661–720 z 154603 Autoři
Joseph Conrad (57)
Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Nałęcz Korzeniowski, , byl anglický spisovatel polského původu, považovaný za jednoho ze zakladatelů modernismu. Narodil se 3. prosince roku 1857 v dnes ukrajinském městě Berdyčiv . Pocházel z polské zemanské rodiny s hrdou tradicí vlasteneckého odboje proti carskému panství. Jeho otec, Apollo Korzeniowski, byl romantický básník a vlastenec, který byl za přípravu národního povstání vězněn a poté poslán do vyhnanství do Vologdy na severu Ruska. V sedmnácti letech se po smrti svých rodičů vydal Conrad do Marseille a stal se námořníkem na francouzských obchodních lodí plavících se do Karibiku. Ke konci sedmdesátých let přešel k britskému obchodnímu loďstvu, roku 1886 dosáhl postavení kapitána a získal britské státní občanství. V letech 1888–1889 byl kapitánem na barku Otago. Roku 1890 při plavbě po řece Kongo vážně onemocněl malárií a musel se postupně vzdát své námořnické kariéry. Roku 1894 se proto natrvalo usadil v Anglii a začal se věnovat literární činnosti. Značné zkušenosti z námořních plaveb a života v exotických končinách mu poskytly bohatou látku pro jeho tvorbu. Přestože si angličtinu osvojil až v dospělosti, napsal všechny své romány, novely a povídky anglicky, a to s takovou propracovaností a jazykovou bohatostí, že se stal jedním z největších mistrů anglické prózy. Ve svých knihách se snažil ukázat život člověka jako sled neustálých vnitřních bojů, v nichž jediná chvilka slabosti, mající za následek zakolísání v odpovědnosti vůči druhým, vede často k neodčinitelné pohromě. Pro pochopení i těch nejmenších detailů v motivaci svých hrdinů a pro nastínění nových ještě hlubších souvislostí a významů, podává své příběhy z několika úhlů pohledu, objektivní zobrazení doplňuje subjektivními hodnoceními různých vypravěčů téhož děje a narušuje jeho chronologickou linii častými návraty k různým det...
Více od autora
Josef Hochman (20)
Narozen 3. 11. 1929 v Brně-Tuřanech. JUDr., právník. Člen legislativní rady vlády ČR. Specializace na pracovní právo.
Více od autora
Franz Werfel (52)
Franz Viktor Werfel byl rakousko-český německy píšící spisovatel. Stejně jako Franz Kafka či Max Brod patřil k nejvýraznější generaci pražských německých spisovatelů a podobně jako oni byl členem spolku spisovatelů, Pražského kruhu. Z hlediska uměleckých směrů bývá Werfel považován za jednoho z čelných představitelů expresionismu. Franz Victor Werfel byl synem zámožného pražského židovského rukavičkáře Rudolfa Werfela a jeho ženy Albiny Werfelové , roz. Kussiové, dcery mlynáře z Plzeňska. Pár se vzal v prosinci 1889 a syn Franz se jim narodil už o devět měsíců později. Manželé Werfelovi měli ještě dcery Hannu , která měla později pletky s rakouským skladatelem Albanem Bergem, a Mariannu Amalii . Blíže měl Werfel jednoznačně ke své starší sestře Hanně, které dokonce předčítal ze svých raných rukopisů. Naopak jeho mladší sestra Mizzi neměla pro bratrovu zálibu v literatuře a „útěk před každodenní realitou“, jak mu napsala v dopise z 26. června 1942, příliš pochopení. Werfel vyrůstal se svými sestrami v Praze, kde jeho rodiče vlastnili dům v dnešní Opletalově ulici. Navštěvoval soukromou obecnou školu piaristů v Panské ulici , později pak c. k. německé gymnázium na Novém Městě v ulici Na příkopě a c. k. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici , kde v té době studovali také Willy Haas a Paul Kornfeld. Coby žák nebyl Werfel nikterak nadaný a tercii musel dokonce opakovat, přesto roku 1909 složil maturitní zkoušku. Werfelova rodina sice pravidelně navštěvovala Maiselovu synagogu, kde Werfel v září 1903 podstoupil obřad bar micva, nepatřila však k ortodoxním vyznavačům židovského náboženství. Werfel sám byl prostřednictvím své chůvy, české katoličky Barbory „Babí“ Šimůnkové, též silně konfrontován s tradicemi a zvyky křesťanstv...
Více od autora
Eduard Hodoušek (52)
Eduard Hodoušek byl český hispanista a překladatel ze španělštiny, portugalštiny, francouzštiny a angličtiny. Po maturitě na gymnáziu v Plzni v roce 1940 pracoval do konce války jako úředník. Od roku 1945 studoval srovnávací dějiny literatury a estetiku na filosofické fakultě University Karlovy a studium zakončil v roce 1950 doktorátem. Byl mimo jiné žákem Václava Černého a Jana Mukařovského. Po absolutoriu pracoval jako nakladatelský redaktor v Melantrichu , později v Státním nakladatelství krásné literatury . V letech 1963–1971 pracoval v Ústavu literatury Československé akademie věd. Pak se vrátil do nakladatelství Odeon, kde pracoval až do roku 1982, kdy odešel do důchodu. Svůj první překlad – Jolán Földes: Zlaté náušnice – otiskl v roce 1948 tajně pod pseudonymem v Plzákově nakladatelství v Praze. Oficiálně publikoval poprvé překlad Fernanda de Rojase Celestina v roce 1956. Nejznámějšími Hodouškovými překlady jsou díla Alejo Carpentiera, Carlose Fuentese a Gabriela Garcíi Márqueze. Jeho překlad knihy Leopoldo Alas: Regentka byl oceněn Cenou Josefa Jungmanna Obce překladatelů za rok 2001.
Více od autora
Charles Baudelaire (52)
Charles Pierre Baudelaire byl francouzský básník a překladatel, první z řady tzv. prokletých básníků. Jeho básnické dílo mělo zásadní vliv na rozvoj moderní poezie a inspirovalo mnoho dalších básníků . Byl také uznávaným literárním a uměleckým kritikem. Narodil se 9. dubna 1821 v Paříži. Matce Caroline bylo 27 let, otec Joseph-François měl 62 let a bylo to jeho druhé manželství. Charles měl nevlastního bratra Clauda Alphonse, který byl o šestnáct let starší. Jeho otec byl kněz, po revoluci byl vychovatelem a úředníkem, zemřel v r. 1827. Matka, kterou velmi miloval, se po dvou letech znovu provdala za důstojníka Jacquese Aupicka. V roce 1832 se přestěhovali do Lyonu, kam byl otčím převelen. Charles byl zapsán jako interní žák do Královské koleje . Odloučení od matky nesl velmi těžce. Často psal nevlastnímu bratrovi, který se po dokončení studia práv oženil a stal se soudcem. Po počátečních neúspěších se Charlesovy studijní výsledky zlepšily. Byl mimořádně nadaný, ale jeho roztěkaná povaha a neschopnost se soustředit mu bránily udržet se mezi premianty a zavděčit se tak své matce. V lednu 1836 se rodina vrátila do Paříže. Charlese zapsali na lyceum Ludvíka Velikého. Kvůli rodičům se snažil uspět ve studiu, vynikal v latině a řečtině. Začal psát své první verše, které mu daly nový smysl života. V posledním ročníku byl vyloučen, když odmítl vydat učiteli lístek se vzkazem od spolužáka. V srpnu 1839 jako externí student složil maturitu na lyceu svatého Ludvíka. Ve stejný den byl jeho nevlastní otec povýšen na brigádního generála. Charles Baudelaire se chtěl stát básníkem. To se nelíbilo nevlastnímu otci, který z něho chtěl mít vojáka nebo diplomata. Na radu bratra Alphonse se zapsal na právnickou fakultu. Studium ho však nebavilo. Vedl bouřlivý život, stýkal se s pařížskou bohémou v latinské čtvrti. Utrácel peníze z kapesného od rodičů a dělal dl...
Více od autora
Bee Gees (84)
The Bee Gees byla světově proslulá popová skupina založená v roce 1958, kterou tvořili bratři Barry, Robin a Maurice Gibbovi. Název skupiny byl odvozen od iniciál "BG", což znamenalo "Brothers Gibb". Jejich kariéra trvala více než pět desetiletí a proslavili se výraznou harmonií a skladatelským umem. Zvuk skupiny Bee Gees ' se v průběhu času výrazně vyvíjel, počínaje popem ovlivněným beaty v 60. letech, poté se v polovině a na konci 70. let dostal do popředí diskotékového hnutí s hity jako "Stayin' Alive" a "Night Fever" ze soundtracku k filmu "Horečka sobotní noci", který se stal jedním z nejprodávanějších alb všech dob.
Více od autora
Arkadij Natanovič Strugackij (33)
Bratři Arkadij Natanovič Strugackij a Boris Natanovič Strugackij byli ruští spisovatelé, kteří se stali známí romány jako například Piknik u cesty, Poledne, 22. století, Je těžké být bohem nebo Špunt. Všechny tyto knihy se odehrávají ve 22. století ve Světě Poledne nazvaného podle povídkového sborníku. Psali i humorněji pojatá díla, například novely Pondělí začíná v sobotu a navazující Pohádka o Trojce. Kvůli svému satirickému pohledu na sovětskou byrokracii v kombinaci s pohádkovými a absurdními motivy však na sebe upoutali větší pozornost sovětských cenzorů a s cenzurou pak měli problémy i nadále. Světově uznávaní ruští spisovatelé v žánru sci-fi - bratři Arkadij a Boris Strugačtí - byli vždy vnímáni jako nedělitelná autorská srostlice. Jejich postavy nejsou žádní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi. Narozen roku 1925, zemřel 1991. Po absolvování desetiletky pracoval na výrobě granátů v nacisty obleženém Leningradě. Doprovázel nemocného otce přes Ladožské jezero, otec však cestou zemřel a Arkadij se dostal do dětského domova, matka v Leningradě zůstala. V roce 1943 narukoval, vystudoval pěchotní učiliště v Akťubinsku a po válce se dostal na Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. V roce 1955 opustil armádu a živil se jako redaktor. V roce 1956 napsal s L. Petrovem svou první povídku Popel Bikini. Narozen roku 1933, byl tedy o 8 let mladší než bratr. Proto s matkou v obleženém Leningradě zůstal, absolvoval po válce školu s maturitou a později na Leningradské státní univerzitě fakultu fyziky a mechaniky. Studia ukončil promocí v roce 1955 a začal pracovat na Pulkovské hvězdárně v Leningradě. Když v roce 1991 bratr zemřel, v psaní pokračoval pod ps...
Více od autora
Anselm Grün (84)
Anselm Grün, OSB je německý katolický kněz, benediktinský mnich, ekonom, filosof a teolog . Je mimořádně úspěšným autorem duchovní literatury a hlavním ekonomem opatství Münsterschwarzach. Napsal okolo dvou set knih. Řada z nich byla přeložena do několika jazyků, více než třicet titulů se dočkalo i českého vydání. Anselm Grün prožil dětství se šesti sourozenci v Lochhamu u Mnichova. V letech 1965 - 1971 studoval filozofii a katolickou teologii v St. Ottilienu a v Římě. V roce 1974 získal doktorát z teologie. Žije a pracuje v německém opatství Münsterschwarzach.
Více od autora
Vladimír Medek (53)
Vladimír Medek je český ekonom a překladatel z angličtiny, španělštiny a portugalštiny. Do širšího povědomí veřejnosti vstoupil překladem sedmidílné ságy Joanne Rowlingové o Harrym Potterovi. Vladimír Medek absolvoval v roce 1962 studium na VŠE v Praze a od roku 1965 pracoval ve sklářském průmyslu. Počátkem šedesátých let pobýval pracovně na Kubě, od roku 1991 pak ve Španělsku. Knižně publikuje od roku 1963, ale známým se stal především jako překladatel ze španělštiny a angličtiny. Přeložil např. Sto roků samoty a Dobrodružství Miguela Littína v Chile Gabriela Garcíi Márqueze, také díla Maria Vargasse Llosy, či z angličtiny Sheckleyův sci-fi román Desátá oběť. Spolu se svým bratrem Pavlem přeložili sedmidílnou ságu Joanne Rowlingové o Harrym Potterovi. Nakladatelství Albatros oslovilo Vladímíra Medka s nabídkou překladu prvního dílu ságy Harry Potter a kámen mudrců v roce 1998. Přeložil i druhý díl – Harry Potter a tajemná komnata. K překladu třetího dílu ságy pak přizval svého bratra Pavla. Důvodem byla snaha vydavatelství dohnat skluz ve vydávání Harryho Pottera proti ostatním světovým nakladatelům. Čtvrtý díl Harry Potter a Ohnivý pohár přeložil opět Vladimír Medek a Pavel Medek se pak ujal překladu zbylých dílů ságy. Překlad bratří Medků je mistrovský; při práci nejen zohlednili cílovou skupinu čtenářů z prvního stupně základních škol a věnovali velkou péči například i překladu vlastních jmen a neologismů, ale dokázali také postihnout proměnu vypravěčského stylu od dětské knihy až po thriller pro dospělé, řešící závažné existenciální otázky.
Více od autora
Václav Karel (63)
* 4. 7. 1896 – † 3. 11. 1974, český básník a prozaik, kulturní historik. Jeho romány zachycují rozvoj dělnického života v Praze.
Více od autora
Norbert Frýd (60)
Zasloužilý umělec Norbert Frýd rodným jménem Norbert Fried byl český spisovatel, diplomat, cestovatel a fotograf. Narodil se v Českých Budějovicích do rodiny obchodníka. Otec pocházel z české židovské rodiny , zatímco matka z německy mluvící rodiny ze západočeského pohraničí. Frýd vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a roku 1932 tam maturoval. Poté studoval práva a literární vědu, kvůli uzavření vysokých škol však promoval až v roce 1945. V průběhu 2. světové války byl vězněn v Terezíně, později v Osvětimi a nakonec v Kauferingu. V letech 1947–1951 byl kulturní atašé na československém zastupitelském úřadě v Mexiku. Po ukončení diplomatické kariéry byl redaktorem Československého rozhlasu a roku 1953 se stal profesionálním spisovatelem. Roku 1965 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Jeho fotografie doplňují jeho cestopisné knihy nebo publikaci Stanislava Neumanna Neexotická Kuba. Od roku 1958 bydlel ve vile na Barrandově. Pohřben je na hřbitově u kostela sv. Jana Nepomuckého v Chuchelském háji v Praze-Velké Chuchli.
Více od autora
Jan Otčenášek (49)
Jan Otčenášek byl český spisovatel a scenárista. Proslavily ho romány Občan Brych nebo Romeo, Julie a tma, stejně jako scénáře k filmu Lásky mezi kapkami deště nebo k seriálu Byl jednou jeden dům. Narodil se do rodiny truhláře 19. listopadu 1924 v Praze na Žižkově. Vystudoval obchodní akademii a maturoval v roce 1943. Poté byl krátce totálně nasazen v továrně Avia Letňany. Koncem války se Otčenášek zapojil do ilegální komunistické odbojové skupiny Předvoj. Po 2. světové válce vstoupil do KSČ, začal studovat estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale z rodinných důvodů studia nedokončil. V letech 1947–1951 pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu jako exportní úředník. Od roku 1952 působil v sekretariátě Svazu československých spisovatelů, později jako první tajemník. V roce 1953 se na krátký čas stal redaktorem Československého rozhlasu, ale brzy se vrátil k práci na svazu spisovatelů. V roce 1960 se rozhodl pro svobodné povolání jako spisovatel a roku 1973 začal pracovat jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Dvě desetiletí žil s herečkou Libuší Švormovou. Jeho syn Jan Otčenášek se stal televizním scenáristou , napsal seriály jako Hotel Herbich nebo Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Zemřel na rakovinu plic 24. února 1979 v Praze. Publikoval v Literárních novinách, Hostu do domu, Květech, Plamenu, Rudém právu aj. Je autorem řady filmových a televizních scénářů , povídek aj.
Více od autora
Anatole France (68)
Anatole France, vlastním jménem Jacques-François-Anatole Thibault, byl francouzský básník a prozaik, literární kritik a esejista, humanistický filozof, pokračovatel racionalistických tradic renesance a osvícenství, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1921. Bývá často označován za posledního velkého spisovatele 19. století a prvního velkého spisovatele 20. století. Anatole France se narodil roku 1844 jako syn pařížského kupce a antikváře. Získal důkladné klasické vzdělání na Collége Stanislas a v letech 1876 až 1890 působil jako pomocný knihovník v Senátu. Roku 1877 se oženil, ale jeho manželství skončilo roku 1892 rozvodem. France totiž od konce 80. let udržoval úzký vztah s paní Armand de Caillavet , která významně přispěla k úspěchu jeho umělecké kariéry, neboť ho učinila středem svého salónu, nabádala ho ke spisovatelské činnosti, připravila mu půdu pro přijetí do Francouzské akademie roku 1896 a umožnila mu ve své společnosti cestovat po Francii, Itálii, Sicílii, Řecku a Malé Asii. Svou literární činnost zahájil France jako mladý parnasistní básník oddaný kultu scientismu a píšící verše s antickou tematikou a s tematikou srážky antiky a křesťanství. Později se stává představitelem impresionistické literární kritiky, odmítá Zolův naturalismus i nesrozumitelnost symbolismu, uznává především klasiky a hlásí se ke konzervatismu . Avšak už koncem 80. let se začal zajímat o problematiku současnosti, dával průchod svému ateistickému zaměření a začíná se měnit v příznivce anarchistických a socialistických myšlenek. V letech 1883–1896 psal čtrnáctidenní kroniky do Le Globé a do L'Univers ilustré a v letech 1886–1893 působí jako literární kritik v deníku Le Temps. Anatole France začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s f...
Více od autora
Zdeněk Smetana (47)
Zdeněk Smetana byl český výtvarník, animátor a režisér animovaného filmu. Pocházel z úřednické rodiny. Před totálním nasazením během druhé světové války byl uchráněn díky přímluvě svého profesora, který mu zařídil práci v rytecké dílně. Po válce začal studovat výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě u profesora Kužela a osobité míchání barev pochytil u pana Moučky. Po prvním roce se však rozhodl vyzkoušet kariéru v rozvíjejícím se studiu Bratři v triku. Na základě svých kreseb se svérázným grafickým projevem byl Jiřím Trnkou přijat. Animovaný film se tak stal jeho celoživotní náplní. Po výtvarné stránce byl samouk, kreslil a maloval od dětství, praxi získal v rytecké dílně. Ve studiu začínal jako každý - od kolorování a fázování. S přibývajícími zkušenostmi se vyšvihl na excelentního animátora a později na samostatného režiséra. Animační studio se vedle programových filmů zabývalo i tvorbou propagačních a agitačních snímků, a právě na takových s režií začínal: Půjde to , Dostihy , OP Prostějov a jiné. V nich rovněž mohl uplatnit svůj charakteristický výtvarný projev expresivní perokresby. Od počátku šedesátých let vyvíjel bohatou uměleckou činnost . V roce 1963 vytvořil satirickou grotesku Romanetto a o rok později kromě filmů reklamních vyprodukoval i sedm dalších – Věnec, V pravé dopoledne, Láhev a svět, Krvelačné šelmy, Halali, Deštník, Brejle. Následovala nespočetná řada dalších filmů a seriálů, jak pro dospělé, tak pro diváka dětského. Od roku 1968 se Zdeněk Smetana zařadil mezi autory televizních večerníčků první sérií Pohádek z mechu a kapradí , Rákosníčkem , Brundibáry , Malou čarodějnicí , Kubulou a Kubou Kubikulou , výtvarně doprovodil večerníčky Štaflíka a Špagetku , Radovanovy radovánky a O skřítku Racochejlovi . V ...
Více od autora
Vladimír Brett (48)
Narozen 8.11.1921 v Humburkách a Hradce Králové, zemřel 3.12.1997. PhDr. DrSc., docent, literární historik, romanista, publikace a překlady z francouzštiny a ruštiny z oboru literární vědy.
Více od autora
Oldřich Odvárko (90)
Doc. RNDr. Oldřich Odvárko, DrSc., narozen 29. 11. 1938 v Nové Pace. Katedra didaktiky matematiky MFF UK. Autor desítek učebnic matematiky pro střední a základní školy a metodických materiálů pro učitele.
Více od autora
Miroslav Florian (55)
Miroslav Florian byl český básník a překladatel. Byl také dlouholetým členem výboru Svazu československých spisovatelů. Pocházel z Kutné Hory, kde roku 1950 maturoval, poté vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě, tomuto oboru se ale nikdy nevěnoval. V letech 1952–1954 absolvoval vojenskou službu, kde se dostal do časopisu Československý voják, vojnu dokončil v redakci tohoto časopisu, to vedlo k přestěhování do Prahy, kde zůstal i po vojně. Od roku 1955 pracoval v Československém rozhlase a od roku 1958 až do roku 1977 v redakci nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize. Roku 1976 byl zvolen poslancem České národní rady. Zemřel na jevišti pražského Národního domu při slavnostním předávání jeho poslední sbírky Vroubky při příležitosti jeho 65. narozenin. Jaromír Nohavica jej zmiňuje ve své rozverné písni Maturitní písemná práce - Česká poezie alias Básníci, chlípníci. V 50. letech byl vyznavač tzv. poezie všedního dne, kterou ozvláštnil citovým zaujetím. V pozdějším období zdůrazňoval občanskou angažovanost a úsilí postihnout základní etické normy tehdejší společnosti.
Více od autora
George Roux (49)
George Roux byl francouzský malíř a ilustrátor, po Leónovi Benettovi druhý nejvýznamnější ilustrátor knih francouzského spisovatele Julese Verna. V letech 1885 až 1919 ilustroval dvacet jeho románů a tři novely a podílel se na ilustracích ke knize Vernových povídek Včera a zítra. Jde o tato Vernova díla: Kromě knih Julese Verna ilustroval Roux například román Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona nebo některá díla André Laurieho.
Více od autora
Dagmar Chvojková (29)
Narozena 12. 2. 1924 v Praze. Překladatelka ze skandinávských jazyků. V šedesátých letech emigrovala do Švédska. Své překlady norské, dánské a švédské beletrie publikovala především od čtyřicátých do šedesátých let. Poté v 90. letech publikovala v České republice své překlady duchovní literatury.
Více od autora
Adolf Wenig (64)
Adolf Wenig byl český spisovatel, pedagog, libretista a překladatel. Pocházel z učitelské rodiny ze Staňkova, kde jeho děd František a otec Josef působili na tamní škole jako řídící učitelé. Po dokončení obecné školy jej otec poslal na studia do Domažlic, kde byl ubytován u krejčího Votruby . Toto období bylo poměrně obtížné, Votrubova manželka na něm velice šetřila . Osudnou ránou, nejen pro Adolfa, ale celou rodinu, byl otcův dobrovolný odchod ze světa v květnu 1888 . Matka Marie Wenigová spolu s dětmi opustila po smrti manžela Staňkov a přestěhovala se k bratrovi Františku Adolfu Šubertovi do Prahy. Adolf Wenig studoval nižší střední školu na Smíchově. Následně Pražský učitelský ústav. Poté přijal místo učitele. Nejprve na Žižkově, poté na Královských Vinohradech. Současně se studiem pedagogiky studoval zpěv na pražské Pivodově pěvecké škole. Dne 21. listopadu 1903 se oženil s Pavlou Korbovou , dcerou pražského obchodníka Alberta Korba. Od roku 1904 bydleli manželé Wenigovi v Praze v Královských Vinohradech na Korunní třídě číslo 71. Dne 23. července 1905 se jim narodil syn Jan a 28. dubna 1912 syn Adolf. Adolf Wenig zemřel 19. března 1940 po srdečním záchvatu ve vinohradské nemocnici. Adolf Wenig pocházel z významné umělecké rodiny, kdy jeho blízcí, či vzdálení příbuzní patřili mezi významné divadelníky, redaktory, literáty a malíře. Strýc František Adolf Šubert , ke kterému se v roce 1888 po otcově smrti s matkou a sourozenci přestěhoval, byl mladším matčiným bratrem. V Praze působil jako významný český dramatik, publicista, redaktor, spisovatel a především divadelní ředitel. Mezi lety 1883 až 1900 ...
Více od autora
Vojtěch Martínek (81)
Vojtěch Martínek byl český spisovatel, literární kritik a publicista. Po absolvování Matičního gymnázia v Ostravě , vystudoval češtinu a němčinu na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze . Poté rok pobýval na univerzitě v Bonnu a od roku 1914 nastoupil jako středoškolský pedagog na Matiční gymnázium v Ostravě, kde působil až do roku 1947 . S Ostravskem byl spjat nejen rodově a pracovně, ale i literárně. Byl dramaturgem ostravského divadla a jednatel a předseda Moravského kola spisovatelů. Jeho literární tvorba je velmi rozsáhlá, přesto lze říci, že byl ruralistou, navazoval na kritický realismus. Ve svých románech popisoval národní a sociální změny na Ostravsku v době industrializace. Začínal jako básník, tato počáteční tvorba je ovlivněna J. S. Macharem: V pozdějších sbírkách se jeho realismus zjemňuje a stává se melodičtější: Jeho prozaická tvorba je významnější než básnická a je i rozsáhlejší: Jako Václav Staněk vydal soubor črt a próz Poslední noc Jakuba Hrona a jiné povídky ; titulní črtu reeditoval roku 2020 Martin Jiroušek v antologii Fialoví ďábli. z původních tří pohádkových souborů vycházejí další výbory, například Dále napsal literárně-historické studie o P. Bezručovi, J. S. Macharovi, F. Sokolu-Tůmovi, atp. Vojtěch Martínek působil v řadě regionálních slezských periodik a tato jeho působnost byla rozsáhlá . Jeho význam spočívá též v uvádění mladých autorů ze Slezska do literatury, publikaci jejich raných prací a podpoře . Vojtěch Martínek byl autorem řady námětů televizních inscenací. Z nich nejznámější jsou televizní seriály na náměty románů :...
Více od autora
Vladimír Přibský (54)
Vladimír Přibský, vlastním jménem Vladimír Řezáč, je český prozaik a dramaturg. Vladimír Přibský maturoval v roce 1950. Po studiu vystřídal několik zaměstnání, mj. byl skladníkem rekvizitářem a úředníkem. V letech 1953 - 57 vystudoval Filozofickou fakultu UK obor historie. Poté pracoval jako osvětový pracovník na několika místech mimo Prahu a jako redaktor časopisu Mladý svět. Působil i jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Je autorem více než dvaceti rozhlasových her a několika televizních. Vladimír Přibský publikoval v celé řadě časopisů, např. : Květy, Květen, Nový život, Host do domu aj. Z denního tisku hlavně v Mladé frontě. Od roku 1960 byl spisovatelem z povolání.
Více od autora
Václav Hybš Orchestra (30)
Václav Hybš Orchestra je renomovaný český soubor, který je známý svými vystoupeními lehké vážné hudby, popu a tradičních českých melodií. Pod vedením Václava Hybše je orchestr již řadu let významnou součástí české hudební scény. Sám Václav Hybš byl vynikajícím dirigentem a hudebníkem, jehož kariéra trvala několik desetiletí, během nichž si vybudoval pověst všestranného a muzikálního umělce. Repertoár orchestru často zahrnuje úpravy populárních melodií, taneční hudbu a díla českých skladatelů, čímž vychází vstříc širokému spektru posluchačů. Vystupují na různých akcích, od koncertů až po společenské tance, a ukazují tak svou schopnost přizpůsobit se různým hudebním stylům a prostředím.
Více od autora
Sinclair Lewis (55)
Harry Sinclair Lewis byl americký prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1930. Harry Sinclair Lewis se narodil roku 1885 v Sauk Centre v Minnesotě jako třetí syn venkovského doktora. Jeho matka zemřela na tuberkulózu, když mu bylo šest let. Ve věku třinácti let utekl z domova, protože se chtěl stát bubeníkem ve španělsko-americké válce, ale jeho otec jej brzy našel v jednom železničním skladišti. Roku 1902 začal studovat na Oberlinově akademii v Ohiu a krátce poté na Yaleově univerzitě, kde začal přispívat do univerzitního časopisu Yale Literary Magazine. Již během studií cestoval a dokonce pracoval jako zřízenec v utopické osadě amerického spisovatele Uptona Sinclaira. Po dokončení studia roku 1908 se živil jako žurnalista, cestoval po USA, psal nepříliš hodnotné romantické příběhy a další své literární nápady prodával . Jeho první publikovanou knihou byl chlapecký dobrodružný příběh Výlet a letadlo z roku 1912, který vydal pod pseudonymem Tom Graham. Nakonec se usídlil v New Yorku, roku 1912 se oženil s redaktorkou Grace Livingston Heggerovou a roku 1917 se jim narodil syn Wells . Podruhé se oženil v roce 1928 s americkou novinářkou Dorothy Thompsonovou . Měli spolu syna Michaela. Manželé se rozvedli v roce 1942. Do roku 1920 vydal Lewis pět humorných a mírně satirických románů napsaných pod vlivem H. G. Wellse, které líčí příběhy drobných lidí. Jako jízlivý satirik, kritizující neřesti střední vrstev, vynikl až v románech Hlavní třída a Babbitt , které vzbudily zaslouženou senzaci a Lewis byl literární kritikou společně s Sherwoodem Andersonem a Edgarem Lee Mastersem zařazen do line tzv. „vzpoury proti maloměstu“. Poté následovaly romány Arrowsmith z lékařského prostředí a Elm...
Více od autora
Pavel Kosatík (54)
Pavel Kosatík je český novinář, scenárista a spisovatel. V roce 1984 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat v agentuře DILIA jako právník specializovaný na autorské právo, po dvou letech přešel do nakladatelství Československý spisovatel . Pracoval jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakcích – Mladá fronta DNES , Reflex , Hospodářské noviny, Ikarie – 1990. Od roku 1996 je na „volné noze“. Začal jako spisovatel sci-fi, dnes je znám jako spisovatel literatury faktu, literární historik. Pravidelně publikuje v časopisech Týden a Respekt . Spolupracuje s Českým rozhlasem, je jedním z pravidelných hostů pořadu Jak to vidí... Založil nakladatelství Kdo je kdo. Vystupoval rovněž na podvečerech v Divadle Kolowrat a Klubu techniků , které pořádalo Masarykovo demokratické hnutí. Je od roku 2011 počtvrté ženatý a má čtyři děti. Za knihu Jan Masaryk: Pravdivý příběh získal Výroční cenu nakladatelství Mladá fronta za rok 1999. Za knihu Ferdinand Peroutka: Pozdější život obdržel Výroční cenu Nadace Český literární fond za původní literaturu za rok 2000 a od Nadace Charty 77 Cenu Toma Stopparda za rok 2001. Tuto knihu také ocenili čtenáři ve vánoční anketě Lidových novin jako nejzajímavější knihu literatury faktu v roce 2000. Za rok 2009 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2010 se jeho soubor 16 esejů s názvem České snění umístil na 4. místě v anketě Kniha roku Lidových novin. Jeho kniha České snění byla na portálu Českého literárního centra zařazena do přehledu Vrcholy české non-fiction 2007-2017 . Šéfredaktor časopisu Národní 3, který vydávalo SSČ AV, v. v. i.
Více od autora
Pavel Kaas (67)
Narozen 20.8.1969 v Plzni. Překladatel z angličtiny, francouzštiny, němčiny, ruštiny a polštiny.
Více od autora
Matt Groening (95)
Matthew Abram Groening je karikaturista a tvůrce animovaných seriálů Simpsonovi, Futurama a Rozčarování. V současnosti je jejich producentem a scenáristou. Pochází z pěti dětí animátora a producenta Homera a učitelky Margaret Groeningových. Jeho starší bratr se jmenuje Mark a sestry jsou Patty, Lisa a Maggie. Jeho bratrancem je režisér a scenárista Craig Bartlett. Během studia na Lincolnově střední škole v Portlandu byl studentským prezidentem. Již tehdy kreslil. Potom vystudoval Evergreen State College v Olympii ve státě Washington, kde byl v posledním roce studia redaktorem školních novin. V roce 1987 se oženil s Deborah Caplanovou, v roce 1991 se jim narodil syn Homer a v roce 1993 syn Abe. Manželství skončilo rozvodem v roce 1999. V polovině 80. let 20. století se přestěhoval do Los Angeles, kde pracoval jako novinář. Mimo jiné pokračoval v kreslení komiksu Life in Hell , který dosud vychází v mnoha novinách a byl vydán v sérii knih School is Hell , Love is Hell , Work is Hell a The Big Book of Hell . Life in Hell si získal pozornost hollywoodského producenta a zakladatele Gracie Films Jamese Brookse, který sháněl vatu do pořadu The Tracey Ullman Show vysílaného stanicí Fox. Proto je požádal o sérii krátkých skečů. Později byl formát rozšířen, 17. prosince 1989 byl poprvé odvysílán dvacetiminutový díl . Pozornost, kterou nový seriál vzbudil, mu pak vynesla místo v hlavním vysílacím čase. Je rovněž autorem surrealistického komiksu Akbar and Jeff, jehož postavičky se poprvé objevily v roce 1984 v Life in Hell. Jeho další velmi úspěšný animovaný seriál Futurama se na obrazovkách objevil v roce 1999, poslední díl vyšel v roce 2013. V roce 2018 vytvořil svoji první produkci pro Netflix, animovaný seriál Rozčarování....
Více od autora
Joza Břízová (52)
Narozena 13.5.1905, zemřela v srpnu 1983. Autorka kuchařských knih a rad pro hospodyně.
Více od autora
A. Ludvík Salač (74)
Narozen 17. 6. 1900 v Praze, zemřel 24. 8. 1953 v Německu. Malíř, grafik, ilustrátor a nakladatel pohlednic. Po roce 1948 žil v emigraci.
Více od autora
William Saroyan (47)
William Saroyan byl americký prozaik, básník a dramatik arménského původu. Saroyan se narodil v Kalifornii emigrantům z Arménie. Po smrti otce byla jeho matka nucena kvůli špatné situaci dát své čtyři děti do sirotčince. Saroyan se domů vrátil až v roce 1916. Zde Saroyan absolvoval základní školu a dále již nestudoval. Své první literární pokusy začal mladý Saroyan posílat do anglické přílohy bostonského časopisu Arménů Hairenik . Podepisuje se tehdy jako Sirak Goryan – Sirak bylo tehdy častým jménem v jeho příbuzenstvu a Goryan je jméno arménského spisovatele. William Saroyan se, stejně jako jeho hrdinové, celý život potýkal s finančními problémy, které byly způsobeny jeho účastí v různých hazardních hrách, ale i dobročinných akcích. Roku 1940 odmítl Pulitzerovu cenu – údajně proto, že měl nedůvěru v umělecká ocenění. Saroyan byl dvakrát ženatý a měl dvě děti.
Více od autora
Vladimír Hulpach (47)
Vladimír Hulpach je český spisovatel, editor a scenárista. Věnoval se především převypravování bájí, pověstí, písní a pohádek z celého světa . Je také autorem populárně-naučných knih a filmových scénářů. Zakládal soutěž Zlatá stuha.
Více od autora
Luděk Sobota (30)
Luděk Sobota je český herec a komik, známý svou prací v divadle, filmu a televizi. Narodil se 15. května 1943 v Praze a má za sebou bohatou kariéru v zábavním průmyslu. Ačkoli je Sobota uznáván především pro své herecké role, pustil se také do světa hudby a komediálních alb. Byl spojen se známým českým hudebníkem a komikem Ivanem Mládkem, který je známý svými humornými písněmi a vystoupeními. Společně pracovali na projektech, které spojují hudbu a komedii a oslovují široké publikum v České republice. Luděk Sobota však není primárně znám jako nahrávací umělec nebo skladatel v tradičním slova smyslu; jeho sláva a přínos jsou výrazněji spjaty s jeho vystupováním na jevišti a filmovém plátně. 6", "Ivan Mládek Uvádí Luďka Sobotu" nebo "Decentní Večer", což nemusí být mimo Českou republiku dobře zdokumentováno nebo nemusí být jeho hlavním uměleckým zaměřením.
Více od autora
Josef Kainar (54)
Josef František Kainar byl český básník, textař, dramatik a překladatel, ale také hudebník, ilustrátor, výtvarník a novinář. Člen umělecké Skupiny 42 a literární skupiny Ohnice. Josef Kainar se narodil v Přerově v roce 1917 do rodiny úspěšného železničního úředníka Josefa Kainara a jeho manželky Josefy. Měl jednoho sourozence, starší sestru Irenu. V Přerově rodina žila od roku 1911, oba rodiče pocházeli z Moravy, ale rodina se často kvůli otcovu povolání stěhovala. V manželství rodičů se postupně objevovaly problémy, které vyvrcholily rozlukou v roce 1927. Tento otřes na desetiletého Josefa silně zapůsobil, protože právě od tohoto roku se datují některé jeho osobní problémy. Že rodinná situace složitá byla, signalizuje i fakt, že zatímco skoro dospělá Irena zůstala s matkou, desetiletý Josef naopak s otcem. Matka se sestrou se brzy po rozluce odstěhovaly na Slovensko, otec se naopak ještě téhož roku znovu oženil, a to s Marií Kutálkovou, lékárnicí v Olomouci. Rozpad rodiny se zřejmě projevil i ve výrazné změně jeho školních výsledků. Zatímco na obecné škole byl žákem nadaným, v primě přerovského reálného gymnázia měl již značné problémy. Na tomto gymnáziu v Přerově studoval Kainar v letech 1928-34. Později se u něj projevily i typické problémy spojené s dospíváním. Nešťastně se zamiloval do spolužačky. Ta však jeho city neopětovala a pro citlivého mladíka to byl zřejmě rozhodující podnět, aby se pokusil ukončit svůj život. 5. května 1934 po odchodu ze školy v rozčílení vytáhl bubínkový revolver, který měl jako zástavu od kamaráda, a střelil se do levého boku. Přes zranění došel k lékaři, který ho ošetřil a odeslal do nemocnice. Tam se podrobil operaci. Za tento čin mu byla udělena pokuta ve výši 30 Kčs. Skandál okolo sebevražedného pokusu zřejmě přispěl k tomu, že se rodina přestěhovala do Olomouce. Kainarův otec zde působil ve funkci vrchního inspektora ČSD. Už po roce ale získal místo ...
Více od autora
Jean Plaidy (62)
Britská autorka Eleanor Alice Burford Hibbert napsala kolem dvou set historických románů pod pseudonymy Jean Plaidy, Philippa Carr a Victoria Holt. Pro každý okruh svých námětů používala jiný pseudonym. Jean Plaidy je považována za nejúspěšnější a nejoblíbenější spisovatelku v tomto žánru. Vydala kolem osmdesáti historických románů a jen od její smrti se prodalo na třináct milionů jejích knih.
Více od autora
Jára da Cimrman (49)
Jára Cimrman je fiktivní postava univerzálního českého génia, vytvořená Jiřím Šebánkem a Zdeňkem Svěrákem. Poprvé se objevil roku 1966 v rozhlasovém pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka v Československém rozhlase, a to jako řidič parního válce a sochař. Ještě téhož roku však bylo autory a dalšími spolupracovníky založeno celé Divadlo Járy Cimrmana, které dodnes uvádí hry přisuzované Járovi Cimrmanovi a zároveň zpracovávalo fiktivní život a dílo člověka, jenž je popisován jako génius a všeuměl. Jára Cimrman má v české kultuře značný ohlas a dokonce získal nejvyšší počet hlasů v celonárodní anketě Největší Čech . První zpráva o existenci českého velikána Járy Cimrmana se objevila 16. září 1966 v humoristickém pořadu Vinárna U Pavouka v Československém rozhlase. Byl popsán jako řidič parního válce a sochař, neúspěšně vystavující v nafukovacím pavilonu předměty zdeformované jejich přejetím parním válcem. Reportáž vedl Zdeněk Svěrák. Na motivy jeho údajného života a díla byla vytvořena podstatná část repertoáru Divadla Járy Cimrmana. Příjmení Cimrman vymyslel Jiří Šebánek podle chomutovského hokejisty Otto Cimrmana, jehož jméno slyšel dotyčný v rozhlase a zalíbilo se mu. Křestní jméno „Jára“ bylo dodáno, aby vzbuzovalo zdání uměleckosti. Jako hlavní předobrazy samotné postavy uvádějí autoři dobrušského technologického nadšence a naivistického malíře Aloise Beera , okrajového moravského spisovatele Václava Svobodu Plumlovského , gymnaziálního profesora, amatérského filosofa a vynálezce Jakuba Hrona Metánovského a cestovatele a dobrodruha Jana Eskymo Welzla . Myšlenku založit Divadlo Járy Cimrmana dostali Šebánek, Čepelka, Smoljak a Svěrák v říjnu 1966. Ke hře Akt, která byla pro celovečerní představení příliš krátká, přidali herci ještě fingovanou přednášku o autorovi J. Cimrmanovi, která se následně stala pevnou součástí všech představení a setkala se s značným úspěc...
Více od autora
Jana Vlčková (70)
Narozena 1973. Filoložka, anglistka a překladatelka, vysokoškolská odborná asistentka, profesní zaměření na angloamerické reálie a dějiny anglofonních zemí. Autorka učebnic angličtiny.
Více od autora
Jan Weiss (51)
Jan Weiss byl ministerský úředník, český spisovatel, prozaik. Je považován za jednoho ze zakladatelů české sci-fi, je nositelem titulu Zasloužilý umělec. Studium gymnázia začal v Hradci Králové , dokončil jej a maturoval roku 1913 ve Dvoře Králové . Pak začal ve Vídni studium práv, ale v roce 1914 musel narukovat do první světové války. Bojoval na ruské frontě. V roce 1915 byl u Tarnopolu zajat a zbytek války prožil jako zajatec – prošel zajateckými tábory Tockoje, kde prodělal skvrnitý tyfus, a Berezovka na Sibiři. Roku 1917 se přidal k československým legiím, k záložnímu pluku v Žitomiru. Zde začal psát. Po návratu do Československa působil na ministerstvu veřejných prací. Po okupaci musel v roce 1942 odejít do výslužby, ale v roce 1945 se na ministerstvo vrátil. Od roku 1947 se věnoval pouze literatuře. V roce 1957 obdržel titul zasloužilého umělce. Jeho dcerou je spisovatelka Jana Dubová . První povídky tiskl od roku 1924 časopisecky, ovšem prvním literárním dílem zachovalým v rukopise bylo drama Penza z roku 1918. Jeho první knihy byly vydány v roce 1927. První román, Dům o tisíci patrech , jej řadí k českým zakladatelům sci-fi. Pozdější dílo je tematicky rozmanité, tato díla se velmi často zabývají prolínáním snů a skutečnosti. V povídkách napsaných po druhé světové válce se zabýval budoucností. První Weissova otištěná práce se příznačně jmenovala Sen. Název symbolicky předznamenává celé jeho dílo. Sen se totiž stal základem rozmanitých světů s jeho pomocí Weissem vybudovaných. Přímá inspirace 1. světovou válkou je ojedinělá a nacházíme ji v povídce Bláznivý regiment . Vedle zmíněné reflexe války jsou odrazy zážitků ze zajateckého tábora Tockoje, ve kterém se Weiss po zajetí na ruské frontě ocitl, daleko četnější, mají vliv na zformování Weisse jako spisovatele, zasáhly jej v podstatě na celý život a stejně tak se stále derou do jeho díla a formují je. Táb...
Více od autora
Ivan Sergejevič Turgenev (61)
Ivan Sergejevič Turgeněv byl ruský spisovatel, prozaik, básník a publicista. Ivan Sergejevič Turgeněv pocházel z velmi zámožné šlechtické rodiny, jeho otec byl důstojník, který brzy odešel do výslužby a doma velmi autoritářsky vládl. Dětství strávil Turgeněv většinou v Orlu, od roku 1827 v penzionátu v Moskvě. Po maturitě studoval literaturu v letech 1833–1834 v Moskvě, 1834–1837 v Petrohradě a v letech 1837–1841 v Berlíně, kde studoval i klasické jazyky a Hegelovu filosofii, a v Heidelbergu. Po návratu se chtěl stát profesorem filosofie v Moskvě, tento obor byl však v té době jako zbytečný zrušen. Roku 1843 se v Petrohradu seznámil se slavnou francouzskou zpěvačkou Pauline Viardotovou, s níž navázal celoživotní přátelství. Pracoval dva roky jako úředník, roku 1845 se ale vrátil na rodinný statek, osvobodil všech asi 1000 nevolníků a věnoval se literatuře; slávu mu přinesla kniha povídek „Lovcovy zápisky“. V Moskvě se seznámil s významnými slavjanofily , ale přiklonil se ke směru, který usiloval o přiblížení Ruska k západní Evropě a později se nazýval západnický . Roku 1852 mu petrohradská cenzura zakázala publikovat článek o Gogolovi, Turgeněv ji však obešel a článek publikoval v Moskvě. Za to byl zatčen a vykázán do vyhnanství ve své rodné vesnici. Roku 1854 bylo vyhnanství na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., zrušeno a Turgeněv odjel do Paříže. S výjimkou let 1863–1870, kdy byl s manžely Viardotovými v Baden-Badenu, žil v Paříži a jen v době honů zajížděl do rodného Orla. V letech 1874 a 1875 se léčil s bolestivými záchvaty dny v Karlových Varech. Zde o něj pečoval rakouský balneolog Josef Seegen. Do kroužku jeho blízkých přátel patřili například Gustave Flaubert, Prosper Mérimée, Gustav Freytag a Theodor Storm. Turgeněv začínal jako jemný lyrický...
Více od autora
Guillaume Apollinaire (46)
Guillaume Apollinaire byl francouzský básník, dramatik a anarchista polského původu. Jeho matka, rozená Angelica Kostrowicka, byla polská šlechtična, narozená blízko Nowogródek . Jeho otec je neznámý, ale podle dohadů to mohl být Francesco Flugi d’Aspermont, švýcarsko-italský aristokrat, který z Apollinairova života záhy zmizel. Dětství strávil v Monaku, později žil v Paříži. Roku 1911 byl po nějakou dobu uvězněn ve věznici La Santé pro podezření z krádeže fénických sošek, v době aféry týkající se krádeže Mony Lisy. Do této krádeže měl být původně zapleten i Pablo Picasso, který byl jeho přítelem. Bojoval v první světové válce, u dělostřelectva jako seržant a u pěchoty jako podporučík, kde byl raněn a trepanován pod chloroformem. Po rekonvalescenci působil v zázemí u odboru pro styk s tiskem, a byl povýšen do hodnosti poručíka. Roku 1918 se oženil. Zemřel 9. listopadu 1918 v Paříži během pandemie na následky viru tzv. španělské chřipky. Byl pochován na pařížském hřbitově Père Lachaise. Je zakladatelem několika časopisů . Byl jeden z nejpopulárnějších členů Montparnasské umělecké komunity v Paříži. Jeho přáteli a spolupracovníky byli Pablo Picasso, Max Jacob, André Salmon, Marie Laurencin, André Breton, André Derain, Blaise Cendrars, Pierre Reverdy, Jean Cocteau, Erik Satie, Ossip Zadkine, Marc Chagall, Marcel Duchamp, Giorgio de Chirico, který ho portrétoval, a další. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní francouzské poezie. Ve svých dílech propagoval avantgardní malířství – především kubismus. Jeho básnické sbírky Alkoholy a Kaligramy se staly mezníkem ve vývoji francouzské poezie a vytyčily cestu modernímu umění, které vyc...
Více od autora
Zdeněk Veselovský (34)
Zdeněk Veselovský byl jedním z nejvýznačnějších českých zoologů. Dlouhou dobu vedl Zoologickou zahradu Praha. Byl zakladatelem české etologie a autorem mnoha odborných článků a populárně naučných knih z oblasti zoologie a etologie. Narozen v Jaroměři, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy , kde posléze pokračoval jako pedagog . V roce 1959 byl jmenován ředitelem pražské zoo a tuto funkci si podržel téměř 30 let, do konce roku 1988. Předtím pracoval v pražské zoo jako zoolog. V roce 1964 byl zvolen za generálního sekretáře Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad, v letech 1967–1971 pak vykonával funkci viceprezidenta a v letech 1971–1975 byl prezidentem této prestižní organizace. Za jeden z jeho největších úspěchů ve funkci ředitele pražské zoo je považována záchrana koně Převalského. V roce 1988 byl pro konflikt s komunistickými představiteli města Prahy na hodinu vyhozen, což mělo za následek protesty a spontánní bojkot pražské zoo ze strany mnoha zoologických zahrad západního světa, který však brzy ukončila Sametová revoluce. Po roce 1989 pracoval pro Fyziologický ústav Akademie věd České republiky a přednášel kurzy z oblasti zoologie a etologie na Biologické fakultě Jihočeské Univerzity a Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Byl žákem nositele Nobelovy ceny a zakladatele etologie Konráda Lorenze. Zdeněk Veselovský zemřel dne 24. 11. 2006 v pražské motolské nemocnici po nedlouhé hospitalizaci na srdeční selhání. V listopadu 2008 získal Cenu ministra životního prostředí in memoriam „za celoživotní dílo v oboru zoologie a etologie a za obdivuhodnou aktivitu v činnostech podílejících se na záchraně živočišných druhů a propagaci zoologických zahrad jako vzdělávacích institucí“. U příležitosti nedožitých 90 let dlouholetého ředitele Zoo Praha vytvořila tato zoo nové naučné prostranství s informacemi o jeho životě a dí...
Více od autora
Věra Adlová (53)
Věra Adlová, rozená Studená, byla česká spisovatelka, překladatelka z latiny a ruštiny a novinářka. Pocházela z rodiny malíře-restaurátora. Poté, co v roce 1938 odmaturovala na klasickém gymnáziu v Praze, začal studovat latinu a řečtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Za druhé světové války po uzavření vysokých škol pracovala v Archivu hlavního města Prahy. Studium na FF UK mohla dokončit až v roce 1948. Téhož roku pracovala v ČKD Sokolovo jako vedoucí učňovské výchovy a redaktora závodního časopisu. Po smrti prvního manžela, archiváře J. V. Cabalky, se v roce 1949 vdala za spisovatele Zdeňka Adlu, s nímž publikovala několik knih. Mezi lety 1949 a 1952 působila jako redaktora časopisu Světa sovětů. V rozmezí let 1952 a 1955 s manželem žila v SSSR, kde Zdeněk Adla pobýval jako dopisovatel ČTK. Zastávala zde místo v české redakci moskevského rozhlasu. Po návratu do Čech působila jako externí redaktora nakladatelství Melantrich a od roku 1958 současně jako redaktorka Státního nakladatelství politické literatury. O dva roky později se stala redaktorkou Státního nakladatelství dětské knihy , kde mezi lety 1972 až 1975 vykonávala funkci šéfredaktorky. Od roku 1964 do roku 1967 byla rovněž tajemnicí Kruhu přátel dětské knihy. V 80. letech působila jako tajemnice Svazu československých spisovatelů pro zahraniční styky. Publikovala tehdy v řadě periodik . Iniciovala rovněž vydání knihy Med a hořec, což byla sbírka latinské poezie, kterou na základě jejích překladů přebásnil Kamil Bednář. Zemřela v roce 1999. Své prvotiny Adlová vydala už v druhé polovině 40. let. Jednalo se o román Vestonie pojednávající o básnířce Janě Alžbětě Westonové a Život, který jsme milovali o meziválečném mládí. Od 70. let začala psát romány, v nichž se snažila zobrazit vývoj postav, většinou žen, v proměnách společnosti . T...
Více od autora
Michail Afanas'jevič Bulgakov (40)
Michail Afanasjevič Bulgakov byl ruský a sovětský prozaik, dramatik a lékař první poloviny 20. století. Narodil se v Kyjevě jako nejstarší syn Afanasije Bulgakova, profesora teologie, a Varvary Michailovny, bývalé učitelky. Jeho sourozenci bojovali v řadách bílé armády a po občanské válce emigrovali do Paříže. Sám jako polní doktor skončil na Kavkaze, kde začal pracovat jako novinář. I přes svou oblíbenost u stalinského režimu ve 20. letech nesměl Bulgakov emigrovat ani navštívit své bratry na západě. V roce 1913 se oženil s Taťánou Lappovou. V roce 1916 absolvoval Lékařskou fakultu Kyjevské univerzity a následně působil jako polní doktor v první světové válce. V roce 1921 se přestěhoval do Moskvy. O tři roky později se rozvedl a oženil se s Ljubou Bělozerskou. V roce 1932 se oženil potřetí. Poslední desetiletí svého života pracoval na románu Mistr a Markétka, psal divadelní hry, kritiky, povídky a několik překladů a divadelních přepisů. Většina jeho prací však skončila v šuplíku na několik dalších desetiletí. V roce 1938 napsal dopis Stalinovi, kde požadoval povolení k emigraci, ale nikdy nedostal odpověď. Zemřel roku 1940 na vrozené onemocnění ledvin a byl pohřben na Novoděvičím hřbitově.
Více od autora
Michaela Škultéty (82)
Narozena 14. 12. 1972 v Praze. Překladatelka z němčiny zaměřená na současnou německou literaturu a knihy pro děti a mládež. Autorka recenzí na vycházející německé knihy. Autorka humorně laděné autobiografické knihy.
Více od autora
Josef Hrabák (64)
Josef Hrabák byl český literární historik, teoretik a kritik, komparatista a univerzitní profesor české literatury. Jeho dcerou je jazykovědkyně Marie Krčmová. Po maturitě v roce 1931 studoval v letech 1931-1934 češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Doktorát filozofie získal v roce 1937 prací Staropolský verš ve srovnání se staročeským, habilitační práci Smilova škola obhájil roku 1946, v roce 1948 byl jmenován profesorem. Titul doktora filologických věd získal v roce 1956 prací Studie ze starší české literatury. V letech 1935-1945 učil na středních školách v Lipníku nad Bečvou a v Brně. Od roku 1945 přednášel na Filozofické fakultě MU v Brně, kam v roce 1953 přešel natrvalo, současně v letech 1946-1952 působil na brněnské pedagogické fakultě. V roce 1948 byl na jmenován na pedagogické fakultě řádným profesorem české a slovenské literatury a v letech 1950-1952 byl na této fakultě proděkanem. V roce 1953 přešel zpět na filozofickou fakultu a v letech 1954-1960 děkanem filozofické fakulty. Na konci padesátých let působil i jako prorektor Masarykovy univerzity. V letech 1953-1970 vedoucím katedry České literatury a literární vědy. Roku 1937 byl přijat do Pražského lingvistického kroužku. Byl předsedou Literárněvědné společnosti při Československé akademie věd , od roku 1952 byl členem vědecké rady Ústavu české a světové literatury ČSAV a vědeckým vedoucím brněnského pracoviště, které bylo zřízeno 1961 z jeho podnětu. Byl členem uměnovědného kolegia ČSAV a hlavním redaktorem Památek staré literatury české . V roce 1965 by zvolen členem korespondentem ČSAV. Od roku 1970 byl členem redakční rady České literatury, v letech 1970-1972 hlavním redaktorem. Byl také redaktorem Hosta do domu, Časopisu Matice Moravské , Literatury ve škole , redigoval List Sdružení moravských spisovatelů , Listy filologické (1961-1987...
Více od autora
James Clavell (41)
James Dumaresq Clavell byl anglický a australský spisovatel, scenárista, filmový producent a režisér. Clavell se narodil v Sydney, Austrálii jako anglický občan a byl pokřtěn Charles Edmund DuMaresq de Clavelle. Jeho otec byl důstojníkem britského Královského námořnictva, a tak Clavell vyrůstal na mnoha různých místech Britského impéria. Po vypuknutí druhé světové války se Clavell v 16 letech přihlásil do britské armády a v řadách Královského dělostřelectva byl poslán do Malajsie bojovat proti Japoncům. Tam byl zraněn kulometnou palbou, zajat a poslán do japonského zajateckého tábora na ostrově Jáva. Později byl přemístěn do nechvalně proslulého vězení Changi v Singapuru. Stejně jako ostatní váleční zajatci i Clavell velmi trpěl špatným zacházením ze strany japonských stráží . Jeho zážitky ze zajateckého tábora se staly základem pro jeho první román Král Krysa . Je nutné podotknout, že Clavellova vlastní válečná zkušenost nijak záporně neovlivnila jeho vztah k japonské kultuře. Ve svém románu Šógun ji naopak líčí ve velmi příznivém světle. V roce 1946 byl Clavell povýšen do hodnosti kapitána, ale nehoda na motocyklu ukončila jeho vojenskou kariéru. Poté studoval v Anglii na univerzitě v Birminghamu, kde potkal April Strideovou, herečku, s kterou se v roce 1951 oženil. Díky své ženě se začal zajímat o svět filmu a v roce 1953 se i s rodinou přestěhoval do New Yorku, kde pracoval pro televizi a později do Hollywoodu. Tam nakonec uspěl jako scenárista s filmy Moucha a Watusi. Také spolunapsal klasický film Velký útěk . Od roku 1959 produkoval a režíroval i své vlastní filmy. V roce 1963 se stal naturalizovaným občanem Spojených států amerických. James Clavell zemřel v roce 1994 ve Švýcarsku na mozkovou mrtvici v době, kdy se léčil z rakoviny. Jeho dílo je velmi ovlivněno jeho pobytem v japonském zajateckém táboře, často využív...
Více od autora
Adolf Dudek (84)
Adolf Dudek je český ilustrátor dětských knížek. Prodalo se přes tři miliony knih s jeho ilustracemi. Kreslení se věnuje od útlého dětství a jak sám říká, v podstatě se dětstvím prokreslil. Aby měl lepší šanci uplatnit se v budoucnu na pracovním trhu, začal studovat potravinářskou průmyslovou školu v Pardubicích, k tomuto oboru ale neměl vztah. Poté studoval Lidovou konzervatoř v Ostravě. Po revoluci v roce 1989 se začal naplno věnovat kreslení. V Ostravě si našel nakladatele a v roce 1992 vyšla jeho první kniha s názvem Veselá zvířátka. Následovaly další knihy jako například O koblížkovi , Abeceda nebo Vařila myšička kašičku . Mezi jeho nejnovější knihy patří Cestovatelské pohádky nebo Špalíček pohádek a říkadel . Celkově ilustroval přibližně 130 knih. Než začal v roce 1991 působit jako ilustrátor na volné noze, pracoval jako velitel telefonní ústředny nebo konstruktér. Kromě ilustrování se věnuje také pořádání vystoupení pro děti i dospělé jako například Hrajeme si na malíře, Pohádkové kreslení, Malujeme Vánoce nebo Vystoupení ke dni matek. Jejich cílem je zábavnou formou naučit kreslit. Ilustruje ve spolupráci s dětským časopisem Sluníčko a věnuje se také ilustracím obalů CD, omalovánkám, pohlednicím nebo malbám na stěnu. Jeho dalšími zálibami je horské kolo, příroda, hudba, film nebo cestování. Inspiraci hledá například v oblasti Beskyd. Žije ve Frenštátě pod Radhoštěm. Mezi jeho oblíbené ilustrátory patří Helena Zmatlíková nebo Josef Lada.
Více od autora
Oldřich Kulhánek (39)
Oldřich Kulhánek byl český malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a pedagog. Stal se autorem grafické podoby současných českých bankovek a vytvořil mnoho českých poštovních známek. Za grafiky, jimiž údajně hanobil představitele bývalých socialistických zemí, byl za minulého režimu perzekvován. Od roku 1968 stíhán a v březnu roku 1971 zatčen StB a uvězněn. Tehdy byl obviněn z toho, že svými grafickými listy s tváří Stalina hanobí představitele komunistických zemí. Na celkem jedenácti grafikách, které režim označil za tzv. ideově nebezpečné, byl totiž deformovaný Stalinův obličej, perforované pěticípé hvězdy či budovatelsky radostné obličeje změněné v ohavný škleb. Ve vykonstruované kauze zvané Kulhánek a spol. byl společně s ním souzen také jeho kolega a přítel Krejčí. Poté strávil měsíc ve vězení a musel pravidelně chodit k výslechům. Případ ukončilo líčení u obvodního soudu pro Prahu 10 , kde bylo jeho 11 grafických listů odsouzeno k likvidaci. Jeho rodině a přátelům se ale podařilo až do roku 1989 skrývat matrice k těmto listům, takže počátkem 90. let z nich byla vytištěna limitovaná edice, nazvaná Prohibita. Původní grafiky nakonec údajně zničeny nebyly, soudci je měli před spálením rozkrást. Roku 1958 byl přijat na VŠUP Praha do ateliéru grafiky prof. Karla Svolinského . Studia dokončil v roce 1964. Profesionální dráhu začal svojí diplomovou prací, ilustracemi knihy veršů Vladimíra Holana Sen. První samostatnou výstavu měl roku 1968 v Galerii mladých v Praze společně s malířem Janem Krejčím. Novou bankovku navrhl poprvé již v roce 1971, kdy jeho desetikoruna vyhrála anonymní konkurz. Bankovka s tématem Mistr Pavel z Levoče se ale do tiskárny se nakonec nedostala. Celá sedmdesátá léta měl zákaz výstav, zákaz spolupráce s nakladatelstvími a zákaz publicity. Přesto se ilegálně podařilo dostat některá jeho díla za železnou oponu – například v roce 1971 se pod pseudonymem Ulrich Böhm zúčastn...
Více od autora
Mike Oldfield (64)
Mike Oldfield je uznávaný anglický hudebník a skladatel, známý především díky svému přelomovému albu "Tubular Bells" z roku 1973, které se stalo mezinárodní senzací a určujícím dílem progresivního rockového žánru. Úvodní znělka alba byla slavně použita ve filmu "Vymítač ďábla", čímž se jeho místo v populární kultuře ještě více upevnilo. Oldfieldova kariéra trvá již několik desetiletí, během nichž předvedl svůj talent v různých hudebních stylech, včetně rocku, folku, vážné a elektronické hudby.
Více od autora
Erika Bornová (34)
Narozena 18. 11. 1964 v Praze. Výtvarnice, ilustrátorka, sochařka, malířka, kurátorka.
Více od autora
Umberto Eco (52)
Umberto Eco byl italský sémiolog, medievista, estetik, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny 60. let 20. století. Během své akademické kariéry napsal řadu esejů o sémiotice, středověké estetice, lingvistice a filosofii. Roku 1971, kdy se stal profesorem, byl jedním z inspirátorů prvního kurzu nového sémiologického oboru sdružujícího studium umění, hudby a zábavy, který se vyučuje na Boloňské univerzitě. V osmdesátých letech propagoval na téže univerzitě zřízení studijního programu „Komunikační vědy“. V roce 1988 založil Katedru komunikace na Univerzitě v San Marinu a Mezinárodní centrum pro sémiotická a kognitivní studia, od roku 2008 byl emeritním profesorem a prezidentem Scuola Superiore di Studi Umanistici při univerzitě v Boloni. Členem italské akademie věd v oboru etiky, historie a filosofie se stal v roce 2010. V souvislosti se svou akademickou specializací se Eco zapojil do činnosti volného avantgardního uskupení Gruppo 63 , jež sdružovalo spisovatele, básníky, kritiky a teoretiky, kteří se chtěli kriticky vyrovnat s italským neorealismem padesátých let. Zapojen do těchto literárních diskusí, v nichž chtěl svou pozici učinit co nejvíce srozumitelnou, začal v šedesátých letech publikovat své prozaické experimenty a parodie. Poté, co ve svém spise Opera aperta definoval svůj ideál literárního textu přístupného co nejširšímu spektru čtenářů, napsal svůj nejslavnější román Jméno růže. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem, byla přeložena do více než 40 jazyků a na celém světě se jí prodalo přes 50 milionů výtisků. Dočkala se také filmové a seriálové adaptace. Následovaly romány: Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany, Pražský hřbitov a Nulté číslo, které již přes dobrou prodejnost takovéhoto úspěchu nedosáhly. Eco přednášel na univerzitách v Itálii, Ve...
Více od autora
Leigh Michaels (71)
LEIGH MICHAELS měla vždycky ráda šťastná rozuzlení. Už když byla dítě a slyšela vyprávět příběh, jehož konec ji neuspokojoval, vymyslela si svůj vlastní. A ačkoliv si vždycky přála psát beletrii, velmi rozumně se rozhodla vydělávat si na živobytí coby reportérka v novinách. Její úmysl jí však nevyšel, a tak nakonec našla sama sebe v psaní příběhů pro Harlequina - a může se tak plně oddávat šťastným rozuzlením, které si dokáže vysnít jedině autorka romancí! Patří k nejoblíbenějším spisovatelkám, a to nejen mezi českými čtenářkami.
Více od autora
František Josef Čečetka (78)
František Josef Čečetka byl český spisovatel historických námětů i děl pro děti a mládež. Byl učitelem na chlapecké měšťanské škole v Nymburce.
Více od autora
Dagmar Hartlová (37)
Dargmar Hartlová je česká překladatelka převážně ze švédštiny, literární redaktorka a vysokoškolská pedagožka, nositelka Řádu polární hvězdy. Vystudovala angličtinu a švédštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1985 obhájila titul PhDr. tamtéž. V letech 1985–2003 pracovala jako asistentka pro kulturu a informace na Švédském velvyslanectví v Praze. Od prosince 1989 působila jako odborná asistentka na Ústavu germánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde vyučovala švédskou literaturu, švédský jazyk a překladatelství. Je hlavní redaktorkou a spoluautorkou Slovníku severských spisovatelů a souborného vydání August Strindberg: Hry I. a také autorkou dvojjazyčné publikace o česko-švédských vztazích Švédsko – Česká republika , vydaného Švédským institutem. Za překlad knihy Selmy Lagerlöfové Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem získala v roce ocenění 2005 Zlatá stuha a byla zapsána na Čestnou listinu IBBY 2008. V roce 2014 jí byl švédským králem Karlem XVI. Gustavem udělen Řád polární hvězdy . Ocenění převzala z rukou švédské velvyslankyně Anniky Jagander při slavnostním ceremoniálu na švédském velvyslanectví v Praze.
Více od autora
Boris Natanovič Strugackij (32)
Bratři Arkadij Natanovič Strugackij a Boris Natanovič Strugackij byli ruští spisovatelé, kteří se stali známí romány jako například Piknik u cesty, Poledne, 22. století, Je těžké být bohem nebo Špunt. Všechny tyto knihy se odehrávají ve 22. století ve Světě Poledne nazvaného podle povídkového sborníku. Psali i humorněji pojatá díla, například novely Pondělí začíná v sobotu a navazující Pohádka o Trojce. Kvůli svému satirickému pohledu na sovětskou byrokracii v kombinaci s pohádkovými a absurdními motivy však na sebe upoutali větší pozornost sovětských cenzorů a s cenzurou pak měli problémy i nadále. Světově uznávaní ruští spisovatelé v žánru sci-fi - bratři Arkadij a Boris Strugačtí - byli vždy vnímáni jako nedělitelná autorská srostlice. Jejich postavy nejsou žádní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi. Narozen roku 1925, zemřel 1991. Po absolvování desetiletky pracoval na výrobě granátů v nacisty obleženém Leningradě. Doprovázel nemocného otce přes Ladožské jezero, otec však cestou zemřel a Arkadij se dostal do dětského domova, matka v Leningradě zůstala. V roce 1943 narukoval, vystudoval pěchotní učiliště v Akťubinsku a po válce se dostal na Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. V roce 1955 opustil armádu a živil se jako redaktor. V roce 1956 napsal s L. Petrovem svou první povídku Popel Bikini. Narozen roku 1933, byl tedy o 8 let mladší než bratr. Proto s matkou v obleženém Leningradě zůstal, absolvoval po válce školu s maturitou a později na Leningradské státní univerzitě fakultu fyziky a mechaniky. Studia ukončil promocí v roce 1955 a začal pracovat na Pulkovské hvězdárně v Leningradě. Když v roce 1991 bratr zemřel, v psaní pokračoval pod ps...
Více od autora
Vladimír Fuka (44)
Vladimír Fuka, který po emigraci do USA užíval pseudonym Vladimír Fuka-Hervert byl český typograf, ilustrátor, grafik a malíř. Od roku 1967 žil v emigraci v USA spolu se svou ženou Evou Fukovou a dcerou Irenou. Vladimír Fuka se narodil v Písku, ale již od roku 1929 žil s rodiči v Praze. Za války v letech 1941-1945 navštěvoval Státní grafickou školu. Byl v té době zaměstnán v ateliéru Josefa Sudka, kde se seznámil se svou ženou Evou Podešvovou. Po válce studoval v letech 1945-1947 na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Otakara Nejedlého a později u prof. Vlastimila Rady. Jeho spolužákem byl v letech 1945-1946 i Mikuláš Medek. Roku 1950 se oženil s Evou Podešvovou. Od roku 1951 se zabýval převážně knižní grafikou a ilustrací. Fukovy doma navštěvoval okruh literátů a výtvarníků kolem Jiřího Koláře a bývalé Skupiny 42 nebo malíř Karel Souček). Později se scházeli jako stolní společnost v kavárně Slavia, do které patřili také spisovatel Zdeněk Urbánek, překladatelé Emanuel Frynta a Josef Schwarz, básník Jan Hanč a skladatel Jan Rychlík. Skupina si vyměňovala postřehy ze svých osobních deníků a vydala několik čísel samizdatového "literárně-absurdně-folklorního magazínu" Magáč, která se ale nezachovala. Lhoták a Fuka spolu kreslili a malovali obrazy nazvané po vzoru surrealistů "kadávry". Roku 1958 se zúčastnil přípravy Světové výstavy Expo 58 v Bruselu. V roce 1960 mu byla udělena Cena nakladatelství Československý spisovatel za výtvarnou spolupráci. V té době onemocněl cukrovkou a roku 1960 byl těžce zraněn a strávil několik měsíců v nemocnici. V 60. letech podnikl mnoho cest do zahraničí , ale cestoval sám a rodina zůstávala doma jako rukojmí režimu. Roku 1967 byl vyzván Jiřím Trnkou, aby se podílel na přípravě českého pavilonu na Expo 67 v Montrealu. Po mezinárodním úspěchu expozice byl navrže...
Více od autora