Všichni Autoři a témata

Jana Jordáková (8)

Elektronická publikace o historii zámků v pověstech.

Jana Jakrlová (8)

Narozena 4.9.1943 v Brně. Ing., CSc., botanička, práce z ekologie lučních porostů, též autorka učebnic biologie.

Jana Burešová (10)

Autorka dětské knihy.

Jana Brzobohatá (7)

Zakládajícími členy Agape Brno jsou PaedDr. Jana Brzobohatá, MVDr. Josef Staněk a ing. Antonín Červený. Ve firmě Agape Brno zprvu vykonávali práce po svém normálním zaměstnání, nyní je rozšířena i o vydavatelství. Vydávají duchovně zaměřenou literaturu a knihy pro děti. Pomocí duchovního napojení provádí Jana Brzobohatá automatickou kresbu člověka, vztahu, situace a vysvětlují tělesní, duševní a duchovní napojení na vesmír nebo navzájem na sebe a kolegové provádí výklady a ostatní činnost. http://www.agapebrno.cz/Klub/Galerie-kresba/Meditacni-a-energeticke-obrazce/Poselstvi-pro-blaho-ceskeho-naroda.aspx

Jana (12)

Francouzská hrdinka z období stoleté války, patronka Francie.

Jan Váňa (12)

Jan Váňa byl český filolog, středoškolský profesor, soukromý učitel jazyků, překladatel a satirický básník. Vyučoval na Českoslovanské obchodní akademii. Specializoval se na ruskou a anglickou jazykovou oblast. Publikoval učebnice, psal a překládal beletrii, eseje a filosofické studie. V 90. letech vydal několik ostrých pamfletů , v nichž formou básniček, epigramů a poznámek kritizoval českou kulturní elitu, především lumírovce v čele s Jaroslavem Vrchlickým, spolek Svatobor a Českou akademii. Proti tehdy populární francouzské kultuře stavěl anglickou, proti „umění pro umění“ vyzdvihoval výchovný smysl literatury. Na konci života byl oceňovaný pro hlubokou znalost ruské a anglické poezie a filosofie a pevné morální zásady. Studoval v Písku, poté v Anglii a Rusku. Vyučoval angličtinu a ruštinu na Českoslovanské obchodní akademii v Praze i soukromě. V 90. letech důrazně vystoupil proti moderním směrům v literatuře, reprezentovaným zejména Jaroslavem Vrchlickým a lumírovci. Vyvolal tím řadu konfliktů s kulturními spolky i s konkrétními představiteli veřejného života. Byl známý svým zvláštním zevnějškem — na ulici nosil šálu na ramenou a anglickou čapku. Ke konci života, když někdejší literární spory zapadly do historie, byl Váňa oceňovaný pro hluboké znalosti ruské a anglické poezie a filosofie, kterou se snažil zpopularizovat v českých zemích. Svými pracemi přibližoval české veřejnosti méně známé spisovatele a myslitele. Navzdory výbojné a polemické povaze byl prostý a skromný; vždy bojoval ne za vlastní popularitu, ale za myšlenky, o nichž byl přesvědčen. Zemřel náhle na mrtvici v kavárně na Karlově náměstí, nedaleko svého bydliště. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Váňa byl především autorem řady jazykových učebnic a překladů. Tiskem vycházely i jeho eseje a přednášky na různá témata, např. o skotském básníku Robertu...

Jan Šnobr (11)

Jan Šnobr byl český básník, literární historik a kritik, bibliograf a editor. Narodil se v Klatovech, byl autorem knih pro mládež. Absolvoval obecnou školu, gymnázium, studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na státní škole knihovnické . Jako knihovník pracoval v Masarykově lidovýchovném ústavu, tam spolupracoval na seznamu 1200 vybraných knih pro veřejné knihovny. Od roku 1935 byl učitelem a zkušebním komisařem na Státní škole knihovnické, přednášel zde světovou literaturu. Mezi lety 1935 a 1939 pracoval jako literární redaktor v Dělnickém rozhlasu. V roce 1939 se stal komisařem na ministerstvu školství a národní osvěty. Roku 1945 byl jmenován odborným radou pro úsek státních doplňovacích knihoven, později vedl oddělení městských knihoven. Dále Šnobr pracoval v sekci knihoven obcí nad deset tisíc obyvatel a v knihovnickém výzkumnictví, později jako vedoucí rozpočtového oddělení. Přednášel slovanské a západní literatury, sovětskou literaturu, lidové knihovnictví a výchovu literaturou na PF UK a na FF UK světovou literaturu pro obor knihovnictví. Počátkem 50. let byl vězněn, v letech 1952–1956 pracoval v národním podniku Chirana. V letech 1956–1958 byl vedoucím studijního oddělení ve Státním projektovém ústavu spojů. V letech 1958–1962 pracoval jako vedoucí redaktor ve Státním nakladatelství dětské knihy v Praze. Od roku se 1962 se stal spisovatelem svobodného povolání. Mezi jeho první sbírky patří například Spirála dní , Modré vlny , Světelná melodie, Prameny jara. Mezi jeho básně patří například Knihovník a panna, Severní záře, Růže a smrt. Absolvoval vojenskou službu, která poznamenala jeho dílo Druhá baterie. Po třiceti letech „pauzy" vydal Šnobr sbírku S pečetí vteřin.

Jan Schmid (9)

Jan Schmid je český herec, režisér, kulturní publicista, textař, výtvarník, ilustrátor, scenárista, dramatik, moderátor, divadelní manažer a organizátor, divadelní pedagog, manžel herečky Jany Synkové. Vyučil se malířem skla. Poté studoval na Střední průmyslové škole v Železném Brodě a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po jejím absolvování v roce 1961 byl výtvarníkem v Severočeském loutkovém divadle v Liberci, kde také působil jako autor a režisér. V roce 1963 založil experimentální soubor, který se od roku 1964 nazývá Studio Ypsilon, jehož je ředitelem a dlouholetým uměleckým vedoucím . V roce 1978 se soubor přestěhoval do Prahy. Kromě mateřského divadla příležitostně hostuje jakožto režisér v jiných divadlech, mimo jiné také dvakrát v pražském Národním divadle, režíruje v České televizi a v Českém rozhlase. Od roku 1975 vyučoval na katedře loutkářství Divadelní fakulty Akademie múzických umění , od roku 1990 vyučuje na katedře alternativního a loutkového divadla. V roce 1994 se habilitoval jako docent, v roce 2003 byl jmenován profesorem. Od roku 1999 společně s Janem Lukešem připravuje a moderuje v České televizi literární revue Třistatřicettři. Jakožto výtvarník se věnuje tvorbě plakátů, knižních ilustrací, kostýmnímu výtvarnictví a scénografii. Dne 25. března 2017 převzal Cenu Thálie 2016 za mimořádný umělecký přínos českému divadelnímu umění.

Jan Říha (8)

Jan Říha byl legendární československý fotbalista, reprezentant, který proslul zejména svým působením v pražské Spartě. Od patnácti let hrál za SK Písek, kde působil v letech 1930–1937. Od roku 1937 hrál 13 let za Spartu. Během své kariéry ve 429 zápasech vstřelil 224 branek, z toho 111 v nejvyšší soutěži, stal se členem Klubu ligových kanonýrů. Byl v té době označován jako kouzelník s míčem, jeden z nejlepších hráčů Evropy. Byl znám schopností se prokličkovat z obrany až do útoku přes řadu hráčů, které obíhal vně hřiště. Uměl klamat tělem, přesně přihrávat. Za československou reprezentaci odehrál v letech 1937 až 1948 s válečnou přestávkou 22 zápasů a vstřelil 8 gólů.

Jan od Kříže (9)

Svatý Jan od Kříže , rodným jménem Juan de Yepes byl římskokatolický kněz , mnich řádu karmelitánů, jehož dílo představuje vrchol španělské křesťanské mystiky. Po studiu v koleji Tovaryšstva Ježíšova v Medině del Campo vstoupil v roce 1563 v jednadvaceti letech do karmelitánského řádu, kde přijal jméno Jan od sv. Matěje. Následujícího roku nastoupil na univerzitu v Salamance, kde nejprve absolvoval tříletý kurz umění a následně v roce 1567 kurz teologie. Připojil se k reformě karmelitánského řádu, kterou započala v její ženské větvi sv. Terezie od Ježíše a byl vůbec prvním, kdo oblékl hábit reformovaného řádu, tzv. bosých karmelitánů a začal žít podle původní karmelitánské řehole v konventu v Duruelu . Účastnil se zakládání reformovaných konventů a měl na starosti mnichy a novice, kteří v těchto konventech žili. Postupně vzrůstalo napětí mezi „bosými“ a „obutými“ karmelitány, při němž došlo k násilí ze strany „obutých“ na hlavních představitelích reformy, zvl. Jana od Kříže. Po devět měsíců byl držen ve vězení toledského konventu, kde také vznikly jeho nejznámější duchovní básně. Po útěku z vězení působil jako zpovědník karmelitánských mnišek a postupně jako převor několika domů, posléze jako představený reformovaných konventů v Andalusii. V posledním období svého života neměl žádné zvláštní poslání v rámci svého řádu. Již za jeho života se podařilo prosadit rozdělení bosých karmelitánů a tzv. „obutých“ karmelitánů, tedy těch, kdo se k reformě řádu nepřipojili. Nejprve byla vytvořena samostatná provincie bosých bratří v Kastilii, nakonec byl řád osamostatněn a roku 1593 získal svého vlastního generálního představeného. Za svatého byl prohlášen 27. prosince 1726, učitelem církve v roce 1926. V katolickém kalendáriu připadá jeho svátek na 14. prosin...

Jan Nejedlý (10)

Vlastimil Vondruška je český historik, publicista a spisovatel, autor především historických detektivních příběhů. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Jeho knihy dlouhodobě patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. V 80. letech byl ředitelem historické části Národního muzea, později se přes 10 let jako podnikatel úspěšně zabýval výrobou kopií historického skla. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví, kterému se věnoval více než dvacet let. Vlastimil Vondruška se narodil roku 1955 na Kladně. Po absolvování kladenského gymnázia roku 1974 začal studovat historii a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou ukončil roku 1979. Poté působil v Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku, kde roku 1983 ukončil svou vědeckou aspiranturu. V roce 1983 nastoupil do Národního muzea v Praze. V roce 1984 byl Vlastimil Vondruška jmenován ředitelem Historického muzea NM. Na této pozici působil až do konce roku 1989. V letech 1988–1990 působil v redakční radě Časopisu Národního muzea. Po odchodu z Národního muzea v roce 1990 se věnoval podnikání. Společně s manželkou Alenou, která je teoretičkou uměleckého řemesla, autorkou řady výtvarných návrhů a sklářských realizací a rovněž publicistkou, založil roku 1997 v Doksech sklárnu Královská huť, jejíž produkce byla zaměřena jednak na výrobu kopií historického skla dle originálů z muzejních sbírek, jednak na barevné hutní sklo dle vlastních autorských návrhů. Huť sponzorovala mnohé kulturní akce a za tuto činnost obdržel roku 1999 ocenění od ministra kultury České republiky Pavla Dostála. Sklárnu v Doksech provozoval do roku 2009. Literatuře se věnuje s přestávkami od mládí. Dosud napsal více než padesát vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, mnoho knih vědeckých a populárně naučných, asi čtyřicet historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež. ...

Jan Lier (11)

Jan Lier byl český novinář, spisovatel, výtvarný a divadelní kritik, představitel lumírovců. Pracoval jako tajemník a knihovník Průmyslové jednoty. Od 70. let publikoval fejetony, v nichž ostře kritizoval český veřejný život, přijímání německých vzorů a obdiv k Rusku; jako alternativu nabízel francouzskou kulturu. Proti výchovné úloze literatury, kterou vyznávali zejména moravští kritici, stavěl „umění pro umění“. Největší vliv měl v 80. a 90. letech, později se svými názory dostával do izolace. Psal i povídky, novely a romány, inspirované postromantickou francouzskou literaturou a poplatné polemickému novinářskému stylu. Narodil se 27. října 1852 v Kutné Hoře č. 179, blízko Kamenného domu. V mládí ho nepříznivě zasáhla smrt otce. Vystudoval reálku a profesionálně se věnoval technice. V letech 1873–77 pracoval na železnici, roku 1877 získal místo sekretáře v pražské Jednotě průmyslové. Ve volném čase psal fejetony, kritiky i samostatné literární práce. 1. října 1887 se stal knihovníkem Průmyslové jednoty. 1. prosince 1892 ho Česká akademie věd a umění zvolila za mimořádného člena. Od roku 1896 působil i jako dramaturg a lektor Národního divadla. V Průmyslové jednotě nakonec zastával funkci ředitele a za své výsledky získal záslužnou stříbrnou medaili. Cestami po Evropě získal obdiv k západní kultuře, zejména francouzské, a odpor k „malým“ českým poměrům, které se snažil změnit. Románskou kulturu si cenil výše než germánskou. Řadil se mezi kosmopolitní lumírovce. Velmi známý byl v 80. a 90. letech. Postupem času se svými zásadními názory dostával do stále větší izolace, takže od konce 90. let byl jeho význam jen okrajový. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech. Do literatury jej uvedl Jan Neruda v 70. letech. Od roku 1877 psal fejetony do Národních listů a Pokroku. V té době vydal také román Hraběnka Radová. První práce psal pod pseudonymy Adam Zero, Luděk Frič, Jan Iler a Vile...

Ján Johanides (11)

Narodil sa 18. augusta 1934 v Dolnom Kubíne v rodine obchodníka. Základnú školu a gymnázium vychodil v rodnom meste, potom študoval históriu, dejiny umenia a estetiku na FF UK v Bratislave, no v treťom ročníku ho z politických dôvodov vylúčili. Krátko pracoval ako podnikový psychológ v závode Tesla v Nižnej na Orave, ako referent na Zväze slovenských spisovateľov v Bratislave, ako osvetový pracovník Mestského domu kultúry a osvety v Bratislave a v 80. rokoch ako odborný pracovník Ústavu umeleckej kritiky a divadelnej dokumentácie. Prevažne sa však venoval literárnej tvorbe. Od roku 1972 žil v Šali. Nebol nikdy členom komunistickej strany a ani žiadnej politickej strany alebo hnutia. Zomrel v Šali 5. júna 2008. Po časopiseckej príprave, najmä na stránkach mesačníka Mladá tvorba, knižne debutoval zbierkou poviedok Súkromie , odmenenou Cenou vydavateľstva Slovenský spisovateľ za debut, v ktorej pátra po príčinách osamelosti, úzkosti a strachu hlboko v podvedomí človeka, aby tak našiel pozitívne východisko pre jeho ďalší život. Že to však nie je jednoduché, potvrdila autorova druhá kniha Podstata kameňolomu , ktorá svojou kompozičnou stavbou tvarovo rôznorodých próz posúva príbeh až na hranicu absurdnosti, čo v živote môže niekedy znamenať jediné východisko z komplikovanej situácie. Podobné úsilie badať i v novele Nie , v ktorej autor konštruktívne využil aj surrealistické výrazové prostriedky. Po zákaze publikovania krátko po sebe vydal dve novely zo súčasnosti - Nepriznané vrany a Balada o vkladnej knižke . Prvá je tematicky spojená s problematikou znečisťovania životného prostredia, zaznieva tu kritika amorálnosti zatajovania skutočnej pravdy o životnom prostredí. Druhá novela je kritickou sondou do konzumného spôsobu života a výsmechom narastajúceho malomeštiactva vo všetkých generačných vrstvách našej spoločnosti. V historickom románe Marek koniar a uhorský pápež si po námet zašiel na...

Jan Jiráň (7)

Jan Havránek (8)

Narozen 7. 6. 1928 v Teplicích, zemřel 1. 9. 2003 v Praze. PhDr., CSc., docent československých dějin zaměřený na dějiny 19. století, dějiny univerzit a sociální dějiny, literatura a překlady z oboru.

Jan Budík (13)

Narozen 28.6.1915, zemřel 1995.. Promovaný pedagog, autor zpěvníků a litertury o hudební výchově.

Ján Botto (12)

Ján Botto byl slovenský romantický básník, autor balad a pověstí inspirovaných lidovou poezií. Ve své tvorbě užíval pseudonym Janko Maginhradský a jiné. Narodil se v zemědělské rodině otci Silvestrovi Bottovi a matce Zlatici jako druhorozený syn. Matka mu zemřela, když mu bylo pouhých třináct let. Jeho první škola byla evangelická lidová škola v Nižném Skálníku v Malohontě, byla to jednoduchá jednotřídka s nekvalifikovaným učitelem a splňovala jen nenáročnou úlohu: naučit nejzákladnější vědomosti. Janka Bottu tato škola nijak neuspokojovala a rád chodil za školu. Díky svému nadání a postavení rodičů se rozhodl odejít za vzděláním jinam. Na rodinném hospodářství pracoval jeho o jedenáct let starší bratr Michal. Studovat odešel na latinskou školu do Oždian. V Ožďanech mnoho získat nemohl, byl to typ tehdejších latinských škol s primitivní metodou mechanického učení. Dne 9. září v roce 1843 se zapsal na evangelické lyceum v Levoči. Už tehdy byl absolventem 6. ročníku gymnázia. V Levoči ukončil dva nejvyšší gymnaziální ročníky, resp. stupně: rétoriku a filosofii. Po studiích v Levoči se Botto rozhodl pro tehdy méně typické zaměstnání, inženýr-zeměměřič. Studium začal v Pešti roce 1847 a zapsal se na zdejší techniku. Za revolučních okolností pohotově přeložil báseň Nemzeti dal a dal jí název Pochod. Báseň měla velký úspěch a šířila se v opisech, dokud ji nezabavila uherská policie. Jejího překladatele policisté nenašli, odešel na nějakou dobu zpět do svého rodiště. Ján Botto jezdil na prázdniny domů za otcem. Během prázdnin v roce 1850 se vydal na praxi ke krajskému zeměměřiči Ladislavu Horváthovi do katastru obcí Ožďany a Husiná. Pokračoval v letním semestru 1851 a složil rigorózní zkoušky a získal titul. V roce 1853 byl na podkladě řádné smlouvy přijat k zeměměřičskému podnikateli Františku Filovi na práce v Turci, jimiž se Já...

James Cook (4)

James Cook byl britský mořeplavec, objevitel a výzkumník, jehož plavby a hlavně vydané práce výrazně posunuly znalosti o Zemi. Narodil se v rodině chudého zemědělce skotského původu. Měl se vyučit v obchodě se suknem, ale ve třinácti letech z učení i domova utekl a v nedalekém přístavu Whitby se dal najmout jako plavčík na uhelné lodi. V té době se samovzdělával ve všech námořních oborech. V roce 1755 nastoupil jako kormidelník válečného loďstva. V roce 1759 se zúčastnil plavby do Severní Ameriky v rámci sedmileté války s Francií a aktivně se zapojil i do bojů, zejména během dobývání Québecu a při obléhání Louisbourgu . Vynikajícím způsobem tehdy také zmapoval ústí řeky svatého Vavřince. V roce 1762, ve svých 34 letech, se oženil s Elizabeth Battsovou. Byl na moři sice více než polovinu jejich manželského života, přesto zplodil šest dětí. Jejich osud byl však trpký, tři z nich zemřeli v dětství, tři synové přežili , ale všichni zemřeli do roku 1794. Po konci války, od roku 1763, velel škuneru Grenville a pokračoval s mapováním, tentokrát Newfoundlandu a Labradoru. V roce 1766 pozoroval zatmění Slunce a poslal podrobnosti Královské společnosti v Londýně. V letech 1768–1771 vedl svou první tichomořskou expedici, v hodnosti poručíka. Jejím původním, vědeckým cílem bylo pozorování přechodu Venuše přes sluneční kotouč, které mělo sloužit k určení vzdálenosti Venuše od Slunce. O vědeckém zaměření expedice svědčí i to, že na lodi Endeavour se spolu s Cookem plavili přírodovědec Joseph Banks, švédský botanik Daniel Solander či astronom Charles Green; expedice se konala pod záštitou Královské společnosti nauk. James Cook na Tahiti 3. června 1769 provedl plánované pozorování, jehož přesnost však zaostala za očekáváními. Původní poslání mělo skrýt hlavní důvod výpravy, kterým bylo hledání země Terra Australis, neznámého jižního...

Jack Challoner (7)

Po získání diplomu z fyziky na Imperial College v Londýně a postgraduálním studiu problematiky vzdělávání zahájil svou kariéru v Muzeu vědy v Londýně, v oddělení pro vzdělávání. V roce 1991 založil společnost Explaining Science a od té doby pracuje jako spisovatel, lektor a konzultant. Je autorem více než dvaceti populárně vědeckých knih pro všechny věkové skupiny, naposledy knihy The Baby Makers nakladatelství Channel 4 Books.

J. P Delaney (8)

Britský spisovatel narozený v Ugandě a kreativní ředitel britské reklamní agentury. Vlastním jménem Tony Strong vystudoval anglickou literaturu na Oxfordské univerzitě . Poté pracoval jako copywriter. Od roku 1997 do roku 2003 vydával každé dva roky detektivní romány . Pracuje na scénářích pro britskou televizi. Žije a pracuje střídavě v Londýně nebo v anglickém hrabství Oxfordshire .

J. Moussaieff Masson (5)

Americký psychoanalytik, autor prací o psychologii a právech zvířat, editor korepondence S. Freuda, vyučuje též sánskrt.

J. G Ballard (6)

James Graham Ballard , britský spisovatel, patřil k velkým postavám Nové vlny. Narodil se v Šanghaji, válku protrpěl v japonském internačním táboře a na anglickou půdu poprvé vstoupil teprve v roce 1946. Zapsal se v Cambridgi na medicínu, avšak studia nedokončil. Fantastickou literaturu objevil v padesátých letech v Kanadě, kde si odbýval vojenskou službu u letectva. „Tehdy jsem přečetl své první číslo Astounding,“ vzpomíná po letech. Ve své vlastní tvorbě se ovšem dostal od ducha Astounding daleko – dá se dokonce říci, že jej svými knížkami popřel. Svědčí o tom například jeho názor na snad nejklasičtější ze všech SF subžánrů – space story. Ballard tvrdí, že science fiction ztrácí svůj smysl a poslání tou měrou, jak mizí mezi hvězdami. Podle jeho názoru musí tato literatura hledat nové prostory a nenajde je jinde než zde, na Zemi.

Ivo Vojnović (9)

Ivo Vojnović byl chorvatský spisovatel ze srbského Dubrovníku . Vojnović se narodil v Dubrovníku jako první syn hraběte Konstantin Vojnovic a María de Serraglí dne 9. října 1857 v Dubrovníku, Habsburská monarchie . Byl členem Srbského šlechtického domu Vojnovic . Vystudoval University of Zagreb Právnické fakulty v roce 1879. Do roku 1884 působil jako praktikant v Royal Court v Záhřebu. Po tom pokračoval v soudní kariéře v Križevci , Bjelovar , Zadar . V roce 1893, Vojnović napsal krátkou hru Gundulićev san , která byla zveřejněna v Dubrovníku v době odhalení pomníku Gunduličovo , který výslovně prosazoval jednotu Chorvatů a Srbů v Dubrovníku. V roce 1899 získal zaměstnání u soudu v Dubrovníku, pak se stěhoval do městečka Supetar na ostrově Brač , pak do Zadaru a znovu Supetar. Jeho kariéra v soudnictví skončila v roce 1907, kdy byl vyhozen z kanceláře v Supetar kvůli finančním podvodům a byl zbaven nároku na důchod. V roce 1907 se stal dramaturgem v chorvatském Národním divadle v Záhřebu . Hodně cestoval, v roce 1919 se přestěhoval do Francie. Do literatury vstoupil v roce 1880.

Ivan Mackerle (8)

Ivan Mackerle byl český záhadolog, kryptozoolog, dobrodruh, cestovatel a spisovatel. Se svými kamarády a později i se svým synem podnikl na vlastní náklady několik výprav za záhadami do celého světa – např. do Mongolska, Austrálie, Jižní Ameriky, na Sibiř atd. Stal se známým zejména svým pátráním po mytickém mongolském písečném červu známém jako Olgoj Chorchoj. Byl synem automobilového konstruktéra Julia Mackerleho a synovcem architekta Jaroslava Mackerleho. Narodil se 12. března 1942 v Plzni. V dětství často měnil bydliště tak, jak jeho otec měnil zaměstnavatele. Ve třech letech se přestěhovali do Prahy, v pěti do Kopřivnice a v šestnácti zpět do Prahy. V dětství četl dobrodružné knihy Jaroslava Foglara a časopisy Vpřed a Junák. Po vzoru Rychlých šípů založil s kamarády klub „Svorná šestka“. O záhady se zajímal již od mladého věku, zaujal ho zejména mytický pouštní červ Olgoj Chorchoj, o kterém se dozvěděl z příběhu ruského paleontologa a autora sci-fi literatury Ivana Jefremova. Ovlivnilo ho též dílo amerického průkopníka „záhadologie“ Charlese Forta. Později ho začala zajímat i zoologie a elektronika. V Praze vystudoval Fakultu strojní ČVUT, specializaci automobily. Ve 20 letech se oženil s Ivonou Paličkovou a narodil se jim syn Danny. Po skončení školy pracoval jako konstruktér a pak jako řídící pracovník Generálního ředitelství automobilů. Ve volném čase se zabýval záhadami a nevysvětlenými jevy, které zpočátku jen studoval a archivoval a později je začal sám aktivně luštit. V roce 1977 získal povolení vycestovat do Skotska k jezeru Loch Ness pátrat po tzv. Lochnesské nestvůře. Tam se setkal i s dalším badatelem Robertem Rinesem, jehož použití podvodní fotografie a ultrazvuku ho zaujalo. Se svým tehdejším kolegou Michalem Brumlíkem začal zkoumat tehdy utajované případy poltergeistů v Československu, různé zprávy o podivných úkazech a údajné strašidelné jevy na hradech a zámcích. V letech 1980–199...

Ivan Hostiňak (9)

Narozen 1939, zemřel 1999. Opavský spisovatel, pohádky a bajky pro děti a mládež.

Ivan Adamovič (7)

Ivan Adamovič je český publicista, novinář, spisovatel a překladatel, zejména science fiction literatury . Vystudoval obor Vědecké informace a knihovnictví na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. V 90. letech 20. století bylo jeho působení spojeno především se žánrem science fiction. Byl jedním ze zakladatelů sci-fi měsíčníku Ikarie, v němž působil od jeho vzniku v roce 1990 do roku 2007 jako redaktor zahraniční prózy a publicistiky. V roce 1997 přešel v Ikarii na externí úvazek a postupně působil zároveň s prací v Ikarii v těchto médiích: alternativní časopis Živel , měsíčník Quo , internetový deník inZine.cz , Hospodářské noviny , Pražský deník , příloha Pátek Lidových novin , finanční měsíčník Finmag , měsíčník Reader´s Digest a čtrnáctideník TV Max . Nyní pracuje v Deníku N. Přispíval do řady českých i zahraničních časopisů. Pro nakladatelství Najáda v Praze vedl edici Manta. Je držitelem celkem dvanácti Cen Akademie Science fiction, fantasy a hororu , z toho čtyřikrát jako nejlepší SF redaktor, třikrát za nejlepší teoretický text roku, v roce 2005 tuto cenu získal za dlouholetou práci pro žánr science-fiction. Pro různá média píše kritiky literatury, filmu a výtvarného umění, v posledních letech zejména pro Lidové noviny, Hospodářské noviny, deník E15, server Aktuálně.cz a měsíčník Bel Mondo. Byl hostem v řadě televizních diskusních pořadů . Na Fakultě sociálních věd UK vyučoval vlastní volitelný předmět Úvod do populární kultury. Byl spolukurátorem výstavy Planeta Eden: Svět zítřka v socialistickém Československu, která se uskutečnila v roce 2010 v Domě umění města Brna a v pražské galerii DOX . Je rozvedený, se současnou partnerkou má syny Medarda a Leoše a dceru Rosu. Od září 2012 v...

Iva Málková (9)

Narozena 1955. Klinická psycholožka. Zabývá se problematikou terapie obezity. Publ. v oboru.

Iva Kučerová (6)

Spisovateľka a redaktorka Iva Kučerová má na konte už štyri knihy. Občas prispieva do lifestylových magazínov, občas bloguje a viedla aj svoj vlastný stĺpček na svadobnom portáli. Debutovala románom Loviť alebo nebyť, ktorý vyšiel v máji 2009 a pre veľký čitateľský úspech sa dočkal až troch dotlačí. Jej druhý román pod názvom Nevidím, nepočujem, milujem sa po vydaní mesiac držal v rebríčku Top 10 bestsellerov! Obe autorkine knihy patrili podľa rebríčka kníhkupectva Martinus medzi Najpredávanejšie knihy vydané v roku 2009 a zaujali v silnej konkurencii domácich i zahraničných autorov. Tretia kniha ‒ Muži, manželstvá a iné problémy vyšla v roku 2010 a bola inšpirovaná skutočnými udalosťami v autorkinom okolí, a rovnako ako predchádzajúce tituly sa zaradila medzi bestsellery. Zatiaľ posledná kniha Šiesta noc, v ktorej autorka zhrnula svoje postrehy, komentáre, názory a úvahy k téme láska a muži verzus ženy vzťahy, vychádza o pár dní. Knihy Ivy Kučerovej sú príbehmi zo života a súčasnej Bratislavy, naplnené ženským svetom, zamerané na vzťahy, okorenené iróniou a nadhľadom, občas provokatívne, no vždy písané priamo a na rovinu. A aká je samotná autorka? Baví ju písať o tom najkrajšom, najzáhadnejšom, najbláznivejšom, najcitlivejšom, najnepochopiteľnejšom. O ženskom svete. Za najväčšiu inšpiráciu považuje mužov so zmyslom pre humor, ulice, v ktorých to žije a dážď za oknami. Obľubuje staré knihy, nové nápady, čerstvé kvety, večery pri víne a dni plné prekvapení. Žije v Bratislave v blízkosti centra mesta a jej miláčikmi sú okrem tajomného pána Božského dvaja psi. Má rada dobré spôsoby, cestovanie, špeciálne jej k srdcu prirástol Paríž, nepohrdne pozvaním na dobrú večeru, no ešte viac sa poteší tipu na dobrú knihu. Neznáša zimu, zbožňuje prechádzky po pláži, a verí, že láska nikdy nebude banálna téma......

Iva Gecková (11)

Pracovnice státní správy, autorka příběhu pro děti a rozhlasových pohádek.

Isaak Emmanuilovič Babel' (11)

Isaak Emmanuelovič Babel byl ruský spisovatel a dramatik. Spolupracoval s novinami a filmem a napsal řadu scénářů. Pocházel z rodiny malého židovského obchodníka. Začátek 20. století byl dobou nepokojů ve společnosti a masového odchodu Židů z Ruské říše. Sám Babel přežil pogrom v roce 1905 . Avšak jeho dědeček Šojl byl jedním z 300 zavražděných Židů. Aby byl přijat do přípravné třídy oděské Obchodní akademie Nikolaje I., Babel musel přesáhnout kvótu na židovské studenty. Avšak nehledě na výborné známky, které ho opravňovaly ke studiu, místo v akademii získal jiný chlapec, jehož rodiče podplatili vedení školy. Za rok, kdy se Babel učil doma, prošel program dvou tříd akademie. Kromě tradičních disciplín studoval talmud a zabýval se hudbou. Po neúspěšné snaze o přijetí na oděskou univerzitu začal navštěvovat kyjevskou vysokou školu. Zde se také seznámil se svou budoucí ženou Jevgenií Gronfejnovou. Plynně hovořil jidiš, rusky a francouzsky. Svá první díla psal Babel francouzsky, ale tato se nezachovala. První povídky v ruštině Babel publikoval v časopise „Letopis“ . Poté, na radu M. Gorkého, „šel mezi lid“ a vystřídal několik profesí. V prosinci roku 1917 začal pracovat ve „zvláštní komisi“, čemuž se jeho známí dlouho podivovali. V roce 1920 byl bojovníkem a politickým pracovníkem 1. jízdní armády maršála Buďonného. V roce 1924 v časopisech „Ljef“ a „Rudá novina“ publikoval řadu svých povídek, které později vytvořily cykly „Rudá jízda“ a „Oděské povídky“. V „Oděských povídkách“ Babel líčí život židovských zločinců na počátku 20. století, především zlodějů, lupičů, ale také řemeslníků a drobných obchodníků. V roce 1928 Babel uveřejnil divadelní hru „Západ Slunce“, v roce 1935 hru „Marija“. Na základě křivého obvinění byl v roce 1939 v rámci stalinských čistek zatčen a po zmanipulovaném procesu zastřelen. V roce 1954 byl rehabilitován.

Irena Baumruková (14)

Narozena 1951 v Praze. PhDr., učitelka angličtiny, zaměřená na odbornou angličtinu pro zdravotnické profese.

Imrich Sečanský (7)

Slovenský lékař, internista, gastroenterolog, dietolog a publicista.

Ida Rystonová (14)

Autorka publikací o léčení bylinami.

Hunter S Thompson (6)

Americký spisovatel a novinář.

Hubert Slouka (8)

Hubert Slouka byl český astronom a popularizátor astronomie. Většině astronomické veřejnosti byl znám jako dlouholetý šéfredaktor Říše hvězd, autor výborných vědeckopopulárních knih o astronomii, autor mnoha článků a výstav a oblíbený řečník. Po ukončení studií pracoval v Astronomickém ústavu UK a později na Státní hvězdárně v Praze. Účastnil se výpravy greenwichské hvězdárny za zatměním Slunce do Kanady a byl organizátorem první samostatné české výpravy za zatměním Slunce do Japonska . Na této druhé výpravě ho jako mladší spolupracovník doprovázel Zdeněk Kopal, který se stal později jedním z nejvýznamnějších českých astronomů druhé poloviny 20. století. Dlouholeté úspěchy s řízením časopisu Říše hvězd a popularita, kterou mu získala kniha Pohledy do nebe i přednášková činnost, jej po druhé světové válce, jejíž část strávil v nacistickém vězení, stále více přitahovaly k popularizaci astronomie. Dokázal v posluchačích vzbudit zájem o astronomii, sdružit je a podnítit v nich chuť k další aktivní činnosti. Zasloužil se o vznik hvězdárny v pražských Ďáblicích. Je po něm pojmenována planetka Slouka.

Hortense Ullrich (12)

Hortense Ullrichová je německá spisovatelka a publicistka, autorka humorných dívčích románů. Původním povoláním průmyslová návrhářka a designérka. Po ukončení svých studií pracovala jako publicistka a redaktorka v odborných časopisech.

Homer (9)

Homér je jméno nejstaršího známého řeckého básníka, jemuž se připisuje sepsání epických básní Ilias a Odysseia a méně známá Válka žab a myší nebo Homérské hymny. Jeho jméno se vykládalo jako „Rukojmí“ nebo častěji podle jeho domnělé slepoty ze spojení ὁ μὴ ὁρῶν - „nevidící“ jako „Slepý“. Již ve starověku o životě této postavy nebylo známo nic určitého. Jako Homérovo rodiště se uvádělo mnoho míst , nejčastěji město Smyrna na maloasijském pobřeží nebo ostrov Chios. Legendu o Homérově životě zaznamenal v 7. století př. Kr. Hérodotos. Narodil se prý jako nemanželské dítě u řeky Meles nedaleko Smyrny a jeho původní jméno bylo Melésigenés . Zemřel údajně na ostrově Íos. Většina pramenů se shoduje, že se jeho matka jmenovala Kreitheis, údaje o otci se rozcházejí. Všechna starověká vyobrazení jsou idealistická a neopírají se o skutečnost, na základě domnělého významu jeho jména jej představují většinou jako slepého starce. Pokud se vůbec jedná o historickou osobu, potom působil mezi léty 1200 až 700 před n.l. Obvykle se ovšem uvádí počátek osmého století před Kristem jako nejzazší hranice jeho života. Dřívější datum udává jen několik badatelů. Přes množství údajů, ovšem často si protiřečících, není dodnes jasné, zda osoba tohoto jména skutečně žila. Proti obvyklé představě Homéra jako slepého a chudého putujícího pěvce mluví důkladná znalost horní aristokratické vrstvy jeho děl, kterou takový putující básník nemohl mít. Homér je obecně známý především jako autor dvou eposů stojících na počátku řecké a evropské literatury, Iliady a Odysseje. Skutečné autorství těchto děl je však sporné. Jistý se zdá původ eposů v řecké Malé Asii. Potvrzuje to jazyková analýza díla, podle níž jsou obě básně sepsány v iónském dialektu řečtiny. Ilias a Odyssea jsou první písemné doklady řeckých dějin a jimi podle klasického mínění začínají evropské kulturní a duchovní dějiny....

Hiroo Onoda (3)

Japonský armádní důstojník, autor vzpomínkové publikace na období 2. světové války.

Hervey Allen (9)

Narozen 8.12.1889 Pittsburgh, zemřel 28.10.1949 Coconut Grove. Americký básník, literární vědec, romanopisec.

Herbert George Wells (8)

Henri Troyat (10)

Henri Troyat , původním jménem Lev Aslanovič Tarasov byl rusko-francouzský spisovatel a historik, člen Francouzské akademie. Jeho rodina uprchla z Ruska před Říjnovou revolucí, do Paříže dorazila roku 1920, kdy mu bylo 9 let. Naučil se rychle řeč a již ve 27 letech dostal Goncourtovu cenu . Roku 1959 byl zvolen členem Francouzské akademie, vydával 1-2 romány ročně až do smrti, poslední vyšel roku 2010. Je pohřben na hřbitově Montparnasse. Proslavil se především svými životopisy, zejména o ruských osobnostech: Antonu Pavloviči Čechovovi, Fjodoru Dostojevském, Alexandru Sergejeviči Puškinovi, Ivanu Sergejeviči Turgeněvovi, Nikolaji Vasiljeviči Gogolovi, Borisi Pasternakovi, Maximu Gorkém, Rasputinovi, Ivanu Hrozném či Kateřině Veliké. Napsal ovšem i sérii biografií francouzských spisovatelů . Jeho nejznámějším románem je zřejmě La neige en deuil , roku 1956 byl podle něj natočen hollywoodský film se Spencerem Tracym v hlavní roli.

Helena Stachová (6)

Scenáristka, režisérka a loutkoherečka Helena Štáchová se narodila 18. listopadu 1944 v Praze. Již v mládí se začala zajímat o divadlo a herectví. Po maturitě nastoupila do Divadla Spejbla a Hurvínka jako elévka. O rok později začala studovat DAMU. Po absolvování fakulty se v roce 1966 stala členkou divadla. V roce 1967 převzala od Boženy Welekové interpretaci jedné z hlavních postav divadla - Máničky, která vznikla již v roce 1930. Ve spolupráci s M. Kirschnerem začala i s cizojazyčnými texty . V roce 1971 dostává na starost paní Kateřinu Hovorkovou čili Mániččinu bábinku, která je další hlavní postavou divadla a byla vytvořena M. Kirschnerem. Kromě divadla působí i v rozhlase, dabingu, televizi . Je i autorkou mnoha scénářů a divadelních her pro rozhlas, divadlo a televizi, velmi často své hry také režíruje. Její manžel byl Miloš Kirschnera. Po jeho smrti byla jmenována do funkce ředitelky Divadla Spejbla a Hurvínka. Helena Štáchová má dvě děti. V současné době má za přítele Zdeněka Zbořila.

Helen Piers (8)

Autorka chovatelských příruček pro děti, s vlastními ilustracemi.

Helen Grace Carlisle (10)

Helen Grace Carlisle byla americká spisovatelka.

Helen Dickson (9)

Narodila se a stále ještě žije v jižním Yorkshireu. Bydlí s manželem na farmě, kde kombinuje psaní romancí s pěstováním zemědělských plodin. Je rozenou optimistkou a realistkou s příměsí romantiky - což byl také jeden z důvodů, proč začala psát romantickou literaturu. K tomu se ovšem přidalo i velké vnitřní uspokojení, které jí vlastní tvorba přináší. Je vdaná už třicet let a s manželem vychovali dva syny. Miluje přírodu, ráda čte, chodí do kina a poslouchá hudbu - hlavně klasickou, i když ze všeho nejradši má operu. K literatuře ji přivedla láska k historii, z níž má nejraději období občanské války.

Hela Volanská (11)

Hela Volanská, vlastním jménem Friedmanová - †23.12. 1996 v Praze), lékařka, slovenská prozaička, byla autorkou reportáží, literatury faktu i prózy o partyzánském boji. Narodila se v chudé židovské rodině. Vystudovala medicínu na UK v Bratislavě. Za 2. světová války byla internována v koncentračním táboře v Novákách. Odtud utekla a aktivně se zúčastnila Slovenského národního povstání. Od roku 1946 žila v Praze, svá díla však psala slovensky. V sedmdesátých letech se otevřeně postavila proti normalizačnímu procesu, proto byla v roce 1971 vyloučena ze Svazu slovenských spisovatelů. Publikovat mohla až po roce 1989.

Hayden McAllister (9)

Anglický spisovatel.

Hapka & Horáček (4)

Hapka & Horáček je známé české hudební duo, které tvoří skladatel Petr Hapka a textař Michal Horáček. Jejich spolupráce patří k nejvýznamnějším v české hudební scéně a je známá pro svéráznou směs popu, rocku a prvků vážné hudby. Petr Hapka byl plodný skladatel, který se podílel na mnoha filmových a televizních hudebních dílech a také na tvorbě hudby k divadelním představením. Všestranný textař Michal Horáček se prosadil také jako novinář a podnikatel.

Hans Küng (11)

Hans Küng byl původem švýcarský teolog, autor mnoha knih, katolický kněz a průkopník mezináboženského dialogu. Byl významným teologem Druhého vatikánského koncilu, patřil mezi nejvýznamnější a nejkontroverznější představitele liberálního katolicismu, od 70. let je pak známý především jako ostrý kritik vládnoucích katolických církevních kruhů a tradicionalismu. V letech 1948–1955 studoval filosofii a teologii na Papežské univerzitě v Římě, dále v Londýně, Madriru a Paříži, kde roku 1957 promuje na Institut Catholique prací na téma nauky o ospravedlnění u Karla Bartha. V roce 1954 byl vysvěcen na kněze a mezi lety 1957–1959 působil jako kněz v Hofkirche v Lucernu. Mezi lety 1960–1996 pak zastával post řádného profesora na Eberhard Karls Universität Tübingen. Z jeho popudu přišel v roce 1966 na tuto univerzitu působit i Joseph Ratzinger, s nímž se později názorově rozešel. V roce 1980 mu německá biskupská konference na základě výnosu Kongregace pro nauku víry schváleného papežem Janem Pavlem II. odebrala kanonickou misi pro rozpory mezi jeho učením a katolickou věroukou . Poté začal vyučovat ekumenickou teologii. V roce 1970 v knize Unfehlbar? Eine Anfrage kritizoval dogma o papežské neomylnosti. Napsal obsáhlou trilogii o křesťanství, judaismu a islámu. Zkrácenou verzí knihy o křesťanství jsou Malé dějiny katolické církve, který vyšly i v českém překladu. Küng se hlásí k myšlence světového étosu a mezináboženské tolerance. Küng zdůrazňuje rozdíl mezi nutným centrem církve a kritizovaným papalismem . Tvrdí, že papežský právní a teologický primát je zčásti postaven na falzifikátech, t. j. smyšlené legendě o papeži Silvestrovi, zfalšovaném obsahu Konstantinovy donace, spisech falešného...

Hannah Grace (10)

Hana Hrzalová (13)

Narozena 23. 3. 1929 v Rakovníku, zemřela 21. 8. 2019. Literární historička a kritička, editorka, vedoucí redaktorka časopisu Česká literatura. Členka společnosti Julia Fučíka.

Hana Benešová (8)

Hana Benešová byla manželka druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Se svým budoucím manželem se Anna Vlčková seznámila prostřednictvím přátel v Paříži. Společně tam navštěvovali přednášky francouzštiny, historie a literatury na Sorbonně. Po zasnoubení v květnu 1906 si Anna změnila jméno na Hana, protože jméno Anna prý Benešovi připomínalo zklamanou lásku z mládí. Také Beneš si změnil jméno: místo původního Eduard si začal říkat Edvard. Svatba proběhla na podzim 1909. V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána ještě jako Eduard a Anna. Hana Benešová byla svému manželovi oporou, starala se mu o domácnost a také plnila úlohu jakési sekretářky. Během první světové války se oba manželé zapojili do odboje. Po odchodu Beneše do exilu v září 1915 čelila Hana Benešová spolu s dvorním radou Václavem Oličem obvinění z přechovávání spisů Tomáše Garrigue Masaryka a strávila kvůli manželovým politickým aktivitám v zahraničí celkem jedenáct měsíců ve vězení. S manželem se neviděli více než tři roky a znovu se setkali až na začátku roku 1919. Benešovi se v té době museli smířit s tím, že zřejmě nikdy nebudou mít děti. Jediné těhotenství paní Hany skončilo potratem. Během první republiky vstoupila do povědomí jako vzdělaná a okouzlující manželka ministra zahraničí a posléze prezidenta republiky. Během druhé světové války pracovala pro Mezinárodní červený kříž a po roce 1945 se stala předsedkyní jeho československé pobočky. Vzhledem ke špatnému psychickému stavu paní Charlotty Masarykové to byla až Hana Benešová, která vytvořila představu o československé první dámě. Do komunistického puče v únoru 1948 prožívala první dáma své nejlepší roky. Paní Benešovou národ miloval a uznával ji. Vývoj od nastoupení prezidentského úřadu v roce 1935 a zejména po roce 1945 však stál Edvarda Beneše mnoho sil, za což zaplatil postupným zhoršováním svého zdravotního stavu....

Halina Heitz (9)

Německá pěstitelka a redaktorka. Zabývá se pěstováním pokojových rostlin, řídí rubriku pokojových rostlin v německém časopise Mein Schöner Garten.

Gustáv Hupka (12)

Narodil sa 17. mája 1925 vo Svätom Jure vo vinohradníckej rodine. Do ľudovej školy chodil v rodisku, do gymnázia v Bratislave. Po maturite roku 1945 študoval filozofiu a taliančinu na FF UK v Bratislave. Ešte ako vysokoškolák bol tlačovým tajomníkom SAV, v rokoch 1947-1948 tajomníkom Umeleckej besedy slovenskej a roku 1949 organizačným tajomníkom Zväzu slovenských spisovateľov. Po skončení vysokoškolských štúdií roku 1950 jeden školský rok pôsobil ako stredoškolský profesor na Gymnáziu vo Svätom Jure. Potom bol na vojenskej prezenčnej službe. Po návrate sa najskôr stal ústredným tajomníkom sekcie pedagogiky a psychológie a literatúry a umenia v Spoločnosti pre šírenie politických a vedeckých poznatkov. V nasledujúcich rokoch bol redaktorom v časopise Predvoj a šéfredaktorom v mesačníku Protifašistický bojovník, neskôr bol redaktorom v týždenníku Život a Bojovník. V rokoch 1970-1974 bol tlačovým poradcom ministra kultúry, v rokoch 1974-1978 riaditeľom vydavateľstva Pallas a v rokoch 1978-1988 šéfredaktorom časopisu Nová cesta. Založil a viedol vlastné vydavateľstvo ARS STIGMY. Zomrel v Edinburghu 3. novembra 2012. Debutoval básnickou zbierkou Slnko vinohradov , v ktorej sa vyznal zo svojho vzťahu k rodnému kraju. Druhú básnickú zbierku Prsty milencov tvoria predovšetkým ľúbostné verše, no zároveň vrúcny cit lásky k žene ich posúva do polôh všeobjímajúcej lásky k človeku. Básnická zbierka Tráva zvoní po polnoci je súborom občianskej a ľúbostnej lyriky s výraznými protivojnovými motívmi a inotajmi na politickú situáciu. V zbierke ľúbostných básní Bohoslužba za lásku interpretoval ľúbostný cit ako najdokonalejší prejav vzťahu človeka k človeku, v ktorom sa snúbi neha, úcta a vzájomné porozumenie. Kniha básní Tvoj zlatý vek je súborom politicky motivovanej občianskej lyriky, hlásiacej sa k ideológii predchádzajúceho režimu. Zbierka Vlnobitie v kameňoch predstavuje myšlienkovú reminiscenciu na autorov rodný vinohradnícky kraj po...

Gregg Olsen (6)

Velmi úspěšný autor New York Times, Olsen napsal sedm populárně naučných knih, dva romány. Olsen, rodák ze Seattlu, žije v Olalla ve Washingtonu se svou ženou a dcerou, třemi kuřaty, kokršpanělem Milem a Suri odst. jezevčík mini tak rozmazleným, že nosí svetr.

Giles Sparrow (10)

Britský autor a editor populárně-naučných knih z oblasti astronomie a fyziky.

Giacomo Puccini (13)

Giacomo Puccini byl italský skladatel proslulý svými operami, které patří k nejčastěji uváděným v běžném repertoáru. Puccini se narodil 22. prosince 1858 v italské Lucce v rodině s dlouhou hudební historií a byl předurčen k tomu, aby v této tradici pokračoval. Studoval na milánské konzervatoři u Amilcare Ponchielliho a Antonia Bazziniho. Pucciniho kariéra se vyznačovala schopností spojit moderní prvky s tradiční italskou operou.

Georg Christoph Lichtenberg (7)

Georg Christoph Lichtenberg byl německý osvícenecký aforista, fyzik, astronom a matematik. Narodil se jako nejmladší ze 17 dětí výjimečně vědecky vzdělaného luterského pastora. Byl velmi drobné postavy a celý život trpěl hrbem, který mu později ztěžoval i dýchání. Absolvoval "latinskou školu" v Darmstadtu a s podporou hesenského vévody od roku 1763 studoval na univerzitě v Göttingenu, kde se roku 1769 stal mimořádným a od roku 1775 řádným profesorem experimentální fyziky, matematiky a astronomie. Na pozvání svých žáků v letech 1770 a 1774-1775 dvakrát navštívil Anglii, kde byl srdečně přijat králem Jiřím III., který mu nabídl místo profesora filosofie. Ze svých cest publikoval Dopisy z Anglie a byl známým, i když také kritickým anglofilem. Jako jeden z prvních, kdo své přednášky doplňoval experimenty, si získal nejen oblibu u studentů, ale i celoevropskou pověst. Dopisoval si s mnoha významnými osobami své doby, včetně J. W. Goetha a I. Kanta, matematik Carl Friedrich Gauss navštěvoval jeho přednášky a roku 1783 ho v Göttingen navštívil italský fyzik Alessandro Volta. Roku 1793 byl zvolen členem Royal Society v Londýně. V životě měl několik lásek, s mladou M. Stechardovou žil až do její smrti 1782, od roku 1783 žil s M. Kellnerovou , s níž se 1789 oženil a měl s ní šest dětí. Lichtenberg se zabýval zejména elektřinou a zkonstruoval velký elektrofor , který nabíjel elektrostatickou indukcí a který produkoval výboje na vzdálenost 38 cm. Studoval rozvětvené tvary výboje na povrchu izolantů a zobrazoval je tak, že povrch po výboji posypal jemným práškem, který pak otiskl na papír. Tak objevil fyzikální princip pozdější xerografie. Byl také jeden z prvních, kdo zavedl do Německa hromosvod, a vymyslel systém formátů papíru, který se jako ISO 216 užívá dodnes. Za života proslul jako břitký polemik a autor populárně vědeckých článků...

Gaius Iulius Caesar (8)

Gaius Julius Caesar byl vojevůdce a politik a jeden z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v císařství. Z jeho jména pochází titul caesar a odvozené císař , kterým ale sám Caesar nebyl; prvním římským císařem se stal až jeho prasynovec a adoptivní syn Augustus . Jako stoupenec politické frakce populárů vytvořil spolu s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem Magnem tzv. první triumvirát, který po několik let dominoval římské politice. Caesarovy výboje v Galii rozšířily římskou moc hluboko na sever. Caesar dále jako první Říman pronikl do Británie a za řeku Rýn. Rozpad triumvirátu po smrti Crassa přivedl Caesara do konfliktu s Pompeiem podporovaným římským senátem. Překročením řeky Rubikonu v roce 49 př. n. l. zahájil Caesar občanskou válku, na jejímž konci se stal jediným a nesporným vládcem celého římského státu. Po uchopení moci zahájil rozsáhlé reformy římské společnosti a vlády. Rovněž byl zvolen doživotním diktátorem. Tím však podnítil Marca Junia Bruta a řadu dalších římských senátorů, aby ho o březnových idách roku 44 př. n. l. v senátu zavraždili. Strůjci tohoto činu doufali v obnovení republiky. Jejich akce ale vedla pouze k rozpoutání nového kola občanských válek, z něhož vyšel jako vítěz Caesarův adoptivní syn Octavianus, který poté nastolil římské císařství. V roce 42 př. n. l. byl Caesar římským senátem oficiálně prohlášen za jednoho z římských bohů. Mnohé z Caesarova života je nám známo z jeho vlastních Zápisků , které sepsal ze svých vojenských tažení. Mezi další soudobé prameny náleží také dochované dopisy a projevy Caesarova politického soupeře Cicerona, historické dílo Sall...

Friedrich Gerstäcker (12)

Friedrich Wilhelm Christian Gerstäcker byl německý cestovatel a spisovatel cestopisů a dobrodružných knih. Friedrich Gerstäcker se narodil roku 1816 v Hamburku v umělecké rodině . Po otcově smrti roku 1825 žil u svého strýce v Brunšviku, kde studoval na gymnáziu, a poté se mě stát na strýcovo přání podnikatelem. Učil se proto obchodní profesi v Kasselu, brzy se však vrátil ke své matce do Lipska a sdělil jí, že chce emigrovat do USA a stát se farmářem. Touha po dobrodružství u něj vyplynula především z četby Robinsona Crusoe od Daniela Defoea a Příběhů Kožené punčochy od Jamese Fenimore Coopera. Matka jej však přesvědčila, aby před odjezdem získal v zemědělství nějaké zkušenosti, a proto dva roky pracoval na panství Döben u saského města Grimma. Roku 1837 se nechal najmout v Brémách jako plavčík na loď plující do New Yorku a pak procestoval velkou část Spojených států. Nejdelší část svého amerického pobytu strávil v Arkansasu, ale procestoval také Texas, Ohio a Louisianu. Živil se příležitostnými pracemi jako pomocný dělník, hasič, zemědělec, kuchař, dřevorubec, topič na parníku, stříbrotepec nebo lovec . Poslední rok před svým návratem do Evropy strávil jako hoteliér v Point Coupee v Louisianě. Všechny své cestovní zážitky si pečlivě zapisoval do svého deníku, který posílal po částech domů své matce místo dopisů a které obsahují mnoho zajímavého o životě v Arkansasu. Některé jejich části byly publikovány v časopise Rosen a měly velký úspěch. Roku 1843 se Gerstäcker vrátil zpět do Německa, usadil se v Drážďanech a oženil se s Annou Aurorou Bauerovou, dcerou drážďanského malíře. Začal se živit jako překladatel amerických autorů a začal také svou vlastní literární dráhu. Využil oblíbenosti svých deníkových zápisků a vydal je roku 1844 knižně pod názvem Streif- und Jagdzüge durch di...