Všichni Autoři a témata

Apollobeat (26)

Czech pop/rock/soul orchestra, led by Jan Spálený, backing band of his brother Petr Spálený. Founded in November 1966 as The Hippopotamuses or The Hipp’s, renamed to Apollobeat in 1967 after becoming the second staff orchestra at the Apollo theatre in Prague. Involuntarily renamed to Orchestr Jana Spáleného in the early 1970s.

Alena Ježková (34)

Alena Ježková, občanským jménem Alena Wagner je česká novinářka a spisovatelka a odbornice na public relations. V prezidentských volbách 2018 působila jako mluvčí a poradkyně kandidáta Pavla Fischera. V roce 2014 sama úspěšně kandidovala jako nezávislá za KDU-ČSL na prvním místě kandidátky „My, co tady žijeme“ v komunálních volbách do zastupitelstva Prahy 1. Vystudovala obor čeština pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a doktorské studium obor grafický design a vizuální komunikace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Pracovala jako nezávislá novinářka a publicistka pro Práci, Lidové noviny a Respekt a jako reportérka, editorka a zástupce šéfredaktora v časopise Reflex. V letech 2000–2002 působila jako ředitelka odboru public relations Magistrátu hlavního města Prahy, v této pozici iniciovala mezinárodní soutěž na dodnes užívané logo hl. m. Prahy. Posléze působila na řídících pozicích v PR a komunikačních agenturách REGTIME a AMI Corporate Design, od roku 2005 jako nezávislý konzultant v oblasti komunikace, PR, grafického designu, publikací a periodik. Na podzim 2017 se stala mluvčí a poradkyní kandidáta na prezidenta Pavla Fischera, který skončil třetí po prvním kole volby. Jako kurátorka vytvořila historickou stálou expozici Králův dvůr v Prašné bráně v Praze a expozici Pražské zvony ve věži chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Její literární tvorba se vyznačuje takřka básnickým čtivým jazykem. Za geniální dětské knihy považuje díla Roalda Dahla nebo Astrid Lindgrenové. Je autorkou dvoudílné publikace Tichá srdce, která přibližuje historii českých a moravských klášterů i život členů různých řeholních řádů. Poslední knihou Aleny Ježkové je osobní cestopis Poutnice – Tři cesty do Santiaga. Kniha byla vydána po úspěšném crowdsourcingovém projektu.

Zdeněk Kriebel (29)

Zdeněk Kriebel byl český básník a redaktor, autor občanské a milostné lyriky a veršů a próz pro děti a mládež. Pocházel z právnické rodiny. Po maturitě roku 1930 začal studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a studium ukončil roku 1938 získáním titulu doktora práv. V letech 1935–1939 pracoval jako advokátní koncipient v Brně a 1939–1940 v Praze. Pak zde do roku 1956 působil jako právník a obhájce. Od roku 1956 byl redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Roku 1961 se vrátil do Brna a až do odchodu do důchodu v roce 1972 pracoval v literárním oddělení brněnského Československého rozhlasu. Jeho manželkou byla v letech 1936–1956 a znovu v letech 1986–1989 operní pěvkyně Marie Podvalová. Počátek jeho tvorby byl ovlivněn příslušností k brněnskému okruhu levicově orientovaných autorů, soustředěných kolem Bedřicha Václavka. Proto je jeho první vydaná básnická sbírka Hořící keř napsána v duchu proletářské poezie. Druhá sbírka Polytonfox vychází z poetismu. Tématem dalších básníkových předválečných sbírek je úzkostné prožívání života a smrti a osobitá milostná a přírodní lyrika . V poválečných sbírkách se projevilo autorovo zaujetí pro ideál sociálně spravedlivé společnosti a pro intimní lyriku . Od poloviny padesátých let se autor zabýval také literaturou pro děti a mládež, za kterou byl roku 1960 zapsán na Čestnou listinu Hanse Christiana Andersena Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu . Koncem padesátých let byly časopisecky zveřejňovány jeho verše občanské poezie s názvem Listy z Prahy, které pak autor až do konce života průběžně doplňoval, třebaže věděl, že jsou pro nekonformní postoj knižně nepublikovatelné.

Vítězslav Vávra (20)

The Smurfs (8)

The Smurfs , v češtině známí jako "Šmoulové", jsou fiktivní skupinou malých modrých postaviček, které vytvořil belgický kreslíř Peyo v roce 1958. Ačkoli jsou známí především díky komiksům a televizním seriálům, The Smurfs se objevují i na hudebních albech. Tato alba obvykle obsahují písničky pro děti a často se vztahují k postavám a příběhům ze šmoulího světa. Hudba je obvykle odlehčená a navržená tak, aby byla zábavná pro mladší publikum. Je však důležité poznamenat, že The Smurfs jako skupina není tradičním umělcem ani kapelou, ale spíše značkou používanou k prodeji různých produktů, včetně hudby, založených na populárních postavičkách.

Sue Townsend (23)

Susan Lillian Townsendová byla anglická autorka humoristických románů, známá díky sérii o Adrianu Moleovi. Narodila se jako nejstarší z pěti dětí v rodině poštovního doručovatele. Nedokončila střední školu a pracovala jako tovární dělnice, v osmnácti letech se provdala a měla tři děti, ale po pěti letech ji muž opustil. Později pracovala jako instruktorka kanoistiky, kde se seznámila se svým druhým manželem, s nímž má dceru. Koncem sedmdesátých let začala psát hry pro leicesterské divadlo Phoenix, velký literární úspěch zaznamenala v říjnu 1982 svojí knihou Tajný deník Adriana Molea. Jsou to fiktivní zápisky třináctiletého chlapce, který se rozhodne stát intelektuálem; se směsí naivity a sarkasmu komentuje poměry ve škole, rozchod rodičů i svoji první lásku, ale také úspornou politiku premiérky Thatcherové nebo falklandskou válku. Kniha se stala bestsellerem, byla přeložena do více než třiceti jazyků, vznikl podle ní televizní seriál i muzikál. Vznikla další pokračování, provázející tohoto nepraktického podivína až do dospělosti a středních let: Adrian utíká z domova, neúspěšně bombarduje nakladatele svými literárními pokusy, na dovolené v Moskvě se stane nedobrovolným účastníkem státního převratu, vychovává dva nemanželské syny a stane se televizní celebritou jako komicky nešikovný šéfkuchař. Zároveň stále glosuje aktuální politiku i popkulturu. Stihne také zabřednout do dluhů a musí opustit svůj dům a usadit se v bývalém zabředláku. Autorka trpěla silným diabetem, v jehož důsledku roku 2001 oslepla. V roce 2009 prodělala transplantaci ledviny. 25. února 2009 jí bylo uděleno čestné občanství města Leicester. Zemřela po krátké nemoci ve věku 68 let.

Stanislav Bártl (16)

Stanislav Bártl byl český novinář, publicista, spisovatel a cestovatel. Narodil se 13. prosince 1927 v Praze 9. Vyučen jako radiomechanik. V jednadvaceti letech se stal redaktorem v Mladé frontě, kde pracoval až do roku 1989. V roce 1959 založil první vědeckou rubriku v českých denících a řadu let vedl víkendovou přílohu. Stal se prvním českým novinářem, který působil v Antarktidě a poté i v Arktidě. O Antarktidě napsal knihu Bílá pevnina, která jako první česká kniha mapovala historii hledání a objevování Antarktidy. Ta mu následně dopomohla k pozvání na expedici roku 1958. Na půl roku se tak stal členem IV. sovětské antarktické expedice. V létě roku 1963 se vydal na ledoborci Leningrad k otevření severní námořní cesty ledovým oceánem. V roce 1986 přeletěl severní točnu ve výši 10 km. Jako spisovatel se věnoval historii objevování a dějin polárních krajin, ale také historii lodí, atomových ponorek či bojů o polární končiny v období druhé světové války. Stal se nositelem ceny Akademie věd Československé republiky za přínos k popularizaci vědy a techniky, členem polární sekce České geografické společnosti a Klubu autorů literatury faktu KALF.

Petr Hořec (23)

Petr Hořec , redaktor, autor publikací o divadle, filmu a hercích, autor rozhlasových cyklů a metodické příručky o práci s knihou. Po absolvování nižšího reálného gymnázia a obchodní akademie studoval externě po čtyři semestry FAMU, obor dramaturgie. Působil jako výpomocný člen souboru divadla Uranie, byl členem Stálého divadla měst pohoří orlického v Rychnově nad Kněžnou a Vesnického divadla. V dubnu 1946 se stal externím spolupracovníkem Československého rozhlasu. Tam vznikl základ všech jeho knížek, když před mikrofonem zpovídal herce z jejich profesních i osobních zážitků. Je autorem rozhlasových cyklů „Chvilky v zákulisí“, „Za operní oponou“, „Jak se co dělá“, „Než se zvedne opona“, „Co mám rád“ ... V 50. letech Hořec pracoval v nakladatelství Naše vojsko, kam se vrátil v roce 1981. Od 1957 - 1980 byl zaměstnán ve vydavatelství „Svaz protifašistických bojovníků“. Vydal monografii „Stanislav Neumann“ , literárně zpracoval vzpomínky Jarmily Kronbauerové „Hodiny pod harlekýnem“ a Jaroslava Marvana „Nejen o sobě“ a další knihy z hereckého prostředí - kromě už výše zmíněných třeba „Herecké svátky“ , „Seznamte se s..“ „Každý den radost“, „Rozpomínky Milana Neděly“ či „76 Yardů Jardy Štercla“. V roce 1978 vydal vzpomínky českých herců na působení v plzeňském divadle „Herecká ohlédnutí“. Dvoudílné sebrané Hořcovy spisy nazvané „Sebrané spisy“ hereckých pamětí a historek vydalo roku 2002 nakladatelství Adonai. Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/literatura/zemrel-spisovatel-petr-horec. +kniha Toulavý den . +nkp.cz

Peter James (34)

Peter James je anglický spisovatel, scenárista a producent. Je jedním z nejprodávanějších autorů detektivek. Narodil se v Brightonu 22. srpna 1948. Jeho matka Cornelia James byla proslulá svou výrobnou rukaviček pro královnu Alžbětu II., kterou řídila společně s jeho otcem Petera Jamese, který pracoval také jako účetní. Po vystudování filmové školy v Ravensbourne strávil několik let v Kanadě a ve Spojených státech amerických, kde pracoval jako scenárista a producent. V 70. letech 20. století založil vlastní nezávislou produkční společnost, která se brzy stala jednou z významných ve Spojených státech amerických. Později svůj podíl ve společnosti prodal a vrátil se do Anglie. Zde spoluzaložil v roce 1993 jednu z prvních britských internetových společností. O čtyři roky později spoluzaložil první filmovou společnost a v roce 2001 druhou, na které působil po tři roky jako generální ředitel. V Anglii patří mezi uznávané bestselerové autory a filmové producenty. Na svém kontě má kolem dvaceti filmů a seriálů, z těch novějších to je Kupec benátský s Al Pacinem v hlavní roli. Všechny jeho práce prozrazují mimo jiné, hluboký zájem o medicínu, přírodu a paranormální jevy. Díky svým hororům bývá někdy nazýván jako „britský Stephen King“. Má svůj rozhlasový pořad na BBC. V současné době žije v Sussexu. Zabývá se nejen filmovou a literární tvorbou, ale i studiem prožitků mimo vlastní tělo, například při klinické smrti. K jeho koníčkům patří sbírání starých luxusních aut a závodění. Peter James má na svém kontě již více než 15 000 000 prodaných výtisků a v současné době se připravuje televizní seriál podle jeho detektivek.

Pavel Hejcman (28)

Pavel Hejcman byl český spisovatel a politik, autor dobrodružných, historických a kriminálních příběhů. Autor mnoha dobrodružných, historických a kriminálních příběhů. V minulosti tvrdě postihovaný a pronásledovaný za své demokratické postoje. Publikoval i pod řadou pseudonymů, aby unikl politické cenzuře. Pracoval jako novinář, spisovatel, psycholog a 20 let jako nádeník. Jeho otec byl technickým poradcem a syn směřoval obdobnou cestou. Jak uvádí ve své autobiografické koláži Stébla ve vichřici byl roku 1942 vyloučen z gymnázia kvůli „nepřizpůsobivosti v jazyce německém“. Pracoval potom v ČKD. Roku 1945 se vyučil strojním zámečníkem. V letech 1946–1950 studoval Vysokou školu politickou a sociální a pak se odstěhoval do Bystřice pod Hostýnem a stal se vedoucím osobního oddělení v TONu, nábytkářském podniku. Od roku 1955 tam byl vedoucím investorem a roku 1960 založil podnikový časopis Naše práce, který deset roků redigoval, přičemž vydal řadu politicky angažovaných i špionážních detektivek. V letech 1970–72 zkusil žít jako spisovatel z povolání a od roku 1972 pracoval jako frézař. Roku 1990 zastával po dvě volební období funkci starosty města Bystřice pod Hostýnem. Psal vedle detektivek i dobrodružné historické romány pro mládež odehrávající se hlavně na Moravě. Dále vytvořil nejméně čtrnáct rozhlasových her a filmových scénářů. Odborná zasvěcenost a realismus, jazyková kultura a vypravěčský styl jeho prací z nejrůznějších částí světa činí jeho romány, u nichž si čtenář nemůže být jist, co je fikce a co skutečnost, stále živé a strhující. Zemřel 17. července 2020. Některé romány překládány do ruštiny, němčiny a japonštiny.

ORM (21)

ORM , kterou tvoří Petr a Pavel ORM , je české elektronické hudební duo, které se proslavilo v 80. letech 20. století. Bratři byli průkopníky v používání syntezátorů a elektronických nástrojů ve své vlasti a významně přispěli k rozvoji elektronické hudby v rámci československé hudební scény. Jejich zvuk se vyznačuje směsí diska, synth-popu a elektronických vlivů, což bylo na svou dobu poměrně inovativní. ORM 's music often featuring catchy melodies, danceable rhythms, and the use of early electronic equipment. Ačkoli v době svého působení dosáhli úspěchu a uznání především v rámci východní Evropy, k jejich tvorbě se od té doby vracejí nadšenci historické elektronické hudby po celém světě. Součástí jejich diskografie jsou alba "Hana & Dana", "Tropic" a "Talisman", která ukazují jejich osobitý styl a hudební vývoj v čase.

Martina Cole (31)

Martina Cole je anglická spisovatelka kriminálních románů. Ve většině jejích románů je protagonistou žena a antihrdina, mnohé jsou zasazeny do prostředí irské komunity v okolí Londýna. V roce 2006 získala za román The Take ocenění British Book Awards v kategorii kriminální thriller roku. Čtyři z jejích románů byly zpracovány do podoby televizních seriálů. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martina Coleová na slovenské Wikipedii.

Marie Tetourová (33)

Narozena 1935 v Praze, zemřela v říjnu 2015. Autorka pohádkových i naučných knih pro děti, textů omalovánek a leporel, dříve též hudebních textů pro rozhlasové vysílání.

Luigi Pirandello (30)

Luigi Pirandello byl italský dramatik, prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934. Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil. Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala , který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky. Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem a podstatou . Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty...

Kathy Reichs (34)

Kathleen Joan „Kathy“ Reichs je americká forenzní antropoložka a spisovatelka. Podle jejích knih byl natočen seriál Sběratelé kostí. Patří k osmaosmdesáti soudním antropologům jmenovaným Americkou radou soudní antropologie a je členkou Výkonného výboru rady a místopředsedkyní Americké akademie soudních věd a členkou Poradní rady národního policejního sboru v Kanadě. Působí jako profesorka antropologie na Severokarolínské univerzitě v Charlotte. Narodila se v Chicagu, kde získala doktorát z filozofie na Severozápadní univerzitě. Je držitelkou čestného doktorátu Concordia University v Montréalu. Nyní pracuje jako soudní antopoložka střídavě v Charlotte a v Montréalu a často spolupracuje jako soudní znalkyně při soudních líčeních. Je autorkou šestnácti detektivních novel, které byly přeloženy do 30 jazyků včetně češtiny. Proslavila se hned svým prvním románem Přijdu tě zabít , který v roce 1997 získal Ellisovu cenu za nejlepší prvotinu. V něm poprvé vystupuje hrdinka Temperance "Tempe" Brennanová, která je stejně jako spisovatelka forenzní antropoložkou a která má řadu stejných vlastností jako sama spisovatelka. Se svým synem Brendanem začala psát i knihy pro mládež , ve kterých líčí dobrodružství čtrnáctileté Tory Brennanové, blízké příbuzné její hrdinky z detektivních románů, Její zatím poslední knihou je román "Bones Are Forever" . Kathy Reichs je producentkou a autorkou předlohy televizního seriálu Sběratelé kostí, který se natáčí již dvanáctou sezónu. V seriálu je antropoložka Temperance Brennanová mladší než v knihách a i její soukromý život se od toho knižního odlišuje.

Karel Vika (40)

Karel Vika se narodil 1. 12. 1875 v Sadské. Řemeslnický synek, původním jménem Houžvička, vystudoval kutnohorský učitelský ústav a působil několik let na venkovských školách, nejdéle v Benátkách nad Jizerou. V roce 1905, který z části prožil v Polsku, se stal redaktorem Besedy lidu a Světozoru, dvou časopisů nakladatele J. Otty. Karel Vika měl bystrý postřeh a hluboké pochopení pro sociální problémy. Kromě počátečních svazků vydával své knihy sám. Několik desítek Vikových knih vychází z učitelského, tuláckého, bohémského a posléze staropražského prostředí. Se svým bratrem Josefem Houžvicem napsali několik divadelních her. Zemřel 22. 8. 1941 v Praze ve věku 66 let. Od roku 1992 nese knihovna v Sadské jeho jméno - Městská knihovna Karla Viky.

Joyce Carol Oates (25)

Joyce Carol Oatesová je americká spisovatelka, básnířka a dramatička. Za novelu them získala roku 1969 National Book Award, na niž byla k tomu ještě osmkrát nominována. Třikrát byla rovněž nominována na Pulitzerovu cenu, nikdy ji však nezískala. Napsala přes 80 knih, některé navíc pod pseudonymy Rosamond Smith a Lauren Kelly. Její kniha Foxfire byla roku 1996 zfilmována.

Josef František Karas (36)

Josef František Karas byl český spisovatel historických románů, přezdívaný Moravský Jirásek. Narodil se v rodině tkalce Josefa Karase a jeho manželky Kateřiny, rozené Klinkáčové . Zájem o historii v něm probudil už ve škole v Tišnově učitel dějepisu. V letech 1889–1891 studoval na gymnáziích v Brně ; po dvou letech, kdy dobře prospíval z dějepisu a latiny, ale z dalších předmětů mu hrozilo propadnutí, studium ukončil. Protože mu zemřela matka a příbuzní odmítli ho dále podporovat, musel se živit sám. Učil se zámečníkem a knihařem, roku 1893 odešel do Prahy. Zde se stal stavebním úředníkem a současně se vzdělával v knihovnách a archivech. Pokoušel se psát, ale své pokusy pálil, i když ho Jaroslav Vrchlický pobízel k další práci. V době pražského pobytu se přátelil i s Jakubem Arbesem. V roce 1896 se vrátil do Tišnova, kde přijal zaměstnání v advokátní kanceláři. Poté, co utratil dědictví po matce, byl jako pobuřující element z Tišnova vyhoštěn a přijal místo v mramorových lomech v Nedvědici. Roku 1900 se v Moravských Knínicích oženil se svou celoživotní partnerkou Františkou Nasadilovou a o rok později se s ní a otcem přestěhoval do Brna. Po třech letech bez zaměstnání byl v letech 1904–1914 redaktorem různých moravských periodik; poté žil v Hutisku jako spisovatel z povolání, redaktorem se opět stal roku 1919. Od roku 1926 pobýval osaměle v Dluhonicích. Byl slavnostně pohřben v Přerově, jeho ostatky byly roku 1982 přemístěny na Valašský Slavín. Životní družkou Josefa Františka Karase byla Františka, rozená Nasadilová . Dcera Vilma Volková–Karasová byla spisovatelka a národopisná pracovnice, věnující se moravskému Valašsku. Z rozsáhlého Karasova díla jsou nejtypičtější historické romány, povídky a divadelní hry odehrávající se na Moravě...

Josef Frais (28)

Josef Frais byl český spisovatel-prozaik. Narodil se jako třetí z pěti sourozenců. Vyučil se horníkem. Debutoval v 70. letech 20. století prózou Muži z podzemního kontinentu. Děj se odehrává v hornickém prostředí, tak jako většina autorových textů. Nejznámější autorovou hornickou ságou se stal román Šibík 505. Díla z let osmdesátých již kritika nikdy neocenila tak jako autorův vstup na literární scénu, kdy byl Frais srovnáván dokonce s Vladislavem Vančurou. Pozdní autorova tvorba byla označována proti tomu spíše za „dumasovskou“. Věnoval se tvorbě knih o meziválečných hercích a v posledních letech úspěšné sérii fiktivních válečných vzpomínek Helmutha Nowaka. Kromě tohoto pseudonymu používal i mnoho jiných, jejich použití rozlišoval dle literárního žánru

John Creasey (25)

John Creasey byl anglický spisovatel především detektivních a sci-fi románů. Tento neobyčejně plodný autor vydal pod vlastním jménem a dvaceti osmi pseudonymy 564 knih. Narodil se do dělnické rodiny jako sedmé z devíti dětí. Od roku 1923 do roku 1935 pracoval v různých dělnických i úřednických profesích a snažil se stát se spisovatelem. Od roku 1926 psal pro sci-fi magazín Boy's Papers, první knihu vydal roku 1930, první román s kriminální a sci-fi zápletkou Seven Times Seven roku 1932 a od roku 1935 byl spisovatelem na plný úvazek. Během druhé světové války pracoval v United Kingdom's National Savings Movement a za tuto činnost obdržel roku 1946 Řád britského impéria ve třídě člen . Byl rovněž politicky aktivní za liberální stranu a neúspěšně za ni kandidoval do parlamentu. V 60. letech stranu opustil a založil vlastní politické hnutí All-Party Alliance. V roce 1953 založil britskou Crime Writers Association a stal se jejím historicky prvním předsedou. Roku 1962 ocenila organizace Mystery Writers of America jeho román Gideon's Fire , napsaný pod pseudonymem J. J. Marric, cenou Edgara Allana Poea a roku 1969 mu udělila své nejvyšší vyznamenání Grand Master Award . Od roku 1973 uděluje CWA na jeho počest cenu John Creasey Memorial Dagger . John Creasey je především autorem mnohasvazkových detektivních sérií, z nichž některé obsahují silné prvky hororu nebo sci-fi. Napsal je pod svým jménem i pod různými pseudonymy. Westerny psal pod pseudonymy Ken Ranger, Tex Riley a William K. Riley, milostné romány pod pseudonymy Margaret Cooke, M. E. Cooke, Elise Fecamps a Henry St John Cooper. Pod různými pseudonymy napsal také řadu samostatných románů. Seznam českých vydání autora je uvedeno podle jeho jednotlivých sérií, přičemž za českým názvem je jako první uveden...

Joe Hloucha (25)

Joe Hloucha, vlastním jménem Josef Hloucha , byl český japanolog, spisovatel, cestovatel a sběratel umění. Narodil se v roce 1881 v Podkováni u Mladé Boleslavi, jako třetí z devíti dětí, v rodině pivovarského sládka Josefa Hlouchy a jeho ženy Anny Hlouchové, rozené Matouškové. Čtyři sourozenci zemřeli v dětském věku; žijící sourozenci byli starší sestra Anna, starší bratr Karel Hloucha a dva mladší sourozenci, bratr Jiří a sestra Jiřina. Základní školu navštěvoval v Libochovicích, kde rodina bydlela od roku 1885. Další vzdělání získal na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze, kam se rodina v roce 1895 přestěhovala. Následným dvouletým studiem na obchodní akademii a absolvováním ročního kurzu účetnictví na pražské univerzitě se připravoval na úřednickou dráhu. Od mládí byl velmi ovlivněn svým strýcem, spisovatelem a cestovatelem, Josefem Kořenským. Zvláště jeho dílo Cesta kolem světa podnítilo Hlouchův zájem o cestování. Jeho vzorem se stali známí cestovatelé té doby Emil Holub a Enrique Stanko Vráz, se kterým se i osobně poznal. Když otec získal do pronájmu malostranský pivovar „U sv. Tomáše“, přál si, aby některý ze synů převzal jednou jeho živnost, ale Joe Hloucha začal pracovat v Náprstkově muzeu, kde třídil japonské a africké sbírky. Prohluboval tím svůj zájem zejména o východní kultury a samostudiem japonštiny získával stále větší znalosti o Japonsku. Ještě před svou první cestou do této země, v roce 1905, napsal svůj první román Sakura ve vichřici, který byl považován za jeho osobní příběh, i když se v tomto případě jednalo o fikci. V roce 1906 navštívil poprvé Japonsko a to rozhodlo o jeho dalším směřování. Úřednické povolání vykonával jen příležitostně, protože mnoho času potřeboval ke třem svým zásadním životním činnostem: psaní, cestování a sběratelství. Při pobytech v Japonsku mu byli velkou oporou Češi, kteří tam žili a pracovali, architekt Jan Letzel nebo ing. Karel Jan Hora s manželkou Fuku Takemoto, k...

Jiří Svetozar Kupka (27)

Jiří Svetozar Kupka byl český spisovatel, prozaik a scenárista. Narodil se v roce 1921 v rodině úředníka. Absolvoval v 1940 reálné gymnázium v Praze-Libni a v 1941 abiturientský kurz při Obchodní akademii v Praze na Vinohradech. V letech 1941 až 1945 pracoval jako obchodní referent u zemědělské firmy Selecta. Publikovat začal po konci druhé světové války a napsal řadu románů a televizních her o životě významných osobností české historie. Od roku 1946 se stal redaktorem časopisů vydávaných Ústřední radou družstev: Zemědělské družstevní noviny, Družstevní věstník, Spotřebitel a Nový svět. V letech 1950–1951 byl redaktorem kulturněpolitického měsíčníku Směna v nakladatelství Mladá fronta. V letech 1950–1959 byl filmovým dramaturgem v Československým státním filmu ; z toho však rok byl řidičem na stavbě Slapské přehrady. V této době vydal román z prostředí libeňských závodů Pražské jaro , v němž zobrazil budovatelské nadšení mládeže na počátku 50. let. Z brigády na stavbě Slapské přehrady vytěžil román Rušné dny , který se řadí k umělecky nejhodnotnějším budovatelským románům 50. let. Od října 1956 do května 1957 se s režisérem Jiřím Sequensem a kameramanem Rudolfem Miličem zúčastnil námořní cesty z Gdyně kolem Afriky na Dálný východ a Suezským průplavem zpět, kde natočili společně středometrážní dokumentární filmy „Muži na palubě“, „Hranice světadílů“ a „Země středu“ . V letech 1959–1970 byl vedoucím zahraničního oddělení Svazu československých spisovatelů. Roku 1970 začal pracovat jako topič v teplárně. Za pobytu v Německu v roce 1971 utrpěl těžký úraz s trvalými následky; čtyři roky byl v invalidním důchodu. Pak se stal spisovatelem z povolání. V roce 1977 vydal obsáhlý román Vzpoura, v němž zpracoval skutečnou událost, vzpouru rakousko-uherských válečných námořníků deseti národností v boce Kotorské, v jejímž čele stál přerovský rodák František Rasch. V 70. letech se...

Jiří Orten (28)

Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein , byl český básník. Narodil se v Kutné Hoře jako druhý syn manželů Eduarda a Berty Ohrensteinových. Jeho rodiče vlastnili malý obchod se střižním a galanterním zbožím. V letech 1929–1936 navštěvoval místní reálku. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, aby studoval jazykovou školu. Zároveň pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton. Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937, absolvoval tři ročníky. Studia přerušil koncem školního roku 1939–1940, kdy byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít. Po svém vyloučení publikoval pod cizími jmény: Karel Jílek, Václav Jílek, Jiří Jakub. Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentského divadla, které hrálo v Jednotném svazu na Zbořenci nebo v Umělecké besedě jako Divadlo mladých a uvedlo mimo jiné Ortenovu dramatizaci Jammesova Anýzového jablka. V Apollinairových Prsech Tiresiových byl obsazen do role manžela. Kromě Nezvalova Podivuhodného kouzelníka vytvořil hlavní postavu ještě v jevištní úpravě Horova Jana houslisty, kterou nastudoval režisér Gustav Schorsch. Pro svou básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten. Debutoval v Mladé kultuře a Haló novinách , kde po určitý čas redigoval rubriku mladých. Kromě toho přispíval do časopisů Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník a jiných. V halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu vyšla o tři roky později prvotina Čítanka jaro. Uveřejnil ji pod jménem Karel Jílek, s nímž spojil i další sbírku veršů, kterou mu Petrovo nakladatelství vydalo pod názvem Cesta k mrazu. Soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 – rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč – byl již podepsán jménem Jiří Jakub stejně jako sbírka Ohnice, kterou do edičního plánu Melantrichu zařadil v témže roce A. M. Píša. Sbírka Ohnice se tak stala poslední knížkou, jejíhož uvedení se autor dožil. Sám sice ješt...

Jaroslav Pokorný (36)

* 30.08.1899 † 09.02.1940 Devátý syn z dělnické rodiny. Vystudoval obchodní akademii , poté pracoval jako bankovní úředník v Praze. Po ukončení vysokoškolského studia na VŠ obchodní vyučoval jako suplent na školách ve Vysokém Mýtě, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Hradci Králové a v Praze. Již v době sudií na VŠ vydal své první sbírky básní ve stylu Jiřího Wolkera a Fráni Šrámka . V roce 1926 opustil učitelské zaměstnání a věnoval se jen literatuře, jeho literární produkce postupně vystoupala až na desítky svazků ročně. Převážně se jednalo i populární prózu pod velkým množstvím pseudonymů: Charles Patterson White, James Lewington, J. Chotěbořská, J.W.Warren, Pavla Dvořáková, Petr Kalina, Ralph Kennedy, Rex Carrey, Axel Johanson, John Waren, M. Waren. V pouhých čtyřiceti letech podlehl tuberkulóze. Jeho osud vyvolal pozornost kulturní veřejnosti a diskuzi o sociálních podmínkách literátů a nakladatelských praktikách.

Jaroslav Boček (26)

Jaroslav Boček byl český redaktor, spisovatel, scenárista, dramaturg, publicista a filmař. Po absolvování střední školy se dostal na Akademii múzických umění FAMU v Praze, kde si zvolil obory filmové vědy a dramaturgie. V roce 1956 v Praze promoval a nastoupil do Filmového studia Barrandov jako pomocný dramaturg. V letech 1957 až 1966 pracoval jako redaktor časopisů Kultura a Kulturní tvorba, kde měl na starosti filmovou tvorbu. Pak změnil místo, roku 1967 se stal vědeckým pracovníkem Filmového ústavu a začal natáčet dokumentární a animované filmy. Vydržel zde pět let. V roce 1972 místo odborného pracovníka Čs. filmového ústavu musel z politických důvodů opustit. V letech 1972 až 1990 byl ve svobodném povolání. Přednášel na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V období let 1990 – 1992 zastával funkci ředitele Filmového ústavu a v letech 1992 – 1993, už v důchodových letech, místo šéfredaktora deníku Svobodné slovo, v letech 1993-1997 byl komentátorem deníku Právo. . Od roku 1993 působil v redakci deníku Právo. Do důchodu odešel v roce 1997. První román s prvky fantazie mu cenzura v roce 1969 zakázala, dočkal se jeho vydání až roku 1992. Také další knihy obsahují prvky sci-fi literatury. Napsal několik povídek pro různé antologie a časopisy včetně dětských. Několik prací bylo historických, další o filmové práci i jiných tématech.

James Joyce (35)

James Augustine Aloysius Joyce byl irský, anglicky píšící romanopisec a básník. Svým dílem náleží mezi klíčové představitele modernistické literatury, vedle např. Marcela Prousta, Roberta Musila či Virginie Woolfové. V jeho díle se často objevuje motiv jeho rodného města, Dublinu, přestože většinu svého dospělého života prožil v zahraničí. Dalším silným motivem v jeho díle je římskokatolická církev, nejzřetelněji je jeho vztah k této instituci vidět v psychologii Štěpána Dedala, autobiografického hrdiny Joyceova románu Portrét umělce v jinošských letech a vedlejší postavy románu Odysseus. Jeho literární tvorba vstoupila do dějin písemnictví 20. století svou modernistickou experimentální formou, rozvinutou zejména v románu Odysseus. 16. červen je od roku 1954 slaven v Irsku jako Bloomsday, oficiální státní svátek upomínající na Joyceovu památku. Název Bloomsday odkazuje na jeho nejslavnějšího hrdinu, Leopolda Blooma. Narodil se na jižním předměstí Dublinu zvaném Rathgar. Vyrůstal v katolické rodině. Byl prvorozeným dítětem. Jeho otec byl výběrčím daní. Zpočátku jeho post zaručoval rodině slušné ekonomické postavení, ale alkohol a nezodpovědnost v práci způsobovaly, že se rodina propadala více a více do chudoby. James měl devět sourozenců, pět jich však zemřelo v dětství. Od šesti let byl vzděláván na internátní jezuitské koleji Clongowes Wood, od devíti na podobné instituci Belvedere College, obě se později staly jednou z jeho literárních inspirací. Od roku 1898 studoval moderní filologii na University College v Dublinu. Na jazyky měl talent, uměl italsky, francouzsky, německy a norsky. K norštině ho přivedl obdiv k Henriku Ibsenovi. Po promoci v roce 1902 odešel do Paříže, kde zamýšlel studovat medicínu, což se však nestalo. Sesbíral zde mnoho zkušeností, když pracoval mj. jako novinář či učitel angličtiny. Do Dublinu se vrátil roku 1903 pouze na krátko, zhrub...

Ivan Aleksejevič Bunin (23)

Ivan Alexejevič Bunin byl ruský prozaik a básník, autor meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a novelista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1933.

Henning Mankell (37)

Henning Mankell byl švédský spisovatel, autor populárních detektivních románů s inspektorem Kurtem Wallanderem, jehož případy se vždy odehrávají ve švédském městě Ystad, které se tak stalo poutním místem milovníků detektivek. Romány s Wallanderem byly natočeny i jako televizní seriál s Kenethem Branaghem v hlavní roli. Psal i prózu pro děti a divadelní hry. Byl rovněž krajně levicovým a protiizraelským aktivistou, účastnil se nepokojů švédských studentů v roce 1968. Jeden čas žil v Norsku, kde podporoval místní maoistickou stranu. Žil v Mosambiku, kde vedl divadelní soubor. Jeho manželkou byla Eva, dcera Ingmara Bergmana. V roce 2014 veřejně oznámil, že mu byla diagnostikována dvě nádorová ložiska v krku a plíci. Jednoho mrazivého lednového rána probudí komisaře Wallandera zvonění  telefonu. Vypadá to na rutinní případ. Když však detektiv přijíždí na osamocenou švédskou farmu, objevuje krvavou lázeň. Starý muž byl brutálně zavražděn a jeho žena, přiškrcená zvláštním uzlem, vzápětí umírá v nemocnici. Před smrtí však stačí zašeptat slovo "cizí". Jediné slovo, které rozpoutá vlnu násilí proti žadatelům o azyl z nedalekého uprchlického tábora.  Záhy dojde k požáru tábora a chladnokrevné vraždě somálského uprchlíka. Má však komisař opravdu hledat pachatele mezi cizinci? Vždyť bratr zavražděné ženy odhalil nové skutečnosti, které vyšetřování Wallanderova týmu komplikují. Tlak na komisaře se zvyšuje, je třeba jednat rozhodně, s chladnou hlavou a nenechat se vtáhnout do pasti všudypřítomné xenofobie. Sovětské impérium padlo. Lotyšsko je nyní suverénní stát. Ale za oficiální autonomií stojí mocné síly, které jsou těsně propojeny s ruskou mafií. Je zima roku 1991. Tým inspektora Kurta Wallandera řeší nový případ: u švédského pobřeží byly vyplaveny dvě mrtvoly přimrzlé k sobě v hrůzostrašném objetí. Mrtví muži byli východoevropští zločinci a na první pohled oběti mafie. Případ však brzy nabere hrozivý obrat poté, co se...

Eva Urbaníková (29)

Eva Urbaníková je slovenská spisovatelka a zakladatelka vydavatelství EvitaPress. V 18 letech odešla z rodné Žiliny, vystudovala žurnalistiku, a poté pracovala jako moderátorka v Rock FM rádiu. Je rozvedená a má dvě děti, Lindu a Filipa. Její knihy jsou pro český knižní trh překládány do češtiny.

Eva Obůrková (38)

Eva Obůrková je česká novinářka, reklamní textařka, spisovatelka a ilustrátorka. Je autorkou knih pro děti, o cestování a průvodců. Studium dokončila na gymnáziu Na Pražačce a Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy .

Erich Einhorn (25)

Erich Einhorn byl český fotograf a publicista. Studoval gymnázium, jehož dokončení mu bylo během německé okupace znemožněno. V roce 1944 byl internován ve sběrném táboře u Opole, odkud uprchl a přešel přes frontu na sovětskou stranu. S fotografem Jindřichem Marcem se pak dostal do Košic, kde fotografovali pro novou československou vládu. Po válce pracoval u filmu postupně jako střihač, asistent režie a dramaturg. Organizoval rovněž fotografické výstavy, např. v roce 1946 Pražské povstání ve fotografii. V roce 1951 nastoupil do dolů, v roce 1952 začal studovat Státní grafickou školu v Praze. Jeho souputníci kolegové na škole byli například Jovan Dezort, zpravodajec Skalski a mnozí jiní, kteří našli uplatnění v tisku, v reportáži, reklamě, dokumentaci i ve filmu. Roku 1955 nastoupil jako fotoreportér do novin Večerní Praha. Od roku 1960 fotografoval na volné noze, psal praktické příručky pro fotografy, organizoval fotografické výstavy a se svou ženou Miladou Einhornovou vydával fotografické vlastivědné publikace.

Eric Lambert (23)

Eric Lambert byl anglo-australský spisovatel. Narodil se v Londýně, jeho rodiče se brzy přestěhovali do Austrálie, kde prožil své mládí. Za druhé světové války bojoval jako dobrovolník australské armády na Středním východě a později na japonské frontě. Byl zajat a dostal se do japonského zajateckého tábora Čangi. Byl členem Komunistické strany Austrálie.

Emil František Burian (30)

Emil František Burian byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér. Narodil se v Plzni v rodině operního pěvce-barytonisty Emila Buriana, člena Městského divadla, a jeho manželky Vlasty, učitelky zpěvu. V Praze studoval na smíchovském gymnáziu, ze kterého přešel do mistrovské školy Pražské konzervatoře. Zde absolvoval v roce 1927 jako žák Josefa Bohuslava Foerstera. E. F. Burian byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsilu. V letech 1926–1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešli a založili si vlastní Divadlo Dada. Poté spolupracoval s Frejkovou scénou Moderní studio. V roce 1923, tj. ve svých devatenácti letech, vstoupil z přesvědčení do KSČ , což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační. Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband. V sezóně 1930/1931 jej angažoval ředitel Antonín Drašar jako režiséra do divadla v Olomouci, kde Burian využíval i svého voicebandu a sám se také uplatnil jako jazzový zpěvák. Ve druhé polovině roku 1931 se vrátil Burian krátce do Brna do Zemského divadla. Koncem roku 1933 založil divadlo D 34 , kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – číslo označovalo vždy letopočet konce sezony – každý rok název divadla posouval o jedno číslo a tak až do D 41. V předválečných letech mimo jiné ve svém divadle zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Mejercholda, jenž byl později na Stalinův příkaz zavražděn společně se svou manželkou. Pro řadu komunistických funkcionářů byl proto, ač byl přesvědčeným stoupencem jejich hnutí, nepohodlným a nevypočitatelným členem. Dne 12. března 1941 byl přímo v divadle spolu s dalšími spolupracovníky zatčen, krátce vězněn na Pankráci a celý zbytek druhé světové války prožil v koncent...

Elle Kennedy (44)

Kanadská spisovatelka Elle Kennedy vyrostla na předměstí Toronta, kde také na York University získala bakalářský titul z angličtiny. Už od dětství věděla, že se chce jednoho dne stát spisovatelkou, a v době dospívání se na cestu za svým snem vydala. Její román Omyl dosáhl na žebříček nejprodávanějších románů podle New York Times a Wall Street Journal, román Him, který napsala ve spolupráci se Sarinou Bowen, se umístil na žebříčku nejprodávanějších románů podle USA Today, za román Silent Watch byla nominována na prestižní cenu RITA pro nejlepší autory romancí. Autorské stránky: www.ellekennedy.com Facebook: www.facebook.com/AuthorElleKennedy Společně s Jen Frederick píše a publikuje též pod společným pseudonymem Erin Watt. Viz: https://www.databazeknih.cz/autori/erin-watt-132305

Dominik Landsman (22)

Svého času na Mateřské dovolené autor knížky Deníček moderního fotra Až budu velký, budu kosmonaut nebo učitelka. Autor vystudoval na Vysokém učení technickém v Brně obor Finance podniku, následně pracoval jako realitní makléř. V době, kdy dostal v zaměstnání výpověď, hledal novou práci, ale když konečně nastoupil, po čtrnácti dnech sám odešel. Rozhodl se tedy zůstat místo manželky na mateřské dovolené, které se syn narodil zhruba měsíc před výpovědí. O zážitky z mateřské dovolené se rozhodl podělit s ostatními, a jelikož v dětství zkoušel psát pohádky a povídky, rozhodl se napsat knihu. Nejdříve založit vlastní blog, kde humorně, s nadhledem a cynismem popisoval dny prožité se svým maličkým synem. Po ohromném úspěchu na blogu vydal své příspěvky knižně, a to se stejně velkým úspěchem: Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti, Deníček moderního fotra 2 – aneb Pánbůh mi to oplatil na dětech. Dominik Landsman aktuálně zveřejňuje své příspěvky v časopisech a na internetu, pracuje na knihách jiného zaměření a věnuje se svému koníčku – rybaření.

Čingiz Ajtmatov (21)

Čingiz Torekulovič Ajtmatov, kyrgyzsky Чыңгыз Айтматов, rusky Чингиз Торекулович Айтматов, byl kyrgyzský spisovatel, prozaik a publicista, píšící kyrgyzsky a rusky, jeden z představitelů tzv. magického realismu. Proslavila ho milostná novela Džamila , zasazená do období 2. světové války, za kterou obdržel Leninovu cenu. V tvorbě Čingize Ajtmatova se obdivuhodným způsobem snoubí realismus a legenda, motivy národní kyrgyzské kultury, témata humanismu a hlubokého člověčenství. Jeho tvorba je poetická natolik, nakolik může být próza přirovnávána k poezii. Čingiz Ajtmatov se narodil 12. prosince 1928 v rodině Torekula a Nagimy Ajtmatových, ve vesnici Šeker v Talaské oblasti, Kyrgyzstánu. Byl kyrgyzské národnosti . Podle kyrgyzské tradice má každý znát všechny své předky až do sedmého pokolení a Čingiz znal opravdu každého z nich jménem a o každém věděl, čeho ve svém životě dosáhl. Jméno Čingiz dostal Ajtmatov podle slavného vojevůdce Čingischána. Rodina Ajtmatova držela vždy při sobě. Čingizovi byla blízká zejména jeho babička, která ho brala s sebou na významné oslavy a setkání , k vypravěčům národních bájí, zpěvákům. Spisovatel reflektuje tyto své zážitky z dětství ve své tvorbě, která je protkána kyrgyzským národním koloritem a změnami, které pro národ přineslo období sovětské moci. Otec Čingize Ajtmatova, Torekul, byl významným politickým činovníkem Kyrgyzské sovětské socialistické republiky. V roce 1935 odjel s rodinou do Moskvy studovat politickou školu. V roce 1937 byl však zatčen, obviněn z buržoazního nacionalismu a spolu s mnoha dalšími kyrgyzskými komunisty o rok později popraven. Čingize spolu s jeho dalšími sourozenci vychovávala matka sama, rodina nesla punc nepřítele sovětského národa. Čingiz Ajtmatov vystudoval Vysokou školu zemědělskou ve Frunze a pracoval jako zootechnik a veterinář až do roku 1966. Mezitím vystudoval Li...

Charles Alden Seltzer (27)

Charles Alden Seltzer se narodil 15.8. roku 1875. Janesville, Wisconsin a zemřel 9.2. 1942 Cleveland, Ohio. Ve své době populární autor westernů. Než začal psát, pracoval jako tesař a dvě období byl starostou v North Olmstead, Ohio. Největší popularity dosáhl v Anglii a Austrálii.

Arnaldur Indriðason (26)

Arnaldur Indriðason je islandský spisovatel detektivek. V roce 1996 absolvoval studium historie na Islandské univerzitě. Později pracoval jako novinář a filmový kritik u největších islandských novin Morgunblaðið. Ve většině jeho knih je hlavní postavou komisař Erlendur Sveinsson a jeho kolegové Sigurður Óli, Elínborg a jeho dávný mentor Marion Briem z kriminální policie v Reykjavíku. Je to rozvedený padesátník, kterého chodí čas od času navštěvovat jeho již dospělé děti. Dcera Eva Lind, která skončila na drogách a Sindri Snær, který už má za sebou několik odvykacích kůr. Vztahy mezi nimi jsou značně komplikované. Knihy Oběť, Propast a Chlad probíhají ve stejném časovém rozmezí a mají vždy jiného hlavního hrdinu, u Oběti je to Elínborg, u Propasti Sigurður Óli a u Chladu Erlendur. Knihy napsané po roce 2010 se vracejí do starší minulosti, před první knihu série , hlavním hrdinou knih Duel a Kamp Knox je Erlendurův mentor Marion Briem a Reykjavícké noci popisují začátek policejní kariéry Erlendura u dopravní policie, kdy ve svém volném času vyřeší starší případ dvojnásobné vraždy a je mu nabídnuto místo u kriminálky. Obvykle jsou vyšetřovány případy, kde jejich původ leží daleko v minulosti a svědků už není mnoho. Kniha Severní blata byla v roce 2006 zfilmována a film získal hlavní cenu Křišťálový glóbus na 42. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.

Alison Weir (33)

Alison Weirová je historička a spisovatelka, která žije a pracuje v hrabství Surrey. Před tím pracovala jako učitelka pro postižené děti. V roce 1972 se vdala, má dvě děti, Johna a Kate. Napsala mimo jiné knihy Královské rodiny Británie, Princové v Toweru, Děti Anglie, Elenora Aquitanská, Jindřich VIII.: Král a dvůr a Marie, královna Skotů.

Zdenek Seydl (20)

Zdenek Seydl byl český malíř, grafik, scénograf, všestranný výtvarník a člen skupiny Sedm v říjnu ze čtyřicátých let 20. století. Vyrostl po smrti rodičů v rodině sochaře Karla Pokorného. V roce 1929 poprvé vystavoval v Mánesu na Přehlídce dětských kreseb a odnesl si cenu za dětskou kresbu. Vyučil se typografem, v období 1932/1933 navštěvoval jednoroční kurs kreslení na Státmí grafické škole a později vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kterou v roce 1941 absolvoval ve třídě profesora Františka Kysely. Jeho neobvyklý grafický projev charakterizuje grafická lapidárnost, dekorativní stylizace a svoboda projevu. Válečné zážitky se odrazily v tvorbě , později přešel do groteskní nadsázky realizované výraznými liniemi a plošně pokládanými barvami . Po druhé světové válce se věnoval převážně grafice, ilustrování, loutkovému i kreslenému filmu . Byl autorem knížek pro děti, např. Co jsem viděl a slyšel v trávě , Motýli . Pracoval také jako výtvarný redaktor v nakladatelství Československý spisovatel. Za zmínku stojí též jeho scénografická tvorba. Již ve 30. letech spolupracoval s amatérskou skupinou Divadelní kolektiv mladých, v 50. letech s Divadlem E. F. Buriana a od roku 1957 pak po mnoho let s pražským Národním divadlem, kde vytvářel nejen kostýmy , ale i celou výpravu . Za soubor kostýmů ke Stravinského baletu Petruška získal na Pražském quadriennale 1967 stříbrnou medaili. Jeho obálky a grafické úpravy textů Bohumila Hrabala patří k vynikajícím dílům české typografie. K malířské tvorbě se vrátil v šedesátých letech....

Zdeněk Němeček (29)

Narozen 19. 2. 1894 v Josefově, zemřel 5. 7. 1957 v Mnichově v Německu. Československý legionář, diplomat, v letech druhé světové války knihovník, působil v protifašitickém odboji. Prozaik, autor cestopisů. Od roku 1948 žil v emigraci, pracoval v newyorské rozhlasové stanici Svobodná Evropa.

Zdeněk Durek (26)

MUDr. Zdeněk Durek je lékař, antropolog, filolog, básník a cestovatel. Narodil se v Havlíčkově Brodě v srpnu 1939. Absolvoval fakultu všeobecného lékařství v Praze a spolu s medicínou se věnoval studiu hindštiny, perštiny a urdštiny na Ústavu orientálních jazyků. Později svůj zájem přenesl na další jazykové oblasti, do austronéské zejména. Po studiích pracoval v nemocnici na Vinohradech, na interní klinice prof. Syllaby. V létě 1966 emigroval do Itálie, kde krátkodobě přijal nabídku firmy Rizzoli v Milánu jako obchodní zástupce. V následujícím roce odešel do Spojených států. Žil zpočátku v Kalifornii, za čas si otevřel lékařskou praxi a usadil se trvale v Chicagu. Dnes tam žije se ženou a třemi dětmi. Jako lékař a specialista na tropické choroby se účastnil vědeckých výprav do různých částí světa. Přechodně pobýval v mnoha zemích, do kterých ho vedl soukromý zájem o jazyk a kulturu. Na Papui-Nové Guinei téměř zemřel na zápal mozkových blan. Odtamtud pochází jeho první anglicky psaná sbírka básní Dark Rainbows . Z četných cest sestavil pod názvem Jsi krásnější než krásná knížku překladů z tvorby anonymních básníků Oceánie a Orientu. Vyšla v r. 1993 u nás jako jeho debut. V současné době Zdeněk Durek pracuje na slovnících a učebnicích fidžijštiny, havajštiny a tahitštiny. Cesty a proměny napsal v zahraničí zanedlouho po emigraci. Zároveň s nimi vycházejí v Čechách dvě další knihy jeho poezie: Těžké hodiny a Čekání na čas. Ve Spojených státech vyjdou do konce roku dvě sbírky psané anglicky: Vertical Stages a Unsure Loves a jedna španělsky: La Jaula de Amor . Dr. Zdeněk Durek je členem Rotaryklubu a řady amerických a mezinárodních lékařských společností. Zastával funkci prezidenta Mezinárodního klubu lékařů a v roce 1980 byl zvolen doživotním členem Světového lékařského sdružení....

William Scott (44)

Německý autor dobrodružných románů.

Vojtěch Volavka (23)

Vojtěch Volavka byl historik umění zaměřený na české a francouzské umění 19. a 20. století a na teoretické otázky malby a sochařství. S manželkou Hanou Volavkovou, rozenou Frankensteinovou, měl syna Jana Vojtěcha Volavku, který působí jako profesor psychiatrie na New York University. Vojtěch Volavka pocházel z rodiny pražského zlatníka a byl vzdáleně spřízněn s rodem Aloise Jiráska. Po maturitě na gymnáziu v Praze na Smíchově studoval v letech 1918–1924 na Filozofické fakultě UK dějiny umění a klasickou archeologii . Patřil k tzv. pretoriánům, kteří navštěvovali od počátku Birnbaumův soukromý seminář a později tvořili jádro Birnbaumovy školy. Za studií navštívil Vídeň, Německo a severní Itálii, později také Holandsko a Belgii. Roku 1924 obhájil rigorózní práci Ignác František Platzer. V letech 1920–1921 absolvoval kreslířský kurz na Uměleckoprůmyslové škole v Praze , kde ve stejné době studovala Toyen a také Jan Čumpelík. Roku 1926 byl jako stipendista Historického ústavu na studijním pobytu v Římě a v letech 1936–1937 a 1968 pobýval v Paříži, v technologické laboratoři Mainiova ústavu pro vědecké studium malby v museu Louvre. Francouzské řády, které mu byly za jeho vědeckou práci uděleny, vrátil po francouzském podpisu Mnichovské dohody. Od roku 1924 působil jako kurátor Moderní galerie v Praze až do jejího zrušení za protektorátu v roce 1942. Zde se stýkal s místopředsedou jejího kuratoria Karlem Boromejským Mádlem, kterého považoval za svého dalšího učitele. Od roku 1936 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Byl aktivním členem Kruhu pro pěstování dějin umění. Z manželství s Hanou Frankensteinovou se roku 1934 narodil syn Jan Vojtěch. Manželé se pro vzájemné neshody ještě před válkou rozvedli, ale žili dál společně. Vojtěch Volavka dostal nabídku pracovat na Princeton University a počátkem roku 1939 byl na ko...

Václav Dušek (23)

Václav Dušek je český spisovatel-prozaik a scenárista. Původně byl malířem pokojů, později učitel na lidové škole umění, scenárista, dramaturg a redaktor. V jeho prózách dominují postavy dospívajících mladých lidí, často z problematických rodin, kteří se snaží najít pevné místo ve světě, ale často sklouznou na okraj společnosti. Jeho první čtyři díla spojuje částečně autobiografická postava hrdiny Tadeáše Falka. Dále spolupracoval na vzpomínkové knize Josefa Vinkláře Pokus o kus pravdy a na sleeve-notu k jeho nahrávce Života náhody: vzpomínkové vyprávění , kniha Velká vodní loupež o privatizaci říčních správ a občasné překlady z ruštiny a angličtiny.

The Blue Effect (30)

The Blue Effect , známá také jako Modrý Efekt nebo M. Efekt, je progresivní rocková skupina, která vznikla v Československu koncem 60. let 20. století. Skupinu založil kytarista Radim Hladík po rozpadu své předchozí skupiny The Matadors. The Blue Effect prošla během své kariéry různými fázemi a styly, včetně blues-rocku, jazzové fúze a progresivního rocku. Byli známí svou hudební zdatností a stali se jednou z nejvýznamnějších a nejvlivnějších československých rockových kapel.

Susanna Kubelka (28)

Susanna Kubelka se narodila v Linci, vystudovala anglistiku a po promoci pracovala tři roky jako novinářka ve vídeňském deníku Die Presse. Proslula zejména svými humorně erotickými romány a optimistickými knížkami pro ženy každého věku.

Simona Monyová (39)

Simona Monyová, vlastním jménem Simona Ingrová, byla česká spisovatelka, zaměřující se především na romány pro ženy, pro které sbírala inspiraci ve vlastním životě. Čerpala ze svých zkušeností, především s mezilidskými vztahy a domácím násilím. Několik jejích románů bylo zfilmováno. S manželem Borisem Ingrem vlastnili vydavatelství Mony, ve kterém od roku 2002 vycházely její knihy. V srpnu 2011 ji její manžel zavraždil v jejich domě v Brně-Obřanech. Ingr jí při hádce zasadil šest ran nožem. Po sérii soudních stání Nejvyšší soud v březnu 2013 Ingrovi za vraždu manželky definitivně potvrdil patnáctiletý trest vězení. Simona Monyová se narodila v Brně jako prvorozená dcera manželů Jitky a Gustava Urbánkových, o pět let později se narodil bratr Gustav. Před nástupem do školy bydlela Simona i s rodiči u prarodičů z matčiny strany. K dědečkovi, profesionálnímu hudebníkovi, měla velice blízký vztah a právě jím vytvořenou přezdívku „Mony, Monynka“ použila později pro svůj profesionální pseudonym „Monyová“. Byla matkou tří synů. Spisovatelka zemřela začátkem srpna 2011 ve svém brněnském bytě na následky mnoha bodných ran. Zavraždil ji její manžel – bývalý kameraman České televize Boris Ingr. Muž, který ji údajně léta týral a znásilňoval. Volání o pomoc, které autorka nenápadně zanechávala ve svých románech a posléze i v textovkách přátelům, nebylo dostatečně hlasité. Ingr stále sveřepě tvrdil, že si nevzpomíná, jak jeho žena zemřela. Podle verdiktu soudu se na ni vrhl s nožem v ruce a zasadil jí šest smrtelných ran - většinou do břicha a do hrudníku. Subtilní spisovatelka se chránila rukama, ale zbytečně. Umírala v bolestech několik minut. Ingr pak pobodal ještě sám sebe a vyskočil z okna. Záchranáři, které sám přivolal - paradoxně pro Monyovou, jej našli krvácejícího před domem. Začal hystericky křičet, že záchranáři nemají pomáhat jemu, ale jeho ženě. Právě toto „gesto“ bývalému kameramanovi nakonec ušetřilo tři ro...

Robert Kirkman (46)

Robert Kirkman je americký komiksový scenárista nejvíce známý pro své komiksy Živí mrtví a Invincible od nakladatelství Image Comics a Ultimate X-Men a Marvel Zombies od Marvel Comics. Také spolupracoval s Toddem McFarlanem na komiksové sérii Haunt. Je jeden z pěti partnerů Image Comics a jediný z těchto pěti, který není spoluzakladatelem. V současnosti vykonává funkci provozního ředitele Image Comics. Na českém trhu byly vydány následující komiksy se scénářem Roberta Kirkmana:

Pavel Taussig (29)

Pavel Taussig je český filmový historik, scenárista, novinář a publicista. Jedná se o významného českého filmového historika, který své práce také, mimo jiné, pravidelně publikuje v různých společenských, televizních, rozhlasových a filmových časopisech. Kromě toho také účinkuje v bonusových materiálech na mnoha DVD s českými filmy, kde podává svůj odborný komentář k příslušnému snímku. V Československé televizi se autorsky podílel na přípravě pořadu Úsměvy českého filmu. Autor námětu k oscarovému filmu Kolja z roku 1996.

Modus (21)

Modus byla významná slovenská hudební skupina, kterou v 70. letech 20. století založil Ján Lehotský, skladatel, zpěvák a klávesista. Kapela původně začínala jako beatová skupina s výrazným důrazem na jazz, poté se proměnila v jednoho z průkopníků slovenské populární hudby. Během své kariéry se Modus proslavila melodickým poprockovým stylem a v bývalém Československu zaznamenala značný úspěch.

Maxim Gorkij (30)

Maxim Gorkij , vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov , , byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu. Maxim Gorkij se narodil v Nižném Novgorodě v rodině truhláře Maxima Savatjeviča Peškova, který byl synem důstojníka a zemřel na choleru v Astrachani. Gorkého matka ho vinila ze zapříčinění otcovy smrti, proto byl vychováván u despotického děda Kaširina. V roce 1879 osiřel úplně. Od té doby se musel živit samostatně, střídal různá zaměstnání – byl poslíčkem v obchodě, umývačem nádobí na volžském parníku, učedníkem v dílně malíře ikon, pracoval jako nakladač v přístavu, jako pekařský dělník apod. Od patnácti let se toulal po Rusku a vzdělával se jako samouk, v této době se aktivně zapojil do revolučního hnutí. Roku 1884, se neúspěšně pokoušel o přijetí na univerzitu v Kazani. Od podzimu 1885 do jara 1887 pracoval v Kazani v pekárně V. S. Semjonova. V roce 1887 se v Kazani pokusil o sebevraždu, tento pokus o sebevraždu později popsal v autobiografické povídce Případ z Makarova života. Roku 1888 pracoval u kaspických rybářů a poté pracoval jako železniční hlídač. V roce 1889 jel přes Tambov a Moskvu do svého rodiště k vojenskému odvodu, ale ze zdravotních důvodů byl vojenské služby trvale zproštěn. Poté byl zatčen pro styky s revolučními narodniky a po propuštění byl dán pod stálý policejní dozor, který skončil až roku 1902. Na jaře roku 1891 se opět vydal na cestu po Rusku, procestoval celé jižní Rusko, donské stepi, Ukrajinu, Besarábii, Krym a přes Kavkaz došel do Tbilisi, kde se na necelý rok usadil. Zde pracoval v železničních dílnách a v září 1892 v tbiliském listě Kavkaz uveřejnil svou první povídku Makar Čudra. Koncem roku 1892 se vrátil do Nižního Novgorodu, od roku 1895 žil v Samaře, kde pod pseudonymem Jegudijil Chlamida přispíval do Samarské gazety, v jejíž redakci se seznámil s Jekatěri...

Liane Moriarty (27)

Liane Moriarty je sestrou známé australské spisovatelky Jaclyn Moriarty . Hned po škole pracovala v reklamě a marketingu v nakladatelství. Rozjela vlastní firmu, začala pracovat na volné noze jako reklamní textař a získala inženýrský titul na Macquarie University v Sydney. Její první román Tři přání vyšel v roce 2004, následovaly další tři romány. Nyní žije v Sydney se svým manželem a dvěma dětmi. Pod pseudonymem Nicol Berry vydala několik románů a sérii knih pro děti, kterým se paradoxně dostalo většího úspěchu ve světě než doma v Austrálii.

Laura Joh Rowland (23)

Laura Joh Rowlandová vyrostla v Michiganu, kde vystudovala obory mikrobiologie a hygiena, v kteréžto branži pracovala na různých postech pro různé společnosti Nejdříve chtěla ve volném čase ilustrovat dětské knížky, a tak navštěvovala kurzy psaní, aby mohla ilustrovat svou vlastní knihu. Ale samotné psaní se jí zalíbilo natolik, že už u něj zůstala. Aby mohla se svou tvorbou prorazit na trhu, musela si najít téma, které tu ještě nebylo. A kombinací lásky ke klasickým detektivkám, kulturního dědictví svých asijských předků a nechuti k stylu vyšetřování založeném na různých forenzních analýzách a technických vymoženostech objevila Tokio 17. století. Město a čas, nezasažené západní civilizací, uzavřené samo pro sebe, kde se pro objasnění zločinu dá počítat jen se svědky, alibi, motivy a dedukcí. Hlavním hrdinou všech jejích zatím 11 knih je samuraj Sano Ičiró, vyšetřovatel odpovědný samotnému šógunovi. Nyní kromě psaní autorka dokončuje studium umění, stará se o své tři kočky a chodí na procházky se svým mužem Martym.

Karel Kumprecht (31)

Narozen 11.11.1888 v Poděbradech. Nakladatelský i časopisecký redaktor, jazykovědné práce, učebnice a slovníky ruštiny a němčiny.

Karel Fabián (25)

Karel Fabián, vlastním jménem Eduard Kirchberger , byl český spisovatel. Užíval též pseudonymy E. Kágé, F. Navrátil, Kg. z Lgb.. Psal detektivky, dobrodružné romány, knihy s protifašistickou tematikou a také sci-fi literaturu a knížky pro děti. Některé jeho práce se dočkaly filmového zpracování, podílel se na psaní jejich scénářů. Byl jediný syn úředního sluhy Zemědělské rady v Praze Františka Kirchbergera a jeho manželky Marie, rozené Císařové . Po maturitě na reálném gymnáziu v Křemencové ulici v Praze 2 studoval v letech 1933 – 1934 tři semestry na Právnické fakultě Karlovy univerzity, studium nedokončil. Narukoval dobrovolně na vojnu, absolvoval školu pro důstojníky v Nitře a sloužil u cyklistického pluku na Slovensku, v Levicích. Pak se vrátil do Prahy, v roce 1937 získal úřednické místo u pojišťovny Slavie. V únoru 1942 byl za rozšiřování ilegálního časopisu zatčen a odsouzen na osm let vězení; do konce války byl vězněn v káznici Straubing. Po osvobození Československa se odstěhoval do Liberce, kde pracoval v Legiobance jako úředník, roku 1946 zde byl zástupcem ředitele. Od roku 1947 byl vyšetřován, v dubnu 1948 dokonce obžalován pro chování ve vyšetřovací vazbě gestapa za německé okupace. V dubnu 1948 bylo obžalování zrušeno. Z Legiobanky byl propuštěn 28. února 1948, poté, co byl nalezen jeho dopis s antikomunistickými výroky. Následně mu byl oznámen zákaz publicistické činnosti. Dne 10. června 1948 ilegálně opustil Československo a odešel do Německa. V Německu se Karlu Fabiánovi nepodařilo vycestovat do Anglie a využil toho, že tehdejší president Klement Gottwald vyhlásil 19. června 1948 amnestii; 12. srpna 1948 se vrátil do Československa. Po návratu z emigrace nabídnul Karel Fabián své zkušenosti k propagandistickým účelům. Tak se dostal do styku se zpravodajským důstojníkem Bedřichem Pokorným, zástupcem velitele Státní bezpečnosti. Své zážitky z emigrace zpracoval v pr...

Josef Kořenský (28)

Josef Kořenský v Knize narozených Jozef Korzensky byl český cestovatel, pedagog a spisovatel. Narodil se jako druhé z pěti dětí v Sušně u Nových Benátek na Mladoboleslavsku do chudé zemědělské rodiny Václava Kořenského a Anny Kořenské-Krouské. Jeho sestry Anna a Marie později třicet let provozovaly proslulý hotel s evropskou kuchyní v Turecku, který Kořenský několikrát navštívil, ve stáří se obě staraly o bratrovu domácnost. Vystudoval reálku v Mladé Boleslavi, kde patřil k nejnadanějším žákům. Od malička měl vztah k zeměpisu a přírodopisu, což mu zůstalo na celý život. Během učitelských studií v Praze se v domě U Halánků seznámil s řadou cestovatelů, mimo jiné i se stejně starým Emilem Holubem, se kterým se doživotně přátelil. Jako nadšený přírodovědec působil též v pražském muzeu, kde asistoval Antonínu Fričovi. Zajímal se o geologii, mineralogii, paleontologii a entomologii. Svou učitelskou kariéru začal v Radnicích na Rokycansku v roce 1867 jako podučitel, od roku 1871 pokračoval jako učitel v Litomyšli, od roku 1874 již působil v Praze na Smíchově. V měšťanské dívčí škole učil sedmnáct let, v roce 1891 byl jmenován ředitelem. Praha poskytla Kořenskému kulturní a vzdělávací příležitosti, kterých maximálně využíval. Svou celoživotní cestovatelskou zálibu provozoval v době prázdnin a po odchodu do penze v roce 1908 jí mohl věnovat veškerý svůj čas. Nikdy se neoženil. Svou první větší cestu uskutečnil již během pobytu v Litomyšli, v roce 1872 navštívil Alpy. Následovaly další cesty po Evropě, na které se vydával téměř pravidelně. Kromě učitelských prázdnin měl také výhodu v tom, že ho finančně podporovali jednotlivci jako Vojta Náprstek, František Ringhoffer, ale i spolky jako byl Svatobor, spolu se smíchovskou městskou radou, školskými úřady, vídeňským ministerstvem kultu a vyučování a dalšími institucemi. Jejich členové i jednotlivci si totiž byli jisti, že Kořenského cesta přine...

Jiří Malásek (24)

Jiří Malásek byl významný český klavírista a skladatel, narozený 15. července 1927 v Praze. Proslavil se romantickou interpretací hudby a schopností vnést do svých klavírních výkonů emoce. Maláskova kariéra byla poznamenána jeho výjimečným klavírním talentem, díky němuž se stal jednou z nejvýraznějších osobností československé hudby 20. století. Specializoval se na lehkou vážnou hudbu a populární melodie, kterým často dodával sentimentální a nostalgický ráz, jenž rezonoval u posluchačů.

Jiří Fidler (30)

Jiří Fidler je český historik, spisovatel a překladatel odborné literatury. Pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu, přednášel na Univerzitě Palackého v Olomouci a Univerzitě Karlově v Praze. Zabývá se českými a evropskými vojenskými dějinami s důrazem na 20. století. Jiří Fidler vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci . V letech 1985 až 1991 působil jako asistent a odborný asistent tamtéž. Absolvoval postgraduální studium politologie v rámci programu TEMPUS , doktorské studium v oboru politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1991 až 2004 byl zaměstnancem Vojenského historického ústavu v Praze, kde působil jako vědecký pracovník, vědecký tajemník a vedoucí oddělení, od roku 1994 jako voják z povolání. Zároveň v letech 1995 až 2006 přednášel na katedře mezinárodních vztahů Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2004 až 2006 pracoval ve Vojenském ústředním archivu Praha a v letech 2007 až 2010 působil jako poradce na Úřadu vlády ČR.

Jaroslav Havlíček (22)

Jaroslav Havlíček byl český spisovatel. Řadí se mezi nejvýznamnější představitele domácí psychologické prózy. Narodil se dne 3. února 1896 v Jilemnici v domě čp. 54. Jeho otcem byl učitel Josef Havlíček a jeho matka Julie Havlíčková byla dcera nadlesního z okolí Chlumce nad Cidlinou. Jaroslav Havlíček vystudoval reálku v Jičíně . Poté absolvoval abiturientský kurs obchodní akademie v Chrudimi a začal studovat na ČVUT v Praze. Roku 1915 byl jako jednoroční dobrovolník odveden do první světové války, zúčastnil se bojů v Rusku, v Itálii a v roce 1919 na Slovensku. V roce 1919 obnovil vysokoškolská studia a začal v rámci praxe pracovat jako úředník v Živnostenské bance v Praze, kde již zůstal, zatímco studií zanechal. V roce 1921 se oženil s Marií Krausovou. Jeho synem byl surrealista a básník Zbyněk Havlíček a jeho synovcem básník Karel Šebek. Zemřel z fyzického vyčerpání v důsledku zánětu mozkových blan. Jeho literaturu ovlivnili písmáci a spiritisté, napsal několik románů, jejichž děj je zasazen do maloměsta na přelomu 19. a 20. stol. Popisuje tragické lidské osudy, degeneraci – téměř naturalisticky, až chladnokrevně, duševní stavy často velmi narušených lidí a extrémní situace. Byl skvělým vypravěčem. Některé jeho postavy vykazují velkou mravní a duševní sílu. Posmrtně byla z jeho díla sestavena a vydána řada povídkových souborů: Své povídky publikoval v mnoha časopisech: Lumír, Zvon a Národní listy. Podle námětů Jaroslava Havlíčka byly natočeny filmy : Roku 2015 bylo kompletní Havlíčkovo dílo digitalizováno a zpřístupněno online zdarma. Na projektu Havlíčkova Jilemnice se podílelo Město Jilemnice, Krkonošské muzeum a firma 2ebook.