Všichni Autoři a témata

Josef Trtílek (6)

Josef Trtílek byl český vysokoškolský pedagog a bývalý děkan Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Zabýval se zejména analytickou chemií a didaktikou chemie. Josef Trtílek vystudoval chemii, matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a v roce 1932 zde získal titul RNDr. Během studia absolvoval studijní cesty do Paříže a do Vídně. V letech 1933–1935 působil jako asistent v Ústavu analytické chemie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity u profesora Jana Václava Dubského a v letech 1935–1938 byl zaměstnán jako asistent na Ústavu experimentální patologie Lékařské fakulty Univerzity Komenského, kde se také v roce 1938 habilitoval. Během války byl nasazen na nucené práce v táboře v Račicích. Od roku 1945 působil opět na Přírodovědecké fakulta Masarykovy univerzity a v roce 1948 zde byl jmenován profesorem. Po roce 1948 přešel na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity a v letech 1948–1950, 1952–1953 a 1964–1965 byl jejím děkanem. Je autorem 150 odborných publikací. Jeho vědecká činnost se soustředila zejména na analytickou chemii a především na využitím organických činidel. Sestavit metodu ke stanovení množství stopového jódu, která se nazývá jako Trtílkova metoda. Tato metoda se využívala při léčení endemických poruch funkce štítné žlázy. Byl také autorem několika učebnic chemie pro základní školy a učebnic chemie pro studenty učitelství. Medaile Za zásluhy o výstavbu Hanušova medaile Stříbrná medaile UJEP Zlatá medaile UJEP Byl členem Moravské přírodovědecké společnosti a Československé společnosti chemické.

Josef Suchomel (4)

Narodil se 9. prosince 1907 v Hodkovičkách a v Praze vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Byl žákem slavného profesora Charváta a do Teplic přišel hned po ukončení 2. světové války. Nastoupil zde jako primář interního oddělení teplické nemocnice. Působil zde 25 let až do roku 1970, kdy odešel do jižních Čech. Byl velkým milovníkem Českého středohoří a také jedním z lékařů, kteří prokázali nevšední literární talent. Tento talent ve spojení s láskou k přírodě dal vzniknout jeho literární prvotině "Kde se země zapomněla", která vyšla v roce 1962. Pro děti napsal zajímavý příběh "Jezevčíkem to začíná", poté se na řadu let odmlčel. Až v roce 1983 vyšly "Živé vody", inspirované krásou jižních Čech. V té době se ovšem pustil do vytouženého a dlouho odkládaného cestování a vydal se do světa. V roce 1985 vyšel jeho první cestopis "Z Tahiti na Tuamotu" , v příštím roce následovala kniha "Dobrý den Afriko" a drobnější črty z návštěvy Nepálu, Indie, Cejlonu a Turecka shrnul do díla "Setkání na cestách", které vyšlo v roce 1993. Krátce před svými devadesátými narozeninami, 4. listopadu 1997, náhle zemřel v Klikově na Třeboňsku.

Josef Stocký (8)

Narozen 20.10.1890 v Březnici u Písku, zemřel 27.10.1938 v Praze. Ing., Dr. techn., vodohospodář, práce z oboru, též beletrie, redaktor Březnické knihovničky a Březnických vzpomínek.

Josef Staněk (5)

Narozen 15.2.1887 v Měrovicích, zemřel 9.7.1947 v Brně. PhDr., středoškolský profesor, literární referent a historik, publikace z oboru dějin české literatury, literární výbory, překlady z angličtiny.

Josef Šnejdar (4)

Doc. Ing. Josef Šnejdar, CSc. se jako odborník a řídící pracovník podílel na významných stavbách, mimo jiné na rekonstrukci a dostavbě Národního divadla . Prací v nejvyšších stavebních pozicích byl komunistickým režimem pověřován navzdory pro tehdejší dobu nevyhovujícímu kádrovému profilu, od roku 1957 byl hlavním stavbyvedoucím výstavby sídliště Milín, od podzimu 1959 na výstavbě areálů Vysoké školy zemědělské, Státního veterinárního ústavu a Ústavu teoretických základů chemické techniky v Praze-Suchdole. Byl jmenován hlavním inženýrem pro stavbu Paláce kultury , ředitelem stavby Rekonstrukce Národního divadla a dostavby jeho okolí , od 1.7.1987 byl zmocněncem vlády pro čtyři významné stavby, především pro dostavbu nemocnice v Motole. Od 17.1.1991 do zrušení Ministerstva výstavby a stavebnictví byl náměstkem ministra. Svou životní dráhu vylíčil poutavým způsobem v autobiografické knize Bůh, osud a já, kterou sepsal a vydal ve věku 90 let. Do zahájení gymnaziálního studia v konviktu Papežské koleje Tovaryšstva Ježíšova na Velehradě prožíval Josef Šnejdar 11 let dětství v rodině věteřovského kostelníka, po zrušení gymnázia za okupace pokračoval ve studiích jako člen jezuitského řádu a v roce 1950 byl v rámci proticírkevního tažení tehdejším režimem internován v Bohosudově. Následovalo 40 měsíců vojenské služby u PTP a zaměstnání na různých pozicích ve stavebnictví s tím, že zamýšlené studium filozofie mu nebylo z kádrových důvodů umožněno a po třech měsících studia mu bylo v roce 1954 odepřeno i studium na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ve stavebních profesích byl postupně dosazován do řídících funkcí na významných stavbách a za úspěšné vedení a včasné dokončení výstavby Paláce kultury byl v roce 1981 odměněn Řádem práce. I přes tyto pracovní úspěchy zastával jako zaměstnanec podniku Průmstav podřadné funkce a teprve na zásah vysokého vládního činitele byl po neusp...

Josef Smolík (6)

Narozen 27. 3. 1922 v Jičíně, zemřel 4. 2. 2009 v Praze, prof., ThDr., Dr.h.c., D.D.h.c., STM, duchovní a teolog Českobratrské církve evangelické; sloužil v Pardubicích a v Praze U Klimenta ; vysokoškolský učitel na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě/Evangelické teologické fakultě UK , děkan fakuty , člen komise Světové rady církví pro Víru a řád , člen ústředního výboru SRC , redaktor Křesťanské revue ; věnoval se praktické teologii, příležitostně církevním dějinám.

Josef Skupa (5)

Josef Skupa byl český loutkář, výtvarník a spisovatel, známý především jako autor postaviček Spejbla a Hurvínka. Nebyl hudebníkem ani skladatelem v tradičním slova smyslu, ani nevydával hudební alba. Místo toho se Skupa ve své kariéře věnoval loutkářství a divadlu. V Praze založil Divadlo Spejbla a Hurvínka, které se proslavilo představeními s jeho ikonickou loutkovou dvojicí. Postavy Spejbla, poněkud přitroublého otce, a Hurvínka, jeho rošťáckého syna, se staly oblíbenými postavami nejen v české kultuře. Skupa svou prací s těmito postavičkami významně přispěl k rozvoji loutkářství jako umělecké formy ve 20. století. Zatímco z divadelních představení nebo rozhlasových her mohou existovat zvukové nahrávky nebo alba s hlasy Spejbla a Hurvínka, Josef Skupa sám nebyl znám produkcí hudebních alb.

Josef Šimon (6)

básník a publicista. V letech 1984 - 89 šéfredektor nakladatelství Odeon, 1989 - 90 náměstek ministra kultury. Jeho poezie s civilní tématikou je blízká tvorbě M. Holuba, jejím základním principem je dramatický střet zájmů. Podrobnou biografii najdete tady = http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1136

Josef Sadílek (5)

Od 12 let studoval reálku ve Šternberku. V roce 1938 přešel na Slovanské gymnázium do Olomouce. V letech 1942 – 1944 studoval Vyšší hospodářskou školu a poté až do konce války pracoval jako zemědělský dělník. Na podzim 1945 maturoval na gymnáziu v Zábřehu. Pak působil jako kulturní referent na Okresním národním výboru ve Šternberku. Od roku 1946 studoval Masarykovu univerzitu v Brně, obor sociologie, estetika a filozofie. V roce 1948 přešel na univerzitu do Olomouce, kde promoval v roce 1949. Po presenční vojenské službě působil v letech 1951 – 1952 v Litovli jako knihovnický inspektor a 1953 – 1955 pracoval na Ministerstvu školství a kultury v Praze. Poté v letech 1956 – 1959 byl odpovědným redaktorem v nakladatelství Orbis. Koncem roku 1959 se stal vedoucím tiskového oddělení Čs. akademie zemědělských věd, kde byl až do roku 1972 a poté se stal vedoucím odboru knihovnictví a vědeckotechnických informací na ministerstvu kultury, kde působil až do odchodu na odpočinek v roce 1984. Hojně publikoval odborné články s kulturní a zemědělskou tématikou. Jeho texty najdeme v denním tisku i v časopisech: Květy, Literární noviny, Tvar aj. Napsal také několik studií o Petru Bezručovi a to: Haná v díle Petra Bezruče a Antická filozofie v díle P. Bezruče . Dvou vydání se dočkala také jeho kniha Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů . Posledním jeho prozaickým dílem byla kniha Nezapomenutelná setkání , kde vzpomíná na významné české osobnosti: J.Ladu, K.Svolinského, J. Seiferta, F. Halase, M. Švabinského, J. Zrzavého, G. Frištenského a P. Bezruče. Knižně debutoval v roce 1946, kdy vyšla jeho první básnická sbírka Zátiší s jablky. Na svém kontě má osmnáct básnických knih, z nichž ve třech jsou převážně básně věnované rodnému kraji. Jde o sbírky Ranní koncert , Hrozen světla a Život v jablku . Výběr veršů z let 1946–1949 vyšel pod názvem Zelené housle a k období 1949–1952 se váže sbírka Čisté víno . Nejví...

Josef Šach (7)

Spisovatel a lit. historik.Narozen 27.8.1886 v Radošovicích, zemřel 16.6.1974 v Hradci Králové. JUDr., úředník, beletrista, autor literárních studií a vzpomínkových knih o českých klasicích, publicista.

Josef Ryšavý (5)

Josef Ryšavý byl profesor nižší a vyšší geodezie na Českém vysokém učení technickém v Praze. V akademickém roce 1947–1948 byl jeho rektorem. Narodil se v rodině Josefa Ryšavého, hospodářského příručího na velkostatku ve Stráži nad Nežárkou, a jeho manželky Antonie, rozené Lintnerové. Z církve římskokatolické přestoupil k církvi československé v roce 1921. V matrice narozených dále dohledáni sourozenci Adolf a Františka . V roce 1910 byl Josef Ryšavý, tehdejší asistent na ČVUT v Praze, prohlášen doktorem věd technických. Pro školní rok 1930/1931 byl zvolen děkanem na vysoké škole speciálních nauk při ČVUT.

Josef Richard Marek (6)

Josef Richard Marek byl český kreslíř, grafik, překladatel a spisovatel. Významně zasáhl do vývoje české knižní grafiky. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově. Dále napsal úvodní statě k řadě výstavních katalogů.

Josef Reyl (6)

Narozen 3.2.1889 v Dolním Dehtově u Dvora Králové. Žurnalista.

Josef Pospíchal (8)

Narozen 16. 6. 1963 v Turnově. Malíř, knižní ilustrátor, básník, autor komiksů.

Josef Novotný (3)

Učitel cizích jazyků, publikace o kanadském venkově.

Josef Meisner (7)

Narozen 5.3.1904 ve Valdicích u Jičína, zemřel 16.2.1978 v Praze. RNDr., CSc., docent, práce v oboru psychologie, sociologie, pedagogiky a biologie člověka, překladatel.

Josef Mára (3)

Rukověti zahrádkáře.

Josef Ladislav Turnovský (6)

Josef Ladislav Turnovský byl český herec, novinář, spisovatel, překladatel a veřejný činitel. V mládí hrál nepříliš úspěšně divadlo s kočovnými společnostmi. Roku 1860 se oženil s Annou Forchheimovou-Rajskou, švagrovou Josefa Kajetána Tyla, a společně vychovávali Tylovy děti. Od roku 1866 žil v Praze a od 70. let působil jako novinář, zejména ve staročeských listech, a účastnil se zakládání a vedení vlasteneckých spolků. V letech 1887–99 vykonával funkci ředitele kanceláře Ústřední matice školské. Byl autorem Tylova životopisu, divadelních her, povídek a pamětí. Současníci ho oceňovali pro rozsáhlou nezištnou činnost ve prospěch českého školství a kultury. Narodil se v Sobotce 9. února 1838. Podle přání rodičů se měl stát obchodníkem, ale jako osmnáctiletý vstoupil do Prokopovy kočovné herecké společnosti, s níž cestoval po Čechách. Dne 27. dubna 1861 se v Jindřichově Hradci oženil s o šestnáct let starší Annou Forchheimovou-Rajskou , švagrovou a milenkou Josefa Kajetána Tyla. Manželé převzali do výchovy šest Tylových dětí, jejichž matkou byla sice Anna Forchheimová-Rajská, ale předtím je primárně vychovával Josef Kajetán Tyl s manželkou Magdalenou . V 60. letech pracoval v pražském Kobrově knihkupectví. Roku 1866 se vrátil k divadlu a s manželkou založil vlastní hereckou společnost; nebyla však úspěšná a pokus znamenal pro Turnovského finanční ztráty. Potom určitou dobu hrál u Muškovy společnosti, se kterou cestoval převážně po Moravě. Již od 60. let se věnoval žurnalistice. Roku 1872 se stal redaktorem časopisu Slovan, o rok později vstoupil do redakce staročeského listu Pokrok. V roce 1880 se stal jeho redaktorem. Přátelil se s Josefem Barákem a psal fejetony do Národních listů. Aktivně se účastnil českých vlasteneckých aktivit – pořádal přednášky, psal brožury. Byl zakládajícím členem Ústřední matice školské, Národní jednoty severočeské a Národní ...

Josef Kotík (7)

Narozen 5.3.1905 v Uhřicích u Hodonína. Hudební skladatel, hudební veselohry, školy hry na kytaru a harmoniku.

Josef Koritta (3)

Narozen 31.10.1903 ve Vodňanech,zemřel 5.2.1995. Ing., dr., vysokoškolský profesor, publikace z oboru strojírenských materiálů.

Josef Klimeš (1)

Josef Klimeš byl český sochař. V roce 1947 maturoval na reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí. Poté pokračoval ve studiu na Karlově univerzitě, obor Dějiny umění a estetika. Soukromě modeloval u profesora Karla Lidického. V letech 1949 až 1954 pracoval na Akademii výtvarného umění v ateliéru Jana Laudy. V letech 1954–6 absolvoval vojenskou službu. Po skončení základní vojenské služby pracoval pro zavedené sochaře a následně se stal jedním z autorů realizace českého pavilonu na výstavě Expo 58. Mezi lety 1960 a 1970 působil ve skupině Etapa. V roce 1991 se stal členem spolku výtvarných umělců Mánes. Od roku 1994 do roku 1997 působil jako pedagog na Fakultě architektury ČVUT.

Josef Klíma (7)

Narozen 8. 3. 1887 ve Vranově na Plzeňsku, zemřel 30. 9. 1943 v Brně. Matematik, pedagog a autor skript a učebnic. Publikace zejména v oboru deskriptivní geometrie a jejích aplikací.

Josef Kejha (5)

Spisovatel a novinář, člen Českého centra mezinárodního P.E.N. klubu, žije v Plzni.

Josef Káninský (4)

Novinář, absolvent Fakulty žurnalistiky UK, začínal ve sportovních časopisech, v současné době je vedoucím editorem deníku Sport. Je autorem nebo spoluautorem publikací o sportu.

Josef Kandert (2)

Josef Kandert je český orientalista, religionista, etnolog, muzejník a vysokoškolský pedagog. Po maturitě vystudoval orientalistiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nastoupil jako kurátor afrických sbírek do Náprstkova muzea a především se věnoval přednáškám a psaní odborných i populárních knih z orientalistiky a religionistiky. Jako dlouholetý zaměstnanec Náprstkova muzea vícekrát cestoval do Afriky. Podílel na mnoha výstavách a publikacích muzea, společně s Věrou Šťovíčovou psal cestopisy a v době kdy byla chartistkou, dělal jejím publikacím svým jménem pokrývače. Překládá oborové publikace z angličtiny Vyučuje na katedře sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, obhájil kandidátskou disertační práci, habilitoval se a byl jmenován profesorem sociologie. Manželka Olga Kandertová je amerikanistka. Napsal přes 90 publikací, nejcennější jsou jeho monografie o Africe, jejích obyvatelích a umění, o mytologii a náboženských systémech, také sociologické a etnologické studie o českých zemích a Slovensku ve 2. polovině 20. století.

Josef Jinoch (2)

Josef Jinoch je bývalý fotbalista, záložník. Po skončení aktivní kariéry působí jako fotbalový funkcionář. Má 3 děti, dceru Terezu a syny Josefa a Jana. Hrál za Slavia Praha, SK Dynamo České Budějovice, SK Hradec Králové, FC Slovan Liberec, v Japonsku za Consadole Sapporo, 1. FK Příbram, ve druhé lize za SK Dynamo České Budějovice a v lize končil v Bohemians Praha. V lize odehrál 180 utkání a dal 22 gólů. Působil jako sportovní ředitel SK Slavia Praha, FC Slovan Liberec a FC Vysočina Jihlava. Jako trenér vedl mládež SK Slavia Praha.

Josef Jakub Toužimský (5)

Josef Jakub Toužimský byl český novinář a spisovatel, zaměřený na problematiku Balkánu a jihoslovanských národů. Měl velký jazykový a literární talent, ovládal angličtinu, francouzštinu a slovanské jazyky. Roku 1870 přispíval do Légerova časopisu La correspondence slave, poté působil v denících Posel z Prahy a Plzeňské noviny. V letech 1875-76 pracoval jako zpravodaj Národních listů v srbsko-turecké válce. Po návratu do Prahy využil svých rozsáhlých znalostí a kontaktů jako autor mnoha článků s jihoslovanskou i obecně politickou tematikou v periodickém tisku . Knižně vyšly např. jeho Boje za osvobození Srbska v XIX. věku, Bosna a Hercegovina v minulosti a přítomnosti a především rozsáhlé dějiny revolučního roku 1848 . Společně s Josefem Holečkem byl považován za jednoho z předních znalců Balkánu v Čechách. Narodil se 9. března 1848 Praze-Starém Městě čp. 410 jako syn Jan Toužimského , vlastenecky smýšlejícího knihaře. Byl vychováván v tradicích české měšťanské vlastenecké rodiny. Od dětství měl velkou touhu po vědomostech a talent na jazyky, které studoval převážně jako samouk. Roku 1860 nastoupil na českou reálku v Panské ulici, renomovanou školu s neobvykle svobodnou a přátelskou atmosférou mezi studenty a vyučujícími. K jeho pedagogům patřily tehdejší významné osobnosti, jako např. Josef Wenzig , Karel Vladislav Zap, Jan Krejčí, Josef Erben, František Jan Zoubek, František Věnceslav Jeřábek, Antonín Frič a Petr Mužák; ze spolužáků se později proslavili např. novinář Vilém Ryba, architekt Jan Zeyer a ředitel cukrovaru Bohumil Zap . Toužimský byl vzpomínán jako přátelský a kolegiální, nevyvyšoval se nad ostatní. Aktivně se zajímal o veřejné a kulturní dění; např. organizov...

Josef Hvězda (4)

Josef Glivický (5)

Narozen 15. 5. 1903 v Bojkovicích u Uherského Brodu, zemřel 4. 7. 1991 v Prostějově. Matematik, středoškolský a vysokoškolský pedagog, také redaktor, editor bibliofilií.

Josef Emler (8)

Josef Emler byl český historik, archivář a nejvýznamnější vydavatel edic. V letech 1856–1859 studoval historii a filologii na univerzitě ve Vídni, poté následovalo studium na Ústavu pro rakouský dějezpyt v letech 1859–1861, kde byl žákem předních vědců té doby jako byli např. Theodor von Sickel, Albert Jägr, Josef Aschbach a další. V roce 1860 získal stipendium pro studium v jihoněmeckých archivech, kde zpracovával kancelářské listiny Konráda II. a Jindřicha III. Krátce učil na gymnáziu v Ječné . V roce 1869 obhájil na pražské univerzitě doktorát a v roce 1872 získal habilitaci na základě spisu O zbytcích desk zemských v r. 1541 pohořelých. V 70.–80. letech 19. století vykonával funkci jednatele Národního muzea a člena redakční rady časopisu Památky archeologické. Z titulu této funkce také přednesl jeden ze zahajovacích projevů při otevření nové budovy muzea v roce 1891. V roce 1886 vytvořil na žádost městské rady vlajku Prahy. Barvy vlajky jsou odvozeny ze znaku města . Dne 21. února 1865 se v Nymburku oženil Manželé Emlerovi měli tři dcery a jednoho syna.

Josef Dobeš (6)

Narozen 23. 2. 1885 v Praze, zemřel 13. 11. 1957 tamtéž. Hudební skladatel.

Josef Dědič (3)

Josef Dědič byl český krasobruslař, rozhodčí krasobruslení a sportovní funkcionář. V roce 1938 se stal juniorským mistrem Československa, v letech 1941 až 1944 byl mistrem Protektorátu Čechy a Morava a v roce 1947 zvítězil na mistrovství Československa. Získal bronz na Světové zimní univerziádě 1947. Na mistrovství Evropy v krasobruslení v roce 1948 skončil devátý a následně opustil soutěžní sport. Následně se stal krasobruslařským rozhodčím a získal si značné renomé i v mezinárodním měřítku. V roce 1957 vstoupil do technického výboru krasobruslení Mezinárodní bruslařské unie , v letech 1959 až 1967 byl jeho předsedou. V letech 1967 až 1984 byl členem rady ISU za sekci krasobruslení. V roce 1984 byl zvolen místopředsedou ISU a zůstal jím až do své smrti v roce 1993. V letech 1990 až 1993 působil také jako předseda Českého krasobruslařského svazu. Významně se zasloužil o přidělení i o následný organizační úspěch velkých soutěží na československém území a měl důležité slovo také v organizaci tradičních závodů Pražská brusle. Věnoval se také metodice krasobruslení a byl autorem několika zásadních knih, jeho publikace Krasobruslení z roku 1972 se stala oficiální příručkou ISU. Významně se podílel na propagaci krasobruslení také svým komentováním televizních přenosů, kde spolupracoval zejména s Karlem Mikyskou. Vystudoval Karlovu univerzitu v Praze a stal se středoškolským učitelem. Po celou svou pedagogickou dráhu vyučoval na gymnáziu ve Voděradské ulici v Praze 10. V roce 1998 byl posmrtně uveden do Světové krasobruslařské síně slávy. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Josef Dědič na anglické Wikipedii.

Josef Černý (7)

Narozen 4. 5. 1863 ve Vinarech u Nového Bydžova, zemřel 19. 12. 1942 v Praze. Pedagog, autor prací na téma reformy učitelského vzdělání, překladatel díla L. N. Tolstého, redaktor a publicista, též politik a poslanec.

Josef Čermák (5)

Narozen 6.6.1929 v Praze. MUDr., asistent katedry anatomie a biomechaniky, literatura z oboru.

Josef Burgr (4)

Narozen 1926 v Dřetovicích. Kriminalista a grafolog, práce z oboru grafologie, též autor autobiografických vzpomínek.

Josef Bohumil Souček (6)

Prof. ThDr. Josef Bohumil Souček, dr. h. c. byl český teolog, biblista-novozákoník, duchovní Českobratrské církve evangelické, profesor Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké , po roce 1950 profesor a děkan Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze a iniciátor ekumenického překladu Bible. Po maturitě na pražském Akademickém gymnáziu studoval teologii a historii na UK v Praze, v letech 1923–1925 také v Basileji, v Paříži a v Aberdeenu. Poté byl vikářem v Hořicích , následně vikářem a farářem v Krabčicích , v letech 1930–1945 zastával funkci tajemníka Synodní rady ČCE. Na základě úspěšné obhajoby disertační práce Theologické výklady Kralické šestidílky získal doktorát teologie a v roce 1933 habilitoval na HČEFB v oboru novozákonní věda. Roku 1945 byl jmenován profesorem, na KEBF ve třech funkčních obdobích byl jejím proděkanem, v letech 1966–1970 děkanem. Roku 1961 inicioval práci na českém ekumenickém překladu Bible a až do své smrti vedl její novozákonní skupinu. Mezi jeho žáky patří prof. M. Balabán, prof. L. Hejdánek, prof. J. Heller, prof. Petr Pokorný, prof. M. Prudký, Jan Šimsa a další. Roku 1960 získal Souček čestný doktorát univerzity v Aberdeenu, 1969 v Basileji a v roce 2000 byl vyznamenán Medailí za zásluhy I. stupně in memoriam. Souček byl v mládí ovlivněn švýcarským teologem K. Barthem, R. Bultmannem, svým starším kolegou J. L. Hromádkou i celoživotním přátelstvím s J. Patočkou. Jeho velmi rozsáhlé dílo svědčí jak o jeho vědecké svědomitosti a originalitě, tak také o starosti a péči o život jeho církve. Odtud vycházel i jeho upřímný zájem o ekumenismus a spolupráci křesťanských církví. Souček pečlivě sledoval vývoj teologického myšlení, zejména v německé a anglické oblasti, v mezinárodních diskusích a polemikách si však získával respekt svou střízlivostí. Sledoval...

Josef Albrecht (4)

Josef Albrecht pracoval jako redaktor a editor v MF DNES, spolupracuje se serverem iDNES.cz. V ostravském studiu České televize byl nejprve editorem v redakci zpravodajství, nyní je dramaturgem v Centru publicistiky a dokumentu. Systematicky se věnuje soudobým dějinám, především období totality. Projekty, na nichž se podílel, získaly několik profesních ocenění, těmi nejvýznamnějšími jsou Trilobit a cena Elsa za cyklus Příběhy železné opony. K divácky úspěšným a oblíbeným patří i cykly V zajetí železné opony a Tajné akce StB. V současné době se podílí na projektu Přísně tajné vraždy. Je podepsán pod několika celovečerními dokumenty, například Mlynáři od Babic, Můj otec generál, Dopisy z cely smrti nebo Přechodné adresy Jaromíra Šavrdy. Patří k zakládajícím členům Občanského sdružení PANT, které se věnuje popularizaci soudobých dějin. Je jedním z autorů projektu internetového portálu www.moderni-dejiny.cz, který provozuje právě Občanské sdružení PANT.

José Martí (3)

José Martí byl kubánský národní hrdina, vůdčí osobností kubánského hnutí za nezávislost na Španělsku. Byl také básníkem, novinářem, spisovatelem a politickým teoretikem. Jeho verše jsou základem známé písně Guantanamera. Byl synem Mariana Martího Navarry a jeho ženy Leonor Pérez Cabrera. Již v 16 letech se dostal do vězení za psaní novinových článků na podporu povstání a po dvouletém vězení musel opustit Kubu. Po studiích práv a filozofie v Madridu a Zaragoze se nejdříve usadil v Mexiku, později se přestěhoval do New Yorku. V americkém exilu se dlouhá léta snažil sjednotit kubánské politiky usilující o nezávislost své země. Zastával názor, že v budoucím politickém vývoji Kuby nemá hrát armáda hlavní roli. Jeho další názory, jako například odpor k USA, volání po rovnosti ras a důraz na vzdělání kubánského lidu byly klíčové nejen pro nadcházející boj o nezávislost ostrova, ale i pro další vývoj Kuby. Zahynul ve srážce povstaleckých oddílů se španělskou armádou v únoru 1895. Jeho manželkou byla María del Carmen de Zayas-Bazán e Hidalgo , s níž měl syna Josého Francisca Martího y Zayase Bazána .

Jordi Vigué (6)

Vigué vystudoval medievistiku na Univerzitě Barcelona a historii umění na pařížské Sorbonně. Žije a pracuje v Barceloně jako editor La princesa y el guisante, publikoval množství monografií a časopiseckých článků o výtvarném umění a rovněž redigoval několik výtvarných encyklopedií.

Jon Davis (5)

Americký lingvista a překladatel žijící v ČR, autor knihy o zážitcích ze života v Česku.

Johnson Pete (7)

John Walsh (2)

Americký historik umění a pedagog. V letech 1983-2000 ředitel J. Paul Getty Musea.

John Piper (7)

Americký kazatel, biblista, zakladatel Bethlehem Baptist Church, duchovní literatura.

John Petrie (5)

Autor několikadílného románu ze starověkého Egypta.

John Mosier (3)

Americký vojenský historik.

John Loudon (2)

Americký spoluautor psychologické publikace.

John Locke (4)

John Locke byl anglický filosof. Proslul zejména svou empiristickou teorií poznání a svou politickou filosofií, v níž hájil přirozenou svobodu a rovnost lidí. Hluboce ovlivnil britské osvícenství a pozdější liberální myšlení. John Locke se narodil ve Wringtonu poblíž Bristolu do puritánské rodiny. Jeho otec - také John Locke, původně právník - se účastnil občanské války jako důstojník vojsk parlamentu. Roku 1647 byl mladý John poslán na prestižní Westminster School v Londýně. Poté byl přijat na Christ Church v Oxfordu. Byl pilným studentem, avšak kritizoval zkostnatělost tehdejších osnov. Jeho přítel z Westminster School Richard Lower jej seznámil s medicínou a experimentální filosofií. Díky němu se Locke také stal členem anglické Royal Society. Roku 1656 získal bakalářský titul ve filosofii a v roce 1658 magisterský. Získal ještě bakalářský titul v medicíně a již tehdy spolupracoval s významnými mysliteli a vědci jako Robert Boyle, Thomas Willis a Robert Hook. Roku 1667 se přestěhoval do domu lorda Coopera, hraběte ze Shaftesbury, v Londýně jako jeho osobní lékař – hrabě trpěl infekcí jater. Později, když infekce začala být životu nebezpečná, provedl Locke operační zákrok, a zachránil tak Shaftesburymu život. Shaftesbury se v roce 1672 stal lordem kancléřem. Locke se tak dostal do vysokých politických kruhů a dokonce získal několik funkcí, což mu poskytlo zkušenosti k sepsání pozdějších politických a ekonomických spisů. V roce 1675 výrazně klesla Shaftesburyho popularita a Locke odjel na čtyři roky do Francie. Po návratu napsal svá „Dvě pojednání o vládě“. Kvůli podezření z účasti na spiknutí proti králi musel Locke roku 1683 uprchnout do Nizozemí, kde se věnoval převážně psaní. Do Anglie se vrátil až po Slavné revoluci, jako doprovod manželky Williama Oranžského . Krátce po návratu vydal svá stěžejn...

John Hemming (3)

Dr. John Hemming, CMG , nar. 05.1.1935 ve Vancouveru, Kanada je badatel a spisovatel, odborník na Inky a na indiánské kmeny Amazonie. Hemingův otec prodělal 1. sv.v. v zákopech a když viděl, že se schyluje znovu k válce, poslal svoji těhotnou ženu na výlet, který skončil přes Panamu až v Britské Kolumbii, protože chtěl, aby se jeho syn narodil v Americe. To se také povedlo v kanadském Vancouveru, takže je Hemming Kanaďan, stejně jako jeho otec, . Ve Spojeném království také dokončil své vzdělání, absolvoval historii v prestižním Etonu a Oxfordu. V roce 1961 podniká první ze svých četných výprav do neprobádaných brazilských pralesů spolu se svými kolegy z Oxfordu, v povodí Iriri nalézají neznámý indiánský kmen, při kontaktu je jeden z kolegů Indiány zabit . Intenzivně se zajímá o dějiny Inků a výsledkem je jeho první kniha The Conquest of the Incas , vydaná v roce 1970. Kniha vzbudila tak velký ohlas svou úrovní, že byla považována za dílo některého z renomovaných historiků napsané pod pseudonymem. Hemming získává doktorát z Oxfordu a dva čestné doktoráty z dalších univerzit. Kniha sama získává literární ceny v New Yorku. Hemming se mimo to po úspěchu své první knihy stává předsedou Anglo-peruánské společnosti a postupně procestuje celé Peru. V roce 2007 je jeho práce oceněna Velkým křížem Rádu za zásluhy . Spolu s americkým fotografem Edwardem Ranneyem vydává další knihu věnovanou incké architektuře. Jeho zkušenosti z výpravy k řece Iriri zapříčinily jeho zvýšený zájem o brazilské Indiány. V letech 1971-1972 navštívil 45 kmenů v celé Brazilii a v následujících letech vydává řadu knih mapujících historii původních obyvatel Amazonie.Jako projev uznání získává v roce 1998 od brazilské vlády Řád Jižního kříže. V roce 1975 se stává ř...

John H Watson (2)

Fiktivní postava vymyšlená Arthurem Conanem Doylem. Jde o přítele, příležitostného spolubydlícího a také životopisce detektiva Sherlocka Holmese.

John Escott (8)

Anglický spisovatel, autor knih pro děti a komiksových scénářů. Též píše literární adaptace za účelem výuky angličtiny se zaměřením na detektivní a mysteriosní příběhy.

John Eric Adair (7)

Historik, práce v oboru managementu a vůdcovství.

John Butterworth (3)

Autor přehledu náboženství a duchovních hnutí.

John Ashbery (4)

John Ashbery byl americký básník, kritik a novinář. Studoval na Harvardově a na Columbijské univerzitě. Mnoho let strávil v Paříži, kde pracoval jako zpravodaj a umělecký kritik. Po návratu domů vydával různé časopisy. Setkával se s newyorskou básnickou skupinou. Jeho díla jsou výjimečná svými metaforami a brilantním vyjadřováním a prací s jazykem, v čemž ho silně ovlivnil francouzský jazyk. Často se věnoval zobrazování ciziny i domova, nebo popisy podvědomí. V tomto článku byl použit překlad textu z článku John Ashbery na slovenské Wikipedii.

John Allan (3)

Britský autor, zabývá se parapsychologií a záhadnými jevy.

Johannes F Coy (3)

Německý biolog, výzkumný pracovník.

Johann Strauss Sr. (5)

Johann Strauss Sr. byl rakouský romantický skladatel, který proslul zejména svými valčíky a popularizací valčíku ve Vídni v 19. století. Narodil se 14. března 1804 ve Vídni a byl současníkem slavného skladatele Johanna Baptisty Strausse, s nímž nebyl příbuzný. Strauss starší si získal renomé skladbou "Radeckého pochodu", op. 228, který dodnes patří ke stálicím koncertů vážné hudby, zejména jako přídavek na vídeňském novoročním koncertu.

Joe Simpson (6)

Joe Simpson je anglický horolezec, spisovatel a motivační řečník. Proslavil se knihou Pád do ticha, podle které byla v roce 2003 natočena i filmová adaptace. Joe Simpson se narodil v Kuala Lumpur v Malajsii, kde jeho otec sloužil jako příslušník britské armády. Od osmi let Simpson cestoval mezi školou v Británii a mnoha zeměmi, kde jeho otec zrovna pobýval. S horolezectvím začal díky učiteli tělocviku na Ampleforth College. Ve čtrnácti letech si přečetl knížku Bílý pavouk od Heinricha Harrera o prvovýstupu na Eiger severní stěnou, který podnikl Anderl Heckmair, Fritz Kasparek a Ludwig Vörg v roce 1938. Navzdory nebezpečím popsaným v knize, které horolezcům hrozí, v něm kniha probudila vášeň pro tento sport. V roce 1985 Simpson a jeho partner Simon Yates provedli prvovýstup na neslezenou západní stěnu hory Siula Grande v Cordillera Huayhuash v peruánských Andách. Během sestupu si Simpson zlomil nohu, což se za daných podmínek rovnalo jisté smrti. Přesto se ho Yates pokoušel postupně spouštět na laně. Simpson ale během jednoho spouštění zůstal bezmocně viset pod převisem a Yates, kterému hrozil pád a nevěděl, co se s jeho partnerem stalo, lano přeřízl. Simpson pád přežil a dokázal se i se zlomenou nohou vrátit do tábora. Po návratu se na Yatese snesla kritika za to, že lano přeřízl. Simpson ho ale vždy obhajoval. O své zkušenosti napsal později knihu Pád do ticha, která se dočkala i filmové inscenace. Simpson prodělal řadu komplikovaných operací kvůli zranění, které si na Siula Grande způsobil. Doktoři tvrdili, že jeho horolezecká kariéra skončila a že po zbytek života bude mít patrně potíže s chůzí. Po dvou letech rehabilitace se ale Simpson vrátil zpět na hory. Po vymknutí levého kotníku během lezení s Malem Duffem na hoře Pachermo v Nepálu napsal knihu This Game of Ghosts , kde tento zážitek popsal. Celkem šestkrát se pokusil o zdolání severní stěny Eigeru v letech 2000 až 2003 se svým partner...

Joe Dispenza (4)

Americký spisovatel a lékař Joe Dispenza se věnuje mnoha oborům. Jeho hlavním středem zájmu je však neurologie od které dále sleduje výzkum dalších vědců, ale také se sám na mnoha podílí. Kromě neurologie vystudoval Dispenza také chemii, neurovědy, neurologii v rámci mozku, ale je také vystudovaným chiropraktikem.

Jodi Malpasová (3)

João Guimarães Rosa (5)

João Guimarães Rosa, často jen Guimarães Rosa byl lékař a diplomat, ale především jeden z největších brazilských spisovatelů. Jeho dílo bývá považováno za syntézu modernismu a tzv. latinskoamerického magického realismu s regionalismem. Rosovy povídky a romány se téměř vždy odehrávají v prostoru divokého a odlehlého brazilského vnitrozemí, nazývaného sertão. Debutoval souborem povídek zasazených do prostředí rodného Minas Gerais Ságodlouze , proto byl zprvu chápán jako regionalista. Ve svém díle však sertão vsazuje do univerzálních souvislostí, a to jak v rovině příběhu, tak v rovině jazyka. Inovativní jazyk jeho díla byl ovlivněn jak četbou klasické světové literatury , tak regionálními dialekty a lidovou slovesností. Jména, místa a další atributy mají často symbolické a mnohoznačné významy. V roce 1956 vycházejí dvě díla, která Rosu definitivně pasovala na jednoho z velikánů brazilské literatury 20. století: Taneční soubor a Velká divočina: stezky . Za český překlad novely Burití, součásti této série, získala jeho autorka Vlasta Dufková Jungmannovu cenu .