1681–1740 z 146159 Autoři
Antoon Coolen (17)
Antoon Coolen je nizozemský prozaik a dramatik katolického zaměření, původním povoláním novinář. Narodil se ve Wylre . Jeho dílo došlo většího ocenění v zahraničí než v Nizozemsku, kde mu byl vyčítán přílišný provincionalismus. Sbíral a překládal folklorní tvorbu. Do češtiny byly překládány zejména jeho regionální fatalistické romány z brabantského venkova. Zemřel v Eindhovenu.
Více od autora
Antonín Osička (21)
Antonín Osička byl český anglista, básník i prozaik a autor několika učebnic anglické gramatiky a slovníků. Antonín Osička se narodil ve Velkých Bílovicích v Jihomoravském kraji. Navštěvoval gymnázium ve Strážnici v okrese Hodonín, kde v roce 1907 úspěšně maturoval ve třídě profesora Františka Bláhy. V roce 1913 opustil tehdejší Rakousko-Uhersko a vydal se na cestu do USA, kde strávil necelých pět let. Pobýval zejména v Chicagu a zde také v Evanstonu dokončil svá doktorská studia. V Americe se seznámil s T. G. Masarykem a své zkušenosti a zážitky z pobytu v USA popsal ve své knize V zemi dolaru z roku 1925 a Do Ameriky na zkušenou z roku 1930. Kromě studií se v Americe také věnoval práci v tamějších českých krajanských spolcích. Po vzniku Československa v roce 1918 se vrátil zpět jako přednášející na FF UK v Praze, Vysoké škole obchodní v Praze a také na Českém vysokém učení technickém. V roce 1919 se stal děkanem FF UK. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří bezesporu rozsáhlý Velký česko-anglický slovník Unikum, který byl používán zejména během 2. světové války a také po válce vydaný anglicko-český slovník, který sestavil ve spolupráci s prof. Poldaufem. Věnoval se také psaní poezie i prózy. Po návratu do Československa mu vyšla sbírka básní Stepi promluvily. Po Únoru 1948 byl Dr.Antonín Osička vyhozen z FF UK pro svůj veřejný nesouhlas s politikou KSČ. Krátce na to zlomen zemřel.
Více od autora
Alan Marshall (11)
Alan Marshall byl australský spisovatel, publicista, cestovatel a folklorista. V roce 1908 onemocněl dětskou obrnou a od té doby byl nucen používat berle. Od roku 1922 do roku 1933 pracoval jako úředník, v této době se začal zajímat o psaní. Měl svůj vztah i k Československu, neboť si od roku 1965 dopisoval s Boženou Foltýnovou, která mu napsala, protože ji zaujala jeho kniha. Roku 1972 dokonce přijel do Prahy, kde se s ní osobně setkal. Během svého života obdržel celou řadu ocenění např. Řád Británie, Řád za přátelství mezi národy a v Austrálii získal mj. Řád za služby literatuře Austrálie, Čestný doktorát právních věd. Biografii nazvanou I can jump oceans: the world of Alan Marshall o něm napsal Harry Marks.
Více od autora
Vojta Beneš (25)
Vojta Beneš byl československý politik a meziválečný i poválečný poslanec Národního shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Byl bratrem prezidenta Edvarda Beneše a Václava Beneše. Vojta Beneš se narodil v Kožlanech na severním Plzeňsku jako syn rolníka Matěje Beneše a jeho manželky Anny Petronily, roz. Benešové . Maturoval na učitelském ústavu v Praze. V období let 1897–1908 byl pedagogem na obecné škole v Čakovicích, od roku 1908 učil na měšťanské škole v Brandýse nad Labem. V letech 1911–1914 pracoval na českých krajanských školách v USA. Krátce před začátkem první světové války se vrátil do vlasti. V létě roku 1915 ale opět odjel do USA. Zapojil se do československého odboje a agitoval ve prospěch zahraničního exilu mezi krajany. Do Československa se vrátil roku 1919. V roce 1920 vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání. V letech 1919–1920 zastával funkci ředitele měšťanské školy v Brandýse nad Labem, v období let 1920–1922 byl okresním školním inspektorem v Praze a od roku 1922 do roku 1925 zemským školním inspektorem v Čechách. Působil jako místopředseda Československé obce legionářské. Byl též předsedou Zemského ústředí péče o mládež v Čechách a funkcionářem Svazu československého učitelstva, přičemž v letech 1928–1932 byl jeho předsedou. Angažoval se v přípravě reformy československého školství. Vydal četné odborné studie na téma organizace učitelské práce. Členem sociální demokracie byl od roku 1897, v rámci sociální demokracie vydával měsíčník Červánky. Plně se zapojil do politiky po vzniku Československa. V parlamentních volbách v roce 1925 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát v parlamentních volbách v roce 1929 obhájil. V parlamentních volbách v roce 1935 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senát...
Více od autora
Václav Vlk (17)
Václav Vlk proslul v současnosti především jako publicista, největší rozruch budí ve společnosti jeho názory týkající se odsunu Němců po druhé světové válce a články a knihy na toto téma, např. Krvavé dozvuky války. Ve své novinářské činnosti, reprezentované především deníkem Neviditelný pes, se stylizuje do role skutečného hlídacího psa demokracie, potírá tesknění po normalizaci a falešným sentimentem i cíleným přepisováním historie deformované vzpomínky. Vzděláním je ale především technik, specializující se léta na kamna a krby, čemuž také odpovídá většina jeho odborné knižní tvorby. Z tohoto typu publikací jmenujme Stavbu krbu, Kachlová kamna, Kachlové a selské sporáky nebo Pece na pizzu a chleba. Kromě dvou zmíněných okruhů vydal ještě několik knih anekdot. Píše odborné i populární články do tisku - Chatař, Domov, Lidová demokracie, Naší přírodou, Bydlení, Neviditelný pes a další. V 90. letech se podílelna přípravě televizního pořadu Receptář, který se týkal tématu vytápění. Spolupracuje s časopisy „Kachelofen und Kamin", „Baubiologie und Oekologie". Člen E F A -Europäische Feuerstätten Arbeitsgemeinschaft e.V. Je autorem odborných i populárních knižních titulů v nakladatelstvích Grada Publishing, a.s., ERA, XYZ, Československý spisovatel, Euromedia. Po vyučení provozní chemik, dále studia na SVVŠ, Ped. fak. UK a Institutu řízení. Praxe: dělník, mistr, učitel, vedoucí DS, vedoucí provozu tepelných zařízení. Od roku 1988 působí v soukromém sektoru. Používá rovněž jméno Václav Vlk starší.
Více od autora
Till Gottheinerová (21)
Dr., asistentka katedry anglistiky, práce z oboru, překladatelka do angličtiny, autorka učebnic pro angličtinu.
Více od autora
Stanislav Frank (17)
Stanislav Frank byl český ichtyolog, akvarista, šéfredaktor časopisu Akvárium Terárium a autor mnoha důležitých akvaristických publikací.
Více od autora
Rudolf Ströbinger (21)
Rudolf Ströbinger byl novinář, publicista a spisovatel. Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pracoval jako redaktor a zástupce šéfredaktora v Lidové demokracii, po srpnu 1968 emigroval do Německa, kde působil v československém vysílání Deutsche Welle a Rádia Svobodná Evropa a od začátku 80. let až do své smrti byl předsedou exilového PEN klubu německé jazykové oblasti. Po listopadu 1989 zůstal v Německu, psal do řady českých deníků a spolupracoval s Českým rozhlasem 6 a rádiem Impuls. Byl autorem i dvou desítek knih literatury faktu; zajímal se především o nejnovější dějiny, zejména o zpravodajské zákulisí první a druhé světové války a historii protinacistického a protikomunistického odboje . Zemřel v severoněmeckém městě Hage, kde dlouhá léta žil.
Více od autora
Robert Silverberg (18)
Robert Silverberg je americký spisovatel, jeden z autorů zlaté americké generace science fiction. Už odmalička vášnivě četl. V roce 1956 úspěšně vystudoval anglickou literaturu na Kolumbijské univerzitě. Téhož roku se oženil s Barbarou Brownovou . Jeho druhou ženou se stala sci-fi autorka Karen Haberová v roce 1987. S tvorbou začal už ve svých nedospělých letech, kdy odesílal své příspěvky do různých sci-fi časopisů. V roce 1949 začal vydávat sci-fi fanzin Spaceship a o 4 roky později prodal svou první literární práci časopisu Science Fiction Adventures. Silverberg literárně debutoval v roce 1954 povídkou "Gorgon Planet" v magazínu Nebula. Ve stejný rok mu byl publikován první sci-fi román pro mládež Revolt on Alpha C. Sám přiznává, že šlo o dílo, které by co nejvíce splňovalo požadavky nakladatele . Příběh muže ve službách Hlídky je v duchu autorových oblíbených témat - nedůvěra v autoritu a v tradice. Ve svém raném literárním období se autor řídil potřebami trhu a často i dobovým vkusem čtenářů. Nevyužil naplno svůj talent, přesto vytvořil některé čtivé a přímočaré příběhy. O Robertu Silverbergovi se tvrdí, že průměrně napsal milion slov za rok , chrlil jeden příspěvek za druhým převážně do časopisů. V té době byl literární veřejnosti znám jako dobrý řemeslník, kterému chybí osobitost. Během první poloviny šedesátých let se pod patronátem Frederika Pohla postupně vypracoval na jednoho z nejnápaditějších a nejplodnějších autorů. Přestal se koncentrovat především na komerční stránku a vypracoval si vlastní osobitý styl. V tomto zhruba desetiletém období došlo v autorově tvorbě k prouhloubení charakterových vlastností postav. Nepolevil ve své vysoké produktivitě, ačkoli omezil publikování nežánrových a teoretických děl psaných pod pseudonymy. V roce 1959 ustal zájem o sci-fi literaturu a Silverberg dočasně přesunul ...
Více od autora
Robert Jungk (7)
Robert Jungk, vlastním jménem Robert Baum byl rakouský futurolog, novinář a spisovatel židovského původu. Studoval filozofii a psychologii v Berlíně, psychologii a sociologii na Sorboně v Paříži, historii v Curychu, kde v roce 1945 získal doktorát. Pro svůj židovský původ byl v roce 1933 nacistickým režimem zbaven německé státní příslušnosti a uvězněn. V letech 1965 až 1968 byl prezidentem vídeňského Ústavu pro otázky budoucnosti . Působil na výzkumných centrech v Německu, Rakousku, USA a Švýcarsku. V roce 1967 spoluzaložil skupinu Mankind 2000 a od roku 1974 byl jejím předsedou.
Více od autora
Petr Klučina (24)
Vystudoval obor historie-archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pracoval ve Vojenském historickém ústavu v Praze, do roku 2002 byl ředitelem Historického ústavu Armády České republiky. Specializuje se na vojenské dějiny středověku, zejména na otázky vývoje chladných zbraní a zbroje. Je spoluautorem prvního dílu Vojenských dějin Československa a autorem či spoluautorem mnoha dalších publikací. Podílel se na realizaci expozice Třicetiletá válka ve Vojenském historickém muzeum.
Více od autora
Petr Broža (27)
Petr Broža má za sebou rozsáhlou publikační činnost. Ve společnosti Computer Press působil jako redaktor a šéfredaktor časopisů Computer, Osobní finance, MobilMania.cz a AutoRevue.cz. Na svém kontě má řadu knižních bestsellerů, mimo jiné 333 tipů a triků pro vypalování CD a DVD.
Více od autora
Pavel Kucharský (16)
Narozen 11.1.1910 v Nemošicích u Pardubic, zemřel 22.3.1979 v Praze. PhDr., klasický filolog, jazykovědné práce, překlady z latiny.
Více od autora
Ota Šafránek (19)
Ota Šafránek, vlastním jménem Otto Passer byl český redaktor, prozaik a dramatik, autor knih pro děti a mládež. Pocházel z rodiny obchodníka s konfekcí. Roku 1930 po maturitě nepokračoval z finančních důvodů ve studiu a věnoval se nejprve obchodu a pak se stal berním úředníkem. Po roce 1945 pracoval v kulturní komisi Ústřední rady odborů, do roku 1946 byl redaktorem časopisu Vpřed a pak působil v nakladatelství Orbis. Od roku 1949 pracoval jako dramaturg v Divadle Na Fidlovačce, pak v pražském Varieté a od roku 1951 v Divadle státního filmu. Od roku 1953 byl redaktorem a v letech 1954–1955 šéfredaktorem časopisu Divadlo. Poté byl spisovatelem z povolání s výjimkou let 1957–1961, kdy byl šéfredaktorem časopisu Dikobraz. Debutoval roku 1940 psychologickou novelou Svatební dar. Po skončení války se věnoval především literatuře pro děti a mládež . Jako dramatik se snažil o vytvoření nového dramatu, které by politicky podporovalo budování komunistické společnosti. Jeho dílo doplňují dva překlady ze slovenštiny. V knihovně Divadelního ústavu jsou uloženy texty autorových her Osmina důstojníka, Pásla panenka páva a Podúředník Pršala .
Více od autora
Miroslav Řešetka (26)
PhDr., autor jazykových slovníků, překladatel, zakladatel a majitel nakladatelství FIN.
Více od autora
Miroslav Macek (14)
Miroslav Macek je český stomatolog, publicista, překladatel, politický komentátor, po sametové revoluci československý politik za Občanské fórum, později spoluzakladatel Občanské demokratické strany a její místopředseda, poslanec Sněmovny lidu a Sněmovny národů Federálního shromáždění a místopředseda federální vlády Jana Stráského – pověřený řízením ministerstva práce a sociálních věcí a federálního výboru pro životní prostředí. Vystudoval stomatologii na Lékařské fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, studium dokončil v roce 1967. V letech 1967–71 pracoval jako zubní lékař na Hornické poliklinice v Ostravě, v letech 1971–90 na Obvodním zdravotním středisku v Postřelmově. Profesně je k roku 1990 uváděn jako lékař, bytem Zábřeh. V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu , jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Ve volbách roku 1990 přešel do české části Sněmovny národů coby poslanec OF. V průběhu funkčního období se stal členem poslaneckého klubu nově zřízené Občanské demokratické strany. Patřil k zakladatelům ODS. Již 4. března 1991 se stal místopředsedou přípravného výboru ODS. Do funkce místopředsedy strany ho zvolil ustavující kongres ODS v dubnu 1991. Za ODS obhájil mandát ve volbách roku 1992. Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992. V měsících před rozpadem Československa zastával významné posty v poslední federální vládě ČSFR , v níž působil jako její místopředseda. Zároveň byl v tomto kabinetu pověřeným ministrem práce a sociálních věcí ČSFR a také působil jako předseda Federálního výboru pro životní prostředí. V roce 1992 byl za zrušení tohoto výboru nominován na cenu Ropák roku. V roce 1992 čelil aféře s privatizací Knižního velkoobchodu. Zjistilo se, že společnost, v níž měl Macek podíl, získala v pr...
Více od autora
Miroslav Kučera (25)
Narozen 16. 3. 1936 v Praze. Kriminalista, spolupracovník Československé televize. Autor literatury non-fiction, detektivek ap. Emeritní podplukovník Centrály kriminální policie, autor a moderátor televizních pořadů Federální kriminální ústředny. Stálý spolupracovník časopisů Linka 158, Ring, nakladatelství Víkend, deník Expres a Rádia RIO. Publikoval rovněž v týdenících Signál, Krimimix a v měsíčníku Hot Line . Původním povoláním typograf, zabývající se amatérsky a později i profesionálně divadelní činností, externě spolupracoval s Policií České republiky a s Českou televizí. V 90. letech byl šéfem marketingu soukromé firmy KoJa, která mimo jiné poskytuje služby v oblasti ostrahy a ochrany majetku i osob. Románovou prvotinu Otrokyně lásky napsal v roce 1991.
Více od autora
Miloš Zeman (14)
Miloš Zeman je český politik, ekonom, prognostik a třetí prezident České republiky. Úřadu se poprvé ujal složením slibu 8. března 2013 a druhé funkční období zahájil přesně o pět let později. V období 1993–2001 působil jako předseda České strany sociálně demokratické. V letech 1996–1998 zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a následující čtyři roky byl předsedou sociálnědemokratické vlády menšinového charakteru, jejíž existence byla umožněna na základě tzv. „opoziční smlouvy“ s Občanskou demokratickou stranou. Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta České republiky v roce 2003 odešel na sedm let z politiky. V březnu 2010 se stal předsedou nově založené Strany Práv Občanů ZEMANOVCI. Na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny. V přímé volbě v roce 2013 byl zvolen třetím prezidentem České republiky a zároveň historicky prvním českým prezidentem zvoleným přímou volbou. První kolo vyhrál a v rozhodujícím druhém kole zvítězil nad tehdejším ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Svůj prezidentský post se rozhodl obhajovat v následujících prezidentských volbách 2018, ve kterých postoupil s Jiřím Drahošem do druhého kola. V něm vyhrál výsledkem 51,36 % a obhájil prezidentský úřad na dalších pět let. Druhý a poslední prezidentský mandát Zemanovi skončí 8. března 2023. Narodil se 28. září 1944 v Kolíně. Jeho matka, Marie Zemanová , byla učitelka, otec Josef Zeman byl poštovní úředník. Rodiče se v jeho dvou letech rozvedli, dále vyrůstal jen s matkou a babičkou. Otec, se kterým se nestýkal, zemřel, když mu bylo třináct let. V roce 1963 dostudoval střední ekonomickou školu v Kolíně. Přitom hrozilo, že mu bude odepřena možnost složit maturitu, a to kvůli referátu, ve kterém oslavoval knihu Karla Čapka Hovory s T. G. Masarykem, která byla komunistickým režimem zakázána. Nakonec byl připuštěn k maturitě, ale nebylo m...
Více od autora
Maurice Druon (19)
Maurice Druon byl francouzský spisovatel a člen Francouzské akademie. Spolupodílel se na románu a překladu básně Zpěv partyzánů se spisovatelem Josephem Kesselem. Dále napsal román Burziáni a jeho nejslavnějším dílem je historický cyklus Prokletí králové. V letech 1973 a 1974 byl francouzským ministrem kultury.
Více od autora
Martin Šinkovský (13)
Z tvůrčí činnosti jsem nejvíc pyšný na Krysáky , Sajbršanson a komiksy, které vytvářím s výtvarníkem TICHO762 . Absolvoval obor teorie a dějiny dramatických umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na komiksech jako scenárista nejčastěji spolupracuje s Tichem 762, své práce publikovali v časopisech ABC, Bublifuk nebo KomiksFest! revue, společně také připravili komiksy pro počítačovou hru Československo 38–89. Je spoluautorem večerníčku Krysáci, úspěšně se věnuje i psaní knížek pro děti.
Více od autora
Martin Moravec (9)
Novinář, vedoucí magazínu iDnes, autor sportovních reportáží. „Nechceš se živit něčím pořádným?“ říkali mu shodně maminka a učitel fyziky. Jenže on v šestnácti letech zaklepal na dveře redakce Orlických novin a začal tím svou novinářskou kariéru. Nejprve zvolna, referáty z okresního přeboru fotbalu, protože ho mrzelo, že sám fotbal nikdy nehrál. V roce 1998 odešel z Východních Čech do Prahy, studoval žurnalistiku na Karlově univerzitě a zároveň docházel do redakce MF DNES. Začínal jako sportovní elév – na velké čtvrtky po každém kole fotbalové ligy zapisoval, kolik který hráč dostal žlutých nebo červených karet. Postupně začal psát hlavně o tenise a objel všechny grandslamové turnaje. V roce 2003 přešel do čtvrtečního Magazínu DNES, který od roku 2006 řídí. Od té doby píše každý týden sloupky, z nichž teď 250 vybral do knihy Enter, mami! Kromě práce v MF DNES učí budoucí novináře, natočil několik dílů dokumentu 13. komnata, moderuje různé akce a komentoval tenis na Eurosportu
Více od autora
Ľudmila Podjavorinská (20)
spisovateľka, poetka, prozaička, zakladateľka modernej slovenskej literatúry pre deti * 26.04.1872 Horné Bzince † 02.03.1951 Nové Mesto nad Váhom Životopis: Ľudmila Riznerová-Podjavorinská patrí spolu so Šoltésovou, Timravou a Vansovou medzi štvoricu spisovateliek, ktoré v druhej polovici 19. storočia pozdvihli ženskú slovenskú literárnu tvorbu na profesionálnu úroveň. Ľudmila sa narodila ako ôsme z desiatich detí učiteľa Karola Rudolfa Riznera a Márie Riznerovej, rod. Klimáčkovej v Horných Bzinciach , dedinke pod Veľkou Javorinou. Dostalo sa jej len základného vzdelania, a to u svojho otca v ľudovej škole. Ako dvanásťročná mala prečítanú celú vtedajšiu slovenskú literárnu tvorbu, z českých autorov boli jej obľúbencami Božena Němcová, Karolína Světlá a Alois Jirásek. Na sklonku života sa venovala prekladom diel ruských a juhoslovanských básnikov. Veľkými podporovateľmi a zároveň kritikmi boli jej strýko Ľudovít V. Rizner, vynikajúci slovenský bibliograf a národný buditeľ, ako aj miestny evanjelický farár a literárne rozhľadený vzdelanec Ján Pravoslav Leško. S písaním začala už v mladom veku – ako pätnásťročná. Vtedy jej vyšla Turecká svadba v Slovenských novinách, o rok neskôr to bola črta Na Štedrý večer. Pod svoje práce sa podpisovala rôznymi pseudonymami - Ružodolská, Damascéna, Nechtík, Božena, Podjavorinská, Šeršelínová, Špirifangulínová, Ľudka, Ľudmila, Ľudmila R., Veselohorská, Vrzalovská, M. Ružodolský, Milko Ružodolský, Nevädza, Podjavorinský, Podjavorský, Sojka, Teta Ľudmila, Teta Ľudmila Podjavorinská. Publikovala v peštianskych Slovenských novinách a v promaďarsky orientovanom časopise Vlasť a svet , no do literárnych Slovenských pohľadov si svoje práce posielať netrúfala. Zmenilo sa to v roku 1892, kedy začala svoje príspevky posielať nielen do Slovenských pohľadov, ale aj do martinských Národných novín. Vyspelosťou básní v jej prvotine Z vesny života ju kritika uznala prvou sloven...
Více od autora
Lucius Annaeus Seneca (18)
Lucius Annaeus Seneca byl římský stoický filosof, dramatik, básník a politik, syn Senecy staršího a vychovatel císaře Nerona. Narodil se v hispánské Cordubě, kde jeho otec vyučoval řečnickému umění. V mládí přišel do Říma a za otcova dohledu získal rétorické a filosofické vzdělání. Stejně jako jeho bratři byl deklamátor a propagátor deklamací, které postupně prostoupily celou římskou literaturou. Hlásal stoickou nauku, že nejvyšší dobro pro člověka, zdroj štěstí a blaženosti je ctnost, že člověk má odolávat vnějším okolnostem, které nemůže ovlivnit, a má žít v duševním klidu, z něhož pravého filosofa nemohou vyvést ani rány osudu. Po studiích v Římě pobýval určitý čas u své tety v Egyptě, aby si upevnil zdraví. Po návratu do Říma nastoupil na úřednickou dráhu. Poměrně brzy se stal kvestorem a začal vystupovat na veřejnosti. Za vlády Caliguly se stal senátorem. Roku 39 mu zemřel otec, krátce předtím také manželka a syn. Dostal se do nemilosti císaře Caliguly a od násilné smrti ho zachránila jen smyšlená informace o jeho smrtelné nemoci. Za vlády císaře Claudia byl v r. 41 vyobcován na Korsiku, pravděpodobně pod vlivem Claudiovy ženy Messaliny. Byl obžalován z cizoložství s Claudiovou sestrou, Julií Livillou. Na Korsice se věnoval filozofii a literární činnosti. Zpět do Říma byl povolán až po osmi letech na žádost Claudiovy čtvrté manželky Agrippiny, aby se stal vychovatelem jejího syna Nerona. Když začal Nero v roce 54 vládnout, bylo mu 17 let. V této době za něj vládl hlavně Seneca společně s prefektem praetoriánů Sextem Afraniem Burrem. Roku 57 byl jmenován konsulem a nějakou dobu se výrazně podílel na správě říše. Později se stával císaři nepohodlným, roku 62 zemřel jeho přítel Burrus a jeho moc začala upadat. Seneca se postupně začal vyhýbat všem úřadům a stáhl se do ústraní. V roce 65 byl obviněn z účasti na Pisonově spiknutí, ač jeho reáln...
Více od autora
Kir Bulyčev (9)
Ruský orientalista a historik, autor vědeckofantastických povídek, novel a románů. Psal pro děti i dospělé.
Více od autora
Kathleen Winsor (16)
Kathleen Winsor byla americká spisovatelka. Proslavila se zejména jako autorka historického románu Věčná Ambra, vydaného v roce 1944. Tento román se stal bestsellerem, ačkoliv byl autoritami kritizován za otevřené popisování sexuality. Celkem napsala sedm románů, ale žádný další nedosáhl takového úspěchu jako její debut. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kathleen Winsor na anglické Wikipedii.
Více od autora
Karl Wagner (20)
Jana Divišová se narodila v Domažlicích v roce 1974, v 18 letech odešla z domova a bydlela v hotelích, redakcích, kde byla zaměstnána, pronajatých bytech, u přátel i na ulici. Vystřídala desítky zaměstnání, z nichž asi nejzajímavější jsou sanitářka na 2. chirurgické klinice na Karlově náměstí, politická poradkyně ČSNS a technická podpora internetového providera. Dále byla vedoucí vydání, redaktorkou, grafičkou a korektorkou. Po celou tu dobu však hlavně řemeslně psala pod různými pseudonymy pro velké množství nakladatelů knihy na zakázku, přičemž svou první knihu vydal již v 21 letech. Dnes se tituly, které napsala, dají spočítat jen velmi těžko, a žánrově spadají od literatury faktu po Murphyho zákony a knižní zpracování televizních seriálů. Příjmení Divišová používá na památku své zesnulé babičky a hodlá si je natrvalo osvojit. Tímto jménem, které přijímá za své nejvlastnější, podepisuje pouze knihy, které považuje za důležité.
Více od autora
Karel Vladimír Burian (23)
Karel Vladimír Burian byl český spisovatel, hudební skladatel a sbormistr. Vystudoval v Praze gymnázium a současně studoval soukromě skladbu u hudebního skladatele Rudolfa Karla. V roce 1945 začal učit na základní škole v Říčanech. V Říčanech pak zůstal až do konce svého života. Založil a vedl stotřicetičlenný žákovský pěvecký sbor. Později učil na gymnáziu a na rodinné škole, ale hlavně se věnoval popularizaci hudby a spisovatelské činnosti. Za jeho činnost mu byla v Cambridgi udělena medaile For distingued services to Music . Literární činnost Burianova je těsně svázána s jeho prací na popularizaci vážné hudby: Kromě literatury o hudbě je rovněž autorem detektivek, které byly publikovány v různých časopisech : Dosud nebyla vydána encyklopedie Svět baletu, román o malířství a hudbě z období benátské renesance a čtyři dobrodružné romány. Dále drobné klavírní skladby, písně, sbory a scénická hudba k divadelním inscenacím říčanského divadelního spolku Tyl.
Více od autora
Josef Švejcar (16)
Josef Švejcar byl český pediatr. V roce 1915 zahájil v Praze studium medicíny, dokončil ho však v roce 1921 v Bratislavě, jelikož se zde účastnil osvobození Slovenska čs. armádou. Začal působit jako asistent na dětské klinice UK v Bratislavě jako žák Jiřího Brdlíka. V roce 1931 přešel na dětskou kliniku do Prahy. V letech 1945–1966 byl již jako řádný profesor přednostou I. dětské kliniky, poté se stal vedoucím pediatrické katedry Ústavu pro doškolování lékařů a farmaceutů v Praze. Roku 1992 získal čestný doktorát lékařských věd Univerzity Karlovy. V roce 1997 obdržel Medaili Za zásluhy I. stupně. Je pohřben na roztockém hřbitově. Na jeho počest byla po něm pojmenovaná 30. června 2011 škola v Plzni, která nesla název Střední odborná škola profesora Švejcara a nabízela humanitní studijní obory. Dne 1. července 2011 byla sloučena se Střední průmyslovou školou strojnickou v Plzni.
Více od autora
Josef Pavel (20)
Josef Pavel , byl československý komunistický funkcionář a politik. V letech 1937–1939 byl příslušníkem interbrigád ve španělské občanské válce. Po komunistickém převratu v únoru 1948, kterého se zúčastnil jako velitel Lidových milicí, se stal náměstkem ministra vnitra a podílel se na represích proti odpůrcům režimu. V roce 1951 byl zatčen a roku 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody. V roce 1955 byl z vězení propuštěn a poté pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV. Do politiky se vrátil v době pražského jara 1968, kdy byl ministrem vnitra ČSSR. Pocházel z chudé dělnické rodiny. Po ukončení měšťanské školy se vyučil obchodním příručím a dále pracoval v různých zaměstnáních. Od mládí byl levicově orientován, byl členem Federace proletářské tělovýchovy, v roce 1928 vstoupil do Komsomolu. Členem KSČ se stal v roce 1932 a zanedlouho se dostal do jejího pražského krajského vedení. Roku 1935 ho strana vyslala na Mezinárodní leninskou školu v Moskvě, kde používal krycí jméno František Šustr. Zkušenosti s vedením ozbrojených oddílů získal ve vojenském učilišti v Rjazani. V lednu 1937 odjel do Španělska, kde se jako příslušník interbrigád zapojil na straně republikánů do občanské války. Postupně působil jako instruktor pro sovětskou výzbroj, politruk, velitel praporu Dimitrov a nakonec jako velitel praporu při obraně Barcelony v roce 1939. Po porážce republikánů uprchl do Francie a byl internován, napřed na francouzském území a od roku 1941 v Alžírsku, kde byl v květnu 1943 osvobozen. Byl přemístěn do Velké Británie a vstoupil do československé zahraniční armády. Nebyl zařazen do bojové jednotky, ale do tankových dílen. V Británii se oženil s Lilly Fischlovou , dcerou židovského průmyslníka z Ústí nad Labem. Jejich syn Josef se narodil v roce 1944. V letech 1944–1945 se Pavel jako příslušník Čs. obrněné brigády zúčastnil obléhání Dunke...
Více od autora
John Brookes (20)
Anglický publicista v oboru zahradnictví, zahradní architekt. John Brookes navrhl a postavil více než 1000 zahrad v průběhu kariéry trvající 50 let. Se sídlem v Denmans, jeho uznávané světově proslulé zahrady v západním Sussexu www.denmans-garden.co.uk Je stále stejně aktivní jako dřív a stále má velmi rušnou projekční praxi vytváření velkých i malých zahrad, po celé Velké Británii a v zahraničí. Je nejlépe známý pro schopnost vytvářet zahrady, které se vztahují k jejich prostředí, projektování zahrad, které zapadají do širší krajiny, který nejlépe vyhovují stylu a době domu a funkčním a stylistickým aspiracím svých klientů. Jeho rozsáhlé portfolio zahrnuje tradiční anglické zahrady formální i neformální, moderní, minimalistické, islámské a divoké zahrady. Získal řadu ocenění za jeho celou kariéru, včetně 4 zlaté medaile na Chelsea. Je považovaný ve světě zahradního designu jako inovativní a inspirující designér, je pravidelně citován jako zdroj inspirace v médiích Je také úspěšný a plodný autor, napsal 24 knih a nespočet článků do novin a časopisů. Přednáší zahradní úpravy ve Velké Británii a zámoří a provozuje konstrukční školu v Argentině. Je předsedou Společnosti Zahrada designérů, učinil několik vystoupení na BBC Zahradníka světa a provozuje Dům Garden School of Design ve Velké Británii kromě toho jsou světově proslulé jeho přednáškové a pracovní výlety. John Brookes žije v Denmans, jižní Anglie.
Více od autora
Jirina Prekop (22)
Jiřina Prekopová publikovala též pod jménem Jirina Prekop, byla česká dětská psycholožka a autorka populárně naučné literatury z oblasti dětské psychologie a výchovy, která působila v Německu. Byla známou propagátorkou neověřené formy psychoterapie, tzv. terapie pevným objetím. Vyvinula přitom vlastní neakreditovanou metodu, tzv. Terapie pevným objetím podle Prekopové. Bývala proto terčem kritiky, v České republice proti terapii a Jiřině Prekopové vystupuje například organizace APLA, sdružující rodiče dětí s autismem. Zemřela v Praze ve věku 90 let.
Více od autora
Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (29)
Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, původním jménem Jiří Guth, křtěný Jiří Karel byl český propagátor sportu, generální tajemník Mezinárodního olympijského výboru a spoluautor olympijské charty. V letech 1900–1929 byl předsedou Českého a po vzniku republiky Československého olympijského výboru, spoluzakladatel a první předseda České amatérské atletické unie, předseda a redaktor Klubu turistů. Známý je zejména jako autor publikací o správném a slušném chování. Jiří Guth se narodil v rodině knížecího důchodního Karla Gutha a jeho manželky Barbory, rozené Bařinové, v noci z 23. na 24. ledna, matrikové datum narození je 24. ledna, podle rodinné tradice se narodil ještě 23. Pokřtěn byl jako Jiří Karel Guth. Z jeho tří bratrů byli dva lékaři, třetí byl radou zemského soudu. V letech 1870—1878 vystudoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, poté studoval filozofii, matematiku a fyziku v Praze; studium ukončil roku 1883, když získal první doktorát udělený na české části Karlo-Ferdinandovy univerzity. Po ukončení univerzitního vzdělání se stal vychovatelem synů knížete Schaumburg-Lippe, žil v Náchodě, Ratibořicích a ve Švýcarsku. S knížecí rodinou projel Evropu, Afriku, Asii a Severní Ameriku. Od roku 1888 do vzniku Československa učil na gymnáziích v Praze (na Akademickém gymnáziu, Gymnáziu v Žitné ul., Gymnáziu v Truhlářské a Klatovech a na dívčí škole Minerva. V roce 1919 byl Jiří Guth jmenován odborovým radou v kanceláři presidenta republiky. V letech 1919–1922 pracoval jako ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka, kdy navrhl statut řádu Bílého lva, který dodnes propůjčuje nebo uděluje prezident republiky, zavedl úřadování na zámku v Lánech a vypracoval audienční řád. Od roku 1922 vedl agendu řádu Bílého lva. V roce 1925 odešel do výslužby. Dne 7. srpna 1897 se oženil s Annou Černou (18. června 1875 - 3. června 19...
Více od autora
Jiří Sovák (14)
Jiří Sovák, vlastním jménem Jiří Schmitzer , byl český herec. Jeho syn Jiří Schmitzer je také hercem. Narodil se 27. prosince 1920 v ulici Na bojišti do pražské rodiny hostinského, matka byla v domácnosti a zároveň kuchařka v jejich restauraci. Jiří měl dva starší sourozence, sestru Zdenu a bratra Ladislava. Protože otec chtěl, aby se vyučil řádnému řemeslu, zvolil si po vzoru otce pohostinství – obor číšník. Na praxi sloužil v restauraci U Khůnů na Kladně a poté v hotelu Hubertus v Jílovišti. Poté se chvíli jako číšník živil. Přesto v 19 letech odešel proti vůli otce z domova, aby se mohl přidat k ochotnickému souboru na Mlynářce, pak k souboru Dé tvář a nakonec přešel k téměř profesionální scéně Divadla práce. Přitom pracoval v různých pomocných i dělnických profesích, např. v kamenolomu. Během okupace studoval herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře , v té době byl rovněž totálně nasazený v Jinonické Waltrovce jako skladník ve skladu tyčového železa. Od roku 1941 účinkoval po večerech v pražském kabaretním divadle Živé jeviště, pozdější divadlo Rokoko. V roce 1943 působil v divadle v Třebíči a poté byl angažován do Horáckého divadla. Tam již mladý herec získal řadu zkušeností s pestrou paletou rolí klasického repertoáru. Během základní vojenské služby v letech 1946–1947 působil v Armádním uměleckém souboru , kde se setkal s Miroslavem Horníčkem. U armády se zdržel coby civilní zaměstnanec v Ústředním divadle československé armády. Tam si ho všiml režisér a divadelní autor E. F. Burian, který ho roku 1947 angažoval do svého divadla D 34. Sám Sovák o této spolupráci řekl: „Byl to on, kdo nejvíc poznamenal moje začátky. Při práci přesně odhadl, kdy je nejlepší mě nechat, ať se s rolí potrápím sám. Nenaléhal, nespěchal, nechal mě se stydět.“ Burianovo divadlo dávalo hercům možnost vytvořit mnoho klasických rolí světového repertoáru. Zde Sovák ztvárnil např. roli 70letého Go...
Více od autora
Jiří Hájek (28)
Jiří Hájek byl československý politik a diplomat, v 60. letech 20. století ministr školství, během pražského jara ministr zahraničních věcí Československa, který v srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi, za normalizace mluvčí Charty 77. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V letech 1937–1939 pracoval na finanční správě. Byl členem organizace mladých sociálních demokratů. Po březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže a v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. Až do konce války byl vězněn v Hamburku. Po osvobození se zapojil do politického života. V roce 1945 se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a poté ústředním tajemníkem Dělnické akademie , a také působil jako funkcionář SČM a Mezinárodního svazu mládeže. Ihned po válce vstoupil do ČSSD. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD. Ústřední sekretariát KSČ Hájka vedl již v poválečném období jako tajného člena komunistické strany; v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu křídlu a prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která skončila sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Aktivně se podílel na vnitrostranickém převratu a čistkách v únoru 1948. 27. června 1948 po sloučení ČSSD s komunisty byl kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potvrdil i IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Do ÚV KSČ ho zvolil také Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968. Z ÚV KSČ byl vyloučen v září 1969. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění ČSR za sociální demokracii . V roce 1950 zakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se posléze stal rektorem . Roku 1954 se stal děkanem fakulty mezinárodních vztah...
Více od autora
Jaroslav Hrbek (18)
Jaroslav Hrbek byl český historik zabývající se především vojenskými dějinami 20. století. Jaroslav Hrbek se narodil v rodině českého historika a orientalisty Ivana Hrbka. Jeho dědečkem byl československý legionář a generál Jaroslav Hrbek. V letech 1972–1976 studoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, odkud byl v roce 1976 po vykonstruované akci Státní bezpečnosti z politických důvodů vyloučen. V letech 1976–1990 pracoval v různých povoláních a historii se mohl věnovat jen ve volném čase. Při zaměstnání v roce 1982 dálkově dokončil svá vysokoškolská studia. Od roku 1990 pracoval jako vědecký pracovník v Historickém ústavu Československé armády a v roce 1998 se stal zaměstnancem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Byl autorem velkého množství knih zabývající se vojenskými dějinami 1. a 2. světové války. Na mnoha knihách spolupracoval se svým otcem Ivanem Hrbkem. Zemřel náhle v noci 17. dubna 2009 na selhání srdce. Kromě vlastní tvorby překládal z polštiny a především angličtiny.
Více od autora
Jaromír Štětina (18)
Jaromír Štětina je český novinář, spisovatel, politik a zakladatel neziskové organizace Člověk v tísni. Nejvíce je znám jako válečný reportér z oblastí bývalého Sovětského svazu a bojovník za zákaz komunismu, i když sám byl v šedesátých letech aktivním členem KSČ. V roce 2004 byl jako nestraník za Stranu zelených zvolen do Senátu PČR, v roce 2010 svůj mandát obhájil s podporou TOP 09 a hnutí STAN. Byl místopředsedou senátního Klubu TOP 09 s podporou Starostů. V letech 2014 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu . V roce 2019 založil hnutí ESO, kterému předsedá. Podle vlastních slov pochází z buržoazně-komunistického prostředí. Jeho babička byla zakládající členkou Komunistické strany Československa, zatímco jeho dědeček z matčiny strany žil v Chicagu, kde vlastnil hospodu jménem Praha, kam chodil na pivo i chicagský starosta Antonín Čermák. Jeho otec pracoval na velvyslanectví v Číně. Vyrůstal v pohraničí ve Višňové u Frýdlantu v severních Čechách, kam se jeho rodiče přistěhovali v roce 1945. Absolvoval jedenáctiletku, maturoval na gymnáziu v Praze 10 ve Voděradské ulici. V letech 1961–1967 vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Podle jedné vlastní verze v roce 1965 podal přihlášku do KSČ, ale protože nesplnil roční kandidátskou lhůtu, nebyl přijat. Na tu nastoupil v roce 1966 a po roce se stal členem Fakultní organizace KSČ na Vysoké škole ekonomické. Podle jiné své verze do strany vstoupil o rok později. Podle údajů ministerstva vnitra členem KSČ byl od roku 1965. Stranickou legitimaci vrátil po sovětské okupaci. V letech 1970–1978 vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor geologie. Od 70. let pořádal výpravy do Sovětského svazu na Sibiř a do Asie, kde mj. sjel i řeku Indus. Od 11. května 1977 byl veden v Evidenci zájmových osob Státní bezpečnosti. Na podzim roku 1968 nastoupil Jaromír Štětina jako elév v tehdejším deníku Ml...
Více od autora
Jan Žáček (26)
Mgr. Jan Žáček se narodil 1. 3. 1963 v Praze a v současné době žije v Brandýse nad Labem. Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK, avšak bez SZZK, poté FAMO i se SZZK. Na UJAKu vystudoval obor Sociální a mediální komunikace. V roce 1990 krátce pracoval jako redaktor Lidových novin. V letech 1991 - 1992 byl režisérem dramatické redakce Čs. rozhlasu. Po této době byl na "volné noze" a pracoval často v různých televizích jako režisér, autor či produkční. V roce 1996 - 1999 byl obchodním ředitelem a jednatelem Halley, spol. s. r. o. a poté byl opět na "volné noze". Od 2013 - 2014 vyučoval na SPŠ scenáristiku, sdělovací techniky a dabing. V současné době se věnuje psaní knih, režii, scénářům a režii dabingu. Je nositelem Pamětní medaile , udělené policejním prezidentem plk. Mgr. Bc. Tomášem Tuhým za významný a dlouhodobý přínos pro výkon policejních pyrotechnických činností.
Více od autora
Ivan Poldauf (21)
Ivan Poldauf byl český jazykovědec, anglista a bohemista, univerzitní profesor angličtiny, lexikograf a překladatel z angličtiny. Ivan Poldauf studoval v letech 1934 až 1939 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1945 se na téže fakultě stal asistentem. Roku 1946 studoval na University of Oxford. V roce 1947 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1949 až 1961 působil jako profesor na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v letech 1961 až 1965 jako profesor aplikované lingvistiky a teorie překladu a tlumočení na Univerzitě 17. listopadu v Praze. Od roku 1965 byl profesorem anglistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Více od autora
Ivan Klicpera (27)
Ivan Klicpera byl syn Václava Klimenta Klicpery z jeho druhého manželství, český spisovatel. Narodil se v Hradci Králové, jako nejmladší syn dramatika Václava Klimenta Klicpery. Ten se po předčasném úmrtí první manželky Anny v roce 1838 oženil s Annou Trnkovou, pozdější matkou Ivana Klicpery. Roku 1846 získal Václav Kliment Klicpera profesorské místo v Praze a rodina se do hlavního města přestěhovala. Z prvního manželství přivedl Václav Kliment Klicpera do nové rodiny pět dětí, o které se Anna Klicperová-Trnková starala. Další děti se narodily v novém manželství, vyššího věku se však dožil pouze Ivan Klicpera. Ten vystudoval Akademické gymnázium a v letech 1865-1869 studoval právnickou fakultu. Od roku 1867 pracoval při studiu jako advokátní koncipient. Doktorské zkoušky z důvodu těžké choroby nevykonal. Posledních dvanáct let svého života trpěl Ivan Klicpera plicní chorobou. Téměř nevycházel z domu a ošetřovala ho jeho matka Anna Klicperová . Byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. Nejúspěšnější román Ivana Klicpery Jindra vyšel více než třicetkrát v letech 1876-1947, novodobé upravené vydání pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová ještě v roce 1992; román byl třikrát zfilmován a uváděn v divadelních adaptacích. Jednalo se o předchůdce tzv. dívčích románů. Práce Ivana Klicpery vycházely též časopisecky. V pracích s historickými náměty nedosáhl úrovně současníka Václava Beneše Třebízského. Na námět románu Jindra byly natočeny tři filmy: Román Jindra byl pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová též zdramatizován, od roku 1917 uváděn pražským Švandovým divadlem. Pražské Divadlo komedie uvádělo adapatci jako dvoudílnou s tituly Jindra a Jindra, hraběnka Ostrovínová a v roce 1934 dostal román podobu operety s hudbou Rudolfa Piskáčka. Mimo svou volnou literární činnost byl Ivan Klicpera též propagátorem díla svého otce. S Emilem Semrádem sepsal Klicper...
Více od autora
Igor Stravinsky (17)
Igor Stravinsky byl významný ruský skladatel, klavírista a dirigent, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších skladatelů 20. století. Narodil se 17. června 1882 v ruském Oranienbaumu a mezinárodní slávu mu přinesly tři balety, které na objednávku impresária Sergeje Ďagileva uvedl Ďagilevův Ballets Russes: ", "Petruška" a "Svěcení jara" . Avantgardní přístup k rytmu a disonanci v posledně jmenovaném díle vyvolal při premiéře v Paříži bouři, ale později se stal slavným pro svůj revoluční hudební jazyk a mezníkem ve vývoji modernistické hudby.
Více od autora
Giacomo Casanova (22)
Giacomo Girolamo Casanova byl italský spisovatel, intrikán, špión a diplomat. Zanechal po sobě všestranné literární dílo , nicméně je především známý jako dobrodruh a muž, jehož jméno je synonymem pro svůdce. Této pověsti se těší pravděpodobně zásluhou svého nejvýznamnějšího autobiografického díla, „Dějiny mého života“ , v němž autor bez skrupulí popisuje svá četná milostná dobrodružství. Giacomo Casanova se narodil v Benátkách v ulici Calle della Commedia v sousedství kostela sv. Samuela, kde byl také pokřtěn. Jeho otcem byl herec Gaetano Casanova a matkou Zanetta Farussi; některé zdroje ho ale považují za nemanželského syna matky se šlechticem a abbém Michelem Grimanim. Rodiče byli herci a zdá se, že především matka byla ve své profesi úspěšná, neboť se o ní zmiňuje Carlo Goldoni ve svých Pamětech, kde ji popsal slovy: „… překrásná vdova a velice schopná žena“. Malý Giacomo, vychovávaný babičkou Marziou Farussiovou, byl křehkého zdraví. Proto ho babička jednoho dne odvezla k čarodějnici do Murana a té se podařilo vyléčit jeho potíže. Po tomto dětském zážitku ho zájem o magické praktiky provázel po celý zbytek života, ale on sám byl prvním, kdo se vysmíval důvěřivosti, s níž mnozí přijímali esoterismus. Vystudoval na padovské univerzitě filozofii a práva, absolvoval v roce 1742. Následně cestoval na ostrov Korfu a do Istanbulu. V roce 1743 se vrátil do Benátek a v témže roce jeho babička Maria zemřela. Abbé Grimani jej dovedl učit v semináři, ale dlouho tam pro své nemravné chování nevydržel, údajně sváděl ostatní seminaristy. byl ze studií vyloučen a od konce března do konce července vězněn v benátské pevnosti sv. Ondřeje . Spíše než o výkon trestu, šlo o výstrahu a snahu o nápravu jeho bouřlivých prostopášných sklonů. Když se dostal na svobodu, odcestoval díky matčiným dobrým vztahům jako doprovod bi...
Více od autora
George Sand (23)
George Sandová , vlastním jménem Amantine Aurore Lucile Dupin de Francueil, baronka Dudevant , byla francouzská romantická spisovatelka. George Sandová pocházela ze šlechtického rodu. Její otec Maurice Dupin de Francueil byl důstojník Napoleonovy armády a vnuk francouzského maršála Hermana Moritze von Sachsen, známého jako Maréchal de Saxe, který byl nemanželským synem polského krále a saského kurfiřta Augusta II. Silného. Roku 1822, tedy ve věku 18 let, se Amandine Aurore Lucile Dupin de Francueil provdala za advokáta Françoise Casimira Dudevanta, se kterým pak měla dvě děti, Maurice Sanda, celým křestním jménem Jean-François-Maurice-Arnauld , a Solange Sand . V roce 1835 opustila baronka Dudevant manžela pro jeho hrubé chování vůči ní i s dětmi, a roku 1836 se rozvedli. Brzy poté začala George Sandová preferovat mužský styl oblékání, což zdůvodňovala ekonomickou situací. Tento způsob odívání však neprosazovala nijak důsledně. Při společenských příležitostech si oblékala dámské šaty. George Sandová žila na zámku Nohant ve střední Francii, v departementu Indre, asi 50 km jihozápadně od Bourges. V roce 1836 pobývala na tomto zámku také její přítelkyně Marie d'Agoult společně se svým novým partnerem, proslulým klavírním virtuózem a skladatelem Franzem Lisztem. O nikoliv bezkonfliktním vztahu obou přítelkyň podala George Sandová zprávu ve svém životopise. George Sandová se stala proslulou také svým sexuálním životem, který byl mnoha lidem známější než její dílo. Měla postupně vztah s Alfredem de Musset, Franzem Lisztem, Prosperem Mériméem a především s Fryderykem Chopinem, o něhož obětavě pečovala a rozešla se s ním až krátce před jeho smrtí . Známým se stal i její poměr s herečkou Marií Dorvalovou. Byla také blízkou přítelkyní romanopisce Honoré de Balzaca i malíře Eugène Delacroix. Určitou zajímavostí je, že George Sandová patři...
Více od autora
George Lucas (15)
George Lucas, celým jménem George Walton Lucas, Jr. , je americký filmový režisér, producent a scenárista známý svou ságou Star Wars a tetralogií Indiana Jones. George Lucas dnes patří mezi nejúspěšnější postavy amerického filmového průmyslu a jeho obrovský majetek, který nabyl zejména díky příjmům z merchandisingu, se odhaduje na 4,2 miliardy dolarů. Vlastním jménem George Walton Lucas, Jr. se narodil 14. května 1944 v Modestu, Kalifornii. Zde také vystudoval proslulou University of Southern California . Po promoci získal stipendium od společnosti Warner Brothers, v jehož průběhu se seznámil s režisérem Francisem Fordem Coppolou, se kterým v roce 1971 natočil svůj první film – THX 1138. Tento snímek je některými kritiky dodnes označován jako Lucasův nejpovedenější. Po tomto úspěchu s Coppolou ještě v roce 1973 natočil Americké Graffiti, který se stal v Americe překvapivě hitem. Získal 5 nominací na Oscara, ale nakonec se musel spokojit „pouze“ se Zlatým glóbem. V Graffiti debutoval i Harrison Ford, kterého Lucas následně obsadil i do svého dalšího, téměř osudového projektu. S myšlenkou na epické sci-fi pracoval už od roku 1968. Dlouho však nebyl s výsledkem spokojen, a tak až v roce 1975 nabídl scénář filmu, tehdy nazvaný Star Wars, studiu Universal. To ho však odmítlo kvůli velkému rozpočtu a strachu o finanční návratnost projektu. Úspěšný byl až u společnosti 20th Century Fox. Natáčení bylo velmi vyčerpávající – Lucas musel dokonce být při scénách natáčených v Tunisku na 2 týdny hospitalizován. Již na Epizodě IV také začal spolupracovat s hudebním skladatelem Johnem Williamsem . Hvězdné Války – tehdy ještě bez přídomku Epizoda IV – Nová Naděje, měly premiéru v květnu roku 1977. Úspěch byl obrovský, tržby dvacetinásobně přesáhly výdaje, a film získal i 7 Oscarů Lucasův geniální tah však spočíval ve vlastně...
Více od autora
Fredrik Backman (21)
Fredrik Backman je švédský sloupkař, blogger a spisovatel. Je autorem knih Babička pozdravuje a omlouvá se a Muž jménem Ove. Obě knihy byly bestsellery v jeho rodném Švédsku a byly přeloženy do více než pětadvaceti jazyků. Fredrik Backman vyrostl v Helsingborgu. Píše pro Helsingborgs Dagblad a Moore Magazine. V roce 2012 debutoval s knihou Muž jménem Ove, která byla zfilmována a měla premiéru 25. prosince 2015. Backman je ženatý s Nedou Shafti Backmanovou.
Více od autora
Erich Kulka (14)
Erich Kulka byl česko-izraelský spisovatel, historik a novinář, přeživší holokaust. Po roce 1945 zasvětil svůj život prezentaci a publikaci informací o hrůzách holokaustu druhé světové války. Za protinacistickou odbojovou činnost před druhou světovou válkou byl v roce 1939 zatčen gestapem a uvězněn na brněnském Špilberku, později v koncentračních táborech Dachau, Sachsenhausen, Neuengamme a v letech 1942–1945 ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau . V Auschwitz-Birkenau vedl spolu s Otou Krausem a dalšími židovskými spoluvězni zámečnickou dílnu, což mu umožnilo přístup do jiných táborů v komplexu Auschwitz-Birkenau a poznat provoz i hrůzy vyhlazovacího komplexu. Během evakuace koncentračního tábora Osvětim v lednu 1945 se mu spolu s jeho dvanáctiletým synem podařilo uniknout z pochodu smrti. Po druhé světové válce napsal společně s Otou Krausem knihu Továrna na smrt, dnes již klasické dokumentární dílo o vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau. Zvláštní kapitolou knihy je historie a zánik „českého rodinného tábora“ v Birkenau, popisující vyhlazení tisíců českých Židů, deportovaných do Auschwitz-Birkenau z koncentračního tábora Terezín. Kniha vyšla v sedmi rozšířených vydáních česky a byla přeložena do mnoha jazyků. Další kniha, Noc a mlha , je studií o ekonomii nacistických koncentračních táborů a genocidy. O frankfurtském procesu s osvětimskými zločinci pojednává jeho dílo Soudcové, žalobci, obhájci. Při tomto procesu v roce 1964 svědčil jak on, tak jeho syn Otto Dov Kulka,{ pozdější profesor historie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V tomto období z vědecké a literární tvorby zachytil Eichmannův proces v Jeruzalémě a jeho historická novela Útěk z tábora smrti popisuje útěk českého vězně Vítězslava Lederera z „rodinného tábora“ v Birkenau a jeho pokus varovat kamarády v Terezíně a světovou veřejnost o nacistické genocidě Židů. Za sovětsk...
Více od autora
Eric Knight (16)
Eric Oswald Mowbray Knight byl angloamerický spisovatel, novinář a filmový kritik. Narodil se v Anglii, ale brzy se s rodinou přestěhoval do Jižní Afriky, protože jeho otec byl obchodníkem s diamanty. Když mu byly dva roky, byl jeho otec zabit během druhé búrské války a jeho matka se pak odstěhovala do Petrohradu, kde pracovala jako vychovatelka. Od svých patnácti let žil v USA, kam se odstěhoval za svou matkou, která se po druhé vdala za Američana. Byl ale stále britským občanem, americké občanství obdržel až roku 1942. V USA vystudoval Cambridge Latin School v Massachusetts a poté pracoval jako novinář. Zúčastnil se obou světových válek, v první bojoval za Kanadu a v druhé za USA. Roku 1943 zahynul v hodnosti majora speciálních jednotek Armády Spojených států amerických během leteckého transportu do Severní Afriky při leteckém neštěstí poblíž Paramariba v tehdejší Nizozemské Guyaně . Posmrtně mu bylo uděleno vysoké vojenské vyznamenání Legion of Merit . Jako spisovatel si získal věhlas dojemným příběhem o psí věrnosti Lassie Come-Home , který se stal bestsellerem.
Více od autora
Emilio Salgari (18)
Emilio Salgari byl populární italský spisovatel dobrodružných románů, označovaný někdy jako italský Jules Verne. Po neúspěšném pokusu stát se námořním důstojníkem, obrátil Emilio Salgari svou pozornost k literární činnosti. Napsal více než dvěstě dobrodružných příběhů odehrávajících se v nejrůznějších exotických končinách s hrdiny z různých lidských ras a kultur. Stal se brzy tak slavný, že byl někdy nazýván italským Julesem Vernem, ačkoliv jeho knihy jsou dobrodružné a nezabývají se vědeckou fikcí. Nejúspěšnější Salgariho dílo, série románů o Sandokanovi, který vede boj proti utlačovatelům malajských domorodců, se zdá být založena na skutečném životě jednoho malajského náčelníka, který vedl boj proti guvernérovi a rádžovi Sarawaku Jamesovi Brookeovi ze svého úkrytu na Mount Sandok. Přestože měl Salgari milióny čtenářů po celém světě, nikdy nedosáhl takového finančního zajištění, jaké by si zasloužil. Vydavatelé, využívající Salgariho špatných obchodních schopností, nechávali spisovatele téměř v chudobě. Pronásledovaný věřiteli a rodinnou krizí, spáchal Salgari dne 25. dubna roku 1911 sebevraždu. Sandokan, známý jako Malajský tygr, vede v jedenácti Salgariho románech ozbrojený boj proti holandským a britským koloniálním představitelům, zosobněným v rádžovi Jamesovi Brookeovi, guvernérovi a rádžovi Sarawaku. Ten je známý svými nemilosrdnými a krutými činy při upevňování své moci. Když byl Sandokan ještě chlapec, nechal Brooke vyvraždit jeho rodinu a zbavil jej trůnu. V dospělosti Sandokan shromáždil skupinu pirátů a z malého ostrůvku Mompracem na západ od Bornea vede se svým přítelem Portugalcem Yanezem de Gomerou proti Brookovi ozbrojený boj, nejen pro svou osobní pomstu, ale také na obranu malých domorodých království. Jde o tyto romány: Série se dočkala dalších pokračování od různých italských spisovatelů. Nejznámějším z nich je Luigi Motta, který napsal o Sandokanovi dalších pět románů, např. Malajský ...
Více od autora
Elena Ferrante (23)
Elena Ferrante je pseudonym italské spisovatelky a překladatelky. Její knihy, původně vydané v italštině, byly přeloženy do mnoha jazyků. Mezi její nejznámější díla patří Neapolská sága. Ferrante je autorkou půl tuctu románů, z nichž nejvýznamnější je tetralogie známá jako Neapolská sága, která vypráví o dvou vnímavých a inteligentních dívkách z Neapole, které se pokoušejí žít plnohodnotný život uvnitř kultury, která je plná násilí. Série se skládá z knih Geniální přítelkyně , Příběh nového jména , Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou a Příběh ztracené holčičky , který byl nominován na italskou literární cenu Strega. Ferrante tvrdí, že "jakmile jsou knihy napsány, už nepotřebují svého autora." Opakovaně uvádí, že anonymita je předpokladem pro její práci a že uchování jejího pravého jména v tajnosti je jedním z klíčů úspěšného tvůrčího procesu psaní. Čtvrtá kniha z tetralogie Příběh ztracené holčičky se objevila v žebříčku 10 nejlepších knih roku 2015 podle New York Times. Navzdory tomu, že byla Ferrante uznána jako vynikající autorka románů v mezinárodním měřítku, uchovává si svou anonymitu již od vydání prvního románu v roce 1992. Spekulací o její pravé identitě bylo mnoho, většina z nich vznikla na základě informací, které Ferrante uváděla v rozhovorech nebo na základě analýzy informací čerpaných z jejích knih. V březnu roku 2016 vydal Marco Santagata, italský spisovatel, filolog a profesor na univerzitě v Pise, článek, který popisoval jeho teorii o identitě Ferrante. Santagatův dokument čerpal z filologické analýzy Ferrantina psaní, ze studie podrobného popisu města Pisy, o kterém ve svém románu píše a skutečnosti, že autorka disponuje odbornými znalostmi moderní italské politiky. Na základě těchto informací dospěl k závěru, že autorka žila v Pise, kterou ale roku 1966 opustila, a proto za pravděpodobného autora označil neapolskou profesorku Marcellu Marmo, která stud...
Více od autora
Edith Piaf (17)
Edith Piaf , narozená jako Édith Giovanna Gassion 19. prosince 1915 v Paříži, je jednou z nejslavnějších francouzských zpěvaček všech dob. Její hudební kariéra začala ve 30. letech 20. století, kdy byla objevena při zpívání na pařížských ulicích. Piaf si díky svému silnému hlasu a emotivnímu projevu rychle získala slávu a proslavila se svými baladami o lásce, ztrátě a smutku. Její charakteristická píseň "La Vie en Rose", vydaná v roce 1947, se stala trvalým mezinárodním hitem a je dodnes široce uznávaná.
Více od autora
Douglas Adams (29)
Douglas Noël Adams byl anglický spisovatel, dramatik humoristických rozhlasových pořadů a hudebník, který proslul knižní sérií Stopařův průvodce Galaxií. Tato pětidílná série, jíž se v tištěné podobě vydalo přes patnáct milionů výtisků, byla nejprve uvedena v rádiu, a posléze přepracována do podoby televizního seriálu, komiksové řady, počítačové hry a celovečerního filmu . Knihy se dočkaly také divadelního zpracování v několika provedeních - rané inscenace čerpaly z aktuálních Adamsových poznámek. Jeho fanoušci ho znají také pod jménem Bop Ad, které vzniklo chybným výkladem jeho nečitelného podpisu, nebo pod zkratkou jeho iniciálů, DNA. Kromě Stopařova průvodce napsal nebo se autorsky spolupodílel na třech dílech sci-fi seriálu Doctor Who . Mezi jeho další díla patří romány s hlavní postavou Dirka Gentlyho, dvě knihy Životic, na nichž spolupracoval s Johnem Lloydem, a dokumentární publikace Ještě je můžeme vidět - výprava za vymírajícími živočichy , která vznikla jako doprovod ke stejnojmennému rozhlasovému vysílání BBC. Dal také podnět k vytvoření počítačové hry Vesmírná loď Titanic, která byla později Terry Jonesem převedena do románové podoby. On sám se označoval za „radikálního ateistu“, přátelé a fanoušci ho znali také jako ekologického aktivistu a milovníka rychlých aut, fotoaparátů, počítačů Macintosh a dalších „technických vymožeností". Uznávaný biolog Richard Dawkins zasvětil svou knihu The God Delusion právě jemu a popisuje v ní, jak jeho výklad evoluce vyústil v Adamsovo „konvertování“ k ateismu. Byl nadšeným zastáncem techniky - například o e-mailu a Usenetu psal dávno předtím, než se staly populárními a široce rozšířenými. Ke konci života působil jako vyhledávaný lektor, přednášející o moderních technologiích a životním prostředí. Dne 25. května je na jeho památku pořádán Ručníkový den. Narodil se Janet A...
Více od autora
Daniela Kovářová (26)
Daniela Kovářová, rozená Šindlerová, je česká právnička a politička, bývalá ředitelka Justiční akademie, v letech 2009–2010 ministryně spravedlnosti České republiky ve Fischerově vládě. V letech 1979–1983 studovala na Gymnáziu Jízdárenská v Ostravě. Poté absolvovala Právnickou fakultu J. E. Purkyně v Brně , kde obhájila v roce 1987 titul doktor práv . V letech 1987 až 1989 byla členkou KSČ. V listopadu 1989 složila advokátní zkoušky. V letech 1990–2008 měla advokátní kancelář v Plzni, specializovanou v oborech trestního práva, rodinného práva a smluvní agendy. Mezi lety 1999–2005 působila jako předsedkyně Sekce pro trestní právo a obhajobu České advokátní komory . V období 2005–2008 byla předsedkyní Výboru pro výchovu a vzdělávání ČAK. Po pádu druhé vlády Mirka Topolánka na jaře 2009 byla ODS nominována do úřadu ministryně spravedlnosti ČR, kterou pak vykonávala ve vládě Jana Fischera až do června 2010. Na sklonku své ministerské činnosti byla mezi šesti osobami navrženými v Senátu do funkce ombudsmana; ve druhém kole tajných senátních voleb skončila čtvrtá s deseti hlasy, čímž se nedostala mezi dva senátní nominanty na funkci. V letech 2008–2011 také vedla Justiční akademii v Kroměříži; tu se rozhodla ke konci ledna 2011 opustit, prý z důvodu šikany ze strany Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo však šikanu popřelo. Dále se chce vrátit do advokacie a zaměřit se na rodinné právo a související oblasti. Literární činnost: Přispívá do odborných periodik a denního tisku. Je také literárně činná. V roce 2008 pod pseudonymem Ida Sebastiani vydala knihu mysteriózních povídek s názvem Minutové povídky. Na podzim 2009 vyšla její druhá kniha „Láskyplné“ povídky. Rozepsané má Justiční povídky a Erotické povídky. Od roku 2009 je členkou Redakční rady časopisu Státní zastupitelství....
Více od autora
Dan Abnett (28)
Dan Abnett je Britský autor komiksů a romanopisec. Jeho spolupracovníkem je Andy Lanning. Pracuje na knihách pro Marvel Comics, a jejich značku Marvel UK od devadesátých let 20. století. Také přispívá do titulů DC Comics. Jeho tvorba z prostředí Warhammer Fantasy a Warhammer 40 000 románů a grafických románů pro Black Library společnosti Games Workshop nyní čítá několik tuctů titulů s prodejem přes 1 150 000 kopií ke květnu 2008. V roce 2009 vyšel jeho první původní román. Jako jeden z autorů AD 2000 byl zodpovědný za tvorbu komiksů Sinister Dexter. Ostatní originální příběhy obsahují Black Light, Badlands, Atavar, Downlode Tales, Sancho Panzer, Roadkill a Wardog, které jsou založeny na hře stejného jména. Přispěl také k pokračování sérií komiksů Judge Dredd, Durham Red a Rogue Trooper. Pro Marvel Comics spolupracoval na titulech Death´s Head 2, Battletide, Rytíři Pendragon The Punisher, War Machine, Annihilation: Nova a různé X-Men tituly. Na DC obnovil Legii of Super-Heroes jako limitovanou sérii Legion Lost a pak pokračující sérii Legion. Své práce pro DC vytváří s Andy Lanningem; jsou často označovány jako DnA. Pro Dark Horse Comics napsal společně s Ianem Edgintonem Planet of the Apes: Blood Lines. Je autorem románů zasazených do vesmíru Warhammeru 40 000. Patří mezi ně série Gauntových duchů, trilogie Eisenhorn a Ravenor a první kniha série Horovo Kacířství, bestseller SF Horus Rising, který vyšel přeložen v roce 2011 pod názvem Horovo Povstání. Napsal pět románů ze světa Warhammer Fantasy. V roce 2007 napsal román nazvaný Hraniční Princové pro vedlejší produkt Doctor Who Torchwood. V roce 1994 napsal propagační komiks na podporu otevření horské dráhy Nemesis v Alton Towers. V roce 2008 spolu s Lanningem převzal The Authority. V červnu 2008 podepsal spolu s Lanningem dohodu s Marvel. Smlouva jim umožňuje dokončit stávající závazky, a tak budou moci dokončit svůj patnáctý díl The Authority. Napsal scénář pro Games Wo...
Více od autora
C. D Payne (17)
Humoristický spisovatel C. Douglas Payne se narodil v roce 1949 v Akronu , průmyslovém městě plném továren a vlezlé zimy. Přesto vyrostl v teplém ovzduší, obklopen láskou rodičů a tří sester. Po studiu na Akronské střední škole se zapsal na Harvard College, kde jeho hlavním oborem byla evropská historie. Absoloval ji v roce 1971 a odebral se studovat život, což činil mimo jiné jako sázeč, redaktor, fotograf, reklamní agent, grafik, výrobce nábytku a hraček, projektant a stavitel přinejmenším jednoho domu, svého vlastniho. Momentálně sní o profesi ambulantního hráče na akordeon, o němž věří, že bude nástrojem jednadvacátého století. Psaní pro něj nikdy nebyl problém , horší bylo přimět někoho, aby mu za ně platil. Po skvělém úspěchu prvotiny románu Mládí v hajzlu, je tento problém dokonale vyřešen. V současné době žije C. D. Payne se svou manželkou ve městě Sonoma County, severně od San Franciska.
Více od autora
Bořivoj Záruba (19)
RNDr. Bořivoj Záruba vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V Národním muzeu se zabývá paleontologií druhohor a třetihor.
Více od autora