Všichni Autoři a témata

Francis Bacon (4)

Anglický filozof, vědec, historik, politik a spisovatel.

Francine Oomen (5)

Nizozemská spisovatelka.

Frances Williams (3)

Anglická praktická lékařka, práce z oboru.

Florinda Donner (3)

Florinda Donnerová byla žačkou dona Juana Matuse a jeho skupiny čarodějů, s jejichž učením jste se mohli seznámit v knihách Carlose Castanedy. Výuka, kterou prošla, se od učení Carlose Castanedy poněkud liší, a to jednoduše proto, že ženy jsou způsobilejší pro vstup do neobvyklých oblastí vědomí. Florinda reprezentuje část učení čarodějů Mexika, kteří využívají ve své praxi zvláštní techniky, spočívající v ovládání snových stavů vědomí, jež umožňují vnímání jiných světů, než je tento svět každodenního života. Důležitým aspektem učení je osvobození se od nadvlády svého já. Lidé jsou magickými bytostmi, jež jsou schopné ohromujících činů, pokud se ovšem dokáží zbavit své sebedůležitosti a oprostit se od navyklých způsobů jednání a vnímání světa. Cílem učení je připravit adepty na setkání s nekonečnem. Florinda Donnerová pochází z německé rodiny usazené v Caracasu ve Venezuele. S družinou čarodějů dona Juana se setkala poprvé v červenci 1970, když ji bylo něco okolo dvaceti let. Ujaly se jí čarodějky a zasvěcovaly ji do umění snění. Snění je něco, co se nedá popsat, pouze zažívat a praktikovat. Pomocí snění se dostaneme do světů, svojí existencí stejně reálných, jako je ten náš. Ovšem svými atributy tyto světy daleko přesahují vše, co si dokážeme představit. Praktikovat čarodějné snění znamená prožívat něco, co by nedokázala vytvořit ani naše nejbujnější fantazie.

Fionnuala Kearney (5)

Fionnuala Kearneyoá pochází z početné irské rodiny, což je možná důvodem, proč jsou ústředním motivem jejích příběhů mezilidské vztahy, především ty mezi mezi nejbližšími příbuznými. Dlouhá léta se živila jako realitní makléřka, než se rozhodla, že je čas na změnu, a začala se plně věnovat psaní. Debutovala románem TY, JÁ A TI DRUZÍ. S manželem a dvěma dcerami žije v Ascotu.

Fiona MacLeod (5)

Skotský romanopisec, básník, esejista. Pseudonym Williama Sharpa.

Fiona Chandler (5)

Historička

Filip Sajler (4)

Filip Sajler je český kuchař. Praktické zkušenosti získal v prestižních restauracích v Německu, USA i tuzemsku. Je členem Českého národního kulinářského týmu. V roce 2005 získal zlatou medaili s Českým národním týmem kuchařů a cukrářů AKC ČR, z kuchařské olympiády v Erfurtu bronzovou medaili a další ocenění z kuchařských soutěží v Basileji, Lucemburku, Singapuru aj. Od září 2005 uvádí v České televizi kulinářský pořad Kluci v akci. Věnuje se podnikání v oboru gastronomie a cateringu. Sailer je též automobilový závodník. V roce 2014 se stal vicemistrem v automobilových závodech do vrchu v rámci mistrovství Česka ve skupině N. V tomto závodě skončila na prvním místě jeho manželka Gabriela a na třetím jeho tchán Martin Jerman.

Filip Koleják (7)

Narozen v r. 1981 v Ostravě. Básník a prozaik.

Fero Fenič (4)

Fero Fenič , občanským jménem František Fenič, je slovenský a český filmový režisér, scenárista, producent, filmový organizátor, televizní a filmový podnikatel. Jeho firma Febio je známá nejen svojí tvorbou pro Českou televizi, ale i organizací velkého filmového festivalu Febiofest. Až doposud natočil asi 35 různých filmových děl. Žije a pracuje v Praze. Připravuje vysílání digitální televize Febio TV.

Ferdinand Veselý (7)

Narozen 1903 v Lounech, zemřel 7.2.1958 v Praze. Profesor matematiky, práce z oboru.

Ferdinand Pelikán (4)

Ferdinand Pelikán byl český filozof a univerzitní profesor. Narodil se jako druhý syn pražského selfmademana Julia Karla Pelikána a jeho ženy Anny, rozené Charazimové. Jeho starší bratr Julius se stal továrníkem vah na Smíchově. Ferdinand v Praze absolvoval gymnázium a v letech 1904-1908 vystudoval filozofii na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde v červnu 1908 obhájil rigorózní práci s titulem Fridrich Ludwig Bouterwek v dějinách filozofie. Zdědil či zakoupil velkostatek v Radvánově u Mladé Vožice. V přihlášce pražského magistrátu k pobytu roku 1917 uvádí, že je velkostatkářem s dosavadním bydlištěm v Radvánově, kde se roku 1912 oženil a roku 1913 se mu narodila dcera. V letech 1925–1931 učil na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici. Roku 1931 obhájil habilitační práci a stal se docentem na filozofické fakultě Karlovy univerzity, brzy na to byl jmenován profesorem. V listopadu 1938 pronesl na Filosofické fakultě University Karlovy přednášku, nazvanou "Co nás ničilo ve filosofii", po které radikální studenti svrhli bustu T. G. Masaryka, umístěnou na hlavním schodišti budovy. Zemřel roku 1952 a byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Ferdinand Pelikán napsal:

Felicitas Waldeck (2)

Německá léčitelka, práce o Jin Shin Jyutsu.

Félicien Champsaur (5)

"Narodil se v Digne, pan Félicien Champsaur přišel do Paříže studovat práva, ale zajímala jej hlavně literatura. Poté, co pracoval v různých literárních a fantazijních časopisech, sestal se známý jako fejetonista několika velkých novin. Gaulois, Le Figaro, Event, The Journal, atd ... Mimo jiné vydal romány : Dinah Samuel, Miss America, Le Coeur, Le Cerveau de Paris, Le Massacre, L' Amant des danseuses, Le Mandarin, Sa Fleur, Poupée japonaise, La Faute des roses, La Glaneuse, Le Semeur d'amour, L'Orgie latine, L' Arriviste, L' Ingénue, Régine Sandri, atd.

Fedor Kuz'mič Sologub (5)

Ruský spisovatel a dramatik.

Fedor Aleksandrovič Abramov (6)

Ruský spisovatel a literární vědec.

Federico Felliny (1)

Fabian Lenk (6)

Narozen 1963 v Salzgitteru. Německý autor detektivních příběhů, píše především pro děti, ale i pro dospělé.

Exile (6)

Evžen Korec (5)

Narozen 16. 9. 1956. RNDr., CSc., podnikatel, zabývá se obchodem s realitami, též majitel a ředitel Zoologické zahrady Tábor, původním povoláním molekulární biolog.

Evžen Hruška (3)

Autor příruček o fotografii.

Evžen Čech (4)

Narozen 17. 4. 1932 v Dolních Počernicích, zemřel 12. 7. 2014. Prof., MUDr., DrSc., gynekolog, vysokoškolský pedagog, specializace na ultrazvukovou diagnostiku v oboru gynekologie a porodnictví.

Ève Herrmann (6)

Francouzská grafička a fotografka, též se zabývá Montessori pedagogikou.

Eve Berlin (4)

EVE BERLINOVÁ je oceňovanou autorkou současných erotických romancí. Její knihy byly označeny jako „brilantní“ a její styl jako „evokativní“. Hrana rozkoše obdržela v roce 2010 cenu za nejlepší erotický román Holt Medaillon Award. Řada románů, které vydala pod pseudonymem Eden Bradleyová, byla také nominována na nejrůznější ocenění. Žije v Hollywoodu.

Evald Schorm (1)

Evald Schorm byl český filmový a divadelní režisér. Pocházel z rolnické rodiny, poté, co jeho rodině komunisté zabavili majetek, pracoval v dělnických profesích. Studoval vyšší zemědělskou školu v Táboře, kde se seznámil se svojí ženou Blankou, manželství uzavřeli v roce 1954 a měli spolu syna Oswalda. Během své základní vojenské služby zpíval v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, v roce 1957 se díky jistému politickému uvolnění dostal ke Karlu Kachyňovi ke studiím režie hraného filmu na FAMU, kde studoval pod vedením Otakara Vávry. Absolvoval hraným dokumentem Turista v hlavní roli s Vlastimilem Brodským a Danou Medřickou. Patří do tzv. Nové vlny českého filmu z počátku 60. let 20. století a je všeobecně považován za velmi výraznou a mimořádnou tvůrčí osobnost českého filmu i divadla. Převážná část z jeho pěti hraných snímků ze 60. let skončila na mnoho desítek let v trezoru a nesměla se vůbec promítat. Po roce 1968 mu v důsledku normalizace bylo zakázáno točit . V 70. a 80. letech mu zbylo především divadlo. Režíroval kolem osmdesáti inscenací na činoherních a operních pražských i mimopražských scénách , režíroval i v zahraničí . Významná byla také jeho práce pro pražskou Laternu magiku, opusy Kouzelný cirkus, Odysseus . Po dvacetiletém zákazu natáčení filmů mu byl povolen film Vlastně se nic nestalo, jehož premiéry se již on sám nedožil. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád T.G.M. čtvrté třídy. Po Evaldu Schormovi je pojmenováno pražské kino Evald.

Eva Valášková (2)

Eva Valášková je autorka prací z oboru botaniky.

Eva Sušová (2)

Eva Špinková (5)

Romanistka, autorka učebnic francouzštiny a španělštiny.

Eva Schneiderová (6)

Narozena 22. 3. 1961 v Plzni. PaedDr., pedagožka, autorka učebnic a metodických materiálů pro výuku češtiny na ZŠ.

Eva Procházková (7)

Autorka učebnic pro žáky 1. třídy základních škol.

Eva Pitrová (5)

Eva Medková (3)

Narozena 9. 12. 1895 v Praze, zemřela 28. 9. 1953 tamtéž. Básnířka, beletristka, autorka vzpomínek na Antonína Slavíčka.

Eva Kutaková (6)

Eva Kuťáková dokončila Jedenáctiletou střední školu v Karlových Varech roku 1955. Od roku 1957 do roku 1962 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru latina-čeština. V roce 1962 získala doktorský titul, roku 1982 jí byla udělena hodnost kandidáta věd a roku 1987 byla jmenována docentkou. Spolu s Janou Zachovou a Václavem Markem stvořila knihu "Moudrost věků", jde o soubor latinských citátů, rčení a přísloví. Spolupracovala také na pořadu České televize "Disco latine", který si kladl za úkol seznámit širokou veřejnost s latinským jazykem a antickou kulturou.

Eva Komanová (6)

PhDr., CSc., autorka učebnic, metodických a didaktických příruček z biologie a ekologické výchovy.

Eva Hánová (4)

Autorka bibliografií.

Eva Hanke (4)

Německá novinářka se zaměřením na alternativní medicínu a fytoterapii.

Eva Hájková (6)

Eva Hájková, MPH, MBA je maminkou dvou dětí, specialistkou v preventivní medicíně a výživě a autorkou knihy Hravě o živé stravě. Zaměřuje se především na vitariánskou, vegetariánskou a veganskou stravu nejenom u dospělých, ale také u dětí. Eva profesně působila v Londýně, kde pracovala pro veřejné zdravotnictví jako konzultantka v preventivní medicíně více než 8 let. V roce 2013 se společně s rodinou přestěhovali do Austrálie, kde momentálně žijí, cestují po světě, věnují se naplno dětem a duchovnímu rozvoji.

Eva Děpoltová (5)

Eva Děpoltová je renomovaná česká sopránová operní pěvkyně, která je známá svými vystoupeními v České republice i na mezinárodní scéně. Je výraznou osobností světové vážné hudby, známá zejména díky své interpretaci děl českých skladatelů. Kariéra Děpoltové se vyznačuje vystoupeními v prestižních operních domech a s předními orchestry, kde předvádí své pěvecké umění a uměřenost. Její repertoár zahrnuje širokou škálu operních rolí a je oceňována za technické dovednosti i emotivní výkony.

Eva Cihelková (6)

Narozena 1952 v Těšeticích. Prof., Ing., CSc., ekonomka, vysokoškolská pedagožka, specializace na světovou ekonomiku a mezinárodní vztahy, publikace z oboru.

Eva Beránková (6)

Učebnice českého jazyka a literatury.

Eva Bendová (4)

Eva Bendová je česká historička umění. Zabývá se interdisciplinárními dějinami umění, vizuálním uměním a architekturou 19., 20. a 21. století. Věnuje se tématu kaváren a jejich významu v oblasti umění, architektury i každodenního života. V letech 1995–1999 studovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, v letech 1999–2005 magisterský obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2013 ukončila studium doktorátem na stejné fakultě. Od roku 2005 do 2018 působila v Národní galerii v Praze ve Sbírce grafiky a kresby jako kurátorka grafiky a kresby 20. a 21. století; v letech 2007–2012 jako vedoucí kurátorka oddělení grafiky. První zahraniční stáž podnikla v letech 2001–2002 při Ludwig-Maxmilian Universität München. Následovala stáž programu DAAD, Humboldt – Universität Berlin v roce 2009 a program AKTION při Universität Wien v roce 2010. Je autorkou a kurátorkou výstavních projektů v Národní galerii v Praze , Západočeské galerii v Plzni , Oblastní galerii Liberec Williama Hogartha, 2016 ve spolupráci s Národní galerií Praha) a dalších výstav včetně zahraničních . Od roku 2016 je spoluřeši...

Eva Ambros (5)

Eugeniusz Wirkowski (2)

Polský autor kuchařky židovských receptů a košér jídel.

Eugen Wiškovský (3)

Eugen Wiškovský byl český pedagog, filolog a amatérský fotograf. Vystudoval filologii v Praze a v Ženevě. Od roku 1912 byl profesorem na gymnáziu v Kolíně, kde byl jeho žákem Jaromír Funke, s nímž se spřátelil. V roce 1937 se přestěhoval do Prahy, kde učil na reálce v Ječné ulici a od roku 1946 na dívčím reálném gymnáziu v Libni. Zabýval se také psychoanalýzou a překládal . Od roku 1930 byly fotografie Eugena Wiškovského publikovány v knihách a časopisech. V roce 1936 vystavoval v Kolíně a v Praze. V letech 1940 – 1948 psal články do fotografických časopisů. V letech 1940 – 1941 se podílel s Jaromírem Funkem a Josefem Ehmem na vydávání časopisu Fotografický obzor. Fotografie Eugena Wiškovského, který patří k předním českým fotografům 30. let, jsou zaměřeny na tvar a estetiku fotografovaného předmětu .

Eugen Fink (4)

Eugen Fink byl německý filosof a fenomenolog, žák a asistent E. Husserla. Po maturitě v Kostnici studoval filosofii, germanistiku, historii a ekonomii v Münsteru, v Berlíně a nakonec ve Freiburgu, kde u E. Husserla a M. Heideggera roku 1929 promoval. Husserl byl roku 1930 pensionován, jezdilo za ním ale stále víc studentů, zejména zahraničních, a Husserl tedy Finka pověřil, aby pro ně vedl soukromé semináře. Jedním z jeho svěřenců byl i Jan Patočka, který se s Finkem velmi spřátelil. Když byl roku 1933 Husserl nacisty z univerzity odvolán, opustil univerzitu i Fink a zůstal Husserlovým soukromým asistentem. Po jeho smrti roku 1938 se velmi zasloužil o záchranu Husserlovy pozůstalosti v belgické Lovani, kam se odstěhoval. Roku 1940 byli ale všichni Němci v Belgii internováni a po obsazení země nacisty byl Fink odveden na frontu. Po válce byl profesorem filosofie ve Freiburgu, kde v roce 1965–66 vedl spolu s M. Heideggerem slavný seminář o Hérakleitovi, a roku 1971 se pro zdravotní potíže nechal penzionovat. Hlavním tématem Finkova myšlení, jeho „kosmické antropologie“ byla otázka světa, kterou zkoumal v návaznosti na Husserla, ale zejména také na Heideggera. Proti příliš individuálnímu a introspektivnímu východisku svých učitelů se snažil ukázat člověka v jeho vztahu ke světu a k Vesmíru. Fink nechápe svět jako věc či nádobu, „v níž“ se věci vyskytují, nýbrž jako „horizont“ a tedy nezbytnou podmínku každého jevení jsoucího. V této souvislosti si všímal různých forem lidského vztahování k celku světa, zejména fenoménu hry. Zabýval se také interpretací antické filosofie, filosofií G. W. F. Hegela a F. Nietzscheho, otázkami lidské konečnosti a filosofií výchovy, kde formuloval slavné „aporie výchovy“. Na Finkovu filosofii výchovy navázali u nás zejména Jan Patočka, Radim Palouš a Jaroslava Pešková. Fink se účastnil i symposia Letní škola na Korčule, pořádané skupinou Praxis....

Ernst Wegner (4)

Německý léčitel, autor publikací z oblasti alternativní medicíny a farmakologie.

Ernst Haefliger (6)

Ernst Haefliger byl proslulý švýcarský tenorista, který se proslavil jak v operních rolích, tak jako koncertní pěvec. Narodil se 6. července 1919 ve švýcarském Davosu a získal si pověst zpěváka s jasnou dikcí a inteligentní hudební interpretací. Haefliger studoval na curyšské konzervatoři a později ve Vídni u slavného tenoristy Julia Patzaka. Jeho kariéra odstartovala po druhé světové válce, kdy se stal prvním tenoristou curyšské opery.

Ernest Zavarský (3)

Významný slovenský muzikolog a organolog. Po studiích filozofie a hudby v Mnichově, Innsbrucku a Krakově absolvoval 1943 studium psychologie a dějin umění na Slovenské univerzitě v Bratislavě, 1951 hudební vědy na MU v Brně a 1952 skladby na JAMU. Studoval též klavír a varhany. Průkopník profesionální hudební vědy na Slovensku. Autor prací ze starších i novějších dějin slovenské hudby a dalších monografií . Odborník v oblasti výstavby a zvukových dispozic varhan, znalec varhanní literatury.

Erik Gilk (5)

Narozen 26.2.1973 v Boskovicích. Bohemista a historik, práce z oboru literární historie a teorie, redakční práce.

Erica David (5)

Americká spisovatelka, autorka komiksů.

Eric Schumacher (2)

Erhard Rauss (3)

Byl německý generálplukovník během druhé světové války. Velel 6. tankové divizi během dřívějších let války na východní frontě.

Epikúros (2)

Epikúros byl starověký řecký hédonistický filosof období helénismu, zakladatel a současně nejvýznamnější představitel po něm nazývaného směru – epikúreismu. Ve své nauce vycházel především z Démokritova atomismu, zavrhl však jeho představu absolutního determinismu připuštěním existence samovolné odchylky v pohybu jinak zcela mechanicky se pohybujících atomů, jíž usiloval „usnadnit výklad bohatství proměn světa a především lidské svobody.“ Zásadně odmítal koncepci osudové nutnosti a teleologické pojetí skutečnosti. Za hlavní cíl své filosofie, v níž v souladu se soudobou tradicí přikládal největší význam etice, považoval dosažení blaženého života v podobě duševního klidu a z něj vyplývajícího štěstí. Toho lze podle Epikúra dosáhnout jen skrze slast, jíž rozumí uspokojení přirozených potřeb vedoucí k odstranění bolesti těla a neklidu duše, z nichž pochází protiklad slasti a její hlavní překážka – strast. Ačkoli v tomto pojetí je slast přirozenou podstatou života, je chápána především negativně jako nepřítomnost strasti. Proto lze blaženosti v podobě trvalé slasti dosáhnout výhradně vyhýbáním se strasti. V důsledku toho je v úsilí o blaženost klíčové rozpoznání skutečných potřeb, jejichž uspokojení je nezbytné pro odstranění strasti, od jen domněle opodstatněných, jejichž naplnění nezbytné není či v konečném důsledku je dokonce samo zdrojem strasti, takže je vhodné se jich zdržet. Tyto liché potřeby podle Epikúra pramení z několika druhů strachu – ze strachu z utrpení a ze smrti, strachu z bohů a strachu z nemožnosti dosáhnout štěstí. Protože je to strach, čím je člověk spoutáván a vzdalován od blaženosti tím, že mu znemožňuje rozpoznat přirozené potřeby od potřeb lichých, je pro dosažení slasti nejprve nutné osvobození od strachu. To je možné jen cestou rozumnosti, jíž lze pochopit bezdůvodnost strachu a odtud pak správně usuzovat, vyhově...

Epiktétos (4)

Byl řecký stoický filosof, který velkou část svého života strávil v Římě. Odtud musel odejít do exilu do Níkopole v severozápadním Řecku, kde kolem roku 135 zemřel. O jeho životě víme velmi málo a možná neznáme ani jméno, které dostal od svých rodičů. Slovo epiktétos v řečtině znamená "přidaný".

Enzo Russo (4)

Původem ze Sicilie, nyní žije v Monze a věnuje se literatuře a novinařině. Debutoval detektivními příběhy pro děti a posléze přešel k tvorbě úspěšných společenských románů s detektivní zápletkou.

Enzo Ferrari (1)

Enzo Anselmo „Commendatore“ Ferrari byl italský automobilový závodník, zakladatel a manažer závodního týmu Scuderia Ferrari a posléze zakladatel automobilky Ferrari. Enzo Ferrari získal jen základní vzdělání. Jeho bratr Alfred, přezdívaný Dino, si v rodinném sídle zařídil dílnu, kde pak pracoval i Enzo a jejich otec. Za války zemřel Alfred i otec během chřipkové epidemie. Enzo také onemocněl, ale přežil. Netroufl si však udržet dílnu bez otce a bratra a našel si tedy nové zaměstnání, stal se testovacím řidičem společnosti C.M.N. v Miláně. Roku 1919 absolvoval svůj první závod. O rok později již byl závodním jezdcem továrního týmu Alfa Romeo. V roce 1929 založil vlastní závodní tým, který nazval Scuderia Ferrari. Roku 1932 závodní kariéru ukončil, nechtěl již dále riskovat život po narození prvního syna Alfreda. Nastoupil poté do vývojového oddělení Alfy Romeo, souběžně dál vedl vlastní tým, v němž bylo čtyřicet závodních jezdců, k nejznámějším z nich patřil Tazio Nuvolari. Uzavřel za tým smlouvu s Alfu Romeo, časem se ke spolupráci přidala i firma Pirelli. S vývojem Alfy však Ferrari nebyl spokojen. V roce 1937 tým Scuderia Ferrari rozpustil. Roku 1939 pak opustil i Alfu Romeo. V Modeně poté založil konstrukční firmu Auto-Avio Costruzioni. Krátce na to firma přesídlila do Maranella. Vývoj aut ovšem zbrzdila druhá světová válka, protože firma musela povinně vyrábět letecké díly pro armádu. Po válce se firma znovu soustředila na automobily. Roku 1947 založila závodní tým a Ferrari mu dal znovu název Scuderia Ferrari. V roce 1949 zvítězil v závodě 24 hodin Le Mans, a to s vozem Ferrari 166M. V roce 1950 se tým přihlásil do nově vzniklé Formule 1. První závod vyhrál v roce 1951 na britském okruhu v Silverstone. Za rok již Ferrari vyhrálo prvně celý šampionát. Roku 1956 zemřel Enzův nejstarší syn Alfredo, zvaný Dino, v důsledku svalové dystrofie. Enzo pak na jeho počest pojmenoval něk...

Enn Vetemaa (2)

Enn Vetemaa byl estonský spisovatel literatury 2. poloviny 20. století – prozaik, dramatik i básník. Enn Vetemaa vystudoval chemii na polytechnickém institutu v Tallinnu a krátce působil jako chemický inženýr ve výrobě. Následně však od technické kariéry přešel k umění. Na tallinské konzervatoři absolvoval obor skladba. Než se roku 1977 stal spisovatelem na plný úvazek, působil jako redaktor a kulturní činitel. Do světa literatury vstoupil Enn Vetemaa jako básník počátkem 60. let, dnes je znám především svou prózou. Ještě v 60. letech vydal několik novel, které jsou detailními analýzami lidské osobnosti a chování. První z nich je novela Pomník z roku 1965, jež popisuje konání sochaře kariéristy, který jako by tahal za pomyslné nitky a manipuloval svým okolím ke svému vlastnímu prospěchu. Kritizováno je zde předstírané omezování a podléhání konvencím bez ohledu na umělecký přínos či jiné společenské hodnoty. Druhou obdobně zaměřenou novelou je Hudlař z roku 1967. Zde se jedná o psychologickou analýzu vyhrocenou tragickým příběhem nevděku a zrady osoby, která byla pro vývoj protagonistova života nepostradatelná. Zároveň dílo nabízí letmý pohled na způsob, jakým fungovala kultura SSSR, a na ty, kteří se kulturního dění účastnili. Ze druhé poloviny 70. let pochází tzv. malý román Snovači stříbrných snů , který poukazuje na to, jak jsou různé posty obsazovány nedostatečně kvalifikovanými či neschopnými lidmi. Dílo je psáno z pohledu několika postav, je tedy zároveň sondou do jejich niter, jejich myšlenek a plánů. V roce 1979 vyšla kniha s názvem Ach tak... popisující příběh člověka, který se i přes veškerou snahu být co nejprospěšnější zprotiví režimu a nedosáhne vytouženého povýšení. Všechna čtyři zmíněná díla, v češtině vydaná roku 1984 pod souhrnným názvem Snovači stříbrných snů, spojuje téma potrestané touhy dosáhnout něč...

Emmylou Harris (7)

Emmylou Harris je americká zpěvačka, skladatelka a hudebnice známá svým bohatým vokálem a rozmanitými hudebními styly, které zahrnují prvky country, folku, rocku a popu. Harrisová se narodila 2. dubna 1947 v Birminghamu ve státě Alabama a na hudební dráhu se vydala v 60. letech 20. století. Výrazného uznání se jí dostalo v 70. letech jako spolupracovnici Grama Parsonse, poté zahájila úspěšnou sólovou kariéru. V průběhu let vydala Harrisová řadu alb, která si získala uznání kritiky i komerční úspěch.

Emmy Destinn (4)

Emmy Destinn , rozená Ema Destinnová , byla významná česká operní sopranistka, která koncem 19. a počátkem 20. století dosáhla významného úspěchu v Evropě i Americe. Byla proslulá svým silným hlasem, širokým rozsahem a dramatickou intenzitou. Destinnová debutovala v roce 1898 v Berlíně, rychle se proslavila a stala se jednou z předních sopranistek své doby. Vystupovala ve významných operních domech, včetně berlínské Dvorní opery, Metropolitní opery v New Yorku a Královské opery v Londýně.

Emmanuel Levinas (7)

Emmanuel Levinas – 25. prosince 1995, Paříž) byl francouzsko-židovský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, judaismem a etikou. Vyrostl v Litvě ve zbožné a vzdělané židovské rodině, „s židovským Zákonem , s Puškinem a Tolstým“, jak sám napsal. V letech 1923–1927 studoval filosofii ve Štrasburku, 1928–1929 ve Freiburgu, kde se seznámil s Edmundem Husserlem i Martinem Heideggerem, a od roku 1930 v Paříži. Podílel se na uvedení Husserlova díla do francouzského prostředí a už roku 1934 napsal varovný rozbor „filosofie hitlerismu“. Jako francouzský důstojník byl roku 1940 zajat a strávil pět let v německém zajetí. Teprve po válce se dozvěděl, že všechny jeho příbuzné v Litvě nacisté povraždili; jeho žena s dcerou se skrývaly v ženském klášteře ve Francii. V letech 1946–60 učil a posléze vedl židovské lyceum "École Normale Israélite Orientale" v Paříži, kde se věnoval studiu Talmudu. V roce 1961 se habilitoval knihou „Totalita a nekonečno“, začal učit na univerzitě v Poitiers, v roce 1967 se stal profesorem v Nanterre, na pařížské universitě, kde se spřátelil s Paulem Ricoeurem, a od roku 1973 byl profesorem na pařížské Sorbonně. V roce 1974 vychází jeho druhé nejvýznamnější dílo „Jinak než být“. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřil Jacques Derrida. Lévinasovo předválečné dílo je věnováno Husserlově fenomenologii, zejména problému intuice. Poválečné dílo, psané pod dojmem nacistické šoa, navazuje také na filosofii Martina Bubera a Franze Rosenzweiga. Naivní, „bez-božná“ existence se rozpíná a prosazuje, dokud se nesetká s Tváří druhého, která je sice bezbranná a „nahá“, nicméně přikazuje „Nezabiješ“. Přijetím tohoto příkazu začíná etika, která je v tomto smyslu základem a počátkem filosofie. Tuto základní myšlenku Lévinas potom rozvíjí v nesmírně bohatých i hlubokých analýzách, psaných ovšem nesnadným, dramatickým jazykem, plným překvapivých obratů. S Druhým se setkávám jako s tím, koho nelze zahrnout do žádné myslitelné jedno...