Všichni Autoři a témata

Jiří Fidler (29)

Jiří Fidler je český historik, spisovatel a překladatel odborné literatury. Pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu, přednášel na Univerzitě Palackého v Olomouci a Univerzitě Karlově v Praze. Zabývá se českými a evropskými vojenskými dějinami s důrazem na 20. století. Jiří Fidler vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci . V letech 1985 až 1991 působil jako asistent a odborný asistent tamtéž. Absolvoval postgraduální studium politologie v rámci programu TEMPUS , doktorské studium v oboru politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1991 až 2004 byl zaměstnancem Vojenského historického ústavu v Praze, kde působil jako vědecký pracovník, vědecký tajemník a vedoucí oddělení, od roku 1994 jako voják z povolání. Zároveň v letech 1995 až 2006 přednášel na katedře mezinárodních vztahů Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2004 až 2006 pracoval ve Vojenském ústředním archivu Praha a v letech 2007 až 2010 působil jako poradce na Úřadu vlády ČR.

Jana Pacnerová (22)

Narozena 6. 5. 1955 v Praze. Překladatelka beletrie a literatury faktu z angličtiny. Autorka scénářů k televizním pohádkám. Původním povoláním právnička.

Jan Kábrt (27)

Profesor Jan Kábrt se narodil 17. července 1910 v Trubějově na Náchodsku. Absolvoval náročný obor klasické filologie a germanistiky na Filozofické fakultě UK v Praze, ve studiích pokračoval ve Štýrském Hradci a promoval v r. 1934. Potom pracoval až do roku 1954 jako profesor latiny na gymnáziu, po zrušení tohoto předmětu nastoupil na lékařskou fakultu UK v Praze a velmi aktivně se zasadil o zřízení samostatné katedry jazyků na této fakultě. Od roku 1966 až do osmdesátých let stál v jejím čele. Měl zcela rozhodující podíl na tvorbě a koncepci nového oboru, vyučovaného na lékařských fakultách – základů řecko-latinské lékařské terminologie.

Jakob Wassermann (27)

Jakob Wassermann byl německý romanopisec, básník a esejista židovského původu. Patřil k nejčtenějším autorům své doby, jeho literárními souputníky byli Thomas Mann a Arthur Schnitzler. Wassermannova tvorba se zabývá mystikou a etickými otázkami, odráží se v ní dobový vliv psychoanalýzy. Byl redaktorem časopisu Simplicissimus a divadelním recenzentem. V letech 1926 až 1933 byl členem Pruské akademie umění. Jeho román ze soudního prostředí Případ Mauricius zfilmoval v roce 1954 Julien Duvivier. Od roku 1993 se v jeho rodném Fürthu uděluje Literární cena Jakoba Wassermanna.

Ivo Pejčoch (32)

Ivo Pejčoch byl český vojenský historik. Vystudoval katedru českých dějin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1990 působil jako šéfredaktor historického měsíčníku Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 byl vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu. Je autorem několika desítek knih literatury faktu, zabývajících se především vojenskou technikou. Narodil se 18. března 1962 v Praze. Jeho otcem je spisovatel a historik Slavomír Pejčoch-Ravik. V letech 1977–1981 vystudoval Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze. Pracoval nejprve jako technik v Konstruktivě Praha a později jako spojový technik v SPT Telecom. Od mládí se zajímal o vojenskou historii a techniku, po roce 1989 se této zálibě začal věnovat naplno. V roce 1990 spoluzaložil časopis Historie a plastikové modelářství a po řadu let byl jeho šéfredaktorem. Ve stejné době se mimo jiné zapojil do tvorby série publikací Válečné lodě. V letech 2001–2005 vystudoval historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2009 zde obhájil dizertační práci s názvem Československá těžká vojenská technika. Vývoj, výroba, nasazení a export československých tanků, obrněných automobilů a pásových dělostřeleckých tahačů 1918–1956. V roce 2007 se stal vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, kde se věnoval celé řadě historických témat. Přispíval mj. do časopisu Historie a vojenství. V červenci 2018 jej na cyklovýletu postihl infarkt, po kterém zůstal dlouhodobě upoutaný na lůžku. Dne 20. července 2019 zemřel. Výběr:

Ian Rankin (39)

Ian Rankin je skotský spisovatel detektivních románů, proslavil se zejména sérií knih o edinburském inspektorovi Rebusovi. Vystudoval literaturu na University of Edinburgh. Chtěl napsat dizertaci o Murielu Sparkovi, ale nedokončil ji. Žil poté v Londýně a na francouzském venkově, ale nakonec se vrátil do Edinburghu, kde žije dodnes, ve "spisovatelské čtvrti" nedaleko J. K. Rowlingové, Alexander McCall Smitha a Kate Atkinsonové. Inspektor John Rebus se prvně objevil v románu Knots and Crosses roku 1987, byť ještě nešlo o klasickou detektivku, stejně jako v druhém románu Hide and Seek z roku 1991. Ale časem vznikla typická detektivní série, k roku 2015 čítající dvacet "rebusovských" knih. Roku 2009 v románu The Complaints uvedl na scénu nového detektiva Malcoma Foxe. Od roku 2012 nechává Rebuse a Foxe vyšetřovat společně. V roce 2013 napsal spolu s Markem Thomsonem, uměleckým ředitelem Royal Lyceum Theatre, svou první divadelní hru Dark Road. Napsal i komiks Dark Entries. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ian Rankin na anglické Wikipedii.

František Kábele (24)

František Kábele byl český speciální pedagog – logoped, somatoped. Patří k zakladatelským osobnostem české a československé somatopedie a logopedie. Celý život se věnoval postiženým dětem i dospělým a pomáhal jim. Narodil se v rodině drobného zemědělce v Radčicích, které jsou dnes částí města Skutče v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. Od roku 1928 studoval na Učitelském ústavu v Litomyšli. Po jeho absolvování odešel na Podkarpatskou Rus, kde přijal místo učitele. Po dvou letech získal místo s definitivou v Proseči u Skutče, kde pracoval až do konce 2. světové války. Jeho profesní vývoj ovlivnila účast na logopedickém kurzu v Košumberku v roce 1944. Po skončení války se v roce 1946 přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat na škole pro nedoslýchavé jako tělocvikář. Současně se přihlásil ke studiu speciální pedagogiky na Pedagogicé fakultě Univerzity Karlovy. Toto studium zakončil v roce 1952 státní rigorózní zkouškou a udělením doktorátu. Od roku 1953 působil jako ředitel základní školy při II. ortopedické klinice Fakultní nemocnice v Motole, při jejímž vzniku dva roky předtím spolu s přednostou kliniky prof. MUDr. Otakarem Hněvkovským stál. Škola se stala vzorem pro další vznikající nemocniční školy. Od roku 1952 působil jako externista v Ústavu pro defektologii Univerzity Karlovy, z něhož se později stala katedra speciální pedagogiky. V roce 1956 se tam stal odborným asistentem. Současně pracoval i v Logopedickém ústavu hlavního města Prahy, kde pečoval především o mládež po mozkové obrně. Roku 1963 získal František Kábele docenturu, když obhájil práci o problematice dětí s mozkovou obrnou a s ní souvisejícími vadami řeči a hybnosti. V roce 1968 mu byla udělena vědecká hodnost kandidát věd a roku 1972 byl jmenován profesorem. V roce 1973 se stal po profesoru Miloši Sovákovi vedoucím Katedry speciální pedagogiky UK, načež byl z této funkce pro takzvanou kádrovou nezpůsobilost roku 1...

Farley Mowat (13)

Farley McGill Mowat byl kanadský anglicky píšící prozaik, novinář, přírodovědec, environmentalista a cestovatel. Mowat vystudoval zoologii na Torontské univerzitě. Evropu poznal během 2. světové války, pak procestoval severní Kanadu. Zde se zabýval sledováním zvěře v jejích přirozených podmínkách , zajímal se o původní obyvatele Eskymáky a o probíhající změny v přírodě vyvolávané pronikáním civilizace do vnitrozemí kanadského severu. Jeho pozorování jsou významná z hlediska biologického, ekologického i etnografického a je na nich založeno i jeho literární dílo. Mowat je autorem mnoha reportáží a dobrodružných i populárně-naučných knih pro dospělé i pro mládež. Pro hlubokou znalost popisované problematiky a osobitý autorský styl se stal jedním z nejpřekládanějších kanadských spisovatelů 20. století . Roku 1981 obdržel nejvyšší kanadské civilní vyznamenání - stal se Důstojníkem Řádu Kanady.

Esther Verhoef-Verhallen (29)

Esther Verhoef-Verhallen je již dlouhá léta zárukou čtivých a srozumitelných naučných knih o zvířatech, které oslovují širokou čtenářskou veřejnost. V roce 1997 se její Encyklopedie koček umístila v žebříčku CPNB Top 100 nejlépe prodávaných knih. Její knihy vycházejí v mnoha zemích na celém světě. Kromě psaní knih o zvířatech a fotografování se Esther věnuje redaktorské práci, je hlavní redaktorkou časopisu o zvířatech a šéfredaktorkou měsíčníku pro milovníky koček.

Eduard Tomáš (35)

Eduard Tomáš byl český mystik, jogín a spisovatel. Narodil se v polském Přemyšlu českým prarodičům, s nimiž žil v několika evropských zemích. Pak se usadil v Praze, aby zde vystudoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Po úspěšném ukončení studií působil v různých úřadech. Na konci 2. světové války byl hejtmanem na Kladensku a tam se také významně zapojil do událostí květnového povstání. Úřednická zaměstnání pak vykonával až do roku 1955, kdy byl přeložen k manuální práci. Během svého života se setkal s několika významnými duchovními učiteli, například s Františkem Drtikolem a Paulem Bruntonem. Jeho duchovní cestu významně ovlivnila také manželka Míla. V devadesátých letech 20. století se také v Praze setkal s Dalajlámou . Počátkem proslulosti Eduarda Tomáše byly přednášky v pražské Unitárii v 60. letech 20. století. Jeho dalšímu veřejnému působení zabránil komunistický režim. Znovu veřejně působit mohl až po sametové revoluci v roce 1989. Do širšího povědomí se dostal díky televiznímu cyklu „Gen, 100 Čechů dneška“, později také díky televiznímu seriálu „Paměti mystika“. Mnoho času trávil na své chatě u Sázavy, kde jej také navštěvovali jeho přátelé či duchovní přívrženci. Přestože jej mnoho osob považovalo za duchovního mistra, odmítal vystupovat jako typický guru a neměl přímé žáky. Za nejvyššího učitele vedoucího k realizaci považoval „Absolutno“ stojící mimo personifikovanou osobu. Na sklonku svého života uspořádal v pražské Lucerně sérii přednášek . Eduard Tomáš je autorem řady knih s duchovní tematikou, ve kterých přibližuje duchovní tematiku veřejnosti formou beletrie , filosoficko-mystických textů i formou rad, ...

Dominik Landsman (20)

Svého času na Mateřské dovolené autor knížky Deníček moderního fotra Až budu velký, budu kosmonaut nebo učitelka. Autor vystudoval na Vysokém učení technickém v Brně obor Finance podniku, následně pracoval jako realitní makléř. V době, kdy dostal v zaměstnání výpověď, hledal novou práci, ale když konečně nastoupil, po čtrnácti dnech sám odešel. Rozhodl se tedy zůstat místo manželky na mateřské dovolené, které se syn narodil zhruba měsíc před výpovědí. O zážitky z mateřské dovolené se rozhodl podělit s ostatními, a jelikož v dětství zkoušel psát pohádky a povídky, rozhodl se napsat knihu. Nejdříve založit vlastní blog, kde humorně, s nadhledem a cynismem popisoval dny prožité se svým maličkým synem. Po ohromném úspěchu na blogu vydal své příspěvky knižně, a to se stejně velkým úspěchem: Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti, Deníček moderního fotra 2 – aneb Pánbůh mi to oplatil na dětech. Dominik Landsman aktuálně zveřejňuje své příspěvky v časopisech a na internetu, pracuje na knihách jiného zaměření a věnuje se svému koníčku – rybaření.

Charles Alden Seltzer (27)

Charles Alden Seltzer se narodil 15.8. roku 1875. Janesville, Wisconsin a zemřel 9.2. 1942 Cleveland, Ohio. Ve své době populární autor westernů. Než začal psát, pracoval jako tesař a dvě období byl starostou v North Olmstead, Ohio. Největší popularity dosáhl v Anglii a Austrálii.

Bohumil Lipert (34)

Zemřel 2005. Autor detektivních a kriminálních příběhů.

Anne Marie Winston (32)

Anna Kremzerová (21)

Autorka učebnic němčiny.

Zuzana Francková (38)

Zuzana Francková je česká spisovatelka románů pro dívky, romantických knih pro ženy, historických románů a kuchařek. Zuzana Francková studovala gymnázium s maturitou v Pardubicích, dále nastoupila na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, kde vystudovala český jazyk a dějepis, a poté absolvovala knihovnickou školu. Po studiích pracovala jako učitelka, knihovnice a novinářka. Nyní se věnuje zejména literatuře. Autorka se v literatuře zaměřila především na psaní románů pro dospívající dívky, ve kterých jsou osudy hlavních hrdinek natolik reálné, že se v nich mnohé čtenářky najdou. Knihy jsou lehce zamilované, velmi čtivé, a dá se říct, že se čtou samy. Zuzana Francková napsala dvě série Barča, Cilka, a mnoho samostatných románů, např.: Zlatá klec, Příliš brzy dospělá, Čekání na lásku, Život jako pohádka.

Zdeněk Kriebel (27)

Zdeněk Kriebel byl český básník a redaktor, autor občanské a milostné lyriky a veršů a próz pro děti a mládež. Pocházel z právnické rodiny. Po maturitě roku 1930 začal studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a studium ukončil roku 1938 získáním titulu doktora práv. V letech 1935–1939 pracoval jako advokátní koncipient v Brně a 1939–1940 v Praze. Pak zde do roku 1956 působil jako právník a obhájce. Od roku 1956 byl redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Roku 1961 se vrátil do Brna a až do odchodu do důchodu v roce 1972 pracoval v literárním oddělení brněnského Československého rozhlasu. Jeho manželkou byla v letech 1936–1956 a znovu v letech 1986–1989 operní pěvkyně Marie Podvalová. Počátek jeho tvorby byl ovlivněn příslušností k brněnskému okruhu levicově orientovaných autorů, soustředěných kolem Bedřicha Václavka. Proto je jeho první vydaná básnická sbírka Hořící keř napsána v duchu proletářské poezie. Druhá sbírka Polytonfox vychází z poetismu. Tématem dalších básníkových předválečných sbírek je úzkostné prožívání života a smrti a osobitá milostná a přírodní lyrika . V poválečných sbírkách se projevilo autorovo zaujetí pro ideál sociálně spravedlivé společnosti a pro intimní lyriku . Od poloviny padesátých let se autor zabýval také literaturou pro děti a mládež, za kterou byl roku 1960 zapsán na Čestnou listinu Hanse Christiana Andersena Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu . Koncem padesátých let byly časopisecky zveřejňovány jeho verše občanské poezie s názvem Listy z Prahy, které pak autor až do konce života průběžně doplňoval, třebaže věděl, že jsou pro nekonformní postoj knižně nepublikovatelné.

William Scott (43)

Německý autor dobrodružných románů.

Vladimír Mináč (37)

Vladimír Mináč byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990-1992 za slovenské komunisty . Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu. Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník . V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život. V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 1956–1974 se profesionálně věnoval literární tvorbě. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968. V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický. V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém p...

Virginia Woolf (34)

Virginia Woolfová byla významná anglická spisovatelka, literární kritička, esejistka, vydavatelka, filozofka a feministka. Zároveň byla členkou Bloomsbury Group, což byla skupina avantgardních umělců a intelektuálů. Některá z jejích děl jsou součástí výuky o modernismu. Adeline Virginia Stephen se narodila v Londýně a byla vychovaná spolu s několika vlastními sourozenci i sourozenci z prvního matčina manželství v typické viktoriánské rodině na adrese 22 Hyde Park Gate. Jejím kmotrem byl James Russell Lowell, americký básník a diplomat, který byl přítelem jejího otce. Již v mládí měla psychické problémy, částečně kvůli incestnímu obtěžování od svého bratra Geralda. Jelikož v tehdejší době bylo zakázáno mluvit o jakémkoliv sexuálním tématu, Virginia mlčela o svém traumatu a začala nenávidět svou fyzickou existenci a své tělo. Po matčině smrti roku 1895 se vztahy v rodině napjaly především emocionálně. Další nevlastní bratr George ji několik let psychicky tyranizoval a navíc i sexuálně zneužíval. Virginia navzdory své mlčenlivosti vše psala do deníků, které si vedla už od dětství. V roce 1904 zemřel na rakovinu i její otec Sir Leslie Stephen, známý redaktor, literární kritik a zakladatel Dictionary of National Biography. Přestože otec podporoval její vzdělání, nikdy si s ním příliš nerozuměla, částečně i kvůli velkému věkovému rozdílu, který mezi nimi byl, a také proto, že v jejich rodině byla vždy puritánská výchova a po matčině smrti se z otce stal tyran. V roce 1906 zemřel bratr Toby, Virginia se znovu psychicky zhroutila a poprvé se také pokusila o sebevraždu. Se sestrou se po otcově smrti přestěhovaly do Bloomsbury, kde se později začala scházet skupina intelektuálů a umělců. Do kruhu přátel patřili spisovatelé Lytton Strachey a Vita Sackville-Westová, historikové umění Roger Fry a Clive Bell s manželkou Vanessou, sestrou Woolfové, malíř Duncan Grant nebo ekonom John Maynard Keyne...

Reinhold Messner (24)

Reinhold Messner je italský horolezec rakouské národnosti, cestovatel a spisovatel. Mimo jiné je prvním horolezcem, který vylezl na všech 14 osmitisícovek, jako první vylezl na Mount Everest bez použití kyslíkového přístroje a jako první provedl na Mount Everest kompletní sólový výstup. Kromě výstupů na vrcholy je známý i svými pěšími výpravami – prošel napříč Antarktidou, Grónskem a pouštěmi Taklamakan a Gobi. Neúspěšně se pokoušel přejít Arktidu ze Sibiře do Kanady. Je autorem mnoha desítek knih, z nichž bylo přibližně 30 přeloženo do češtiny. V letech 1999–2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské zelené. Založil skupinu muzeí věnovaných horám . Reinhold Messner se narodil v Brixenu, vyrůstal v údolí Villnöss v Jižním Tyrolsku. Tuto oblast získala sice po první světové válce Itálie na úkor Rakouska, většina obyvatel včetně Messnera však mluví německy. Reinhold se narodil jako druhé z devíti dětí, měl jednoho staršího a šest mladších bratrů a jednu sestru. Jeho otec pracoval jako venkovský učitel, na živobytí si přivydělával ještě chovem králíků a slepic. Mladý Reinhold musel brzy pomáhat s pracemi na farmě, již od dětství také rád lezl po okolních kopcích. V pěti letech mu otec vysvětloval základy lezení při výstupu na horu Sass Rigais. Ve dvanácti letech podnikl se svým otcem první obtížnější lezeckou túru ve východní stěně Malé Fermedy . Později lezl hlavně se svým o dva roky mladším bratrem Güntherem, s nímž od roku 1964 podnikl v Alpách řadu obtížných prvovýstupů. Mezitím studoval stavební průmyslovku. V posledním ročníku zameškal kvůli lezení týden školy, což spolu s jeho tvrdohlavostí způsobilo, že ho někteří učitelé neměli rádi a nechali ho propadnout u maturity. Dříve, než se mu podařilo maturitu o rok později složit, získal místo učitele matematiky a tělesné výchovy v nedalekém Eppanu. Díky vhodnému rozvrhu mohl tři dny v týdnu lézt. V roce 1968 začal studovat stavební...

Quido Maria Vyskočil (37)

Quido Maria Vyskočil, rozený Antonín Ludvík Vyskočil byl český spisovatel, básník a knihovník. Narodil se v rodině příbramského gymnaziálního profesora Františka Vyskočila a jeho manželky Marie, rozené Belšanové . Vysokoškolská studia započal v 1900 na právech v Praze, studia přerušil po roce. V letech 1901–1904 studoval na německé báňské akademii. V období 1904–1909 vystudoval moderní filologii na pražské Filozofické fakultě Karlovy univerzity a studia ukončil roku 1910 doktorátem. Nejprve pracoval jako středoškolský profesor, od roku 1915 byl magistrátním úředníkem. V roce 1920 se stal knihovníkem a později přednostou knihovního oddělení ministerstva obchodu. Dne 6. února 1926 se v Praze oženil s Jiřinou Antonií Kaninskou . Do penze odešel v roce 1946. Je pohřben v rodné Příbrami na Městském hřbitově "na Panské louce". Jeho publikační dílo, s kterým začal již na studiích v Praze pod pseudonymem Quido Maria, je rozsáhlé. Největší slávu si získala díla inspirovaná příbramským podzemím, hornickými pověstmi, důležitá jsou díla Stříbrné město a Šachta . Některá jeho díla posloužila jako námět pro film, pro dva filmy také napsal scénář, je autorem libret k operám, pantomimám a oratoriím. V denním tisku a časopisech zveřejňoval svá prozaická literární díla, verše, fejetony, recenze beletrie a referoval o výtvarném umění a divadle.

Prague Chamber Orchestra (31)

Prague Chamber Orchestra je renomované české hudební těleso, které je známé svou výjimečnou muzikálností a všestranností. Orchestr byl založen v roce 1951 a vybudoval si pověst díky svému osobitému přístupu k interpretaci, kdy často hraje bez dirigenta, což vyžaduje mimořádnou míru soudržnosti a vzájemného porozumění mezi jeho členy. Repertoár souboru sahá od baroka až po současnou hudbu a je oceňován za interpretaci děl skladatelů, jako jsou Mozart, Haydn a Dvořák.

Miroslav Hroch (26)

Miroslav Hroch je český historik se zaměřením na problematiku formování moderních národů. V 50. letech vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, se kterou následně spojil takřka po celý svůj profesní život. Od roku 2000 pak přednášel na Fakultě humanitních studií, kde v letech 2002–2004 vedl společně s prof. Richardem van Dülmenem první doktorandské kolegium zaměřené na historii a kulturní antropologii v České republice. Zabývá se dějinami novověku, zejména srovnávacími dějinami národních hnutí v Evropě. Hostoval na univerzitách v Německu, Itálii, USA, Finsku a Litvě. Průběžně zasedá v odborných a vědeckých grémiích a je dopisujícím členem Finské akademie věd. V roce 1997 obdržel čestný doktorát univerzity v Uppsale. Od roku 1984 je v materiálech Státní bezpečnosti veden jako její agent, jeho svazek byl však zničen 8. prosince 1989, krátce po vypuknutí sametové revoluce. Jeho manželkou byla česká historička Věra Hrochová. Hroch se stal mezinárodně uznávanou autoritou svými srovnávacími pracemi o vzniku a vývoji národních hnutí menších národů ve střední, severní a východní Evropě, Hroch ukázal, že toto "národní obrození" všude probíhalo obdobně, i když s časovým posunem, daným hlavně sociálními a politickými podmínkami, a to ve třech fázích.

Miroslav Honzík (19)

Narozen 17.4.1928. Stavební technik, beletrista, autor literatury faktu a rozhlasových her.

Marie Tetourová (32)

Narozena 1935 v Praze, zemřela v říjnu 2015. Autorka pohádkových i naučných knih pro děti, textů omalovánek a leporel, dříve též hudebních textů pro rozhlasové vysílání.

Luigi Pirandello (30)

Luigi Pirandello byl italský dramatik, prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934. Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil. Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala , který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky. Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem a podstatou . Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty...

Karel Vika (38)

Karel Vika se narodil 1. 12. 1875 v Sadské. Řemeslnický synek, původním jménem Houžvička, vystudoval kutnohorský učitelský ústav a působil několik let na venkovských školách, nejdéle v Benátkách nad Jizerou. V roce 1905, který z části prožil v Polsku, se stal redaktorem Besedy lidu a Světozoru, dvou časopisů nakladatele J. Otty. Karel Vika měl bystrý postřeh a hluboké pochopení pro sociální problémy. Kromě počátečních svazků vydával své knihy sám. Několik desítek Vikových knih vychází z učitelského, tuláckého, bohémského a posléze staropražského prostředí. Se svým bratrem Josefem Houžvicem napsali několik divadelních her. Zemřel 22. 8. 1941 v Praze ve věku 66 let. Od roku 1992 nese knihovna v Sadské jeho jméno - Městská knihovna Karla Viky.

Karel Vaněk (22)

Fejetonista a prozaik, za 1. svět. války poslán na rus. frontu. Své zážitky vylíčil ve vál. deníku Charašo, pan, da? Karel Vaněk se narodil 28. 3. 1887 v Kostelci nad Černými lesy v rodině kolářského mistra Josefa Vaňka jako pátý ze sedmi dětí. V Praze se vyučil se obchodním příručím a zpočátku se živil jako obchodní cestující. Posléze působil jako novinář v Rudém právu, v Pražském ilustrovaném zpravodaji, ve Večerním českém slově i v dalších listech. Uveřejněné povídky a fejetony vydával také knižně. Množstvím fejetonů, kursivek a drobných povídek se zasloužil o zlidovění literárního jazyka. Lehkým dobrosrdečným humorem člověka znalého lidové psychologie podává kaleidoskop denních záznamů a uplatňuje bohatství zkušeností v zájmu i o vážné otázky doby. Vaněk měl živý smysl sociální, měl i schopnost zachytit v postavě i v situaci všechnu směšnost, ale pod jeho smíchem cítíme těžký žal člověka, vědomého si těžkého lidského údělu. Takové jsou všechny jeho fejetony sebrané knižně: Střepiny , Čtvrt kila střepin , Třetí kniha střepin a výbor z pozůstalosti Poslední střepiny , kde je též náčrt nezpracovaného románu ´Rajzáci´ z prostředí obchodních cestujících. Všechno má u Vaňka kořeny v malých událostech. Na zdánlivé groteskností osudů malých lidí objevuje pak autor stopy jejich lidskosti. První Vaňkova práce, zápisky vojáka z let 1914–19 – Charašo, pan, da? jsou prací dokumentární, protože se v nich objevuje válka bez pathosu, ve špíně a hrůze i ve frázi. Tento deník z války a ruského zajetí je v jádře projevem protiválečným. Ráz čistě beletristický má humoristický román Kráva matky Ungrové . Smysl pro lidovou řeč tu Vaněk nad jiné osvědčil. Po smrti Jaroslava Haška dopsal na žádost nakladatele Adolfa Synka čtvrtý díl románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a pak pokračoval pátým a šestým dílem v líčení Švejkových osudů v ruském zajetí. Postava Švejka je t...

Karel Sklenář (16)

Karel Sklenář je český archeolog a popularizátor vědy. Karel Sklenář v letech 1956–1961 studoval archeologii na Filosofické fakultě University Karlovy. V roce 1970 získal titul PhDr. Od roku 1963 do roku 1967 působil v Okresním muzeu Mělník . Od roku 1965 pracoval v oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea. V období 1990–1997 byl ředitelem Historického muzea Národního muzea. V letech 1968–1981 a znovu od roku 2002 přednášel muzeologii pro archeology na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od původního zaměření na paleolit a mezolit, postupně přesouvá zájem na muzeologii, hlavně však na dějiny archeologie a rehabilitaci starých výzkumů pomocí archivních a sbírkových dokladů. Významné je jeho působení v Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd – je dlouholetým redaktorem Zpráv ČSSA/ČAS). Působí jako předseda oborové komise muzejních archeologů při Asociaci muzeí a galerií. V letech 1990–1997 redigoval Sborník Národního muzea A-Historie. Připravil řadu muzejních expozic nebo na jejich tvorbě participoval. Je autorem řady odborných studií a popularizačních publikací o české i evropské archeologii a jejích dějinách. Mnohé z nich vyšly také v zahraničí.

Josef Spilka (22)

Narozen 7.3.1899 v Ratboři u Kolína, zemřel 25.8.1986 v Praze. Pracovník Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd v Praze. Práce v oboru, editor českých přísloví, beletrista pro děti, básník, překladatel ze slovenštiny, němčiny a ukrajinštiny.

Jiří Orten (26)

Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein , byl český básník. Narodil se v Kutné Hoře jako druhý syn manželů Eduarda a Berty Ohrensteinových. Jeho rodiče vlastnili malý obchod se střižním a galanterním zbožím. V letech 1929–1936 navštěvoval místní reálku. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, aby studoval jazykovou školu. Zároveň pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton. Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937, absolvoval tři ročníky. Studia přerušil koncem školního roku 1939–1940, kdy byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít. Po svém vyloučení publikoval pod cizími jmény: Karel Jílek, Václav Jílek, Jiří Jakub. Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentského divadla, které hrálo v Jednotném svazu na Zbořenci nebo v Umělecké besedě jako Divadlo mladých a uvedlo mimo jiné Ortenovu dramatizaci Jammesova Anýzového jablka. V Apollinairových Prsech Tiresiových byl obsazen do role manžela. Kromě Nezvalova Podivuhodného kouzelníka vytvořil hlavní postavu ještě v jevištní úpravě Horova Jana houslisty, kterou nastudoval režisér Gustav Schorsch. Pro svou básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten. Debutoval v Mladé kultuře a Haló novinách , kde po určitý čas redigoval rubriku mladých. Kromě toho přispíval do časopisů Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník a jiných. V halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu vyšla o tři roky později prvotina Čítanka jaro. Uveřejnil ji pod jménem Karel Jílek, s nímž spojil i další sbírku veršů, kterou mu Petrovo nakladatelství vydalo pod názvem Cesta k mrazu. Soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 – rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč – byl již podepsán jménem Jiří Jakub stejně jako sbírka Ohnice, kterou do edičního plánu Melantrichu zařadil v témže roce A. M. Píša. Sbírka Ohnice se tak stala poslední knížkou, jejíhož uvedení se autor dožil. Sám sice ješt...

Jarmila Urbánková (27)

Jarmila Urbánková, provdaná Galandauerová byla česká překladatelka a lyrická básnířka. Jarmila Urbánková se narodila v Horních Vilémovicích na Třebíčsku v rodině českobratrského faráře Jaroslava Urbánka. Po gymnáziu v Třebíči a v Přerově, kam se v roce 1924 přestěhovala , vystudovala Filozofickou fakultu MU v Brně , studium ukončila roku 1935. Po studiích se začala živit jako překladatelka. V listopadu 1935 odjela na pět měsíců do Londýna, aby se zdokonalila v angličtině. Za necelý rok se provdala za právníka Maxe Galandauera, aktivního komunistu brněnské Levé fronty. Na začátku okupace byl její muž zatčen. Později zemřel v koncentračním táboře. Jejich syn Jan Galandauer je historik. Po skončení války pracovala v Praze na ministerstvu informací. Na jaře 1953 přešla do Státního nakladatelství dětské knihy, kde byla vedoucí redaktorkou. V roce 1955 se stala redaktorkou Literárních novin, odkud za dva roky odešla a nastoupila do Zrcadla kultury v Čs. rozhlasu. Od začátku 60. let se věnovala výhradně literární práci. První básně uveřejňovala v přerovském deníku Obzor pod pseudonymem Jurka Baranákov nebo Marina Kraftová. Přispívala do Listů pro umění a kritiku, Literárních novin, Rudého práva, Tvorby, Večerní Prahy, Literárního měsíčníku aj. Překládala především z angličtiny, francouzštiny, němčiny, bulharštiny a slovenštiny. Zaměřila se na autory, jako jsou A. J. Cronin, G. Hauptmann, J. Keats, P. B. Shelley. Také přebásnila Shakespearovy sonety. Za básnické a překladatelské dílo byla v roce 1976 oceněna titulem zasloužilá umělkyně.

Jarmila Hřebejková (30)

Narozena 26. 8. 1911 v Praze, zemřela 25. 9. 2001 v Říčanech u Prahy. Pedagožka, autorka a spoluautorka učebnic a metodických materiálů k výuce čtení, psaní a českého jazyka na 1. stupni základních škol.

Jana Štroblová (31)

Jana Štroblová je česká básnířka, prozaička, esejistka, autorka knížek pro děti a mládež a překladatelka z ruštiny i dalších jazyků. V letech 1954 až 1959 studovala obory čeština a ruština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následně pracovala ve Státním nakladatelství dětské knihy . Od roku 1990 do roku 1993 působila jako redaktorka literárního vysílání Československého rozhlasu. V roce 1994 začala spolupracovat s pražskou redakcí Rádia Svobodná Evropa. Za své básnické dílo obdržela v Bratislavě v roce 2011 Cenu Jána Smreka a v Praze Cenu Františka Hrubína . Překládala především z ruštiny a slovenštiny , podílela se však za jazykové spolupráce odborníků i na překladech arabské, čínské, tibetské maďarské poezie. Jádro její překladatelské práce tvoří překlady poezie Mariny Cvetajevové.

Jana Řepová (31)

Matematička, numeroložka, překladatelka ze slovenštiny.

Jan Procházka (19)

Jan Procházka byl autorem společensky angažovaných próz s etickým akcentem, filmový scenárista a politický publicista. Je otcem spisovatelek Lenky a Ivy Procházkových. Jan procházka pocházel ze selského rodu, znalost vesnického prostředí měla význam i pro jeho tvorbu. Vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci, poté se stal vedoucím Státního statku mládeže na Bruntálsku. V roce 1950 byl Jan Procházka pracovníkem aparátu Čs. svazu mládeže, v roce 1959 dramaturgem, scénáristou a vedoucím skupiny Filmového studia Barrandov. Byl autorem a spoluautorem řady scénářů a námětům k filmům. Od mládí psal Jan Procházka do řady časopisů např. do Československého vojáka, Obrany lidu, Mladé fronty, Literárních novin aj. Fejetony z časopisu My vyšly v roce 1968 knižně pod názvem Politika pro každého. Publicistika Jana Procházky na přelomu 50. a 60. let prodělala rychlý vývoj od souhlasu s režimem, kdy byl členem ÚV ČSM a kandidátem ÚV KSČ, k jeho přímočaré kritice. V roce 1968 se stal jednou z předních osobností Pražského jara. Po sovětské okupaci Československa byl Jan Procházka mezi prvními autory, kteří byli prohlášeni za ineditní a brzy byl i sledován jako nepřítel státní moci.

Ivo Krsek (8)

Narozen 6. 6. 1922 v Hodoníně, zemřel 24. 7. 1993 v Brně. PhDr., CSc., docent katedry dějin umění a výtvarné výchovy, monografie z oboru dějin umění.

Helena Růžičková (21)

Helena Růžičková, narozená jako Helena Málková , byla populární česká herečka. Původně vystudovaná zubní laborantka. Od dětství se pohybovala kolem divadla, např. v dětském baletu Národního divadla. Přes choreografku a jevištní techničku se nakonec dostala k divadelnímu herectví. Při zkouškách na DAMU, kam nikdy nebyla přijata, potkala svého manžela Jiřího Růžičku st., rovněž divadelního herce a později též pomocného režiséra na Barrandově. Na svatbě jí šla za svědka její velká kamarádka Jiřina Bohdalová. Vrcholem jejího divadelního umění byla role Hejtmanky v Gogolově Revizorovi. Z nepřeberného množství filmových rolí si ji diváci nejvíce pamatují jako Heduš v trilogii Homolkových a jako Škopkovou v trilogii Slunce, seno... V televizi zazářila v seriálu Vlak dětství a naděje. Odtud pochází i její legendární věta: „Na tragickej život jsem já pes!“ Další významnou, dramatickou roli vězeňkyně Helgy si zahrála po boku Ivany Chýlkové v seriálu Přítelkyně z domu smutku z roku 1992. Její doménou byl ale humor. Věnovala se estrádním vystoupením jako Duo Kix , zejména v dobách, kdy nesměla hrát ani na divadle, ve filmu, nebo v televizi. Spolu s novinářkou Marií Formáčkovou napsala několik knih o svém boji s rakovinou. Velmi často se spekuluje o jejích věšteckých schopnostech. Byla kartářka, ale této ativitě se začala vyhýbat . Posléze vykládala z kávové sedliny a dělala numerologii. Byla matkou herce Jiřího Růžičky ml., kterého přežila o téměř 5 let a s nímž hrála v několika oblíbených českých filmech a jezdila s ním s estrádním programem po republice. Helena Růžičková zemřela 4. ledna 2004 v plzeňské fakultní nemocnici ve věku 67 let po dvouletém boji s rakovinou. Její popel byl rozptýlen na Olšanských hřbitovech v Praze. Heleně Růžičkové dal režisér Jan Kačer příležitost v Gogolově Revizorovi, kde hrála hejtmanku po boku Pavla Landovského. Na tomto představení...

Helena Kholová (23)

Helena Kholová byla česká popularizátorka přírodních věd, spisovatelka a překladatelka. Pracovala jako redaktorka v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců. Helena Kholová se narodila v roce 1932. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce pracovala v biologické laboratoři Spolany v Neratovicích a poté se 9 let věnovala lesnickému výzkumu se zaměřením na ochranu lesa. V tomto oboru získala aspiranturu. Následně nastoupila do redakce časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, kde pracovala jako odborná přírodovědná redaktorka. V psaní článků o přírodě a zvířatech byla velmi aktivní a měla neobyčejný rozhled i mimo biologické vědy. Zajímala se o historii chovu domácích zvířat a vzniku plemen hospodářských zvířat. Napsala množství popularizačních knih. Mezi jejími přáteli byly osoby spjaté mimo jiné s pražskou zoologickou zahradou jako Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Luděk J. Dobroruka. V 70. a 80. letech pořádala Dny ABC v pražské zoo. Její publikační a překladatelská práce pokračovala i po odchodu do důchodu.

Heinrich Böll (24)

Heinrich Böll byl německý spisovatel. Byl vychován katolicky a v odporu k násilí, ale později se od církve odvrátil. Po maturitě se vyučil knihkupcem. Poté studoval germanistiku a klasickou filologii. Druhou světovou válku strávil na frontě jako voják wehrmachtu. Díky svému křesťanskému přesvědčení odmítal vraždění a válku, a proto zůstal do konce své služby pouhým vojínem. Po válce byl v zajetí. Od roku 1951 se věnoval pouze literatuře. H. Böll hodně cestoval po Evropě, zajímavostí je, že srpen 1968 strávil v Praze. Poté v západním Německu mnohokrát ostře vystupoval proti okupaci Československa a snažil se podporovat tamější inteligenci za časů normalizace. Z toho důvodu byla jeho díla v Československu zakázána. V letech 1971–1974 byl prezidentem Mezinárodního PEN klubu. Roku 1972 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Po tomto spisovateli byla pro jeho životní postoje pojmenována Nadace Heinricha Bölla – Heinrich Böll Stiftung, organizace propojená s německou Stranou zelených . Jeho dílo velmi kriticky popisuje tehdejší Německo, účtuje s válkou, militarismem, zbrojením, mentalitou hospodářského zázraku, klerikalismem, pokrytectvím, pokřivenými vztahy mezi lidmi.

Hana Vrbová (21)

Hana Vrbová byla česká spisovatelka, redaktorka a překladatelka , manželka překladatele Jaroslava Piskáčka . Hana Vrbová se narodila roku 1929 v Praze. Po ukončení studia češtiny a ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se věnovala překladům převážně klasické a novodobé ruské a ukrajinské poezie. Dětskou literaturu překládala rovněž z němčiny, slovenštiny a angličtiny. Za jazykové spolupráce Marie Krčmové přebásnila ze staročeštiny Kroniku tak řečeného Dalimila . Co se týče autorčiny vlastní tvorby, Hana Vrbová psala původní poezii, prózu i divadelní a rozhlasové hry pro děti a mládež. a spolupracovala na vytvoření jedné z nejzdařilejších variant školního slabikáře, který vydalo nakladatelství Fortuna roku 1993. Hana Vrbová zemřela roku 1995 v Praze.

Géza Včelička (32)

Géza Včelička, vlastním jménem Antonín Eduard Včelička , byl český levicový novinář, reportér, spisovatel , cestovatel, trampský organizátor a malíř. Géza Včelička byl druhým synem sklepníka Eduarda Včeličky a švadleny Marie, rozené Plassové . Svatba rodičů se konala v roce 1900, až po narození staršího bratra Ladislava . Ten se v roce 1919 utopil. Rodina se často stěhovala, trvale se zabydlel až v nábřežní chudinské čtvrti Na Františku, v blízkosti pražského Anežského kláštera. Místo se opakovaně objevovalo v jeho tvorbě. Na přání otce se vyučil číšníkem a pracoval v různých kavárnách. Po absolvování jednoroční obchodní školy pracoval 6 let jako praktikant a skladník v továrně na kovové zboží. V roce 1926 onemocněl plicní chorobou a po léčbě v sanatoriu se dále živil jen příležitostnou prací a jako redaktor. Géza Včelička se aktivně zapsal do historie předválečného trampského hnutí, kde patřil k levicovému křídlu. Zájem o jeho názory vzrostl až v době platnosti tzv. Kubátova zákona . Stejně jako trampové soustředění kolem Boba Hurikána i trampové levicového křídla Gézy Včeličky organizovali nezávisle protesty proti této vyhlášce. Mnohem více trampských osad tehdy vyjadřovalo podporu Včeličkovu křídlu. Přestože po roce 1948 začal být tramping pronásledován, Géza Včelička se nikdy nezřekl své trampské minulosti a nadále se k trampingu hlásil a tehdejší pronásledování trampingu těžce nesl. V roce 1964 svolal tiskovou konferenci, kde opět zdůraznil svou příslušnost k hodnotám trampingu, obhajoval tramping a vyzval zástupce tisku o prostor pro tramping. Je velmi pravděpodobné, že přispěl k tolerantnějšímu přístupu státních složek k trampingu. V letech 1928 cestoval do Bulharska a ...

Gaston Leroux (27)

Gaston Louis Alfred Leroux byl francouzský spisovatel, dramatik a novinář. Narodil se v Paříži, mládí prožil v Normandii a roku 1886 získal titul bakaláře na lyceu v Caen. Poté se přestěhoval do Paříže a přihlásil se ke studiu práv. Studium dokončil roku 1889 a stal se advokátem. Když zdědil téměř milion franků, prohýřil celé své dědictví v alkoholu a v hazardním hrách. Proto začal pracovat jako reportér a divadelní kritik pro L‘Echo de Paris a od roku 1890 se stal novinářem na plný úvazek. V letech 1894 až 1906 procestoval Evropu, Asii a Afriku jako zpravodaj deníku Le Mattin, kterému také podával zprávy o revoluci v Rusku v roce 1905. Svůj první román napsal již v roce 1903, ale teprve od roku 1907 se začal psaní věnovat výhradně. Většina jeho děl vyšla nejprve na pokračování v novinách a časopisech . Svým románem Tajemství žlutého pokoje , ve kterém vytvořil postavu novináře a detektiva-amatéra Josepha Rouletabilla, se stal jedním ze zakladatelů detektivní literatury. Některými svými příběhy, plnými převleků a hrůzných a tajuplných zápletek, zapůsobil na surrealisty. Šlo zejména o jeho neslavnější román Fantom opery z roku 1910 nebo o knihu Stroj na vraždění . V roce 1919 založil společně s Arthurem Bernèdem vlastní společnost Société des Cinéromans, která se zabývala natáčením filmů. Zemřel na akutní infekci močových cest. Filmové adaptace Fantoma opery jsou uvedeny v článku týkajícího se tohoto románu.

František Michálek Bartoš (36)

František Michálek Bartoš, křtěný František Josef Vincenc byl český historik, archivář a vysokoškolský pedagog. Po vzoru svého učitele Václava Novotného nalezl uplatnění na poli dějin husitství, kde navázal na Rudolfa Urbánka, a naopak platil za největšího oponenta pojetí husitství, jak ho zastával Josef Pekař. Jeho dílo se vyznačuje širokým záběrem, ale někdy jistou nedůsledností a nesystematičností. Od roku 1931 působil jako profesor českých dějin na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké, po roce 1950 na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Od 8. ledna 1930 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk, 9. dubna 1946 se stal řádným členem České akademie věd a umění. Byl členem i zahraničních učených společností: American Medieval Academy , Royal Historical Society . Narodil se 5. dubna 1889 jako František Bartoš v Rychnově nad Kněžnou v katolické rodině c. k. okresního hejtmana. Po smrti otce v roce 1894 se rodina odstěhovala Turnova, kde Bartoš navštěvoval obecní školu. Ministroval v kostele, četl s nadšením životy svatých, chtěl se stát misionářem a skončit smrtí mučednickou. V době hilsneriády ztropil spolu s kamarády výtržnost židovskému obchodníkovi. V roce 1900 začal studovat na gymnáziu v Mladé Boleslavi, v roce 1905 odešel do Prahy a byl přijat do sexty gymnázia na Vinohradech. V Praze nastal zásadní zlom v jeho smýšlení. Z Mladé Boleslavi odcházel jako věřící katolík s přáním bojovat proti Masarykovi na obranu církve. Na vinohradském gymnáziu se však záhy stal vášnivým masarykovcem. Přestal věřit v posvátnost evangelií a ztratil i víru v božství Ježíše Krista; matrikovým katolíkem však ještě formálně zůstal. Po maturitě v roce 1908 studoval na Karlově univerzitě obor zeměpis–historie u Jaroslava Golla, Kamila Krofty a Václ...

Ferdinand Havlík (10)

Ferdinand Havlík byl český hudebník, skladatel a dirigent, známý především svou tvorbou v oblasti jazzu a svým působením v pražském divadle Semafor. Narodil se 5. října 1928 v Československu a stal se významnou osobností české hudební scény. Havlík vedl orchestr Ferdinand Havlík , který hrál zásadní roli při ozvučování mnoha inscenací divadla Semafor. Divadlo Semafor bylo vlivnou kulturní institucí, která spojovala prvky kabaretu, revue a divadla a kterou v roce 1959 spoluzaložili Jiří Suchý a Jiří Šlitr.

Erich Einhorn (26)

Erich Einhorn byl český fotograf a publicista. Studoval gymnázium, jehož dokončení mu bylo během německé okupace znemožněno. V roce 1944 byl internován ve sběrném táboře u Opole, odkud uprchl a přešel přes frontu na sovětskou stranu. S fotografem Jindřichem Marcem se pak dostal do Košic, kde fotografovali pro novou československou vládu. Po válce pracoval u filmu postupně jako střihač, asistent režie a dramaturg. Organizoval rovněž fotografické výstavy, např. v roce 1946 Pražské povstání ve fotografii. V roce 1951 nastoupil do dolů, v roce 1952 začal studovat Státní grafickou školu v Praze. Jeho souputníci kolegové na škole byli například Jovan Dezort, zpravodajec Skalski a mnozí jiní, kteří našli uplatnění v tisku, v reportáži, reklamě, dokumentaci i ve filmu. Roku 1955 nastoupil jako fotoreportér do novin Večerní Praha. Od roku 1960 fotografoval na volné noze, psal praktické příručky pro fotografy, organizoval fotografické výstavy a se svou ženou Miladou Einhornovou vydával fotografické vlastivědné publikace.

Elizabeth Adler (31)

Elizabeth Adlerová se narodila v Yorkshiru na severu Anglie. Je vdaná, má jednu dceru a v současné době žije přechodně v různých státech: v Brazílii, USA, Anglii, Francii a v Irsku. Její romány jsou překládány do všech světových jazyků.

Drahomíra Kettnerová (32)

Učebnice němčiny.

Dana Čermáková (34)

Narozena v r. 1960 v Praze, česká publicistka. Absolventka fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy.

Colin Dexter (28)

* 29. září 1930 - Stamford, Lincolnshire - + 21.března 2017 Oxford. Colin Dexter je anglický autor detektíviek, preslávený knihami, v ktorých hlavným hrdinom je inšpektor Morse. Je držiteľom Rádu britského impéria za prínos do literatúry.

Bram Stoker (29)

Abraham „Bram“ Stoker byl irský spisovatel a divadelní kritik. V roce 1897 vydal svůj nejznámější román Dracula. Narodil se v dublinském Clontarfu jako třetí ze sedmi dětí Charlotty a Abrahama Stokerových. Téměř do jeho osmi let jej neidentifikovaná choroba držela na lůžku, která mu nedovolovala stát nebo chodit. Údajně mu matka v této době vyprávěla lidové příběhy a keltské mýty. Tato choroba a bezmoc byly traumatizující zkušeností znatelnou v jeho dílech – například jako dlouhotrvající spánek a vzkříšení z mrtvých v Drakulovi. Lékaři nepovažovali za zázrak jen jeho chorobu, ale také jeho uzdravení. Po něm začal žít normálním životem a dokonce se stal atletem a fotbalovou hvězdou na místní Dublinské univerzitě, kde studoval historii, literaturu a fyziku na Trinity College. Byl prezidentem tamní filosofické společnosti a auditorem společnosti historické. I přestože se již od mládí chtěl stát spisovatelem, nakonec nastoupil na úřednické místo na Dublinském hradě. Tato kariéra jej však nijak neuspokojovala, a tak začal také pracovat jako novinář a divadelní kritik. Jeho zájem o divadlo vedl k dlouholetému přátelství s hercem Henrym Irvingem. V této době také napsal své první dílo: Duties of Clerks of Petty Sessions in Ireland: Collected Works of Bram Stoker, vydané však až v roce 1879. Publikoval své první povídky The Crystal Cup , The Chain of Destiny a The Spectre of Doom . V roce 1878 se oženil s Florencí Balcombeovou, tehdejší přítelkyní Oscara Wilda. Existuje domněnka, že právě kvůli tomuto sňatku opustil Oscar Wilde Irsko. Společně se svojí ženou se pak přestěhovali do Londýna, kde v roce 1878 doporučil Henry Irving Bramovi práci hereckého manažera v London's Lyceum Theatre. Zde zůstal po 27 let. Rok po přestěhování se Stokerovým narodil syn Noel. Díky svému přátelství s Irvingem se dostal do londýnské vyšší společnosti, kde se setkal, mimo...

Božena Benešová (33)

Božena Benešová, roz. Zapletalová, byla moravská básnířka a spisovatelka. Větší část svého mládí prožila v Uherském Hradišti a Napajedlích, kde se i vdala. V roce 1908 se přestěhovala do Prahy. Její rodiče byli Roman Zapletal a Bertha Zapletalová-Kostelniková. Za manžela si vzala r. 1896 Josefa Beneše, se kterým se r. 1912 rozvedli; zůstali spolu až do jeho smrti r. 1933. Jejím prastrýcem byl moravskoslezský vrchní státní zástupce František Zapletal z Luběnova . Velký vliv na ni mělo přátelství s Růženou Svobodovou. Pomohla jí z rezignované melancholie v době po svatbě a podporovala ji jako spisovatelku. Bohatě korespondovaly, Svobodová ji navštívila na Moravě, společně cestovaly do Itálie . Přátelství trvalo až do smrti Růženy Svobodové v roce 1920. Svobodová vyžadovala po Benešové kázeň a každodenní práci s literaturou, nutila ji dokončovat práci. Seznámila ji s F. X. Šaldou. Na druhou cestu do Itálie v r. 1907 se vydaly Svobodová s Benešovou spolu s Josefem Svatoplukem Macharem. V roce 1907 a 1908 redigovala Benešová přílohu Ženské revui Žena v umění. Tato zkušenost jí otevřela dveře k pozdější spolupráci s jinými časopisy, např. Masarykovou Naší dobou. V této situaci se r. 1908 rodina rozhodla přestěhovat do Prahy. Během válečných let 1914–1918 dokončila knihy povídek Myšky a Kruté mládí a začala pracovat na dosud největším literárním díle, románu Člověk. Roku 1926 začala pracovat v YWCE jako tajemnice německého kroužku, knihovnice, vedoucí letního tábora ap. Práce byla do určité míry východiskem z finanční nouze, dívky z klubovny YWCA si ji velmi oblíbily a utvořily kroužek „Dívky Boženy Benešové“. Později, když byla nemocná, jim diktovala poslední pokračování Dona Pabla, Dona Pedra a Věry Lukášové. Od 24. května 1932 byla řádnou členkou České akademie věd a umění. Zemřela 8. dubna 1936 ve svém dejvickém bytě v S...

Antonín Zhoř (28)

Antonín Zhoř byl česky píšící spisovatel, ilustrátor a pedagog. Psal pro děti a mládež, zpočátku publikoval pod jménem Pavel Čermák. Od roku 1910 studoval na učitelském ústavu v Brně. Po ukončení studia byl zatímním učitelem na obecné škole v Oslavanech. Po vypuknutí první světové války byl v roce 1915 odveden, na ruské frontě se nechal zajmout a přihlásil se do československých legií v Rusku. Po skončení války učil opět v Brně. V roce 1929 založil vlastní nakladatelství pro děti a mládež Epos. V roce 1934 se toto nakladatelství spojilo s vydavatelským odborem Ústředního sdružení jednot učitelských a vznikla knižnice Antonína Zhoře Jitro. Tato knižnice přečkala 2. světovou válku a zanikla až v roce 1948. Epos a Jitro vydalo za 18 let své existence 73 titulů v celkovém nákladu 300 tisíc výtisků. V letech 1937–1949 redigoval Antonín Zhoř spolu s Karlem Kallábem dětský měsíčník Vlaštovička – časopis šťastných dětí. V knihovně Vlaštovičky vyšlo 19 pohádkových svazečků . V letech 1945–1949 redigoval Zhoř ještě časopis Brouček – časopis nejmladších čtenářů. Oba časopisy vydávalo Učitelské nakladatelství . Zemřel v roce 1965 a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně.

Antoine François Prévost (22)

Antoine François Prévost se narodil 1. dubna 1697 v Hesdin, známý jako Abbé Prévost, francouzský spisovatel a romanopisec. Studoval u jezuitů, kde působil jako novic. Roku 1717 vstoupil do armády. Pak několikrát vystřídal službu v armádě a v klášteře, nakonec složil roku 1721 řeholní slib v Řádu svatého Benedikta. Poté vyučoval a pracoval v Saint-Germain. Roku 1727 nuceně odešel do Anglie a o dva roky později odešel do Nizozemí. Zde byl obviněn z podvodů, proto odjel do Anglie. Roku 1733 se mu díky podpoře prince Contiho podařilo vrátit do Francie, kde se nakonec smířil i s církví. Roku 1741 je opět nucen opustit Francii, ale již o rok později je mu umožněn návrat. Roku 1754 získal převorství. Kromě vlastní tvorby přeložil do francouzštiny řadu známých děl především z angličtiny. V letech 1733 – 1740 vydával a z velké části i psal literární noviny Pour et Contre, kde se specializoval na anglickou kulturu. Ke konci života si koupil domek v Courteil, kde 23. listopadu 1763 po záchvatu mozkové mrtvice také zemřel. Dílo: * Memoires et aventures d'un homme de qualité qui s'est retiré du monde, autobiografický román, jehož první díl vyšel v roce 1728 * Manon Lescaut , román tento román vyšel v Haagu jako 7. díl Memoires et aventures d'un homme de qualité qui s'est retiré du monde. Jedná se o jeho nejznámější a prakticky jediné doposud živé dílo. * Le doyen de Killérine šestidílný román * Mémoire d'un honnęte homme , román

Zdenek Seydl (19)

Zdenek Seydl byl český malíř, grafik, scénograf, všestranný výtvarník a člen skupiny Sedm v říjnu ze čtyřicátých let 20. století. Vyrostl po smrti rodičů v rodině sochaře Karla Pokorného. V roce 1929 poprvé vystavoval v Mánesu na Přehlídce dětských kreseb a odnesl si cenu za dětskou kresbu. Vyučil se typografem, v období 1932/1933 navštěvoval jednoroční kurs kreslení na Státmí grafické škole a později vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kterou v roce 1941 absolvoval ve třídě profesora Františka Kysely. Jeho neobvyklý grafický projev charakterizuje grafická lapidárnost, dekorativní stylizace a svoboda projevu. Válečné zážitky se odrazily v tvorbě , později přešel do groteskní nadsázky realizované výraznými liniemi a plošně pokládanými barvami . Po druhé světové válce se věnoval převážně grafice, ilustrování, loutkovému i kreslenému filmu . Byl autorem knížek pro děti, např. Co jsem viděl a slyšel v trávě , Motýli . Pracoval také jako výtvarný redaktor v nakladatelství Československý spisovatel. Za zmínku stojí též jeho scénografická tvorba. Již ve 30. letech spolupracoval s amatérskou skupinou Divadelní kolektiv mladých, v 50. letech s Divadlem E. F. Buriana a od roku 1957 pak po mnoho let s pražským Národním divadlem, kde vytvářel nejen kostýmy , ale i celou výpravu . Za soubor kostýmů ke Stravinského baletu Petruška získal na Pražském quadriennale 1967 stříbrnou medaili. Jeho obálky a grafické úpravy textů Bohumila Hrabala patří k vynikajícím dílům české typografie. K malířské tvorbě se vrátil v šedesátých letech....

Zdeněk Matějček (29)

Zdeněk Matějček byl světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech – v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Jednalo se o moderního reformátora péče o děti, který zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu rodiny. Narodil se v Chlumci nad Cidlinou ve východních Čechách. Jeho otec byl ředitelem kladrubského hřebčína. V Chlumci setrval až do dospělosti, spolu s rodiči a mladším bratrem. Do míst svého mládí se Matějček později rád vracel ve vzpomínkách. Jeho rodiče pocházeli z českobratrských kořenů a tato tradice byla zachována i jeho třemi dětmi . Matějček se stal spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, například psy nebo koně. Po velmi úspěšné maturitě na reálném gymnáziu v Pardubicích vzhledem k válce nemohl studovat, a tak pracoval v otcově hřebčíně jako zemědělský dělník a později u Bati ve Zlíně. Po válce vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy češtinu a filozofii . Pro profesní dráhu psychologa se rozhodl v důsledku událostí po únoru 1948. Krátce působil jako psycholog ve výchovném ústavu „Dobrý pastýř“ , poté nastoupil jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, jehož úkolem bylo mimo jiné sledovat vývoj dětí v kojeneckých ústavech a v dětských domovech. Sociodiagnostický ústav předběhl svou dobu tím, že se na vyšetření každého dítěte podílel celý tým odborníků – psycholog, lékař a sociální pracovnice. Velká pozornost se věnovala hodnocení funkce rodiny. V ústavu, který byl zaměřen na péči o dítě, diagnostiku a terapii poruch a vad, se seznámil s Josefem Langmeierem, s nímž společně vytvořili originální a světově objevné dílo o psychické deprivaci. Definovali tak nový psychologický pojem. Na základě pravidelného a mnohaletého sledování vývoje dětí v dětských domovech, tedy v podmínkách, v n...

Zdeněk Matěj Kuděj (31)

Zdeněk Matěj Kuděj, vlastním jménem Zdenek Marian Kuděj , byl český novinář, cestovatel, překladatel a spisovatel. Byl přítelem Jaroslava Haška. Zdenek Marian Kuděj se narodil se v rodině stavebního inženýra na stavbě železnice Jana Kuděje a jeho manželky Boženy, rozené Fibigrové. Studium na gymnáziu v Příbrami nedokončil. Pracoval jako lékárnický praktikant v Pacově a Sadské, pak se rozhodl cestovat. V roce 1903 vyhrál v Hamburku lodní lístek a odjel do USA, kde pracoval jako dělník, laborant, umývač nádobí, zemědělec, plavčík, kovboj i zlatokop, jako tramp procestoval část USA a Kanady. Po návratu pracoval v Praze jako zednický přidavač a své zážitky začal literárně zpracovávat – brzy se stal členem svobodomyslné pražské bohémy a přítelem spisovatele Jaroslava Haška, malíře Josefa Lady a dalších. V roce 1912 podnikl cestu do Ruska , poté se s Haškem a jinými toulal po Čechách. Do 1. světové války narukoval až v roce 1917, ale brzy byl z armády propuštěn pro předstíranou duševní chorobu. Po válce byl několik měsíců – jedinkrát v životě – zaměstnán, poté se věnoval volné novinářské, literární a překladatelské činnosti. Ve 20. letech 20. století žil několik let na Podkarpatské Rusi, od let druhé světové války si oblíbil Českomoravskou vrchovinu a žil v kraji kolem Lipnice a Ledče nad Sázavou, kde patřil k rázovitým a všeobecně známým postavičkám. Roku 1952 se přestěhoval do Litomyšle, kde 8. srpna 1955 zemřel a je tam i pohřben. Z Kudějova díla jsou dodnes cenné jeho reportážní črty a fejetony z cest a jeho vzpomínky na přítele Haška a dění kolem něj; úspěšné byly i jeho humoristické a parodické prózy. Zážitky ze svých cest vepsal do řady povídek a reportáží, které vycházely jak v USA, tak především po jeho návratu v Česku. Podle mnoha dobových svědectví Hašek jeho přátelství zneužíval. Kuděj překládal z angličtiny, např. ...

William Makepeace Thackeray (31)

William Makepeace Thackeray byl anglický romanopisec a žurnalista. Za jeho stěžejní dílo je považován román Jarmark marnosti , který satiricky zobrazoval britskou společnost 19. století. Thackeray se narodil v Kalkatě v Indii, kde jeho otec Richmond Thackeray pracoval pro britskou Východoindickou společnost. Ve věku 5 let Williama poslali jeho rodiče zpět do Anglie, kde se mu mělo dostat odpovídajícího vzdělání. Studium začal ve školách v Southamptonu a Chiswiku, dále v Charterhouse School a konečně na Trinity College v Cambridgi, odkud odešel bez dosažení akademického titulu v roce 1830. Po nějaké době, kterou strávil cestami po kontinentě , se vrátil do Londýna, kde chtěl studovat právo. Ve věku 21 let ovšem zdědil dostatečně velké množství peněz, které mu mohlo zajistit pohodlnou existenci do konce života a tak studia opět zanechal. Začal se věnovat investicím, podpoře různých periodik , studoval v Paříži umění . 20. srpna 1836 se oženil s Isabellou Gethin Shaw, se kterou měl 3 dcery . V roce 1840 se u Isabelly projevila duševní choroba, přinejmenším jednou se pokusila o sebevraždu, do konce svého dlouhého života zůstala nemocná. Od roku 1837 žila rodina opět v Londýně, kde Thackeray pracoval jako novinář, publikoval v časopise Fraser’s . O něco později začal publikovat i v časopise Punch. Finanční zajištění a určité stálé místo v novinářském světě mu přinesla série satirických článků v Punchi, které později vyšly pod názvem The Book of Snobs . V Punchi vyšla v letech 1847-48 i jeho dnes asi nejznámější práce Vanity Fair. V roce 1851 se rozešel s redaktory časopisu Punch a v roce 1859 se stal editorem nově založeného Cornhill Magazine. William Makepiece Thackeray zemřel v roce 1863 v důsledku srdečního záchvatu, jeho pohřbu s...

Vojtěch Volavka (25)

Vojtěch Volavka byl historik umění zaměřený na české a francouzské umění 19. a 20. století a na teoretické otázky malby a sochařství. S manželkou Hanou Volavkovou, rozenou Frankensteinovou, měl syna Jana Vojtěcha Volavku, který působí jako profesor psychiatrie na New York University. Vojtěch Volavka pocházel z rodiny pražského zlatníka a byl vzdáleně spřízněn s rodem Aloise Jiráska. Po maturitě na gymnáziu v Praze na Smíchově studoval v letech 1918–1924 na Filozofické fakultě UK dějiny umění a klasickou archeologii . Patřil k tzv. pretoriánům, kteří navštěvovali od počátku Birnbaumův soukromý seminář a později tvořili jádro Birnbaumovy školy. Za studií navštívil Vídeň, Německo a severní Itálii, později také Holandsko a Belgii. Roku 1924 obhájil rigorózní práci Ignác František Platzer. V letech 1920–1921 absolvoval kreslířský kurz na Uměleckoprůmyslové škole v Praze , kde ve stejné době studovala Toyen a také Jan Čumpelík. Roku 1926 byl jako stipendista Historického ústavu na studijním pobytu v Římě a v letech 1936–1937 a 1968 pobýval v Paříži, v technologické laboratoři Mainiova ústavu pro vědecké studium malby v museu Louvre. Francouzské řády, které mu byly za jeho vědeckou práci uděleny, vrátil po francouzském podpisu Mnichovské dohody. Od roku 1924 působil jako kurátor Moderní galerie v Praze až do jejího zrušení za protektorátu v roce 1942. Zde se stýkal s místopředsedou jejího kuratoria Karlem Boromejským Mádlem, kterého považoval za svého dalšího učitele. Od roku 1936 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Byl aktivním členem Kruhu pro pěstování dějin umění. Z manželství s Hanou Frankensteinovou se roku 1934 narodil syn Jan Vojtěch. Manželé se pro vzájemné neshody ještě před válkou rozvedli, ale žili dál společně. Vojtěch Volavka dostal nabídku pracovat na Princeton University a počátkem roku 1939 byl na ko...