížské Sorbonně. V roce 1974 vychází jeho druhé nejvýznamnější dílo „Jinak než být“. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřil Jacques Derrida. Lévinasovo předválečné dílo je věnováno Husserlově fenomenologii, zejména problému intuice. Poválečné dílo, psané pod dojmem nacistické šoa, navazuje také na filosofii Martina Bubera a Franze Rosenzweiga. Naivní, „bez-božná“ existence se rozpíná a prosazuje, dokud se nesetká s Tváří druhého, která je sice bezbranná a „nahá“, nicméně přikazuje „Nezabiješ“. Přijetím tohoto příkazu začíná etika, která je v tomto smyslu základem a počátkem filosofie. Tuto základní myšlenku Lévinas potom rozvíjí v nesmírně bohatých i hlubokých analýzách, psaných ovšem nesnadným, dramatickým jazykem, plným překvapivých obratů. S Druhým se setkávám jako s tím, koho nelze zahrnout do žádné myslitelné jedno...
Více od autora
Emma Mars (4)
Francouzský novinář a spisovatel, publikace z oboru partnerských vztahů, sexuality. Též autor románu.
Více od autora
Emma Donoghue (7)
Emma Donoghue je spisovatelka, literární historička a autorka řady povídek a dramat. Narodila se v akademicky vzdělané rodině jako nejmladší z osmi dětí. Na Dublinské univerzitě vystudovala angličtinu a francouzštinu. Doktorát získala po studiu na University of Cambridge. Má syna a dceru. Několik jejích románů bylo ověnčeno literárními cenami.
Více od autora
Emil Holárek (3)
Emil Holárek , byl český akademický malíř, grafik a kreslíř. Emil Holárek se narodil v Lounech do rodiny hodináře Jana Holárka. Již od raného dětství se u něho projevoval výrazný výtvarný talent. V Lounech absolvoval obecnou i měšťanskou školu. V posledním ročníku měšťanky byli jeho spolužáky budoucí architekt Kamil Hilbert a varhaní virtuós Eduard Tregler. Další studium na pražské malířské akademii mu umožnilo stipendium města Loun, respektive Městské spořitelny, které obdržel. Od roku 1882 studoval na pražské akademii u prof. Maxmilián Pirnera. Poté odešel studovat na šest let do Mnichova. V roce 1889 se vrátil do Prahy a pokračoval ve studiu u prof. Františka Sequense. V roce 1892 pak odjel ještě studovat na jeden rok do Říma. Během studia byl Holárek silně ovlivněn dílem významného německého symbolisty Maxe Klingera. Po návratu ze studií byl poctěn úkolem vyzdobit zasedací síň Živnobanky v Praze, společně s M. Alšem, M. Švabinským. V letech 1899 a 1907 uspořádal souborné výstavy v pražském Rudolfinu. V roce 1895 vydal Holárek první vydání kreslířského cyklu z názvem „Reflexe z katechismu“. Dílo vzbudilo velký rozruch a pro značný zájem bylo vydáno v řadě dalších nákladů. V roce 1901 pak vydal cyklus kreseb s názvem „Noc“ a v ten samý rok následoval další cyklus kreseb k básním Jaroslava Vrchlického s názvem „Sen“. V roce 1906 vydal opět cyklus kreseb s názvem „Válka“, v němž se odrážela zdrcující porážka Ruské říše v rusko-japonské válce roku 1905. V roce 1916 nastoupil již téměř padesátiletý Emil Holárek vojenskou službu v Chomutově. Postupně se stal kadetem a záhy dosáhl hodnost c.k. poručíka. Během svého působení v rakousko-uherské armádě byl několikrát vyznamenán, což mělo za následek ztrátu téměř všech přátel. Z vojny se vrátil s podlomeným zdravím a následně 26. února 1919 v podolském sanatoriu zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do rodných Loun, kde byl pohřben na "Novém hřbitově". V Lounec...
Více od autora
Emil Boleslav Lukáč (6)
Emil Lukáč, plným jménem Emil Boleslav Lukáč , byl slovenský básník, československý politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Působil jako básník, krátce i jako evangelický kněz. V letech 1940–1944 založil a vedl časopis Tvorba, ke kterému se vrátil ještě na přelomu 40. a 50. let. I pak se věnoval kulturní práci. Roku 1976 získal titul zasloužilý umělec. Po parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění za československé národní socialisty. Poslanecký mandát získal až dodatečně roku 1936 poté, co rezignoval poslanec Igor Hrušovský. V poslanecké sněmovně setrval do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž krátce předtím, v prosinci 1938, ještě přestoupil do klubu Hlinkova slovenská ľudova strana - Strana slovenskej národnej jednoty, do které se spojily všechny slovenské nesocialistické strany. Po Mnichovu se v říjnu 1938 podílel za národní socialisty na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze. V prosinci 1938 potom byl zvolen ve volbách do Sněmu Slovenskej krajiny. Je tehdy uváděn jako profesor, bytem v Bratislavě. Poezie: Další dílo: Překlady: Operní libreto: Výběry z tvorby:
Více od autora
Emanuele Ridi (4)
Emanuele Ridi je italský kuchař a restauratér původem z ostrova Elba, V současnosti žije v Praze, kde vlastní restaurace MANÚ Risto & Lounge a Manu Praga, které jsou zaměřené na pokrmy dle italských a středomořských receptů a pravou neapolskou pizzu. V Itálii vystudoval ekonomiku a obchod. Vyučeným kuchařem není, vařit se naučil v restauraci prarodičů. Na ostrově Elba žil spolu se svojí matkou Marcellou do svých 19 let. V prosinci 1992 však odešel do tehdejšího Československa za svým otcem, který zde provozoval síť obchodů s italskou módou. Po pár letech podnikání s otcem a vystřídání několika profesí se Emanuele rozhodl zkusit štěstí a v roce 1998 otevřel svou první restauraci v pražských Dejvicích, kde působil až do roku 2015. Tuto původní restauraci prodal a v roce 2016 otevřel nový projekt na Dětském Ostrově MANÚ Risto & Lounge. V roce 2019 vybudoval ,v tehdejší kavárně Vltava, další restauraci s názvem Manu Praga - kde se připravují jak typicky italské pokrmy tak pravá neapolská pizza. Z předchozího manželství má syna Giacoma . Pro TV Prima uvádí úspěšný pořad o vaření S Italem v kuchyni od roku 2009 ve kterém předvádí vaření italských i evropských pokrmů. Pravidelně si zve do pořadu slavné osobnosti v oblasti kultury, sportu a své přátelé a kuchařské kolegy. Během léta 2012 uváděl mutaci pořadu Léto s Italem, ve kterém se vydal do své rodné Itálie a projel přes Lago Di Garda až domů na ostrov Elba. Spolu s Jaroslavem Žídkem také uváděl soutěžní pořad "Nejlíp Vaří moje máma!" - rok 2015, televize Nova. V roce 2016 se zúčastnil taneční soutěže StarDance …když hvězdy tančí. Kde se protančil až do čtvrtfinále a obsadil celkově páté místo. Jako jeden z dalších pořadů v roce 2017 Emanuele natočil spolu se svým synem Giacomem "Čau Bambini", pořad byl zaměřen na zábavnou výuku italského jazyka pro děti. V roce 2018 účinkoval spolu s Matějem Ruppertem v pořadu Manu a Matěj na cestě do Říma. V roce 2020 navázal na ús...
Více od autora
Emanuel Swedenborg (7)
Emanuel Swedenborg byl švédský vědec, vynálezce, teolog a mystik, autor mnoha latinských spisů. Z jeho učení vzešla Církev Nového Jeruzaléma, jejíž členové jsou známi jako swedenborgiáni. Swedenborg pocházel ze zámožné švédské rodiny, jeho otec Jesper Swedberg byl profesorem teologie na universitě v Uppsale a děkanem v tamní katedrále. Později se stal biskupem ve Skaře, a to znamenalo povýšení jeho rodiny do šlechtického stavu a změnu rodinného jména ze Swedberg na Swedenborg. Emanuel vystudoval na univerzitě v Uppsale filozofii. Fakulta filosofie zahrnovala také vědu a matematiku; dalším studiem a cestováním si pak osvojil latinu, hebrejštinu, řečtinu, angličtinu, holandštinu, francouzštinu a italštinu. Pro zábavu psal v latině poezii a studoval hudbu. Roku 1710 se vydal na velkou cestu po Evropě, na které mu bylo umožněno individuálně studovat fyziku, astronomii a většinu dalších přírodních věd. Také se začíná intenzivně zajímat o praktickou mechaniku a od zručných anglických řemeslníků se učí sestrojovat hodiny, vázat knihy, osvojuje si rytectví a konstrukci dechových nástrojů. Jeho pozdější studia zahrnují kosmologii, matematiku, anatomii, fyziologii, politiku, ekonomii, metalurgii, mineralogii, geologii, důlní inženýrství a chemii. V roce 1716 jej jmenoval král Karel XII. mimořádným poradcem Královského kolegia dolů. To představovalo různé druhy povinností spojených s inspekcí a rozvojem těžby. Po třicet jedna let Swedenborg také sloužil jako asesor Báňské rady, která rozhodovala o všech záležitostech v důlním průmyslu. Se svým švagrem, chemikem E. Berzeliem, vydával v latině časopis "Severský vynálezce" , první periodikum, které se ve Švédsku zabývalo přírodními vědami. V královských službách Swedenborg zastával místo stavebního dozorce na několika důležitých veřejných stavbách. Byl pověřen zpracováním projektů a provedením staveb nového typu suchého doku, plavebních kanálů, st...
Více od autora
Emanuel Procházka (4)
Narozen 21.11.1916, zemřel 17.3.1992. Ing., dr., CSc., docent speciální geodézie, práce z oboru.
Více od autora
Emanuel Kopecký (2)
Narozen 22.5.1902 v Praze, zemřel 9.1.1985 tamtéž. JUDr., koncertní a operní pěvec, hudební kritik, publikace z oboru zpěvu.
Více od autora
Emanuel Eugen Lauseger (5)
Narozen 9.10.1890 v Českých Budějovicích, zemřel 19.1.1940 v Praze. Nakladatelský redaktor, prozaik, redigoval sborník historických vzpomínek.
Více od autora
Elizabeth Lunday (2)
Texaská novinářka Elizabeth Lundayová zaměřená na hudbu, výtvarné umění, architekturu a kulturu.
Více od autora
Elizabeth Fremantle (3)
Elizabeth Fremantleová ve svém vydařeném románovém debutu zhmotnila svou dávnou dětskou touhu stát se spisovatelkou a zúročila celoživotní zálibu v literatuře i několikaletou práci pro různé literární agenty, kdy četla a hodnotila díla neznámých a začínajících autorů. Vystudovala angličtinu na univerzitě Birkbeck, další, magisterský diplom získala v oboru tvůrčího psaní. Je rozvedená, má dvě děti a žije v Londýně.
Více od autora
Elizabeth Bowen (3)
Elizabeth Bowenová, nepřechýleně Bowen , byla anglická spisovatelka a povídkářka irského původu. Známá je především díky sbírce povídek Schody zarostlé břečťanem nebo románem Skon srdce. Elizabeth Bowenová, rodným jménem Elizabeth Dorothea Cole Bowen, se narodila 7. června 1899 na Herbert Place 15 v Dublinu, pokřtěna byla v nedalekém kostele svatého Štěpána na Upper Mount Street. Její rodiče, Henry Charles Cole Bowen a jeho manželka Florence , se poté přestěhovali do venkovského domu, zvaného Bowen's Court, u obce Farahy v hrabství Cork. Zde také Elizabeth strávila své dětství. Když její otec v roce 1907 duševně onemocněl, přestěhovala se s matkou Florence do Anglie, kde se nakonec usadili v Hythe. O několik let později, roku 1912, ale Florence zemřela a Elizabeth nadále vychovávaly její tety. Studovala na umělecké škole v Londýně, avšak umění ji brzy přestalo bavit a rozhodla se zvolit si jako budoucí profesi spisovatelství. Přidala se do Bloomsbury Group, kde se seznámila s Rose Macaulayovou, která jí později pomohla najít vydavatele pro Elizabethinu první knihu; sbírku povídek s názvem Encounters . V roce 1923 se vdala za Alana Camerona, který později pracoval u BBC. Manželství samotné ale pravděpodobně nebylo z lásky, údajně nikdy nebylo naplněno. Sama Elizabeth měla několik mimomanželských vztahů, mimo jiné i s Charlesem Ritchiem, o sedm let mladším kanadským diplomatem. Údajně také udržovala intimní vztah s irským spisovatelem Seánem Ó Faoláinem nebo americkým básníkem Mayem Sartonem. Bowenová s manželem nejdříve žili nedaleko Oxfordu, kde se Elizabeth stýkala s Mauricem Bowrayem, Johnem Buchanem a Susan Buchanovou a kde napsala své první romány, včetně knihy Poslední září . Po vydání knihy Na sever , se ale přestěhovali do Regent's Park v Londýně. Zde napsala romány Dům v Paříži a Skon srdce (The Death of the H...
Více od autora
Eliška Junková (1)
Eliška Junková-Khásová, narozená jako Alžběta Pospíšilová , byla česká automobilová závodnice. Závodila na vozech Bugatti, a to nejprve jako spolujezdkyně svého manžela Čeňka Junka a posléze sama. Ve 20. letech 20. století byla nejrychlejší ženou světa a jako jediná žena v historii Grand Prix se dokázala vyrovnat nejlepším jezdcům této soutěže. Jejím největším úspěchem bylo páté místo z její samostatné éry v závodě Targa Florio, kterého dosáhla v roce 1928. Vedle toho vyhrála i několik dalších závodů . Mezinárodní závod Zbraslav – Jíloviště vyhrála v roce 1926 v absolutní klasifikaci a stala se tak první ženou na světě, které se to povedlo. Svou závodnickou kariéru ukončila roku 1928 v reakci na smrt manžela a dále se věnovala organizační práci v motoristickém sportu . V 60. letech 20. století psala motoristické sloupky do časopisu Za volantem a v roce 1972 vydala v nakladatelství Olympia knihu Má vzpomínka je Bugatti. Za své úspěchy získala ocenění Zasloužilá mistryně sportu. V roce 2019 jí prezident Miloš Zeman in memoriam udělil medaili za zásluhy. Narodila se jako Alžběta Pospíšilová do rodiny zámečnického mistra. Měla celkem sedm sourozenců, z nichž se však dospělosti dožili jen čtyři: Alžběta, její sestra a dva jejich bratři. Protože toužila cestovat, učila se jazyky, což jí šlo poměrně snadno. Po dokončení studií, v šestnácti letech, začala pracovat v nově zřizované olomoucké pobočce Pražské úvěrové banky jako korespondentka burzovního oddělení. Zřízení pobočky měl na starosti Čeněk Junek a když tuto práci po půl roce dokončil, byl pověřen založením další pobočky v Brně. Tam si s sebou vzal i několik svých osvědčených pracovníků, mezi nimiž byla také Alžběta. V Brně se Alžběta Pospíšilová věnovala nejen práci v bance, ale dále studovala jazyky a začal...
Více od autora
Elisabeth Heresch (4)
Rakouská slavistka a romanistka, žurnalistka, autorka prací z oboru ruských dějin a kultury.
Více od autora
Eleanor Berman (5)
Eleanor Bermanová žije v New Yorku již téměř 40 let. Její cestopisné články se objevují v mnoha časopisech a je také autorkou oblíbené publikace „Away for the Weekend: New York“. K dalším jejím knihám patří průvodci ze série „Away for the Weekend:“ Mid-Atlantic, New England a Northern California, „Travelling on Your Own“ a „Reflections of Washington, DC“. .)
Více od autora
Èdvard Stanislavovič Radzinskij (4)
Edvard Stanislavovič Radzinskij je ruský spisovatel, historik, autor biografií, historických próz, divadelních her a filmových scénářů. Absolvoval moskevský Institut historie a archivnictví . V roce 1960 byla v Moskevském divadle uvedena jeho první divadelní hra "Můj sen...Indie" . Všeobecně známým se stal poté, co režisér Anatolij Efros uvedl v Divadle umění leninského komsomolu jeho hru „104 stránek pro lásku“ , která se posléze stala předlohou pro filmové zpracování. Od tohoto momentu se staly další hry populární a byly nasazovány v divadlech po celé zemi i v zahraničí. Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 napsal několik knih v rámci série Záhady dějin. Je autorem knihy o Stalinovi, která vychází z pramenů ruských tajných archivů. Popisuje v ní kremelský boj o moc krátce po Leninově smrti. Napsal také faktografický román o posledním ruském carovi Mikuláši II. a konci jeho rodiny. Obě knihy se staly bestsellery. Poslední kniha se zaměřuje na dalšího cara Alexandra II. Divadelní představení vzešlé z jeho historické trilogie „Lunin“ , „Hovory se Sokratem“ a „Divadlo z dob Nerona a Seneky“ jsou uváděny také v zahraničí. V posledních letech píše populárněhistorické knihy o tragických etapách ruských a světových dějin, stejně jako o významných postavách. Vydává v řadě zahraničních nakladatelstvích jako jsou Doubl day, Simon and Schuster, Bertelsman, Mondadory, Norsted, WSOY, NHK, Hodder and Stoughton. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Радзинский, Эдвард Станиславович na ruské Wikipedii.
Více od autora
Eduard Vavruška (4)
Narozen 25.3.1927 ve Vodňanech. Učitel, redaktor časopisu Mateřídouška, autor loutkových scének.
Více od autora
Eduard Svítivý (5)
Narozen 1966 v Praze. Autor kriminálních příběhů, hudební publicista, novinář.
Více od autora
Eduard Světlík (6)
Eduard Světlík byl český spisovatel a překladatel. Reálné gymnázium v Teplicích , sociologie a teorie kultury na FF UK v Praze, státní zkouška z němčiny na Jazykové škole v Ostravě. Vyrostl v Rakovníku a Teplicích. V padesátých letech působil v tomto lázeňském městě jako flétnista v symfonickém orchestru, volný novinář a tajemník Krušnohorského loutkového divadla. Dále strávil několik let v Kolíně jako zemědělec a dělník. Na počátku šedesátých let odešel do Karviné, kde pracoval jako kulturní pracovník na hornickém učilišti a ředitel Klubu Máj Karviná. Spolu se Stanislavem Sohrem založil v Ostravě nakladatelství PULS a vydával Foglarovy knihy. Od roku 1970 žil v Praze. Nejprve tu byl ředitelem kulturní agentury Fortuna, v důsledku kádrových škraloupů za rok 1968 byl nucen živit se několik let jako hudebník , načež se mu podařilo proniknout do Ústředního domu pionýrů a mládeže, kde zastával funkci vedoucího oddělení estetické výchovy. V té době se jeho hlavní aktivita přesunula k literatuře. Od osmdesátých let pracoval jako redaktor literárních časopisů , nakladatelský lektor, organizátor a porotce literárních soutěží. Do devadesátých let vstoupil jako šéfredaktor humoristického měsíčníku Škrt a poté založil s Petrou Urbánkovou nakladatelství Marsyas, které kromě vydávání české literatury provozovalo knihkupectví a galerii na Žižkově a prodejnu slovenské literatury v Domě slovenské kultury. Po ukončení podnikatelské etapy působil jako šéfredaktor nakladatelství Pragma a časopisu Regena. Od roku 2000 se věnoval převážně překládání, zasedal v redakční radě časopisu Obce spisovatelů a byl členem tvůrčí komise DILIA. Třicet pět knižních titulů z věcné i umělecké literatury, mj. Dále romány M. Kampfové, S. Obermeiera, C. C. Berg...
Více od autora
Eduard Kejnovský (7)
Narozen 1966. doc. RNDr., biolog, práce z oboru molekulární biologie a genetiky.
Více od autora
Edmund L Blandford (2)
Edmund L. Blandford s narodil roku 1928 v Londýně. Tři roky sloužil u Královského letectva . Později jako zaměstnanec reklamní agentury pracoval na tvorbě výstavních stánků, obálek, gramofonových desek a na grafické úpravě publikací. Naposledy byl zaměstnán u předního vydavatelství paperbacků. Později se jako výtvarník na volné noze specializoval na obálky knih s válečnou tématikou.
Více od autora
Edgar Degas (5)
Edgar Degas, rodným jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, byl francouzský malíř, který byl považován za impresionistu, za něhož se ale sám nikdy nepovažoval, i když byl jedním z hlavních iniciátorů impresionistických výstav. Stál mimo impresionistické hnutí a zdráhal se pojem "impresionismus" vůbec přijmout. Byl zaujatý postavou v pohybu. Proto také, kromě baletek, zobrazoval i koňské dostihy. Aby mohl lépe kreslit postavy s jejich stíny a liniemi, nepoužíval Degas techniky impresionistů. Více než polovina jeho pastelů a olejomaleb zachycuje baletky, které vystupovaly mezi jednotlivými dějstvími v pařížské Opeře. Od sedmdesátých let 19. století kreslil a maloval baletky na jevišti, při zkouškách, v šatnách i ve chvílích odpočinku. Obrazů se zákulisní a intimní tematikou namaloval mnohem víc než těch, které zachycují baletky při představení. Hilaire Germain Edgar de Gas se narodil jako nejstarší z pěti dětí. Měl dva bratry, Achilla a Reného, a dvě sestry, Terése a Maguerite. Otec Auguste de Gas byl bankéř a v Paříži reprezentoval finanční zájmy rodinného podniku, založeného v Neapoli Edgarovým dědečkem na počátku 19. století. Edgarova matka, Celestine Mussonová, byla kreolka, pocházela z New Orleans a její rodina zbohatla obchodováním s bavlnou. Celestine zemřela, když bylo Degasovi sotva třináct let. V letech 1845–1853 studoval na Lyceu Ludvíka Velikého. Jeho oblíbenými předměty byly latina, řečtina, dějepis a recitace. Vztah k historii a antice se později projevil i na některých jeho obrazech. Bavilo ho kreslení. Proto mu otec v domě, kde rodina bydlela, zřídil už roku 1853 ateliér. Po maturitě se v roce 1853 zapsal na právnickou fakultu, nezůstal zde však ani rok. Brzy si uvědomil, že se chce výtvarnému umění věnovat jako svému povolání. Následující tři roky proto strávil studiem malby. Nejprve se zapsal do kurzu, který vedl Felix Joseph Barrias. V jeho ateliéru kopíroval staré mistry, mj. Andreu Mantegnu. Ro...
Více od autora
E.T (7)
Více od autora
Dwight Lyman Moody (5)
Dwight Lyman Moody byl americký evangelický spisovatel. Dwight se narodil 5. února 1837 v Northfieldu v Massachutsetts do početné rodiny. Měl pět starších bratrů a mladší sestru. Po Otcově smrti se narodila dvojčata – mladší bratr a sestra. Jeho rodiče byli Edwin Moody a Betsey Holtonová , kteří se vzali 3. ledna 1828. Dwightův otec zemřel ve svých 41 letech, když Dwightovi byly pouhé 4 roky. Od té doby se Moodyho rodina potýkala s neustálými finančními potížemi. Svoje dětství prožil v chudobě, musel odmalička pracovat, aby pomohl uživit rodinu. Moc času ve škole nestrávil, protože často pracoval a učit se čemukoliv z knih se mu nechtělo. Časem přestávál držet krok s ostatními a tak v šesté třídě nechal školy nadobro. Ještě méně než školu měl rád nedělní návštěvy kostela. Pro přes týden pracujícího Dwighta byla návštěva kostela a poslech nesrozumitelného kázání frustrující záležitostí. V Únoru 1854 odjel sedmnáctiletý Moody do Bostonu, kam jel pracovat do obchodu svého strýce. Jedna z podmínek Dwightova strýce Samuele pro přijetí do práce byla, že Dwight bude každou neděli chodit do místního sboru Mount Vermont. Tam chodil do nedělní školy, kde byl jeho učitelem Edward Kimball. Reverendem, jehož kázání Dwight poslouchal byl Edward Norris Kirk. Kázal hodně o lidské hříšnosti a neschopnosti se sám zachránit. Mluvil hodně o Kristově smrti na kříži a také hodně naléhavě varoval ty, kdo dílo spasení odmítají a slovně napadal ty, kdo při tom zklamali. Později Dwighta navštívil Kimball v jeho zaměstnání , a tam jej konfrontoval s otázkou víry. V zadní části obchodu s obuví tak Dwight přijal Krista do svého života. Jeho rodina z toho nebyla z počátku nikterak nadšena. Poté odjel do Chicaga, kde pokračoval v kariéře úspěšného obchodníka. V Chicagu začal vydělávat velké peníze a začal pociťovat touhu podělit se s lidmi o svou víru. Se svou službou začal tím, že vodil děti ...
Více od autora
Dušan Trávníček (5)
Narozen 14. 4. 1925 v Brně, zemřel 12. 4. 1996 v Brně. Doc., PhDr., CSc.,geograf, vysokoškolský pedagog, specializace na historickou geografii, publikace z oboru a z oboru historie.
Více od autora
Dušan Šimko (6)
Dušan Šimko, spisovatel, publicista a univerzitní docent působící od roku 1968 ve švýcarské Basileji, se letos v květnu představil pražskému publiku. Na knižním veletrhu Svět knihy 2009 uvedl svůj nový román GUBBIO – KNIHA UDAVAČŮ a v Lichtenštejnském paláci představil svůj úspěšný román ESTERHÁZYHO LOKAJ, který se po svém prvním vydání před devíti roky na Slovensku konečně dočkal – po maďarském a německém překladu – i české verze. A čtenáři mají nyní možnost přečíst si v češtině i Šimkovu sbírku povídek MARATON JUANA ZABALY. Autorův život je stejně zajímavý jako osudy hrdinů jeho knih. Po odchodu do Švýcarska se už po šesti letech prosazuje jako žurnalista a v němčině publikuje fejetony, recenze a literární reportáže v deníku Neue Zürcher Zeitung a v týdeníku Die Weltwoche. Otiskuje rovněž slovenské texty v exilových časopisech a v roce 1984 mu v prestižní londýnské edici Rozmluvy vychází povídkový debut MARATON JUANA ZABALY. Na slovenské vydání ve vlasti si musí ještě dalších šest let počkat. Basilej – i když mu svým kosmopolitním charakterem připomíná milované Košice – ho určitým způsobem stísňuje. Odjíždí do Asie a více než čtyři roky přednáší na univerzitách v Hongkongu a v Japonsku. Svoje zkušenosti posléze zpracoval v esejisticky laděné novele JAPONSKÝ DIVAN . O sedm let později vyšel jeho postmoderní historický román ESTERHÁZYHO LOKAJ. Šimkův literární profil je obohacen i o scénáře jeho autorských dokumentárních filmů PORTRÉT JIŘÍHO KOLÁŘE a ŠESTÝ PRAPOR .
Více od autora
