Všichni Autoři a témata

Katarína Gillerová-Brezníková (26)

Slovenská ekonomka, středoškolská pedagožka, spisovatelka a publicistka.

Karel Vika (37)

Karel Vika se narodil 1. 12. 1875 v Sadské. Řemeslnický synek, původním jménem Houžvička, vystudoval kutnohorský učitelský ústav a působil několik let na venkovských školách, nejdéle v Benátkách nad Jizerou. V roce 1905, který z části prožil v Polsku, se stal redaktorem Besedy lidu a Světozoru, dvou časopisů nakladatele J. Otty. Karel Vika měl bystrý postřeh a hluboké pochopení pro sociální problémy. Kromě počátečních svazků vydával své knihy sám. Několik desítek Vikových knih vychází z učitelského, tuláckého, bohémského a posléze staropražského prostředí. Se svým bratrem Josefem Houžvicem napsali několik divadelních her. Zemřel 22. 8. 1941 v Praze ve věku 66 let. Od roku 1992 nese knihovna v Sadské jeho jméno - Městská knihovna Karla Viky.

Karel Vaněk (22)

Fejetonista a prozaik, za 1. svět. války poslán na rus. frontu. Své zážitky vylíčil ve vál. deníku Charašo, pan, da? Karel Vaněk se narodil 28. 3. 1887 v Kostelci nad Černými lesy v rodině kolářského mistra Josefa Vaňka jako pátý ze sedmi dětí. V Praze se vyučil se obchodním příručím a zpočátku se živil jako obchodní cestující. Posléze působil jako novinář v Rudém právu, v Pražském ilustrovaném zpravodaji, ve Večerním českém slově i v dalších listech. Uveřejněné povídky a fejetony vydával také knižně. Množstvím fejetonů, kursivek a drobných povídek se zasloužil o zlidovění literárního jazyka. Lehkým dobrosrdečným humorem člověka znalého lidové psychologie podává kaleidoskop denních záznamů a uplatňuje bohatství zkušeností v zájmu i o vážné otázky doby. Vaněk měl živý smysl sociální, měl i schopnost zachytit v postavě i v situaci všechnu směšnost, ale pod jeho smíchem cítíme těžký žal člověka, vědomého si těžkého lidského údělu. Takové jsou všechny jeho fejetony sebrané knižně: Střepiny , Čtvrt kila střepin , Třetí kniha střepin a výbor z pozůstalosti Poslední střepiny , kde je též náčrt nezpracovaného románu ´Rajzáci´ z prostředí obchodních cestujících. Všechno má u Vaňka kořeny v malých událostech. Na zdánlivé groteskností osudů malých lidí objevuje pak autor stopy jejich lidskosti. První Vaňkova práce, zápisky vojáka z let 1914–19 – Charašo, pan, da? jsou prací dokumentární, protože se v nich objevuje válka bez pathosu, ve špíně a hrůze i ve frázi. Tento deník z války a ruského zajetí je v jádře projevem protiválečným. Ráz čistě beletristický má humoristický román Kráva matky Ungrové . Smysl pro lidovou řeč tu Vaněk nad jiné osvědčil. Po smrti Jaroslava Haška dopsal na žádost nakladatele Adolfa Synka čtvrtý díl románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a pak pokračoval pátým a šestým dílem v líčení Švejkových osudů v ruském zajetí. Postava Švejka je t...

Jiří Zmožek (11)

Jiří Zmožek je český hudební skladatel a hudebník, známý svým přínosem pro českou populární hudební scénu. Během své kariéry se prosadil jako plodný skladatel, který spolupracoval s řadou českých umělců a podílel se na jejich albech i jednotlivých písních. Zmožkova tvorba často obsahuje melodické melodie, které rezonují s vnímavostí širokého publika, díky čemuž se stal respektovanou osobností hudebního průmyslu ve své zemi. Jeho schopnost vytvářet chytlavé melodie a zapamatovatelné texty mu zajistila trvalé místo v srdcích českých hudebních fanoušků.

Jiří Svetozar Kupka (25)

Jiří Svetozar Kupka byl český spisovatel, prozaik a scenárista. Narodil se v roce 1921 v rodině úředníka. Absolvoval v 1940 reálné gymnázium v Praze-Libni a v 1941 abiturientský kurz při Obchodní akademii v Praze na Vinohradech. V letech 1941 až 1945 pracoval jako obchodní referent u zemědělské firmy Selecta. Publikovat začal po konci druhé světové války a napsal řadu románů a televizních her o životě významných osobností české historie. Od roku 1946 se stal redaktorem časopisů vydávaných Ústřední radou družstev: Zemědělské družstevní noviny, Družstevní věstník, Spotřebitel a Nový svět. V letech 1950–1951 byl redaktorem kulturněpolitického měsíčníku Směna v nakladatelství Mladá fronta. V letech 1950–1959 byl filmovým dramaturgem v Československým státním filmu ; z toho však rok byl řidičem na stavbě Slapské přehrady. V této době vydal román z prostředí libeňských závodů Pražské jaro , v němž zobrazil budovatelské nadšení mládeže na počátku 50. let. Z brigády na stavbě Slapské přehrady vytěžil román Rušné dny , který se řadí k umělecky nejhodnotnějším budovatelským románům 50. let. Od října 1956 do května 1957 se s režisérem Jiřím Sequensem a kameramanem Rudolfem Miličem zúčastnil námořní cesty z Gdyně kolem Afriky na Dálný východ a Suezským průplavem zpět, kde natočili společně středometrážní dokumentární filmy „Muži na palubě“, „Hranice světadílů“ a „Země středu“ . V letech 1959–1970 byl vedoucím zahraničního oddělení Svazu československých spisovatelů. Roku 1970 začal pracovat jako topič v teplárně. Za pobytu v Německu v roce 1971 utrpěl těžký úraz s trvalými následky; čtyři roky byl v invalidním důchodu. Pak se stal spisovatelem z povolání. V roce 1977 vydal obsáhlý román Vzpoura, v němž zpracoval skutečnou událost, vzpouru rakousko-uherských válečných námořníků deseti národností v boce Kotorské, v jejímž čele stál přerovský rodák František Rasch. V 70. letech se...

Jiří Pilka (24)

Narozen v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu vystudoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze hudební vědu. Pro ilegální činnost ve skautském hnutí, zakázaném v době komunistické totality, byl odsouzen a zavřen na půl roku. Určitý čas pracoval jako pomocný dělník a řidič, později se stal archivářem Českého hudebního fondu, posléze dramaturgem hudebního vysílání Československé televize. V roce 1969 působil jako šéfredaktor tohoto vysílání, ale jako nestraník byl v roce 1972 propuštěn. Po určité době nezaměstnanosti se stal provozním pracovníkem komorního orchestru v Pardubicích, který byl veden dirigentem Liborem Peškem. 1977-1989 působil v hudebním oddělení Divadelního ústavu v Praze, v roce 1990 se stal znovu šéfredaktorem hudebního vysílání Československé televize. 1991-1992 zastával funkci ředitele Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK, 1992-1996 a 2000 byl ředitelem mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Vedle zaměstnání působil trvale v oboru kritiky, hudební publicistiky, napsal stovky hudebních programů pro rozhlas, scénáře pro televizi. Soustavně se věnuje hudební popularizaci, vydal 15 knih o hudbě.

Jiří Jelínek (35)

Český právní teoretik a vysokoškolský učitel v oblasti trestního práva. Je vedoucím katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a současně také vedoucím katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Je autorem publikací obsahujících poznámky k zákonům s výběrem judikatury, vysokoškolských učebnic trestního práva hmotného i procesního, jakož i odborných monografií a článků v tomto právním oboru. V roce 2006 se zapojil do odborné diskuse v rámci rekodifikace českého trestního práva hmotného.

Javory (11)

Czech folk group. Formed in 1974, led by Petr Ulrych. Backing band for Hana A Petr Ulrychovi. Line-up 2010: Hana Ulrychová , Petr Ulrych , Kateřina Štruncová , Dalibor Štrunc , Martin Adamus or Jakub Šimáně . Also performing as Javory Beat, with Jiří Kučerovský or Miloš Koubek , Ctibor Hliněnský or Antonín Julina Jr. , Michal Zpěvák and Antonín Mülhansl , Dan Kyzlink , Dušan Reichmann .

Jarmila Urbánková (27)

Jarmila Urbánková, provdaná Galandauerová byla česká překladatelka a lyrická básnířka. Jarmila Urbánková se narodila v Horních Vilémovicích na Třebíčsku v rodině českobratrského faráře Jaroslava Urbánka. Po gymnáziu v Třebíči a v Přerově, kam se v roce 1924 přestěhovala , vystudovala Filozofickou fakultu MU v Brně , studium ukončila roku 1935. Po studiích se začala živit jako překladatelka. V listopadu 1935 odjela na pět měsíců do Londýna, aby se zdokonalila v angličtině. Za necelý rok se provdala za právníka Maxe Galandauera, aktivního komunistu brněnské Levé fronty. Na začátku okupace byl její muž zatčen. Později zemřel v koncentračním táboře. Jejich syn Jan Galandauer je historik. Po skončení války pracovala v Praze na ministerstvu informací. Na jaře 1953 přešla do Státního nakladatelství dětské knihy, kde byla vedoucí redaktorkou. V roce 1955 se stala redaktorkou Literárních novin, odkud za dva roky odešla a nastoupila do Zrcadla kultury v Čs. rozhlasu. Od začátku 60. let se věnovala výhradně literární práci. První básně uveřejňovala v přerovském deníku Obzor pod pseudonymem Jurka Baranákov nebo Marina Kraftová. Přispívala do Listů pro umění a kritiku, Literárních novin, Rudého práva, Tvorby, Večerní Prahy, Literárního měsíčníku aj. Překládala především z angličtiny, francouzštiny, němčiny, bulharštiny a slovenštiny. Zaměřila se na autory, jako jsou A. J. Cronin, G. Hauptmann, J. Keats, P. B. Shelley. Také přebásnila Shakespearovy sonety. Za básnické a překladatelské dílo byla v roce 1976 oceněna titulem zasloužilá umělkyně.

Jana Štroblová (30)

Jana Štroblová je česká básnířka, prozaička, esejistka, autorka knížek pro děti a mládež a překladatelka z ruštiny i dalších jazyků. V letech 1954 až 1959 studovala obory čeština a ruština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následně pracovala ve Státním nakladatelství dětské knihy . Od roku 1990 do roku 1993 působila jako redaktorka literárního vysílání Československého rozhlasu. V roce 1994 začala spolupracovat s pražskou redakcí Rádia Svobodná Evropa. Za své básnické dílo obdržela v Bratislavě v roce 2011 Cenu Jána Smreka a v Praze Cenu Františka Hrubína . Překládala především z ruštiny a slovenštiny , podílela se však za jazykové spolupráce odborníků i na překladech arabské, čínské, tibetské maďarské poezie. Jádro její překladatelské práce tvoří překlady poezie Mariny Cvetajevové.

Jan Procházka (19)

Jan Procházka byl autorem společensky angažovaných próz s etickým akcentem, filmový scenárista a politický publicista. Je otcem spisovatelek Lenky a Ivy Procházkových. Jan procházka pocházel ze selského rodu, znalost vesnického prostředí měla význam i pro jeho tvorbu. Vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci, poté se stal vedoucím Státního statku mládeže na Bruntálsku. V roce 1950 byl Jan Procházka pracovníkem aparátu Čs. svazu mládeže, v roce 1959 dramaturgem, scénáristou a vedoucím skupiny Filmového studia Barrandov. Byl autorem a spoluautorem řady scénářů a námětům k filmům. Od mládí psal Jan Procházka do řady časopisů např. do Československého vojáka, Obrany lidu, Mladé fronty, Literárních novin aj. Fejetony z časopisu My vyšly v roce 1968 knižně pod názvem Politika pro každého. Publicistika Jana Procházky na přelomu 50. a 60. let prodělala rychlý vývoj od souhlasu s režimem, kdy byl členem ÚV ČSM a kandidátem ÚV KSČ, k jeho přímočaré kritice. V roce 1968 se stal jednou z předních osobností Pražského jara. Po sovětské okupaci Československa byl Jan Procházka mezi prvními autory, kteří byli prohlášeni za ineditní a brzy byl i sledován jako nepřítel státní moci.

Jakob Wassermann (25)

Jakob Wassermann byl německý romanopisec, básník a esejista židovského původu. Patřil k nejčtenějším autorům své doby, jeho literárními souputníky byli Thomas Mann a Arthur Schnitzler. Wassermannova tvorba se zabývá mystikou a etickými otázkami, odráží se v ní dobový vliv psychoanalýzy. Byl redaktorem časopisu Simplicissimus a divadelním recenzentem. V letech 1926 až 1933 byl členem Pruské akademie umění. Jeho román ze soudního prostředí Případ Mauricius zfilmoval v roce 1954 Julien Duvivier. Od roku 1993 se v jeho rodném Fürthu uděluje Literární cena Jakoba Wassermanna.

Ivo Jahelka (12)

Ivo Jahelka je český písničkář a právník, známý svými humornými a satirickými písněmi, které často obsahují prvky folku a country. Jeho hudební kariéra je poněkud netradiční, neboť své umělecké aktivity vyvažuje profesionální kariérou právníka. Jahelkova hudba často odráží jeho právnické vzdělání, vtipné texty si pohrávají se slovy a právními pojmy. V České republice si získal příznivce díky svému jedinečnému spojení hudby a komedie, které nachází odezvu u posluchačů, kteří oceňují jeho chytrý pohled na každodenní situace a společenské komentáře.

Ivan Bušek (30)

PhDr. Ivan Bušek. Autor matematických učebnic.

Isaac Bashevis Singer (23)

Isaac Bashevis Singer – 24. července 1991 Miami, USA) byl americký spisovatel polskožidovského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu . Singer se narodil pod jménem Jicchok Heršl Zinger jako syn chasidského rabína ve vesnici Leoncin nedaleko Varšavy. Jeho matka Batšeba byla také dcerou rabína; z jejího jména později Singer odvodil svůj přídomek Bashevis . Jeho starší bratr Israel Jošua Singer byl také spisovatel a byl prvním kdo jej výrazně ovlivnil v literární tvorbě. I jeho starší sestra Hinde Esther Singer byla spisovatelkou a stala se inspirací pro některé jeho literární postavy. V roce 1935, v době rostoucího antisemitismu v Evropě, Singer emigroval do Spojených států amerických, když odjel z Varšavy vlakem přes Německo do Cherbourgu, odkud odplul lodí přes Atlantský oceán. V Polsku zanechal svou ženu Ráchel a syna Izraela, kteří v roce 1936 odešli do Moskvy a o rok a půl později do Palestiny. Singer se usadil v New Yorku, kde se začal živit jako novinář v jidiš novinách Forvets. V roce 1940 se oženil s Almou Haimann, která předtím emigrovala z Německa. V roce 1943 získal občanství USA. Isaac Bashevis Singer byl proslulý tím, že odmítal jíst maso – vegetariánem byl 35 let svého života a často se toto téma objevovalo v jeho povídkách. V povídce Řezník napsal dokonce toto: „Ve vztahu ke zvířatům jsou všichni lidé nacisty. Pro zvířata je jejich život navždy Treblinkou.“ Singer tvořil téměř výhradně v jidiš; napsal řadu novel, knih pro děti, esejů a článků. Nejznámější jsou jeho povídkové knihy, z nichž řada vyšla v češtině. V jeho románech i povídkách se ukazuje těžký život židovského národa, jak v Polsku tak i po válce. V Polsku musejí bojovat s antisemitismem, po válce pak bojují s dědictvím šoa. Některé jeho povídky jsou plné židovské mytologie – především pak sbírka Korunka z peří, která je považo...

Irena Fabiánová (27)

Spoluautorka učebnice "Slabikář" pro 1. ročníka ZŠ.

Helena Růžičková (21)

Helena Růžičková, narozená jako Helena Málková , byla populární česká herečka. Původně vystudovaná zubní laborantka. Od dětství se pohybovala kolem divadla, např. v dětském baletu Národního divadla. Přes choreografku a jevištní techničku se nakonec dostala k divadelnímu herectví. Při zkouškách na DAMU, kam nikdy nebyla přijata, potkala svého manžela Jiřího Růžičku st., rovněž divadelního herce a později též pomocného režiséra na Barrandově. Na svatbě jí šla za svědka její velká kamarádka Jiřina Bohdalová. Vrcholem jejího divadelního umění byla role Hejtmanky v Gogolově Revizorovi. Z nepřeberného množství filmových rolí si ji diváci nejvíce pamatují jako Heduš v trilogii Homolkových a jako Škopkovou v trilogii Slunce, seno... V televizi zazářila v seriálu Vlak dětství a naděje. Odtud pochází i její legendární věta: „Na tragickej život jsem já pes!“ Další významnou, dramatickou roli vězeňkyně Helgy si zahrála po boku Ivany Chýlkové v seriálu Přítelkyně z domu smutku z roku 1992. Její doménou byl ale humor. Věnovala se estrádním vystoupením jako Duo Kix , zejména v dobách, kdy nesměla hrát ani na divadle, ve filmu, nebo v televizi. Spolu s novinářkou Marií Formáčkovou napsala několik knih o svém boji s rakovinou. Velmi často se spekuluje o jejích věšteckých schopnostech. Byla kartářka, ale této ativitě se začala vyhýbat . Posléze vykládala z kávové sedliny a dělala numerologii. Byla matkou herce Jiřího Růžičky ml., kterého přežila o téměř 5 let a s nímž hrála v několika oblíbených českých filmech a jezdila s ním s estrádním programem po republice. Helena Růžičková zemřela 4. ledna 2004 v plzeňské fakultní nemocnici ve věku 67 let po dvouletém boji s rakovinou. Její popel byl rozptýlen na Olšanských hřbitovech v Praze. Heleně Růžičkové dal režisér Jan Kačer příležitost v Gogolově Revizorovi, kde hrála hejtmanku po boku Pavla Landovského. Na tomto představení...

Golem (10)

Géza Včelička (31)

Géza Včelička, vlastním jménem Antonín Eduard Včelička , byl český levicový novinář, reportér, spisovatel , cestovatel, trampský organizátor a malíř. Géza Včelička byl druhým synem sklepníka Eduarda Včeličky a švadleny Marie, rozené Plassové . Svatba rodičů se konala v roce 1900, až po narození staršího bratra Ladislava . Ten se v roce 1919 utopil. Rodina se často stěhovala, trvale se zabydlel až v nábřežní chudinské čtvrti Na Františku, v blízkosti pražského Anežského kláštera. Místo se opakovaně objevovalo v jeho tvorbě. Na přání otce se vyučil číšníkem a pracoval v různých kavárnách. Po absolvování jednoroční obchodní školy pracoval 6 let jako praktikant a skladník v továrně na kovové zboží. V roce 1926 onemocněl plicní chorobou a po léčbě v sanatoriu se dále živil jen příležitostnou prací a jako redaktor. Géza Včelička se aktivně zapsal do historie předválečného trampského hnutí, kde patřil k levicovému křídlu. Zájem o jeho názory vzrostl až v době platnosti tzv. Kubátova zákona . Stejně jako trampové soustředění kolem Boba Hurikána i trampové levicového křídla Gézy Včeličky organizovali nezávisle protesty proti této vyhlášce. Mnohem více trampských osad tehdy vyjadřovalo podporu Včeličkovu křídlu. Přestože po roce 1948 začal být tramping pronásledován, Géza Včelička se nikdy nezřekl své trampské minulosti a nadále se k trampingu hlásil a tehdejší pronásledování trampingu těžce nesl. V roce 1964 svolal tiskovou konferenci, kde opět zdůraznil svou příslušnost k hodnotám trampingu, obhajoval tramping a vyzval zástupce tisku o prostor pro tramping. Je velmi pravděpodobné, že přispěl k tolerantnějšímu přístupu státních složek k trampingu. V letech 1928 cestoval do Bulharska a ...

Gaston Leroux (26)

Gaston Louis Alfred Leroux byl francouzský spisovatel, dramatik a novinář. Narodil se v Paříži, mládí prožil v Normandii a roku 1886 získal titul bakaláře na lyceu v Caen. Poté se přestěhoval do Paříže a přihlásil se ke studiu práv. Studium dokončil roku 1889 a stal se advokátem. Když zdědil téměř milion franků, prohýřil celé své dědictví v alkoholu a v hazardním hrách. Proto začal pracovat jako reportér a divadelní kritik pro L‘Echo de Paris a od roku 1890 se stal novinářem na plný úvazek. V letech 1894 až 1906 procestoval Evropu, Asii a Afriku jako zpravodaj deníku Le Mattin, kterému také podával zprávy o revoluci v Rusku v roce 1905. Svůj první román napsal již v roce 1903, ale teprve od roku 1907 se začal psaní věnovat výhradně. Většina jeho děl vyšla nejprve na pokračování v novinách a časopisech . Svým románem Tajemství žlutého pokoje , ve kterém vytvořil postavu novináře a detektiva-amatéra Josepha Rouletabilla, se stal jedním ze zakladatelů detektivní literatury. Některými svými příběhy, plnými převleků a hrůzných a tajuplných zápletek, zapůsobil na surrealisty. Šlo zejména o jeho neslavnější román Fantom opery z roku 1910 nebo o knihu Stroj na vraždění . V roce 1919 založil společně s Arthurem Bernèdem vlastní společnost Société des Cinéromans, která se zabývala natáčením filmů. Zemřel na akutní infekci močových cest. Filmové adaptace Fantoma opery jsou uvedeny v článku týkajícího se tohoto románu.

František Michálek Bartoš (36)

František Michálek Bartoš, křtěný František Josef Vincenc byl český historik, archivář a vysokoškolský pedagog. Po vzoru svého učitele Václava Novotného nalezl uplatnění na poli dějin husitství, kde navázal na Rudolfa Urbánka, a naopak platil za největšího oponenta pojetí husitství, jak ho zastával Josef Pekař. Jeho dílo se vyznačuje širokým záběrem, ale někdy jistou nedůsledností a nesystematičností. Od roku 1931 působil jako profesor českých dějin na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké, po roce 1950 na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Od 8. ledna 1930 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk, 9. dubna 1946 se stal řádným členem České akademie věd a umění. Byl členem i zahraničních učených společností: American Medieval Academy , Royal Historical Society . Narodil se 5. dubna 1889 jako František Bartoš v Rychnově nad Kněžnou v katolické rodině c. k. okresního hejtmana. Po smrti otce v roce 1894 se rodina odstěhovala Turnova, kde Bartoš navštěvoval obecní školu. Ministroval v kostele, četl s nadšením životy svatých, chtěl se stát misionářem a skončit smrtí mučednickou. V době hilsneriády ztropil spolu s kamarády výtržnost židovskému obchodníkovi. V roce 1900 začal studovat na gymnáziu v Mladé Boleslavi, v roce 1905 odešel do Prahy a byl přijat do sexty gymnázia na Vinohradech. V Praze nastal zásadní zlom v jeho smýšlení. Z Mladé Boleslavi odcházel jako věřící katolík s přáním bojovat proti Masarykovi na obranu církve. Na vinohradském gymnáziu se však záhy stal vášnivým masarykovcem. Přestal věřit v posvátnost evangelií a ztratil i víru v božství Ježíše Krista; matrikovým katolíkem však ještě formálně zůstal. Po maturitě v roce 1908 studoval na Karlově univerzitě obor zeměpis–historie u Jaroslava Golla, Kamila Krofty a Václ...

František Emmert (28)

František Emmert je spisovatel a autor literatury faktu o moderních dějinách. František Emmert se narodil v roce 1974 v Brně v rodině hudebního skladatele a profesora JAMU Františka Gregora Emmerta. Rodina otce pochází z města Weiden v Bavorsku, rodina matky z Teplic v Čechách. Předkové z otcovy strany pracovali po generace jako skláři na německé straně Šumavy. Matka pochází z rodiny živnostníků původem z Prahy, kteří před rokem 1948 vlastnili v Teplicích rodinné cukrářství. Dědeček z matčiny strany byl za druhé světové války účastníkem francouzského protinacistického odboje jako člen skupiny Organisation de résistance de l'armée ve městě Montbard. Po absolvování gymnázia František Emmert studoval nejprve historii a religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, později vystudoval práva. V roce 2011 získal titul JUDr. na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a později také vědeckou hodnost Ph.D. na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1992 až 2006 pracoval jako novinář, publicista a knižní redaktor. Prošel Českým rozhlasem, deníky Rovnost, Právo a ZN noviny/Slovo a Českou tiskovou kanceláří . V letech 2009-2011 byl tiskovým mluvčím Nejvyššího správního soudu v Brně. Od roku 2013 působí jako vědeckovýzkumný pracovník na Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. V letech 2014 a 2015 vyučoval na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2020 působí na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Psaní knih se věnuje od roku 2001. První dvě beletristická díla mu vyšla v letech 2003 a 2004. Prosadil se však až literaturou faktu o moderních českých dějinách. V roce 2005 mu nakladatelství Vyšehrad vydalo první knížku z řady literatury faktu Češi ve wehrmachtu, která se brzy dočkala několika dotisků a vzbudila ohlas u čtenářů i odborné veřejnosti. Následovaly výpravné publikace – nazvané jako muzea v knize – přehledně mapující klíčové historické ...

Frank Sinatra (34)

Frank Sinatra byl americký zpěvák, herec a producent, který je jedním z nejprodávanějších hudebních umělců všech dob a prodal více než 150 milionů desek po celém světě. Sinatra se narodil 12. prosince 1915 v Hobokenu ve státě New Jersey a proslavil se ve 40. letech 20. století poté, co v roce 1943 podepsal smlouvu s nahrávací společností Columbia Records. Jeho kariéra se vyznačovala hladkým, charismatickým hlasem a schopností předávat emoce prostřednictvím své hudby. Poté, co se zpočátku proslavil jako člen orchestrů Harryho Jamese a Tommyho Dorseyho, se stal úspěšným sólovým umělcem.

Frank M Robinson (13)

Autor především technothrilerů a sci-fi románů se narodil v Chicagu, za II. světové války narukoval k námořnictvu, po válce absolvoval vysokoškolské studium v oboru fyzika. Opětovně narukoval k vojenskému námořnictvu, sloužil v Korei. Od roku 1973 se už plně věnoval literární tvorbě. Některé ze svých knih napsal společně s Thomasem N. Scortiou.

Eva Zábojová (25)

Doktorát z filozofie získala přes obor - angličtina. Podílela se na učebnicích angličtiny.

Drahomíra Kettnerová (31)

Učebnice němčiny.

Carole Mortimer (37)

je jednou z nejznámějších spisovatelek nakladatelství Mills & Boon. Čtenářky její hrdiny milují a tak není divu, že se již prodalo přes čtyřicet miliónů výtisků jejích knížek. Sa¬ma o sobě říká: „Narodila jsem se v Anglii jako nejmladší ze tří dětí. Psát jsem začala v roce 1978 a napsala jsem již více než 100 knih. Mám čtyři syny, Matthewa, Joshua, Timothyho a Petera. Kromě nich mám ještě dogu jménem Merlyn. Se svým manželem Peterem máme krásný vztah - jsme přátelé i milenci, což je pravděpodobně nejlepší recept na skvělé manželství.“ zdroj: LETNÍ LÁSKY

Bohumil Vurm (26)

Bohumil Vurm, narozen v roce 1952 v Praze. Mezi jeho dlouhodobé zájmy patří studium záhad evropské historie a problematika tarotu. Věnuje se studiu tajných organizací a zasvětitelských škol a jejich souvislosti s rosenkruciánskými ideály. Klíčovou postavou jeho zájmu je nizozemský malíř Hieronymus Bosch. Publikace: Tajné dějiny Evropy, Tajné dějiny Prahy, Rudolf II. a jeho Praha atd. Je také spoluautorem a vydavatelem Nová encyklopedie českého a moravského vína.

Bohumil Lipert (34)

Zemřel 2005. Autor detektivních a kriminálních příběhů.

Zdeněk Němeček (27)

Narozen 19. 2. 1894 v Josefově, zemřel 5. 7. 1957 v Mnichově v Německu. Československý legionář, diplomat, v letech druhé světové války knihovník, působil v protifašitickém odboji. Prozaik, autor cestopisů. Od roku 1948 žil v emigraci, pracoval v newyorské rozhlasové stanici Svobodná Evropa.

Zdeněk Matěj Kuděj (30)

Zdeněk Matěj Kuděj, vlastním jménem Zdenek Marian Kuděj , byl český novinář, cestovatel, překladatel a spisovatel. Byl přítelem Jaroslava Haška. Zdenek Marian Kuděj se narodil se v rodině stavebního inženýra na stavbě železnice Jana Kuděje a jeho manželky Boženy, rozené Fibigrové. Studium na gymnáziu v Příbrami nedokončil. Pracoval jako lékárnický praktikant v Pacově a Sadské, pak se rozhodl cestovat. V roce 1903 vyhrál v Hamburku lodní lístek a odjel do USA, kde pracoval jako dělník, laborant, umývač nádobí, zemědělec, plavčík, kovboj i zlatokop, jako tramp procestoval část USA a Kanady. Po návratu pracoval v Praze jako zednický přidavač a své zážitky začal literárně zpracovávat – brzy se stal členem svobodomyslné pražské bohémy a přítelem spisovatele Jaroslava Haška, malíře Josefa Lady a dalších. V roce 1912 podnikl cestu do Ruska , poté se s Haškem a jinými toulal po Čechách. Do 1. světové války narukoval až v roce 1917, ale brzy byl z armády propuštěn pro předstíranou duševní chorobu. Po válce byl několik měsíců – jedinkrát v životě – zaměstnán, poté se věnoval volné novinářské, literární a překladatelské činnosti. Ve 20. letech 20. století žil několik let na Podkarpatské Rusi, od let druhé světové války si oblíbil Českomoravskou vrchovinu a žil v kraji kolem Lipnice a Ledče nad Sázavou, kde patřil k rázovitým a všeobecně známým postavičkám. Roku 1952 se přestěhoval do Litomyšle, kde 8. srpna 1955 zemřel a je tam i pohřben. Z Kudějova díla jsou dodnes cenné jeho reportážní črty a fejetony z cest a jeho vzpomínky na přítele Haška a dění kolem něj; úspěšné byly i jeho humoristické a parodické prózy. Zážitky ze svých cest vepsal do řady povídek a reportáží, které vycházely jak v USA, tak především po jeho návratu v Česku. Podle mnoha dobových svědectví Hašek jeho přátelství zneužíval. Kuděj překládal z angličtiny, např. ...

Władysław Stanisław Reymont (26)

Władysław Stanisław Reymont byl polský prozaik, člen hnutí Mladé Polsko, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1924. Władysław Stanisław Reymont, vlastním jménem Władysław Stanisław Rejment, se narodil roku 1867 . Pocházel ze skrovných poměrů, byl jedním ze sedmi dětí venkovského varhaníka. Pokoušel se studovat na gymnáziu v Čenstochové, v letech 1880-1884 se vyučil krejčím ve Varšavě, odkud byl nakonec policejně vykázán. Po krátkém pobytu u otce odešel z domova a živil se jako železničář, dělník a herec kočovné společnosti, byl i novicem v klášteře. Ze své rodné oblasti, spravované tehdy carským Ruskem, odešel roku 1893 opět do Varšavy a v neustálém boji o udržení holé existence se pokoušel o literární zpracování svých bohatých, často velice neutěšených životních zkušeností. Podmínky, ve kterých psal svá první díla, byly strašné. Jak sám píše: „Noci jsem trávil v místnosti tak chladné, že jsem psal zabalený do kožešiny s kalamářem pod lampou, aby inkoust nezamrzl“. Ve Varšavě psal například v kostele, protože tam bylo teplo. Jeho těžkou hmotnou situaci postupně zlepšily výtěžky z literární a reportérské činnosti, takže roku 1894 mohl navštívit Londýn. Brzy se v literatuře prosadil svou houževnatou prací, silou barvitého vidění a svým pozorovacím talentem a stal se společně se Stefanem Żeromskim a Gabrielou Zapolskou nejvýznamnějším představitelem uměleckého hnutí Mladé Polsko . Roku 1899 byl zraněn při železničním neštěstí, obdržel odškodnění a stálá renta, vyplácená železniční společností, mu umožnila léčení v Itálii a cestu do Francie. Po první světové válce se usadil na vlastním statečku v obci Kołaczkowo u Wrześni . Roku 1920 navštívil polské kolonie v USA. Jako znalec selského a venkovského prostředí zachytil v řadě s...

William Makepeace Thackeray (30)

William Makepeace Thackeray byl anglický romanopisec a žurnalista. Za jeho stěžejní dílo je považován román Jarmark marnosti , který satiricky zobrazoval britskou společnost 19. století. Thackeray se narodil v Kalkatě v Indii, kde jeho otec Richmond Thackeray pracoval pro britskou Východoindickou společnost. Ve věku 5 let Williama poslali jeho rodiče zpět do Anglie, kde se mu mělo dostat odpovídajícího vzdělání. Studium začal ve školách v Southamptonu a Chiswiku, dále v Charterhouse School a konečně na Trinity College v Cambridgi, odkud odešel bez dosažení akademického titulu v roce 1830. Po nějaké době, kterou strávil cestami po kontinentě , se vrátil do Londýna, kde chtěl studovat právo. Ve věku 21 let ovšem zdědil dostatečně velké množství peněz, které mu mohlo zajistit pohodlnou existenci do konce života a tak studia opět zanechal. Začal se věnovat investicím, podpoře různých periodik , studoval v Paříži umění . 20. srpna 1836 se oženil s Isabellou Gethin Shaw, se kterou měl 3 dcery . V roce 1840 se u Isabelly projevila duševní choroba, přinejmenším jednou se pokusila o sebevraždu, do konce svého dlouhého života zůstala nemocná. Od roku 1837 žila rodina opět v Londýně, kde Thackeray pracoval jako novinář, publikoval v časopise Fraser’s . O něco později začal publikovat i v časopise Punch. Finanční zajištění a určité stálé místo v novinářském světě mu přinesla série satirických článků v Punchi, které později vyšly pod názvem The Book of Snobs . V Punchi vyšla v letech 1847-48 i jeho dnes asi nejznámější práce Vanity Fair. V roce 1851 se rozešel s redaktory časopisu Punch a v roce 1859 se stal editorem nově založeného Cornhill Magazine. William Makepiece Thackeray zemřel v roce 1863 v důsledku srdečního záchvatu, jeho pohřbu s...

Vlasta Rejtharová (28)

Autorka francouzsko-českých slovníků, příručky francouzštiny pro vědecké pracovníky a příručky psané angličtiny.

Vladimír Mináč (36)

Vladimír Mináč byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990-1992 za slovenské komunisty . Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu. Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník . V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život. V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 1956–1974 se profesionálně věnoval literární tvorbě. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968. V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický. V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém p...

Vladimír Klevis (26)

Vladimír Klevis je prozaik, autor povídek a novel. Vladimír Klevis se narodil v rodině lesního inženýra, který byl v době krize často bez práce. Matka, vyučená modistka, zůstala po narození syna v domácnosti. Dětství prožil Vladimír v Dobrušce, válečná léta v Berlíně a poválečná léta v Josefově. Gymnázium navštěvoval v Jaroměři. Po přestěhování rodiny do Mariánských Lázní, ukončil studium maturitou v Plané. Poté učil na jednotřídkách v pohraničí a dálkově studoval pedagogickou školu. Studia však nedokončil, změnil zaměstnání a pracoval od roku 1958 v knižním obchodě v Plzni. V roce 1961 odešel do Prahy, kde získal místo kulturního redaktora v Zemědělských novinách, později v redakci Světa práce a v Literárním měsíčníku. Od roku 1979 působil Vladimír Klevis jako dramaturg na Barrandově, později jako šéfredaktor časopisu Pionýr.

Sophie Kinsella (31)

Madeleine Wickhamová, rodným jménem Madeleine Townley je britská novinářka a spisovatelka. Většina jejích knih je napsána pod pseudonymem Sophie Kinsella. Známá je především pro svou sérii knih Báječné nakupování a propagací tzv. shopaholiků, lidí závislých na nakupování. Narodila se v Londýně. Studovala na Putney High School a Sherborne School for Girls. Studovala také hudbu na New College v Oxfordu, ale po prvním roce se přehlásila na obor politika, filozofie a ekonomie . Nejdříve pracovala jako finanční žurnalistka, pak se ale začala orientovat na svět fikce. Během práce finanční novinářky, ve svých 24 letech, napsala svou první knihu. Kniha The Tennis Party byla kritiky i veřejností hodnocena velmi pozitivně a byla okamžitě rozprodána. Madeleine publikovala dalších 6 knih jako Madeleine Wickham: A Desirable Residence , Swimming Pool Sunday , The Gatecrasher , The Wedding Girl , Cocktails for Three a Sleeping Arrangements . Její první román pod pseudonymem Sophie Kinsella byl předložen jejímu stávajícímu nakladateli anonymně a byl nadšeně přijat. Poprvé odhalila svou pravou identitu až když byl v prosinci v roce 2005 vydán román Can You Keep a Secret? . Proslula sérií románů o bláznivých příhodách Becky Bloomwoodové, finanční žurnalistce, která nezvládá vlastní finance, ale miluje nakupování a dostává se do řady groteskních situací. Série má zatím šest dílů a zaměřuje se na Beckyinu posedlost nakupováním a jejím dopadem na její soukromý život. První dvě knihy byly použity pro napsání scénáře k filmu Báječný svět shopaholiků a do kin se dostaly v roce 2009 s Islou Fisherovou jako americkou Becky a Hughem Dancym jako Lukem Brandonem. Jako Sophie také napsala 5 knih stojících mimo sérii shopaholi...

Slávka Poberová (21)

Slávka Poberová, dívčím jménem Jaroslava Vojtěchová , je česká prozaička, redaktorka, překladatelka z angličtiny a nakladatelka. Slávka Poberová vystudovala dějepis a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1960-1965. Po absolutoriu nastoupila jako tisková referentka v hudební agentuře Pragokoncert, kde zůstala do roku 1968. Přešla do Čs. ústředí knižní kultury, po jeho zrušení v roce 1969 se stala redaktorkou a posléze vedoucí kulturní rubriky Světa práce. Od roku 1979 působila jako vedoucí redaktorka beletrie v nakladatelství Olympia, kde se stala r. 1992 zástupkyní šéfredaktora a v roce 1996 šéfredaktorkou. V roce 1968-1970 absolvovala na Fakultě žurnalistiky UK postgraduální studium zaměřené na nakladatelskou činnost, v roce 1980 tam získala za práci Počátky českého ženského hnutí v tisku doktorát filozofie. Od roku 1963 publikovala v kulturním zpravodajství Čs. rozhlasu, psala divadelní recenze do Středočeského vysílání, pak přidávala další noviny a časopisy , v 80. letech spolupracovala s rozhlasovým Kolotočem. Upravovala různé knihy mnoha autorů, ke kterým ji vázaly vzpomínky z dětství, např. E. H. Porterová Pollyanna či Paul d´Ivoi Tajemný doktor . Začala překládat z angličtiny nejdřív jako spolupracovnice Jiřího Pobera, potom samostatně , ale brzy dala přednost vlastní prozaické práci. Debutovala v roce 1974 Životy na schovávanou , vyd. Mladá fronta. V roce 1978 vyšly Zlodějky vody, vyd. Čs. spisovatel, v roce 1982 Případ pro veverku v kole, vyd. Práce, v roce 1983 Jablko od stromu, vyd. Olympia, v roce 1985 Žirafka, vyd. Olympia, v roce 1989 Čekatelky, vyd. Práce a v roc...

Rostislav Vojkovský (44)

Rostislav Vojkovský je kronikář frýdecko-mítecké obce Dobrá. V rámci Dobré je významným občanem - dlouhodobě se podílí na pracích propagující obec, organizuje výstavy archiválií, sepsal a vydal knihu „U nás v Dobré“. Specializuje se na sepisování monografií obcí na Frýdecko-Místecku, Třinecku a Jablunkovsku, které se týkají jejich historie.Zároveň se mu, ale daří odklánět od suché formy vědecké monografie, ale hezkou a poutavou formou přivádí lidi k historii. Např. kniha "U nás v Dobré" je uspořádaná do třech sekcí pod názvy Lidé, Domy a Události. Sekce Lidé je o spolcích a o dění v Dobré. Sekci Domy představuje procházka Dobrou a historický místopis. Sekce je Události začíná v době třicetileté války - z doby, ze které už máme i nějaké příběhy.

Publius Ovidius Naso (7)

Peter Nagy (14)

Peter Nagy je významný slovenský zpěvák, skladatel a hudebník, známý svým významným přínosem pro slovenskou hudební scénu. Narodil se 9. dubna 1959 ve východoslovenském Prešově a výraznou osobností se stal v 80. letech 20. století. Jeho kariéra začala účastí ve skupině Indigo, která byla základem jeho raného úspěchu. Jako sólový umělec se Peter Nagy dočkal bohaté kariéry a vydal řadu alb, která měla u posluchačů velký ohlas.

Penny Jordan (41)

Penny Jordanová se vlastním jménem jmenuje Penelope Jones Halsallová a narodila se 24. listopadu 1946 v anglickém Prestonu. Její rodiče měli celkem tři děti, Penny má tedy ještě bratra Anthonyho a sestru Prudence. Odmalička ráda četla a vymýšlela si příběhy – nejprve pohádky pro svoji mladší sestru a později, to jí bylo pouhých 11 let, se zamilovala do romantických příběhů. Profesionální spisovatelkou je od 70. let, kdy jí vyšly čtyři historické romance, publikované pod pseudonymem Caroline Courtneyová. Později vydávala své knihy pod dalšími pseudonymy – Melinda Wrightová a Lydia Hitchcocková - a v současné době publikuje historické romance pod dívčím jménem své matky Annie Grovesová. Před několika lety ovdověla a nyní žije v Nantwichi v hrabství Cheshire se svým psem a kočkou. Píše v kuchyni a ráda ve svém domě přivítá své četné přátele. Tato vynikající, světově proslulá vypravěčka romantických příběhů bohužel podlehla poslední den roku 2011 rakovině.

Patrick Taylor (26)

Irský lékař a autor humorných knih o dvou irských venkovských doktorech Fingalovi O’Reillym a Barrym Lavertym. Narodil se a vyrostl v severoirském Bangoru. Po ukončení studií odjel do Kanady, kde pracoval přes třicet let. Nyní žije na ostrově Saltsprings v Britské Kolumbii.

Oldřich Kosek (16)

Knihy kuchařských předpisů, také autor detektivek.

Miroslav Bedřich Böhnel (30)

Miroslav Bedřich Böhnel, vlastním jménem Bedřich Böhnel , byl český spisovatel, povoláním středoškolský profesor. Narodil se v rodině likvidátora Krakovské pojišťovny v Brně Bedřicha Böhnela a jeho manželky Anny, rozené Schifferové . Pokřtěn byl Bedřich Antonín Eduard. Byl mladší ze dvou bratrů. Po smrti otce se matka roku 1896 se svými syny přestěhovala do Prahy. Maturoval v roce 1905 na gymnáziu na Královských Vinohradech v Hálkově ulici. Následně vystudoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde v roce 1910 získal doktorát obhájením práce Prameny k historickému kalendáři Daniela Adama z Veleslavína. Po studiích pracoval jako středoškolský profesor v Praze, Chrudimi a Písku, od roku 1912 znovu v Praze. Během studií o prázdninách i po ukončení studia často cestoval po Evropě. Pedagogickou kariéru ukončil na reálce v Praze II. v roce 1941, kdy odešel nuceně do výslužby. Po osvobození se krátce k pedagogické praxi vrátil, ze zdravotních důvodů odešel definitivně do důchodu v lednu 1946. Dne 23. srpna 1913 se v Rudolfově oženil s Růženou , rozenou Kržovou . Manželé Böhnelovi žili na Královských Vinohradech . Manželčin rodný kraj inspiroval Bedřicha Böhnela k historickým pracím. Hlavní inspirací díla mu byl pražský a studentský život. V románech ze studentského prostředí se věnoval především sexuálním problémům mladých lidí, jako byla mravní a erotická krize způsobená koedukovaným vyučováním. Ve své době byl úspěšným spisovatelem, oceňovaným čtenáři, kritiky i pedagogy, jeho romány vycházely opakovaně. Publikoval pod jménem M. B. Böhnel. Byl členem Moravského kola spisovatelů. Publikoval v řadě deníků a časopisů, např. Zlatá Praha, Salon a dalších....

Miloš Urban (24)

Miloš Urban Miloš Svačina) je český spisovatel, překladatel a redaktor. Pochází z dvojčat. Vystudoval moderní filologii na katedrách anglistiky a nordistiky na Filosofické fakultě UK v Praze , v letech 1992–2000 pracoval jako redaktor v nakladatelství Mladá fronta, od roku 2001 v nakladatelství Argo, kde rok zastával funkci šéfredaktora. Vydal 13 románů, několik novel a sbírku povídek; jeho knihy byly přeloženy do němčiny, španělštiny, nizozemštiny, maďarštiny, ruštiny a italštiny. Napsal také divadelní hry a několik povídek otištěných v různých časopisech a v povídkových knihách nakladatelství Listen. V rozmezí let 2002 až 2006 napsal 10 povídek. Polovina z nich byla publikována v knihách z edice Česká povídka nakladatelství Listen. Běloruska, ve které vystupují i postavy z Urbanových románů Stín katedrály a Santiniho jazyk, vyšla ve výboru Schůzky s tajemstvím , povídka Pražské Jezulátko, která byla napsána anglicky a do češtiny ji převedla Lenka Urbanová, vyšla v knize Panna nebo netvor , Rozhovor se ženou středního věku v Možná mi porozumíš , Smrtečka v Už tě nemiluju a Štědrá noc baronky z Erbannu ve knize Zabij mě líp . Povídka Občina vyšla v 8. čísle časopisu Host v roce 2002, povídka Faun 24. května 2002 v Magazínu Hospodářských novin a o dva roky později také knižně v Antologii nové české literatury 1995-2004 . Rozhlasová stanice Český rozhlas Plzeň a Český rozhlas 3 - Vltava vysílala povídku Vlasy. Jmenovaných osm povídek bylo doplněno dalšími dvěma a po autorských úpravách dohromady vydáno v souboru Mrtvý holky , který vyšel ve třech různých podobách . O Vánocích 2009 vyšla v Magazínu Hospo...

Martin Kukučín (31)

Martin Kukučín byl slovenský spisovatel-prozaik, dramatik a publicista. Byl nejvýznamnějším představitelem slovenského literárního realismu, zakladatelem moderní slovenské prózy. Narodil se v sedlácké rodině jako syn Jána Bencúra Juriša a Zuzany Bencúrové, rozené Paškové. Měl dva bratry a jednu sestru. Vzdělání získal na slovenském gymnáziu v Revúci, Martině a v Banské Bystrici, gymnázium navštěvoval v Kežmarku a dokončil v Šoproni. Chtěl se přihlásit na teologickou fakultu v Bratislavě, ale kvůli protislovenské atmosféře, která na fakultě vládla, se nakonec rozhodl pro studium na lékařské fakultě v Praze. Po ukončení školy a absolvování praxe v Bratislavě, Innsbrucku a ve Vídni se neúspěšně pokoušel o zaměstnání na Slovensku, proto se přihlásil na souběh a v roce 1893 dostal místo obecního lékaře v obci Selca na ostrově Brač . Spolu s lékařskou ordinací si zde zřídil i lékárnu a stal se aktivním členem a později i předsedou čtenářského a kulturního spolku „Hrvatski Sastanak“. V letech 1896-1897 se pokusil vrátit na Slovensko, ale ani tento pokus se mu nevydařil. V roce 1904 se oženil s Pericou Didolićovou. V roku 1908 odjeli do Jižní Ameriky, kde se usadili v Punta Arenas v Chile, v místě, kde se usadilo mnoho chorvatských vystěhovalců. V letech 1922-1924 žil opět na Slovensku, v letech 1924-1925 zase většinou v Chorvatsku. V roce 1925 se ještě jednou vrátil nakrátko do Jižní Ameriky, aby uspořádal svoje majetkové záležitosti, a na jaře 1926 se definitivně vrátil i se svojí nemocnou manželkou do lázní Lipik v Jugoslávii, kde nakonec i v nedaleké nemocnici zemřel. Pochován byl dočasně v Záhřebu, v roce 1928 byly jeho tělesné ostatky převezeny do Martina na slovenský Národní hřbitov, kde ho pochovali dne 29. října 1928. Svoji literární tvorbu zahájil v roce 1883 povídkou „Na hradskej ceste“. Zpočátku se věnoval hlavně psaní povídek a nov...

Marek Řeháček (28)

Marek Řeháček je český vlastivědný badatel, spisovatel, publicista, rozhlasový pracovník a právník ve veřejné správě. Řeháček se narodil v Liberci, ale svá gymnaziální studia absolvoval ve Frýdlantě. Následně pak pokračoval na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Mezi roky 2000 a 2002 působil v mezinárodním uskupení Euroregion Nisa, který sdružuje lokality na pomezí České republiky, Německa a Polska v okolí Frýdlantského a Šluknovského výběžku. Řeháček též prodával v libereckém knihkupectví. Do listopadu roku 2010 celkem osm let působil coby tajemník na magistrátě města Liberec. Místo se rozhodl se změnou politického vedení města opustit a od počátku roku 2011 zastává stejnou pozici na radnici v Jablonci nad Nisou. Pro Český rozhlas Liberec připravuje pořad Křížem krajem.. Žije v Liberci se svou ženou Zuzanou a synem Janem. První literární pokusy vydal v polovině 90. let 20. století. Jeho literárním vzorem je liberecký spisovatel Miloslav Nevrlý, díky jehož knize o Jizerských horách začal sám psát. Od počátku své tvorby spolupracuje s kreslířem Petrem Ferdyšem Poldou. Spolu například publikovali sérii knih Libereckých zajímavostí. Je autorem celé řady článků, vlastivědných knih a turistických průvodců. Napsal texty pro přibližně 40 publikací. Na některých spolupracuje s fotografem Janem Pikousem, s nímž tvoří turistické průvodce po krajině Severních Čech. V roce 2015 vytvořil spolu s Poldou a Pikousem volné tvůrčí trio Liberečtí knihotvůrci, jejichž tvorbu nazvali Toulavé čtení. Spolupracoval s ČT na několika dílech pořadu Toulavá kamera. Je dlouholetým aktivním členem Jizersko-ještědského horského spolku. Výběr z díla:

Luděk J Dobroruka (23)

RNDr. Ing. Luděk Jindřich Dobroruka, význačný český zoolog a světově uznávaný znalec především v oboru systematiky stonožek a afrických antilop, patřil k dalším výrazným osobnostem, které v letech spojily svůj osud s pražskou zoo. Narodil se 20. 10. 1933, zemřel 4. července 2004. V letech 1951 až 1956 studoval na Přírodovědecké fakultě UK, kde také obhájil doktorát. V letech 1973 až 1978 studoval Agronomickou fakultu VŠZ v Praze, kde získal titul inženýra. Zabýval se zvláště systematickou zoologií bezobratlých živočichů i obratlovců a později rovněž etologií. Původně se věnoval studiu stonožek a stonožek , a to nejen v evropském, ale i světovém měřítku. Zabýval se výzkumem stonožek Mohelské stepi, stonožek Olomouckého kraje a dalších oblastí Československé republiky. Popsal řadu druhů stonožek ze sběrů z tehdejšího Belgického Konga, z Batumi a Tbilisi, Čadu, Formózy, ze střední Afriky, Iráku, Řecka, Kréty, Brazílie a dalších zemí. Určoval stonožky pro mnohá světová muzea. Rovněž se zabýval studiem pavouků čeledi skákavkovitých z Řecka, Indie a dalších zemí. Podílel se na publikaci Klíč zvířeny ČSR z roku 1959, kde zpracoval drobnušky třídy stonožkovců. V roce 1961 vydal publikaci „Hundertfüssler “ v ediční řadě Die Neue Brehm-Bücherei. O stonožkách a stonoženkách publikoval desítky drobnějších vědeckých prací. V roce 1956, po ukončení vysokoškolských studií na Přírodovědecké fakultě UK, krátký čas pracoval v Národním muzeu v Praze v oddělení bezobratlých a téhož roku pak nastoupil jako asistent – kurátor do pražské zoologické zahrady. V Zoo Praha působil především na úseku kopytníků, nejprve od roku 1956 do roku 1972 a pak po přerušení opět v letech 1975 až 1982. Věnoval se studiu kopytníků, ale také primátů i dalších skupin savců, a zvláště pak systematice levhartů. O levhartech publikoval v letech 1962 až 1972 řadu vědeckých prací, například v Zeischrift für Säugetierkunde, Der Zoologischer G...

Libor Sváček (40)

Narozen 1967 v Českém Krumlově. Fotograf. V roce 1992 založil vlastní studio EXPHO a od té doby se profesionálně věnuje fotografii. Lákají ho především extrémní podmínky a technicky náročné úkoly, a tak si oblíbil i leteckou fotografii, která od počátku provází jeho tvorbu.

Karel Sklenář (16)

Karel Sklenář je český archeolog a popularizátor vědy. Karel Sklenář v letech 1956–1961 studoval archeologii na Filosofické fakultě University Karlovy. V roce 1970 získal titul PhDr. Od roku 1963 do roku 1967 působil v Okresním muzeu Mělník . Od roku 1965 pracoval v oddělení prehistorie a protohistorie Národního muzea. V období 1990–1997 byl ředitelem Historického muzea Národního muzea. V letech 1968–1981 a znovu od roku 2002 přednášel muzeologii pro archeology na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od původního zaměření na paleolit a mezolit, postupně přesouvá zájem na muzeologii, hlavně však na dějiny archeologie a rehabilitaci starých výzkumů pomocí archivních a sbírkových dokladů. Významné je jeho působení v Československé společnosti archeologické při Československé akademii věd – je dlouholetým redaktorem Zpráv ČSSA/ČAS). Působí jako předseda oborové komise muzejních archeologů při Asociaci muzeí a galerií. V letech 1990–1997 redigoval Sborník Národního muzea A-Historie. Připravil řadu muzejních expozic nebo na jejich tvorbě participoval. Je autorem řady odborných studií a popularizačních publikací o české i evropské archeologii a jejích dějinách. Mnohé z nich vyšly také v zahraničí.

Joanne Harris (34)

Joanne Michèle Sylvie Harrisová, v nepřechýlené formě Harris, je britská spisovatelka. Joanne Harrisová se narodila v roce 1964 v Barnsley v Yorkshiru. Její matka pochází z Francie a otec je Angličan. Studovala moderní a středověké jazyky na St. Catharine’s College v Cambridgi. Věnovala se zaměstnáním jako např.: rocková hudebnice, bylinkářka, nebo účetní. Žádná z těchto činností ji nenaplňovala, tak se nakonec patnáct let věnovala povolání učitelky francouzštiny na chlapecké škole v Leedsu. Během této doby vydala tři romány: Ďáblovo sémě , Spi, bledá setřičko a Čokoláda . Začala se plně věnovat psaní a sepsala dalších osm knih: Ostružinové víno , Pět dílků pomeranče , Slaná vůně přílivu , Svatí blázni , Gentlemani a hráči , Krysařovy střevíce , Znamení run , Modrá je barva vraždy a Jiné světy, jiní lidé . Za spolupráce s kuchařkou Fran Warde sepsala dvě kuchařské knihy. Její knihy byly vydány ve více než čtyřiceti zemích. V roce 2004 byla Harrisová nominována na cenu Whitbread Novel of the Year Award a v roce 2005 na cenu Orange prize. Ve volném čase hraje na basovou kytaru ve skupině, která byla založena v jejích šestnácti letech. Věnuje se také studiu staré severštiny. Žije v Yorkshiru se svým manželem a dcerou Anouchkou.

Jiří Hanibal (25)

Jiří Hanibal je český spisovatel, scenárista a režisér. Své dětství a mládí strávil v rodném Táboře, zde také v roce 1948 odmaturoval. V letech 1948–1953 studoval na pražské FAMU. V československém filmu začínal nejprve jakožto asistent režie a pomocný režisér s Vojtěchem Jasným, Karlem Kachyňou, Zbyňkem Brynychem a Martinem Fričem. Do roku 1959 působil také jako odborný asistent na FAMU, poté pracoval až do roku 1991, kdy odešel do důchodu, ve filmovém studiu Barrandov. Nyní působí coby literát na volné noze.

Jan Klecanda (37)

Jan Klecanda byl český učitel, spisovatel a novinář. V letech 1883-1887 působil jako ředitel české matiční školy v Teplicích. Po návratu do Prahy založil časopis Vyšehrad s přílohou Svatvečer , zaměřený na poučení a zábavu venkovských čtenářů, a otiskoval v něm své literární práce. Pořádal poučné a agitační přednášky, angažoval se v mladočeské straně, pomáhal organizovat spolky na podporu české menšiny v pohraničí. Jeho tvorba, převážně zachycující mezilidské vztahy na vesnici, sociální a národnostní boje dělníků a život vojáků základní služby se vyznačuje silnou výchovnou a vlasteneckou tendencí a má charakter lidové četby bez vyšších uměleckých ambicí; oceňovaná byla ale také např. jeho kronika rusko-japonské války z r. 1905. Současníci si ho vážili pro obětavou drobnou práci ve prospěch národa; za zásluhy byl pohřben na vyšehradském Slavíně. Narodil se 5. března 1855 v Praze jako syn rukavičkáře Antonína Klecandy původem z Jistebnice a jeho manželky Antonie rozené Pichlerové . Chodil do obecné školy u sv. Jindřicha a pak na hlavní školu Budeč. Vyšší reálku absolvoval v 15 letech, poté studoval čtyři roky na polytechnice. Ještě během studia pracoval u stavitele Martina, kdysi rovněž literárně činného . Roku 1875 byl odveden do armády, kde ho brzy zaměstnali jako učitele češtiny, krasopisu a kreslení na kadetní škole v Linci. Po zrušení této školy pak pro armádu pracoval jako kreslič ve Vídni a Klosterneuburgu a spolupracoval při vydávání Technického reglementu pro c. k. technické sbory. Roku 1878 nebo 1879 se vrátil do Prahy a stal se prozatímním učitelem na Smíchově. Složil zkoušky pro školy obecné a měšťanské. V březnu 1882 získal místo na škole u sv. Jiljí. Roku 1883 byl jmenován řídícím učitelem obecné školy Ústřední matice školské v Teplicích. Ve volném čase se věnoval organizaci české menšiny. Neúnavně obj...

Jan Galandauer (21)

Jan Galandauer je český historik zaměřený na období přelomu 19. a 20. století v habsburské monarchii a Československu. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde později též přednášel. Do roku 1966 byl vědeckým pracovníkem Muzea Klementa Gottwalda, poté až do roku 1990 působil v Ústavu dějin socialismu, resp. Ústavu marxismu-leninismu. Pro léta 1990–2002 se jeho působištěm stal Historický ústav Armády ČR – Památník odboje. Byl členem redakčních rad periodik Husitský Tábor a Historie a vojenství. V "Rudém Právu" dne 14. září 1987 vyšel jeho obsáhlý článek k padesátému výročí úmrtí prvního prezidenta republiky T.G. Masaryka s fotografií Masaryka a Gorkého, za jejich prázdninového pobytu na ostrově Capri. Předmětem jeho specializace jsou politické dějiny pozdní habsburské monarchie, okolnosti vzniku Československa a odboj za první světové války. Kromě toho se věnuje problematice historických tradic. Nemalou část jeho díla představují biografie a početná je jeho popularizační tvorba v rámci žánru literatury faktu. V anketě časopisu Dějiny a současnost o nejlepší historickou knihu zvítězila v roce 2002 jeho publikace o bitvě u Zborova. Jeho matkou byla básnířka Jarmila Urbánková.

Jan Čáka (19)

Jan Čáka byl český výtvarník, spisovatel a skaut. Ve svém grafickém a literárním díle zachycoval minulost a současnost Příbrami a okolí. Zabýval se rovněž kulturním místopisem Brd a Povltaví a osobou Karla Hynka Máchy. Narodil se v Praze, rodiče se vrátili do Příbrami v roce 1941. Čákovi předkové však žili na Březových Horách, které tehdy nebyly součástí Příbrami, nýbrž samostatným městem, již na začátku 19. století. V roce 1943 začal studovat Veřejnou obchodní školu v Příbrami, po jejím uzavření o rok později byl nasazen na práci na příbramském nádraží. Po skončení války školu dokončil a do roku 1948 pracoval v Obchodním družstvu Plzeň. V červnu téhož roku složil přijímací zkoušku do druhého ročníku Státní grafické školy v Křižovnické ulici v Praze se zaměřením na obor užitá grafika a knižní ilustrace. Studoval u profesora Jaroslava Vodrážky a později u profesora Petra Dillingera. Po absolvování školy a vykonání základní vojenské služby nastoupil roku 1953 jako kartograf u národního podniku Jáchymovské doly v Příbrami, později přejmenovaném na Uranové doly Příbram. V té době se již intenzivně věnoval grafické práci. Roku 1967 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců. Od tohoto roku působil ve svobodném povolání s výjimkou krátkého období let 1968–1969, kdy pracoval na částečný úvazek v Hornickém muzeu v Příbrami. Od mládí působil Čáka ve skautském hnutí. Angažoval se v něm i v době jeho krátkodobého obnovení v roce 1968. Jeho příručka Junácká symbolika byla v roce 1970 dána do stoupy. Za účast na ilegálních skautských akcích byl Čáka za normalizace sledován Státní bezpečností. Měl proto potíže s publikováním. Existenční problémy řešil grafickými pracemi do sborníků ze sympozií Hornická Příbram ve vědě a technice. Překážky v publikačních možnostech pro Čáku ukončil rok 1989. V roce 2008 byl oceněn medailí za rozvoj Středočeského kraje, roku 2009 byl j...

Ivan Broz (27)

Ivan Brož byl český diplomat, překladatel, publicista a spisovatel literatury faktu. Jako agent StB poprvé evidován coby externí přednášející VAAZ v Brně pod krycím jménem VLTAVA . Před rokem 1989 psal také politicky zaměřené knihy, úvahy, brožury aj., které byly volně dostupné nebo pro tzv. vnitřní potřebu, např. pro vojáky, učitele atd. Později byl dlouholetým spolupracovníkem Haló novin.

Fiona Watt (32)

Autorka knih pro děti zaměřené na výtvarné umění a ruční práce.

Eric Lambert (22)

Eric Lambert byl anglo-australský spisovatel. Narodil se v Londýně, jeho rodiče se brzy přestěhovali do Austrálie, kde prožil své mládí. Za druhé světové války bojoval jako dobrovolník australské armády na Středním východě a později na japonské frontě. Byl zajat a dostal se do japonského zajateckého tábora Čangi. Byl členem Komunistické strany Austrálie.

Day Leclaire (40)

Day Leclaireová žije se svou rodinou v lůně přímořského lesa na malém ostrůvku při pobřeží Severní Karoliny. Je to oblast častých bouří a neustálých výpadků elektrického proudu, příjemné klima, skvělé podmínky pro rybaření a panenská příroda jsou však pro ně prý naprosto dostatečnou kompenzací. Jedním z jejich prvních přírůstků do rodiny po přestěhování na ostrůvek Hatteras byl kocour jménem Chlupáč, který nedávno objevil, že nejpříjemnějším místečkem, kde se můžete stočit do klubíčka a chvíli si zdřímnout, je něčí klín. A Dayin syn opravdu nemluvil pravdu, když nazval svého křečka "kočičí svačinou". Její manžel je obchodník a hodně času tráví na cestách a Day ho často doprovází. Aby mohla psát, bere si s sebou laptop. Na otázku, které místo považuje na světě za nejromantičtější, odpovídá: " Manželova odpověď je vždy "ložnice" a já bych dodala ještě San Francisco, protože je to město, kde jsme se potkali a zamilovali se do sebe." Zájem o knížky se u Day objevil již v ranném dětství. "Byly jsme v rodině čtyři děti a jednou v zimě jsme museli zůstat doma ze školy, protože jsme se tam kvůli počasí nedostali," říká o sobě Day. "A tak nám maminka snesla všechny knížky, které jsme doma měli." Přestože o spisovatelské kariéře Day snila už na střední škole, vystudovala antropologii na Kalifornské Univerzitě v Berkeley. "Chtěla jsem se stát světoznámou antropoložkou. Ale jen do chvíle, kdy jsem poprvé odjela na výzkumy do terénu a musela se obejít bez takových samozřejmostí jako je tekoucí voda nebo toalety. A tak jsem se raději zaměřila na spisovatelskou kariéru," vysvětluje své začátky Day. K jejím oblíběným knížkám patří příběhy Harryho Pottera od J. K. Rowlingové a také trilogie Pán prstenů od J. R. R. Tolkiena. Začínajícím spisovatelům by doporučila, aby vždy psali srdcem a svými city - a aby si věřili. " Čtenáři hned poznají, když píšete o něčem, o čem nejste přesvědčeni," říká....