Všichni Autoři a témata

P Alberti (5)

Vlastní jménem Antonín Dokoupil - katoplický kněz. * 13. 6. 1881 Žeranovice + 14. 1. 1946 Kvasice Studoval bohosloveckou fakultu v Olomouci, po vysvěcení v roce 1904 nastoupil do Zdounek u Kroměříže, kde od roku 1921 až do své smrti působil jako farář. Angažoval se v náboženských spolcích . Překládal z němčiny, latiny, italštiny a napsal biografii významných katolických osobností.

Otto Waalkes (6)

Otto Skorzeny (2)

Otto Skorzeny byl SS standartenführer Waffen-SS za druhé světové války. Také byl znám svou účastí při osvobození italského vůdce Benita Mussoliniho ze zajetí. Původem Rakušan, který pocházel ze středostavovské rodiny. Jako buršák se věnoval mensuře, při jednom ze zápasů utržil jizvu na tváři, která mu již zůstala. Vystudoval technickou univerzitu a po studiích si založil soukromou firmu. Protože neuspěl v žádostech o službu v letectvu, přihlásil se do jednotek Waffen SS, kde byl zařazen nejprve k divizi SS Leibstandarte, později k Das Reich. Byl raněn na východní frontě a posléze pracoval v pomocných jednotkách. Avšak v roce 1943 se chopil příležitosti, kterou mu nabídl Adolf Hitler. Jednalo se o provedení riskantní operace, kterou bylo vysvobození italského duceho Benita Mussoliniho ze zajetí. V září 1944 zorganizoval v Budapešti převrat , který znamenal pokračování války Maďarska proti Sovětskému svazu. Koncem roku 1944 zorganizoval záškodnickou akci v Ardenách, při nichž němečtí vojáci v amerických uniformách tajně přešli frontu, obraceli směrové tabule a přerušovali spojení. Další akce, kterou mělo být obsazení a zlikvidování mostu u Remagenu, mu však nevyšla. Otto Skorzeny byl koncem roku 1944 pověřen vybudování tzv. Stíhacích svazů SS . Tyto speciální oddíly měly provádět protipartyzánské akce nebo za frontou uskutečňovat různé sabotážní akce. Po válce se dostal Skorzeny do amerického zajetí. 26. ledna 1948 na něj vydal krajský soud v Uherském Hradišti zatykač pod číslem 7372, na jehož základě byla podána oficiální žádost o jeho vydání u komise OSN pro válečné zločiny. Skorzeny však v červenci 1948 z amerického zajateckého tábora uprchl do Španělska a od té chvíle byl na útěku. Dle některých pramenů mu v útěku měla pomoci zpravodajská služba USA. Poté pracoval pro egyptskou a argentinskou vládu. V době studené války, kdy bylo zastaveno vydávání osob mezi Východem...

Otto Aebi (5)

Švýcarský dirigent, klarinetista, fagotista, klavírista a znalec Straussovy hudby .

Otokar Šimek (5)

Oto Linhart (5)

Narozen 2.6.1958 v Praze. Novinář, spisovatel a básník.

Otmar Suitner (6)

Otmar Suitner byl rakouský dirigent známý svou interpretací německé a rakouské klasické hudby, zejména děl Richarda Wagnera, Richarda Strausse a vídeňských klasiků. Suitner se narodil 16. května 1922 v rakouském Innsbrucku a jeho kariéra trvala několik desetiletí 20. století. V letech 1964-1990 působil jako generální hudební ředitel Staatsoper Unter den Linden ve východním Berlíně a byl také hlavním dirigentem Staatskapelle Dresden. Suitnerův dirigentský styl se vyznačoval jasností, vyvážeností a přesností a byl vysoce ceněn pro svou schopnost vytáhnout z orchestrů vybroušené výkony.

Otmar Chadim (6)

Přední český odborník na mezilidské vztahy je autorem téměř desítky knih vydaných v mnoha reedicích. Je v nich zúročena jeho dlouholetá praxe, jeho moudrost i vtip.

Otfried D. Weise (3)

Otakar Vočadlo (4)

Otakar Vočadlo byl český pedagog, lingvista, anglista a amerikanista. Narodil se v Klatovech na náměstí v domě č. 154, kde jej dosud připomíná pamětní deska. Jeho otec Vilém Vočadlo byl profesorem klatovského gymnasia, dědeček Jan Wočadlo byl v Praze oficiálem zemského soudu a na Vyšší dívčí škole vyučoval francouzštinu. Po studiu na klatovském gymnáziu odešel do Prahy, kde v letech 1914–1921 vystudoval anglickou a slovanskou filologii a filozofii na filozofické fakultě Karlovy univerzity. 21. května 1921 obhájil disertační práci s titulem Anglická kritika shakespearská a Hamlet. V letech 1922–1928 působil na Ústavu slovanských studií Londýnské univerzity. V letech 1933–1938 založil a budoval katedru anglistiky na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Zde byl také jmenován profesorem anglického jazyka a literatury. Od roku 1939 přednášel na Univerzitě Karlově v Praze. Během II. světové války 1942–1945 byl vězněn v koncentračních táborech . V roce 1949 byl z politických důvodů z Univerzity Karlovy propuštěn a rehabilitace se dočkal až na sklonku života v roce 1968. Za svého života příležitostně přednášel také na řadě amerických univerzit, kde zdůrazňoval význam studií slavistiky. Byl důvěrným přítelem Karla Čapka a také jeho průvodcem po Anglii. Místem jeho posledního odpočinku se stala rodinná hrobka v Klatovech.

Otakar Trhlík (4)

Mohlo se jednat o místního nebo regionálního umělce, skladatele nebo člena kapely, jehož dílo nebylo hojně dokumentováno nebo šířeno v celosvětovém měřítku. Pokud Otakar Trhlík tato alba skutečně vydal, mohou být součástí výklenkového žánru nebo reprezentovat určitou kulturní či hudební tradici, která nebyla v mainstreamové hudební literatuře hojně zpracována.

Otakar Teyschl (6)

Narozen 5.5.1891 v Sanském Mostě , zemřel 10.9.1968 v Brně. MUDr., DrSc., profesor dětského lékařství, práce v oboru.

Otakar Šeller (7)

Narozen 15. 4. 1887 v Praze. Umělecký řezbář a autor loutkových her.

Otakar Novotný (4)

Otakar Novotný byl český architekt, návrhář a profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Narodil se v Benešově, jako jedno ze čtyř dětí v rodině notáře. V letech 1891–1894 studoval na české reálce v Praze. Poté pokračoval v letech 1894–1898 ve studiu na stavitelském oddělení Státní vyšší průmyslové školy v Praze. V posledním ročníku o prázdninách pracoval v ateliéru Josefa Schulze při stavbě budovy Uměleckoprůmyslového musea. V letech 1898–1900 byl asistentem pro stavitelství na Státní vyšší průmyslové škole v Brně. V letech 1900–1903 studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze u profesora Jana Kotěry. Následujícího roku byl hlavním architektem v Kotěrově ateliéru. V roce 1902 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1904 si otevřel vlastní architektonický ateliér. V letech 1906–1909 souběžně vyučoval kresbu a kompozici v kursech pro malíře pokojů, které pořádalo Umělecko-průmyslové museum. V roce 1907 se oženil s Helenou Šolcovou, téhož roku se jim narodil syn Otakar a v roce 1911 syn Jiří. V roce 1911 se stal členem družstva Artěl, pro které navrhoval nábytek, sklo a další předměty. Působil i ve vedení družstva. V letech 1912–1914 pak vyučoval na Vyšší dívčí škole v Praze nauku o slozích. Byl také zakládajícím členem Svazu českého díla . V únoru 1915 nastoupil jako jednoroční dobrovolník k dělostřelectvu a v letech 1915–1918 pak sloužil na italské frontě. Od roku 1923 nastoupil jako suplující profesor na Akademii výtvarných umění v Praze na místo zemřelého Jana Kotěry. V roce 1929 byl jmenován řádným profesorem architektury na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze. V letech 1935–1937 byl rovněž rektorem školy. V roce 1941 byl penzionován. Na školu se vrátil 1. března 1948 a v roce 1952 byl jmenován profesorem pro sloh a architektonické tvarosloví a působil zde do 31. prosince 1953, kdy školu definitivně opustil. Zemřel 4. dubna 1959 v ...

Otakar Novák (4)

Otakar Novák byl český literární historik, romanista, vysokoškolský profesor a překladatel z francouzštiny. Narodil se ve Vídni, ale od roku 1919 žil v Brně, kde dokončil středoškolská studia a v letech 1924–1929 vystudoval pod vedením Arne Nováka, Josefa Kopala a Prokopa Miroslava Haškovce francouzštinu a češtinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Roku 1931 získal titul PhDr., stal se středoškolským profesorem a v letech 1933–1946 vyučoval na gymnáziích v Berehově, Rakovníku a v Praze. Od roku 1946 působil na pražské Univerzitě Karlově . Zároveň působil od roku 1953 jako docent i na Masarykově univerzitě v Brně. Roku 1958 získal titul CSc. a roku 1964 byl jmenován profesorem dějin francouzské literatury na katedře romanistiky a fonetiky. Byl dlouholetým předsedou Kruhu moderních filologů a členem Mezinárodní asociace francouzských studií . Penzionován byl roku 1972 a na odpočinek odešel roku 1977. Kromě pedagogické činnosti spojené s tvorbou vysokoškolských skript se věnoval psaní literárních studií, předmluv, doslovů a komentářů k českým překladům francouzských literárních děl, působil jako literární kritik a příležitostný překladatel. Roku 1965 založil romanistický sborník Études romanes de Brno, jenž vychází dodnes.

Otakar Mařák (3)

Otakar Mařák byl český operní pěvec, tenorista.

Otakar Hrdlička (3)

Narozen 19. 9. 1928 v Jičíně. Fotograf.

Otakar Gregora (2)

Narozen 1901, zemřel 15.1.1979 v Praze. Ing., práce z oboru elektrotechniky.

Osvald Döbert (2)

Narozen 15.12.1917 v Lounech, zemřel 16.6.1999 v Praze. Akademický architekt, literatura z oboru.

Oskar Ferdinand Heyd (6)

Narozen 1.8.1892 v Praze, zemřel 26.11.1966 tamtéž. JUDr., profesor obchodní akademie, literatura a učebnice z oboru obchodních nauk a korespondence.

Örkény István (2)

Örkény István byl maďarský dramatik a prozaik. V roce 1973 obdržel Kossuthovu cenu. Byl třikrát ženatý. Jeho druhá manželka Nagy Angéla byla spisovatelkou kuchařek. Manželé byli oddáni v letech 1948 až 1959. Jeho třetí žena, Radnóti Zsuzsa, byla oceněná dramaturgyně. Vzali se v roce 1965.

Orchestra Jack First (3)

Ondřej Šebesta (6)

Ondráš z Janovic, vlastním jménem Ondřej Fuciman, dříve chybně označován též jako Ondřej Šebesta, je nejslavnější slezský zbojník. Narodil se v rodině janovického fojta, ale nechtěl jít ve stopách svého otce. Stal se vůdcem zbojnické družiny a na jeho dopadení byla vypsána nemalá odměna. V roce 1715 byl zabit svým druhem Jiřím Juráškem, který je v pověstech znám jako Juráš, v hospodě ve Sviadnově. V ústní tradici se Ondráš stal lidovým hrdinou, ochráncem chudých s nadpřirozenými schopnostmi, mimo jiné byl prý nezranitelný a mohl být zabit pouze svojí vlastní valaškou. Ve Slezsku a na Valašsku se o něm vyprávělo mnoho pověstí a váží se k němu též lidové písně a lašský mužský tanec „Ondrášův skok“. Inspiroval také mnohé české a polské spisovatele a básníky , malíře a hudební skladatele . Ondrášovy rodné Janovice každoročně pořádají folklórní Ondrášovské slavnosti. Několik restaurací na Frýdecko-Místecku nese Ondrášovo jméno. Vojenský umělecký soubor Ondráš je profesionální folklorní soubor zřizovaný Ministerstvem obrany ČR.

Ondřej Schrutz (4)

Narozen 25.11.1865 v Rodvínově, zemřel 28.12.1932 v Praze. MUDr., profesor dějin lékařství a epidemiologie, práce z oboru.

Ondřej Nezbeda (4)

Narozen 8. 3. 1979. Publicista a pečovatel v domácím hospici. Věnuje se přírodním vědám a literatuře.

Ondřej Kavalír (4)

Narozen 1980. Literární kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.

Olivier Föllmi (2)

Oliver Onions (7)

Oliver Onions je italská hudební skupina, kterou založili bratři Guido a Maurizio De Angelisovi. Proslulí jsou svými skladbami filmové hudby, zejména prací na spaghetti westernech a akčních komediích s populární dvojicí Bud Spencer a Terence Hill. V průběhu 70. a 80. let 20. století vytvořili Oliver Onions řadu hitů, které se staly synonymem pro filmy, které doprovázely, včetně "Dune Buggy" pro film "Altrimenti ci arrabbiamo" a "Flying Through the Air" pro "...più forte ragazzi!".

Olga Vaňková-Frejková (5)

Narozena 11. 11. 1905 v Bílině. PhDr., historička umění, publikace z oboru uměleckohistorická literatura.

Olga Marečková (4)

Narozena 12. 6. 1939 v Praze. Doc. MUDr., CSc., specializace: metabolismus a výživa. Práce nefrologicko-gastroenterologické.

Olga Čechová (5)

V letech 1941–1944 studovala na Škole uměleckých řemesel v Brně. 1944–1945 totálně nasazena . 1946–1951 absolutorium Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze . Od roku 1960 členka skupiny Trasa a od roku 1967 členkou výboru Svazu českých umělců grafiků Hollar Praha. 1956–2000 soustavná ilustrační spolupráce s časopisy Sluníčko a Mateřídouška, od roku 1960 s nakladatelstvím Albatros . Za knižní ilustrační práci získala 15 ocenění. S kresleným filmem Barrandov-Praha vytvořila čtyři kreslené filmy a sedmidílný seriál pro děti. Od studijních let na UMPRUM se věnovala volné grafice a kresbě v úzké souvislosti s psaním poezie. Základ jejího díla tvoří volná grafika a tematicky propojené grafické cykly s motivy imaginárních příběhů. Citlivé linie grafiky, které se staly její nejvlastnější doménou. Autorka vytvářela své grafické listy nejčastěji technikou suché jehly. Fantazie a intimní výraz autorčiných prací na papíře jsou také blízké poetice jejích lyrických básní. V šedesátých letech se připojila k autorům, kteří se věnovali fenoménu těla a rozvíjeli formy Nové figurace. Zúčastnila se mnoha výstav, kde prezentovala své práce, a získala řadu ocenění v rámci mezinárodních přehlídek grafiky a ilustrací, výstav ex libris anebo v expozicích české grafiky v zahraničí. Významnou částí díla Olgy Čechové se staly ilustrace, v nichž prokazuje značnou empatii pro poezii a osobitý talent provázet verše básníků metaforickými významy; je autorkou ilustrací například k básnické sbírce Vladimíra Holana Na sotnách anebo knihy veršů Jaroslava Seiferta Koncert na ostrově . Od doby studií Olga Čechová ilustrovala rovněž řadu knížek pro děti. Více než padesát let spolupracovala s časopisy Sluníčko a Mateřídouška. Od roku 1960 vytvořila ilustrace pro více než sto třicet dětských knih vydaných nakladatelstvím Alb...

Oldřich Tibitanzl (6)

Narozen 21. 3. 1944 v Českých Budějovicích, od roku 1984 žije v Plzni. Básník. Též zaměřený na historii první světové války a československých legií.

Oldřich Stehlík (5)

Narozen 6.8.1875 v Kostelci nad Orlicí, zemřel 25.10.1945 v Praze. Středoškolský profesor, publikace z oboru francouzského jazyka.

Oldřich Mahler (5)

PhDr., CSc., docent. Autor politických spisů, překladatel z ruštiny.

Oldřich Jelínek (3)

Oldřich Jelínek je český malíř, grafik, ilustrátor a spolupracovník filmu. Je autorem několika filmových plakátů. Spolupracoval a také byl s Adolfem Bornem žákem prof. Antonína Pelce na AVU. Profesor Pelc ho označil za jednoho ze svých nejnadanějších studentů. Má podobný styl jako Born, se kterým tvořili společné ilustrace. Spolu ilustrovali například dílo Andreje Sergejeviče Někrasova Dobrodružství kapitána Žvanilkina. Na začátku kariéry přispívali s Bornem do řady časopisů – mj. ABC, Dikobraz, Pionýr atd., od konce 50. let 20. století i do Rudého práva. Dostal celou řadu cen z mezinárodních knižních festivalů. Jeho styl je precizní a zejména náměty žen, automobilů a letadel patří opravdu ke světové špičce. Počátkem 80. let emigroval do SRN , kde dodnes tvoří a žije. V Československu mu komunistický režim nebyl nakloněn, protože jeho karikatury a vtipy byly kritické ke komunismu. Režim se dokonce snažil ovlivnit vydavatele v SRN, aby Oldřichu Jelínkovi nedávali žádné zakázky – v případě opaku by zakázali všem svým autorům u nás spolupracovat s konkrétním vydavatelem, který by toto porušil. Proslavil se ilustracemi knih a karikaturami pro časopis Computer Woche. V roce 2017 se Oldřich Jelínek rozhodl věnovat většinu svých děl ze svého mnichovského atelieru Galerii výtvarného umění Havlíčkův Brod. Asi 110 obrazů věnoval podle svých slov proto, aby se na něj doma nezapomnělo. V posledních letech žije u své přítelkyně v Praze.

Oldřich František Korte (5)

Born April 26, 1926 - died September 10, 2014 Czech musical composer, pianist, publicist and photographer.

Oldřich Doubek (2)

Oldřich Doubek byl český vojenský a civilní pilot. Narodil se v Lipnici nad Sázavou, kde prožil i dětství a vychodil obecnou školu, poté navštěvoval měšťanskou školu ve Světlé nad Sázavou a obchodní školu v Německém Brodě. V roce 1925 si podal přihlášku do Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově, do které ve stejném roce nastoupil. Školu dokončil v roce 1926 a pokračoval ve výcviku na Pokračovací letecké škole jednosedadlové tzv. stíhací v Chebu, výcvik dokončil v květnu 1927. Poté se stal stíhacím pilotem 31. letky u 3. leteckého pluku "generála letce M. R. Štefánika" na letišti ve Vajnorech. Od září 1927 do března 1928 působil v letecké škole v Prostějově jako instruktor vojenského výcviku. V květnu roku 1929 byl přeložen k 36. stíhací letce 1. leteckého pluku v Praze, a později k 72. bombardovací letce. V roce 1930 tři měsíce létal s hydroplány v jugoslávské Boce Kotorské. V roce 1931 absolvoval kurz nočního létání a létání podle přístrojů, po jeho absolvování nastoupil k 82. letce u 5. leteckého pluku, nočního bombardovacího. V roce 1932 se podílel na výcviku pilotů v kurzu nočního létání a létání podle přístrojů, který se konal u 5. pluku. V roce 1933 složil zkoušky, potřebné pro létání v civilním letectví a na konci roku odešel do civilu. V lednu 1934 nastoupil do Baťovy letecké společnosti na letišti v Otrokovicích. U společnosti provedl 354 letů. V průběhu roku se oženil a koncem roku podal výpověď. Začátkem roku 1935 nastoupil jako pilot u Československých státních aerolinií. U ČSA létal až do německé okupace v březnu 1939 a absolvoval 2500 letů. Během okupace se zapojil do odbojové činnosti a v březnu 1941 byl zatčen gestapem. V červenci byl propuštěn a Němci ho příležitostně sledovali. V roce 1945 se podílel na poválečné obnově ČSA. V březnu 1946 začal opět létat a do září 1950 nalétal 3300 hodin, stal se jedním z kapitánů ve společnosti. V roce 1949 překroč...

Ol'ga Vasil'jevna Perovskaja (3)

Ruská spisovatelka knih pro děti.

Oksana Bula (7)

Ukrajinská výtvarnice, návrhářka šperků, autorka a ilustrátorka dětských knih.

Obata Júki (7)

Novak Djokovič (3)

Norman Lewis (4)

Norman Lewis byl vlivný britský novinář a plodný spisovatel. Nejznámější jsou jeho cestopisné práce; napsal i tucet románů a několik svazků autobiografie. Psal o Neapoli během osvobozování Itálie Spojenci, o koloniální Indočíně, o Indonésii, o indických kmenech, Sicílii a mafii, a zkáze působené křesťanskými misionáři v latinské Americe i jinde. Za svou nejhodnotnější věc považoval článek nazvaný "Genocide in Brazil" , který vzbudil takové rozhořčení, že vzápětí byla založena organizace Survival International, cele věnovaná ochraně původních obyvatel v zemích celého světa. Graham Greene považoval Normana Lewise za jednoho z nejlepších spisovatelů 20. století.

Norbert Lechleitner (6)

Norbert Lechleitner, autor, editor a překladatel četných děl, žije v městě Freiburg im Breisgau.

Nora Baráthová (6)

Narodila sa 7. júna 1944 v Kežmarku v rodine inžiniera. Po maturite na Jedenásťročnej strednej škole v rodisku pokračovala v štúdiu na filozofickej fakulte v Prešove . Po skončení školy začala pracovať a dosial' pracuje v Mestskom múzeu v Kežmarku. Jej prozaickú tvorbu i publicistické príspevky ovplyvnila história rodného mesta. Debutovala románom Ad revidendum , ktorý je kronikou posledného školského roka pred maturitou. Autorka v ňom prejavila svoj pozorovací talent a celkovo sa zaradila do prúdu próz venujúcich sa vstupu mladých ľudí do života, ktoré v našej literatúre vznikali v 60. rokoch. Roku 1975 vydala historický román Muž, ktorý kráčal za smrťou, čerpajúci z čias protihabsburského povstania Františka II. Rakóciho a odohrávajúci sa v Kežmarku na prelome 17. a 18. storočia. Určujúca je v ňom dobrodružno-sentimentálna fabula. Voľným pokračovaním tohto diela je historický ro¬mán Aj zradcom sa odpúšťa . Ešte roku 1976 však vydala Baráthová prózu pre mládež Snívať zakázané, atakujúcu rodičovskú ľahostajnosť na príbehu chovanky detského domova. Po historickej téme siahla Baráthová znova v románe Nepokojné mesto , v ktorom sledujeme dobrodružné udalosti okolo bojov slobodného kráľovského mesta Kežmarku s majiteľmi hradu Tôkôlyovcami. Dej je situovaný do 17. storočia a zaujme najmä tým, ako vie autorka zachytiť reálie, zvyky a spôsob života vtedajšieho mesta. Tak je Baráthovej próza najsilnejšia práve svojou poznávacou hodnotou. Ďalšou prózou pre mládež je sviežo napísaný román Najlepšia trieda ; ktorý približuje život súčasných gymnazistov, ale načiera aj do minulosti a prostredníctvom starých písomností sa dozvedáme čosi o nezvyčajných trestoch a povinnostiach študentov dávnych čias. Románom Plavovlasé hviezdy sa Baráthová podujala zaplniť jednu z medzier v slovenskej literatúre v oblasti pôvodných diel zo života stredoškolskej mládeže. Píše o tých, ktorí dospelým neraz aj vedome unikajú, lebo sa...

Noëlle Loriot (3)

Francouzská spisovatelka a novinářka, která se novinářské práci věnovala od roku 1956. Kromě psychologických románů je autorkou více než dvanácti románů detektivních, které publikovala pod pseudonymem Laurence Oriol.

Noelle Berry McCue (4)

Anglicky píšící autorka milostných příběhů.

Nikolaus Lenau (6)

Rakouský básník.

Nikolaj Zotovič Birjukov (5)

Ruský spisovatel.

Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj (4)

Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj 17. července 1846, Rožděstvenskoje – 14. dubna 1888) byl ruský etnograf, antropolog a cestovatel, který zkoumal původní obyvatele jihovýchodní Asie, Austrálie a Oceánie včetně domorodců severovýchodního břehu Nové Guineje. Tuto oblast dodnes některé zdroje nazývají Maklajovým břehem. Miklucho-Maklaj publikoval zhruba 160 vědeckých prací. Byl zastáncem domorodých národů, vystupoval proti rasismu, otrokářství a kolonialismu. Vystupoval před Ruskou geografickou společností s výklady o ochraně národů a vyzýval carskou vládu, aby se zastala domorodců Nové Guineje, jelikož viděl, jak s nimi zacházeli němečtí koloniální vojáci. Nikolaj Nikolajevič Miklucho-Maklaj se narodil v Novgorodské gubernii v rodině N. I. Mikluchy – inženýra železničních drah, který stavěl železnici Nikolajevskaja a byl prvním vedoucím Moskevského nádraží. Jeho otec Nikolaj Iljič Miklucha se narodil v roce 1818 v Starodubě v Černigovské gubernii. Pradědovi, záporožskému kozákovi Štěpanu Mikluchovi, byl udělen šlechtický titul za odvahu při útoku na Očakov . Jeho matka byla Kateřina Semjonovna, dívčím jménem Bekkerová, polské národnosti. Dodnes se mezi obyvateli vsi Starodubské se vyskytuje příjmení Miklucha nebo Mikluchin. Druhá část příjmení významného cestovatele byla přidána později, v době jeho pobytu v Austrálii. Později se rodina přestěhovala do Petrohradu, kde od roku 1858 Nikolaj pokračoval ve svém studiu na Druhém Petrohradském gymnáziu. Když jej dokončil, pokračoval ve vzdělání jako volný posluchač na fyzikálně-matematické fakultě Petrohradské univerzity. Jeho studium nebylo dlouhé. V roce 1864 ho kvůli účasti ve studentských shromážděních vyloučili a on odjel do Německa díky penězům od studentů. V Německu pokračoval ve studiu filozofie na heidelberské univerzitě. Po roce Miklucho-M...

Nikolaj Nikolajevič Michajlov (5)

Nikolai Michajlov - ruský sovětský spisovatel, autor cestopisů . Laureát Stalinovy ceny třetího stupně . Uskutečnil mnoho expedic a cest všech částí Sovětského svazu.

Nikolaj Nikolajevič Jakovlev (2)

Nikolaj Nikolajevič Jakovlev, rusky: Николай Николаевич Яковлев byl sovětský a ruský historik amerikanista, publicista, autor více než 20 knih. Doktor historických věd, profesor. Narodil se ve Vladikavkazu v Severokavkazském kraji v rodině vojenského důstojníka, budoucího maršála dělostřelectva Nikolaje Dmitrijeviče Jakovleva . Absolvoval univerzitu MGIMO a zároveň dálkově právnickou fakultu Moskevské státní univerzity . Pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí, podílel se na přípravě vydýná korespondence Josifa Stalina s prezidenty USA a premiéry Velké Británie během Velké vlastnenecké války. Vypracoval k obhajobě disertační práci. Jeho otce maršála Jakovleva 31.12.1951 sesadili a koncem února 1952 uvěznili a obvinili z chbějících 57mm automatických protiletadlových děl. Vzápětí byl uvězněn i jeho syn. Oba byli propuštěni po Stalinvě smrti a Nikolaj se mohl vrátit k práci historika a v roce 1955 obhájil kandidátskou disertaci, v roce 1968 doktorskou. V 60. letech publikoval ředu prací o historii USA. Pracoval v isntitutech AV SSSR - Institutu historie, Institutu USA a Kanady, Institutu sociálně-politických výzkumů. Jurij Andropov mu přes veškeré úsilí nikdy nedovolil opustil SSSR, plně rehabilitiován byl až v roce 1989. Tento Andropovův krok se vysvětluje tím, že „s lidmi, kteří visí na skobě, se lépe pracuje“. Zemřel 7.4.1996, pochován je v Moskvě. Jeho manželka byla historička hispanistka Světlana Petrovna Požarskaja, ruksy: Светлана Петрoвна Пожарская , jeho synem vědec Nikolaj Nikolajevič Jakovlev, rusky: Николай Николаевич Яковлев .

Nikolaj Nikolajevič Gorskij (3)

Ruský námořní důstojník, oceánograf, autor cizojazyčných slovníků z oboru oceánografie a populárně-naučných publikací o oceánech.

Nikolaj Apollonovič Bajkov (3)

Ruský prozaik.

Nikki Erlick (3)

Nikica Kalogjera (3)

Croatian composer, arranger, conductor, and producer, born in Belgrade , died in Zagreb . Composer of a long line of chart successes for many artists, most notably Tereza Kesovija. Involved as a conductor in the Eurovision Song Contest on five occasions, leading the orchestra for Yugoslavia's only winning entry, 'Rock me' by Riva, in 1989. Brother of Stipica Kalogjera. Husband of Ljupka Dimitrovska.

Nigel Pennick (4)

Anglický spisovatel, astrolog, esoterik a okultista, též ilustrátor.

Nicole LePera (5)

Nicole C Vosseler (4)

Německá beletristka. Věnuje se též literární vědě a psychologii.

Nicolas Vanier (3)

Narodil se 5. 5. 1962 v Senegalu. Jeho vzorem je Jack London. Stejně jako on je i Vanier dobrodruh a spisovatel. Vydal řadu úspěšných knih pro dospělé i pro děti. O svých zážitcích z ledových koutů světa napsal mnoho reportáží a natočil několik televizních filmů, z nichž nejznámější je POSLEDNÍ TRAPER. První výpravu podnikl roku 1979 do Laponska. Od té doby cestoval střídavě po Skandinávii, Kanadě a Aljašce, projel křížem krážem celou Sibiř a několik měsíců žil mezi nomády v Arktidě. Během výprav se často dostane na konec fyzických i psychických sil. Své expedice přesto nevnímá jako druh extrémního sportu. Jde mu o co možná nejužší kontakt s přírodou, o život mimo civilizaci. Mimo to, že Vanier zpracovává své zážitky z cest pro různé typy médií, živí se jako chovatel psů pro psí spřežení. Žije se svou rodinou ve Francii a v Kanadě

Nicolas d' Estienne d'Orves (3)

Nicolas d’Estienne d’Orves je francouzský žurnalista a spisovatel. Je autorem několika kratších příběhů, esejí a novel, pozoruhodným je především román "Othon ou l'Aurore immobile", ověnčený cenou Prix Roger Nimier v roce 2002. Nicolas d’Estienne d’Orves je prasynovcem odbojáře Honoré d'Estienne d'Orves'. Vystudoval bakalářský program "Hypokhâgne". Po stážích v kině a opeře, studoval na francouzské univerzitě Sorbonne. Ve věku 22 let, během psaní diplomové magisterské práce, objevil knihu "Histoire de la musique" od spisovatele Luciena Rebetata, která se stala jeho velkou vášní. Díky tomu spolupracoval s časopisy "Le Figaro" a "Le Stectacle du Monde". Působí jako hudební kritik s časopisy "Le Figaro", "Classica" a "Les Echos". Od roku 2011 je členem poroty ceny Saint-German.