Výpis všech autorů

František Buriánek

František Buriánek byl český literární historik a kritik. Narodil se v Rokycanech, po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech v roce 1936 studoval v letech 1936–1939 a 1945–1946 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a francouzštinu . V letech 1939–1942 byl vězněn v rámci akce „17. listopad 1939“ v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Za účast v národním odboji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Po válce pracoval nejdříve jako dělník, po ukončení studia na knihovnické škole v Praze v letech 1946–1950 jako knihovník v Úřadu předsednictva vlády. V roce 1947 vstoupil do KSČ. V letech 1950–1955 byl zaměstnán jako knihovník, později jako vedoucí kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky, od roku 1950 externě vyučoval na FF UK, habilitoval se v roce 1955 prací Bezruč – Toman – Gellner –Šrámek, profesorem novodobé české literatury byl jmenován roku 1961. Titul CSc. získal v roce 1957 monografií Petr Bezruč, titul DrSc. v roce 1969 prací Generace buřičů. Katedru české a slovenské literatury vedl v období 1956–1972, proděkanem byl v letech 1960–1963. Na počátku tzv. normalizace byl vyškrtnut z KSČ , ale setrval jako profesor na katedře české a slovenské literatury a literární vědy FF UK. V roce 1981 odešel do důchodu. Literární kritiky publikoval v různých novinách a časopisech, například v Rudém právu, v Tvorbě, v Literárních novinách, odborné práce pak zvláště v České literatuře, Českém jazyku a literatuře. Redigoval měsíčník Impuls. Jako editor se podílel na vydání několika knih, například Česká poesie, 1951; J. Hora: Výbor z básní, 1954; F. Gellner: Má píseň ze sna budívá, 1955; V. Dyk: Opustíš-li mne, nezahynu, 1956; Patnáct májů (sb. z české a slovenské poezie 1945–1960, 1960; Čítanka českého myšlení o literatuře, 1976 Zabýval se českou literaturou 20. století, zvláštní pozornost věnoval české poezii...

Egon Bondy

Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer , byl český básník, prozaik a filosof, výrazný inspirátor českého undergroundu. Jeho otec byl plukovníkem československé armády. V roce 1947 Zbyněk Fišer, budoucí Egon Bondy, přerušil studium na gymnáziu a vydal se na cestu bohémského života bez stálého pracovního poměru. Jako zapálený marxista vstoupil v roce 1947 do KSČ, ale po únoru 1948 z KSČ vystoupil. Jak napsal ve vzpomínkové knize Prvních deset let , žil počátkem 50. let „zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho“ . Stálý pracovní poměr neměl, „živil“ se i žebrotou a drobnými krádežemi. Koncem 40. let se poznal s Karlem Teigem a Závišem Kalandrou a navázal přátelství s básníkem Ivem Vodseďálkem, nonkonformní literátkou Janou Krejcarovou, později s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem a spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Boudník brzy odhalil, že Fišer cituje cizí myšlenky a vydává je za vlastní a není schopen posoudit nejjednodušší realitu. V dopisech Mikuláši Medkovi o něm hovoří jako o hysterikovi a samolibém primitivovi. V dubnu 1952 se s ním rozešel. Medek Fišera nesnášel. V jeho denících je zmiňován pouze slovy "byl tu Fišer, hrozně blbý", "velký vztek na Fišera", "ať psi sežerou jeho zdechlinu" Podle Teigeho tvořil Fišer s Krejcarovou polochoromyslnou dvojici, která patří do blázince. S Janou Krejcarovou navázal též intimní vztah a v roce 1949 s ní připravil surrealistický sborník Židovská jména, který obsahoval 15 textů. Každý z přispívajících si zvolil židovský pseudonym, též na protest proti antisemitskému zabarvení vykonstruovaných procesů v Sovětském svazu i v Československu. Od tohoto okamžiku Zbyněk Fišer začal užívat jméno Egon Bondy. V následujících letech psal básně, snil o světové revoluci i o snadném zbohat...

Božena Benešová

Božena Benešová, roz. Zapletalová, byla moravská básnířka a spisovatelka. Větší část svého mládí prožila v Uherském Hradišti a Napajedlích, kde se i vdala. V roce 1908 se přestěhovala do Prahy. Její rodiče byli Roman Zapletal a Bertha Zapletalová-Kostelniková. Za manžela si vzala r. 1896 Josefa Beneše, se kterým se r. 1912 rozvedli; zůstali spolu až do jeho smrti r. 1933. Jejím prastrýcem byl moravskoslezský vrchní státní zástupce František Zapletal z Luběnova . Velký vliv na ni mělo přátelství s Růženou Svobodovou. Pomohla jí z rezignované melancholie v době po svatbě a podporovala ji jako spisovatelku. Bohatě korespondovaly, Svobodová ji navštívila na Moravě, společně cestovaly do Itálie . Přátelství trvalo až do smrti Růženy Svobodové v roce 1920. Svobodová vyžadovala po Benešové kázeň a každodenní práci s literaturou, nutila ji dokončovat práci. Seznámila ji s F. X. Šaldou. Na druhou cestu do Itálie v r. 1907 se vydaly Svobodová s Benešovou spolu s Josefem Svatoplukem Macharem. V roce 1907 a 1908 redigovala Benešová přílohu Ženské revui Žena v umění. Tato zkušenost jí otevřela dveře k pozdější spolupráci s jinými časopisy, např. Masarykovou Naší dobou. V této situaci se r. 1908 rodina rozhodla přestěhovat do Prahy. Během válečných let 1914–1918 dokončila knihy povídek Myšky a Kruté mládí a začala pracovat na dosud největším literárním díle, románu Člověk. Roku 1926 začala pracovat v YWCE jako tajemnice německého kroužku, knihovnice, vedoucí letního tábora ap. Práce byla do určité míry východiskem z finanční nouze, dívky z klubovny YWCA si ji velmi oblíbily a utvořily kroužek „Dívky Boženy Benešové“. Později, když byla nemocná, jim diktovala poslední pokračování Dona Pabla, Dona Pedra a Věry Lukášové. Od 24. května 1932 byla řádnou členkou České akademie věd a umění. Zemřela 8. dubna 1936 ve svém dejvickém bytě v S...

Jiřina Bohdalová

Jiřina Bohdalová je česká herečka. Narodila se do rodiny truhláře Františka Bohdala a jeho manželky Marie, rozené Brunnerové. Matka pracovala jako služebná a věnovala se ochotnickému divadlu. Otec byl v roce 1954 odsouzen na 15 let odnětí svobody za napomáhání k velezradě, když pomáhal někdejšímu ministru Ladislavovi Karlovi Feierabendovi k emigraci. Ve Valdické věznici strávil 7 let a v roce 2016 obdržel in memoriam od ministerstva obrany osvědčení o účasti na protikomunistickém odboji. Po obecné škole v Praze-Žižkově absolvovala dívčí reálné gymnázium a po maturitě v roce 1949 nastoupila na tři roky jako učitelka na základní škole v Ostravě. Od dětských let ji lákalo divadlo; vliv mělo matčino působení v ochotnickém divadelním souboru, přihláška do baletní školy a také do filmového komparsu. Ve svých šesti letech zažila svůj filmový debut v němém filmu Pižla a Žižla na cestách ; další dětské role potom ve filmech Zlatý člověk a Madla zpívá Evropě . Přihlásila se na Divadelní fakultu Akademie múzických umění , ale přijata byla až na třetí pokus. Studium z rodinných důvodů krátce přerušila a po návratu DAMU řádně absolvovala a ukončila rolí v absolventském představení Josefina. Divadelní kariéru začínala po boku Jana Wericha v Divadle ABC a posléze v Městských divadlech pražských. Právě kvůli osobě Jana Wericha kontaktovala Jiřinu Bohdalovou Státní bezpečnost, Bohdalová však informace o Werichovi odmítla předávat. Přesto Státní bezpečnost Bohdalovou od konce 50. let vedla jako agentku a teprve až roku 2004 soud konstatoval, že byla ve svazcích StB vedena neoprávněně. V letech 1967–2004 byla členkou Divadla na Vinohradech. V srpnu 1968 emigrovala mladší sestra Jaroslava Henzelová i s rodinou do Rakouska a pak do Švédska. V roce 1970 Jiřina Bohdalová svědčila na svatbě spisovatele Pavla Kohouta a scenáristky Jeleny Mašínové. Z těchto důvodů pak v polovině 70. let dostávala méně rolí ve filmech...

Holly Black

Holly Blacková se narodila 10. listopadu 1971. Je to americká spisovatelka a editorka. Její nejznámější prací je patrně Kronika rodu Spiderwicků, která se stala velmi oblíbenou u dětí napříč státy, mj. i díky kresbám ilustrátora Tonyho DiTerlizzi. Žije s manželem v městečku Amherts v americkém státě Massachusetts. Kronika rodu Spiderwicků byla zfilmována, celovečerní rodinný snímek spatřil světlo světa v roce 2008. Kniha byla též předělána do formátu videohry. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Holly Black na anglické Wikipedii.

Jaroslav Boček

Jaroslav Boček byl český redaktor, spisovatel, scenárista, dramaturg, publicista a filmař. Po absolvování střední školy se dostal na Akademii múzických umění FAMU v Praze, kde si zvolil obory filmové vědy a dramaturgie. V roce 1956 v Praze promoval a nastoupil do Filmového studia Barrandov jako pomocný dramaturg. V letech 1957 až 1966 pracoval jako redaktor časopisů Kultura a Kulturní tvorba, kde měl na starosti filmovou tvorbu. Pak změnil místo, roku 1967 se stal vědeckým pracovníkem Filmového ústavu a začal natáčet dokumentární a animované filmy. Vydržel zde pět let. V roce 1972 místo odborného pracovníka Čs. filmového ústavu musel z politických důvodů opustit. V letech 1972 až 1990 byl ve svobodném povolání. Přednášel na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V období let 1990 – 1992 zastával funkci ředitele Filmového ústavu a v letech 1992 – 1993, už v důchodových letech, místo šéfredaktora deníku Svobodné slovo, v letech 1993-1997 byl komentátorem deníku Právo. . Od roku 1993 působil v redakci deníku Právo. Do důchodu odešel v roce 1997. První román s prvky fantazie mu cenzura v roce 1969 zakázala, dočkal se jeho vydání až roku 1992. Také další knihy obsahují prvky sci-fi literatury. Napsal několik povídek pro různé antologie a časopisy včetně dětských. Několik prací bylo historických, další o filmové práci i jiných tématech.

Country Beat Jiřího Brabce

Country Beat Jiřího Brabce byla významná československá country a folková skupina, která měla vliv zejména v 60. a 70. letech 20. století. Skupinu vedl Jiří Brabec, výrazná osobnost československé country scény. Byli známí svou fúzí tradiční country hudby s prvky českého folku, čímž vytvořili jedinečný zvuk, který rezonoval u posluchačů v jejich vlasti i mimo ni. Během své kariéry Country Beat Jiřího Brabce spolupracovali s různými umělci a přispěli k popularizaci country hudby v Československu. V žánru české country hudby zanechali trvalý odkaz a ovlivnili řadu umělců a kapel, které následovaly.

Vitalij Valentinovič Bianki

Vitalij Valentinovič Bianki se narodil 12. února 1894 v Petrohradě v rodině významného ruského biologa. Prostředí, které jej od dětství obklopovalo, vzbudilo v něm trvalý zájem o ruskou přírodu. Léta strávená ve škole a na univerzitě - vystudoval přírodovědeckou fakultu petrohradské univerzity - tento zájem ještě prohloubila a rozšířila. Už jako chlapec propadl Bianki lovecké vášni, a jako jinoch a student biologie proto poznal rolníky, lesníky, navázal styky se starými lovci losů i medvědů, s lidmi, kteří obdivuhodně dobře znali složitý život v lese. Účastnil se výzkumných výprav, podnikl první cesty po Uralu a Altaji, krátce působil ve škole a potom ve vlastivědném muzeu - a to vše mu pomohlo nashromáždit si poznatky, vzory, zkrátka materiál k budoucí práci. A když na konci roku 1922 v Leningradě vznikl při knihovně dětské literatury Pedagogického ústavu předškolní výchovy kroužek spisovatelů pro děti, přišel tam i V. Bianki. Zde předčítal své první přírodovědecké povídky a tím vlastně začal svou literární činnost. První knížku pro děti \"Domečky v lese\" vydal v roce 1924. Za více než 30 lety své literární činnosti napsal V. V. Bianki na 300 pohádek, povídek a novel. Nejznámější jsou jeho \"Lesní noviny\", které v roce 1961 vyšly v 10. vydání . Je to jakýsi kalendář přírody pro samostatná pozorování během celého roku. I mladý čtenář, jenž si otevře dílo Vitalije Valentinoviče Biankiho, se mnoho dozví. Naučí se pozorovat domácí přírodu, stane se jejím pečlivým ochráncem. Zamiluje si ji. Autorovy knihy mu v tom pomohou. V. V. Bianki zemřel 9. června 1959. Jeho žákem byl další autor knih o přírodě, Nikolaj Sladkov.

Richard Bach

Richard David Bach je americký spisovatel. Je znám především bestsellerem Jonathan Livingston Racek z roku 1972 a filmem, který byl na jeho námět natočen. V jeho knihách se také objevuje jeho obliba letectví a dokonce i létání v metafoře. Letectví je jeho koníčkem od 17 let. V roce 1955 navštěvoval Long Beach State College. Je autorem několika beletristických i faktických prací, včetně Jonathana Livingstona Racka , Iluze , Jediného a Out of My Mind . Většina jeho děl je částečně autobiografická a používá aktuální nebo vysněné téma nějaké události jeho života, skrze kterou může ilustrovat svou filosofii. Ve svých knihách udržuje konzistentní filozofii: Naše pravá přirozenost není ohraničena prostorem ani časem, jsme vyjádřením bytí, skutečně se nerodíme ani neumíráme a vstupujeme do tohoto světa dojmů a podob, abychom se bavili, učili, sdíleli zkušenosti s těmi, na kterých nám záleží, zkoumali a především učili, jak milovat a milovat znovu.

Johannes von Buttlar

Ivan Broz

Ivan Brož byl český diplomat, překladatel, publicista a spisovatel literatury faktu. Jako agent StB poprvé evidován coby externí přednášející VAAZ v Brně pod krycím jménem VLTAVA . Před rokem 1989 psal také politicky zaměřené knihy, úvahy, brožury aj., které byly volně dostupné nebo pro tzv. vnitřní potřebu, např. pro vojáky, učitele atd. Později byl dlouholetým spolupracovníkem Haló novin.

Bohuš Balajka

Bohuš Balajka , občanským jménem Bohumil Balajka, byl český literární historik, kritik a prozaik. Otec Bohuše Balajky byl původně rolník, ale prožil dvacet pět let v USA, kde pracoval jako pivovarský dělník. Bohuš Balajka vyrůstal v Prštném u Zlína, což zobrazil v autobiografickém díle Už se tam nevrátím .... Vzpomíná na dětství v rodném Valašsku v poklidném ovzduší první republiky, které symbolicky končí mobilizací. V letech 1934 až 1938 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a poté na reálném gymnáziu ve Zlíně . Rok pracoval na okresním úřadě ve Zlíně. Následně byl až do dubna 1945 totálně nasazen na práci v koksovně v Ostravě. Maturitní zkoušku mohl složit až po druhé světové válce. V rozmezí let 1945 až 1950 studoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1946 absolvoval stipendijní pobyt v Polsku. V roce 1948 se oženil s Anettou Heczkovou, s níž měl jednoho syna ). Studium zakončil doktorátem ze slovanské filologie. Později pracoval v antikvariátu jako odborný katalogizátor starých tisků, potom jako redaktor ve Státním pedagogickém nakladatelství . V roce 1968 se stal členem Klubu angažovaných nestraníků . Když byl nucen odejít po prověrkách v roce 1972 ze SPN, pracoval tři roky jako korektor v tiskárně. Poté působil jako metodik Ústředního domu pionýrů a mládeže. Od roku 1985 byl v důchodu. Již během svých gymnazijních studií publikoval ve sborníku „Mladá Morava“ a v časopise pro katolickou mládež „Dorost“ . Po druhé světové válce se aktivně účastnil literárního života: přispíval do „Lidové demokracie“ a „Kritického mě...

Jan Burian

19. 3. 1929 Hlohovec klasický filolog a historik, překladatel z latiny a starověké řečtiny V letech 1948-52 vystudoval latinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde pak 1953-64 působil jako asistent a odborný asistent na katedře věd o antickém starověku, 1969 se stal docentem. V letech 1964-70 byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu Československé akademie věd, 1970-90 vedoucím vědeckým pracovníkem Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská Československé akademie věd. Od 1991 přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde byl 1994 byl jmenován profesorem, a od 1995 také na Fakultě humanistiky Trnavské univerzity. Zabývá se dějinami antického Říma, se zvláštním zřetelem na císařské období , ale i obecnými dějinami starověku . Je autorem monografií , spoluautorem populárně naučné knihy Záhadní Etruskové , autorsky se podílel na Dějinách pravěku a starověku . Překládá antická historická díla z latiny a řečtiny, zpravidla ve spolupráci s Bohumilou Mouchovou.

Petr Broža

Petr Broža má za sebou rozsáhlou publikační činnost. Ve společnosti Computer Press působil jako redaktor a šéfredaktor časopisů Computer, Osobní finance, MobilMania.cz a AutoRevue.cz. Na svém kontě má řadu knižních bestsellerů, mimo jiné 333 tipů a triků pro vypalování CD a DVD.

Karel Bartuška

Karel Bartuška byl pedagog fyziky a autor učebnic. Karel Bartuška absolvoval v roce 1955 Matematicko-fyzikální fakultu a posléze nastoupil jako učitel na střední školu, ze které se později stalo Gymnázium Nad Štolou v Praze 7, kde zůstal učit celý svůj profesní život. Na této škole byl 40 let předsedou předmětové komise pro fyziku a správcem fyzikálních sbírek. Je autorem řady odborných knih, publikoval odborné články v časopisech, byl členem redakční rady časopisu Matematika a fyzika ve škole a časopisu Věda, technika a my, pracoval na MŠMT jako člen poradního sboru pro gymnázia a člen dvou odborných komisí, byl předsedou komise pro vytvoření osnov fyziky. Dále byl členem Ústředního výboru Jednoty českých matematiků a fyziků, kde 6 let vykonával funkci místopředsedy. Profesor Bartuška odešel v roce 1996 do důchodu, přičemž na škole dále působil. Zemřel v roce 2008. Je autorem nebo spoluautorem řady odborných knih včetně učebnic fyziky. Jeho učebnice tvoří základ současné středoškolské fyzikální literatury. Jeho bibliografie v katalogu Národní knihovny zabírá několik stránek.

George & Beatovens

Česká rocková skupina z Prahy. Založil ji v roce 1965 zpěvák Petr Novák s textařem Ivo Plickou a pojmenovali ji podle svého bubeníka Jiřího Jiráska . Průkopníci autentického rockového písničkářství v češtině s rozhlasovými hity z roku 1965 "Já budu chodit po špičkách" a "Povídej" . Dočasně se rozpadla koncem roku 1965, znovu se dala dohromady v roce 1967. Do roku 1970 se skupina vyvinula k progresivnějšímu rocku à la Jethro Tull, v roce 1972 se opět rozpadla. V roce 1980 začal Petr Novák používat pro svou doprovodnou skupinu zkrácený název "G&B", původní anglický název byl komunistickými úřady až do roku 1989 zakázán. Po Novákově smrti v roce 1997 skupinu nakonec obnovil Karel Kahovec a od roku 2009 stále aktivně vystupuje. Členové: Miloš Kovařík, Jiří Kovařík, Jiří Kovařík, Jiří Kovařík: Petr Novák Karel Sluka , Michal Burian , Jaroslav Bednář , Zdeněk Juračka , Vladimír Mišík , Miroslav Dudáček , Bohuslav "Slávek" Janda , Jiří Jirásek , Ivan Pelíšek , Pavel Zuman , Jiří Čížek , Michal Ditrich , Oldřich Wajsar , Miroslav Helcl , Jan F. Obermayer , Petr Bezpalec , Jiří Sluka , Petr Formánek , Stanislav Staněk , Ladislav Klein , Hubert Täuber , Adolf Seidl , Karel Novák , Zdeněk Nedvěd , Martin Rychta , Michal Pavlík , Karel Kahovec , Petr Eichler .

Emily Brontë

Emily Jane Brontëová byla anglická spisovatelka. Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země , které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní. Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett\'s Ladies Academy v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky. Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell. Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce jako dva svazky trojdílného souboru . Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová. Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 proch...

Miroslav Bedřich Böhnel

Miroslav Bedřich Böhnel, vlastním jménem Bedřich Böhnel , byl český spisovatel, povoláním středoškolský profesor. Narodil se v rodině likvidátora Krakovské pojišťovny v Brně Bedřicha Böhnela a jeho manželky Anny, rozené Schifferové . Pokřtěn byl Bedřich Antonín Eduard. Byl mladší ze dvou bratrů. Po smrti otce se matka roku 1896 se svými syny přestěhovala do Prahy. Maturoval v roce 1905 na gymnáziu na Královských Vinohradech v Hálkově ulici. Následně vystudoval filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde v roce 1910 získal doktorát obhájením práce Prameny k historickému kalendáři Daniela Adama z Veleslavína. Po studiích pracoval jako středoškolský profesor v Praze, Chrudimi a Písku, od roku 1912 znovu v Praze. Během studií o prázdninách i po ukončení studia často cestoval po Evropě. Pedagogickou kariéru ukončil na reálce v Praze II. v roce 1941, kdy odešel nuceně do výslužby. Po osvobození se krátce k pedagogické praxi vrátil, ze zdravotních důvodů odešel definitivně do důchodu v lednu 1946. Dne 23. srpna 1913 se v Rudolfově oženil s Růženou , rozenou Kržovou . Manželé Böhnelovi žili na Královských Vinohradech . Manželčin rodný kraj inspiroval Bedřicha Böhnela k historickým pracím. Hlavní inspirací díla mu byl pražský a studentský život. V románech ze studentského prostředí se věnoval především sexuálním problémům mladých lidí, jako byla mravní a erotická krize způsobená koedukovaným vyučováním. Ve své době byl úspěšným spisovatelem, oceňovaným čtenáři, kritiky i pedagogy, jeho romány vycházely opakovaně. Publikoval pod jménem M. B. Böhnel. Byl členem Moravského kola spisovatelů. Publikoval v řadě deníků a časopisů, např. Zlatá Praha, Salon a dalších....

Miloslav Bureš

Miloslav Bureš byl český hudebník a trumpetista. Byl odchovancem Vlastimila Kloce. Od roku 1958 působil plných devět let v orchestru Karla Vlacha, s nímž také nahrál své první sólové snímky. Během angažmá ve Vlachově kapele si průběžně doplňoval odborné hudební vzdělání studiem na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1966 ve třídě profesora Václava Junka. V té době už Burešovu trubku důvěrně znali posluchači rozhlasu i televizní diváci, když řada jeho instrumentálních nahrávek dosáhla nebývalé popularity, navzdory tehdy prudce stoupající oblibě vokálních sólistů. Dodnes je v živé paměti např. Burešova nahrávka Rossovy Večerky z roku 1965. Následovaly další tituly, včetně skladeb domácích autorů, inspirovaných právě Burešovým interpretačním uměním a schopností dodat jim přesvědčivého výrazu. Do této kategorie v prvé řadě patři známé Vomáčkovy Gladioly. Od přelomu let 1967/1968 účinkoval Bureš jako sólista v orchestru Berlínského rozhlasu řízeném Günterem Gollaschem. Autorita, s níž byl německými kolegy přijímán, se záhy odrazila i v pohostinském působení s dalšími tamními špičkovými tělesy, včetně orchestrů Waltera Eichenberga, Jürgena Hermanna, Siegfrieda Maie a v neposlední řadě i s vlastním studiovým ansámblem. . Burešovou zásluhou zdomácněly v tehdejší NDR mnohé české populární písničky a nejedna z jeho Instrumentálních verzí tuzemských hitů připravila půdu pro pozdější spontánní přijetí jejich původních interpretů německými posluchači . Současně s touto činností využil Bureš každé příležitosti k účinkování doma, pravidelně se např. zúčastňoval nahrávání a koncertů interjazzového tělesa. V roce 1974 stál Bureš u zrodu Orchestru Čs. televize, v němž působil jako sólista až do své předčasné smrti. Vedle už zmíněné Kanasty nahrál v Supraphonu další samostatná alba Serenády pro tr...

Ivan Bušek

PhDr. Ivan Bušek. Autor matematických učebnic.

Čestmír Böhm

Narozen 1893, zemřel 30.4.1966. Zahradnický odborník, šlechtitel, publikace z oboru.

Henri Barbusse

Henri Barbusse byl francouzský prozaik, levicově orientovaný novinář a politik. Proslavil se svým protiválečným románem Oheň. Jeho otec byl novinář a divadelní publicista. Matka zemřela, když Henrimu ještě nebyly tři roky. Studoval literaturu a filosofii v Paříži. Jeho učitelem na gymnáziu byl Stéphane Mallarmé. Do literatury vstoupil několika povídkami a sbírkou lyrických veršů s názvem Plačky vydanou v roce 1895. Vzbudila pozornost literárního kritika Catulle Mendèse, který se stal jeho ochráncem a povzbuzoval ho v další tvorbě. Roku 1898 se Barbusse oženil s jeho dcerou Hélyonou. Po skončení studií byl zaměstnán v tiskovém úřadě ministerstva vnitra. V roce 1897 se stal na Mendèsovu přímluvu divadelním redaktorem v nově založené politickém časopisu La Grande Revue. Jako publicista se zaměřoval na literární kritiku . Jeho první román, vydaný v roce 1903 pod názvem Prosebníci , zapadl. Po pěti letech vyšel jeho románový esej Peklo , který zaujal čtenáře novátorským zpracováním tématu vztahu člověka a společnosti ovládané kapitálem. Jeho talentu si povšimli i známí literáti France, Maeterlinck nebo Loti. V letech 1911–1914 spolupracoval s deníkem Le Matin, kam pravidelně psal krátké povídky. Jeho krátké prózy byly později vydány v několika sbornících: Nous autres..., Quelques coins du coeur , L’Illusion a L’Etrangère. Zásadní předěl v jeho životě byl rok 1914, kdy jako dobrovolník narukoval do první světové války. Bylo mu 41 let, prodělal tuberkulózu, ale věřil, že je třeba za mír bojovat. Brzy však z toho vystřízlivěl a chtěl mimo jiné vyvést z omylu i ostatní lidi. V bojových jednotkách pěchoty se zúčastnil bojů na frontách až do listopadu 1915. V zákopech a vojenských nemocnicích pak napsal svůj protiválečný román Oheň , který vycházel na pokračování v deníku L’O...

Heinrich Böll

Heinrich Böll byl německý spisovatel. Byl vychován katolicky a v odporu k násilí, ale později se od církve odvrátil. Po maturitě se vyučil knihkupcem. Poté studoval germanistiku a klasickou filologii. Druhou světovou válku strávil na frontě jako voják wehrmachtu. Díky svému křesťanskému přesvědčení odmítal vraždění a válku, a proto zůstal do konce své služby pouhým vojínem. Po válce byl v zajetí. Od roku 1951 se věnoval pouze literatuře. H. Böll hodně cestoval po Evropě, zajímavostí je, že srpen 1968 strávil v Praze. Poté v západním Německu mnohokrát ostře vystupoval proti okupaci Československa a snažil se podporovat tamější inteligenci za časů normalizace. Z toho důvodu byla jeho díla v Československu zakázána. V letech 1971–1974 byl prezidentem Mezinárodního PEN klubu. Roku 1972 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Po tomto spisovateli byla pro jeho životní postoje pojmenována Nadace Heinricha Bölla – Heinrich Böll Stiftung, organizace propojená s německou Stranou zelených . Jeho dílo velmi kriticky popisuje tehdejší Německo, účtuje s válkou, militarismem, zbrojením, mentalitou hospodářského zázraku, klerikalismem, pokrytectvím, pokřivenými vztahy mezi lidmi.

Simone de Beauvoir

Simone de Beauvoir , celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir, česky též Simone de Beauvoirová nebo Simone Beauvoirová , byla významná francouzská spisovatelka, myslitelka, filozofka, feministka a existencialistka. Její jméno je dodnes spojováno s přispěním k emancipačním snahám žen, feministickou a sociální teorií a svobodomyslným způsobem života. Simone de Beauvoir se narodila v zámožné měšťanské rodině. Její otec byl právník s uměleckými sklony, její matka byla katolicky založená. Po první světové válce životní úroveň rodiny poklesla, ale přesto si matka prosadila, aby byla Simone i se svou sestrou poslána do prestižní klášterní školy. Rodinné zázemí s konzervativním stylem výchovy předpokládalo naplnění tradiční ženské role, tedy vdát se, porodit děti a zasvětit svůj život rodinnému krbu. Ve 14 letech však prošla krizí víry, obrátila se k přírodě a socialismu a po zbytek života zastávala ateistické názory. Již jako dítě byla Simone de Beauvoir intelektuálně velmi zdatná, proto také vystudovala matematiku a poté filosofii na prestižní pařížské univerzitě – Sorbonně. Jejím snem bylo zasvětit svůj život psaní a studiu. Během svých studií na univerzitě se připojila ke skupině myslitelů, mezi nimiž byl kromě Paula Nizana a Andrého Hermaida také Jean-Paul Sartre, s nímž Simone de Beauvior nejdříve pojilo hluboké přátelství a sdílené zájmy o filozofii, později milostný otevřený svazek – bez závazku věrnosti – až do Sartrovy smrti v roce 1980. V roce 1929 dokončila Simone de Beauvoir úspěšně studia na Sorbonně a začala se věnovat učitelské profesi. V letech 1931–1943 působila jako pedagožka filozofie na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži a dokonce si otevřela vlastní kurz na Sorbonně. V roce 1942 se vzdala profesorského povolání a dále se věnovala jen spisovatelské či...

Otto František Babler

Otto František Babler , původním jménem Otto Franjo Babler, byl český překladatel, spisovatel, básník, literární historik, knihovník, kulturní publicista a polyglot. Otec pocházel z německo-slovinské rodiny, matka byla Češka. Babler vychodil obecnou školu v Prijedoru a v Sarajevu, poté studoval na reálném srbochorvatském gymnáziu v Sarajevu. V roce 1915 se jako válečný běženec s matkou dostává do Čech a dokončuje své středoškolské vzdělání na německém reálném gymnáziu v Olomouci, na němž maturoval v roce 1919. V roce 1928 se oženil a natrvalo přestěhoval do Samotišek pod Svatým Kopečkem u Olomouce, kde je na jeho počest pojmenováno náměstí. Je jedním z nejplodnějších českých překladatelů . Překládal ze slovinštiny, srbocharvátštiny, bulharštiny, ruštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny a z češtiny do němčiny i angličtiny. Centrem jeho pozornosti byla spiritualistická, náboženská a folkloristická tvorba. V letech 1926–1946 vydával edici Hlasy, v níž v bibliofilské úpravě uváděl své překlady Rilkeho, Blakeho, Claudela, Bubera a dalších. V letech 1935–48 byl knihovníkem Obchodní komory v Olomouci, v letech 1948–1956 knihovníkem Univerzitní knihovny. Mimo to v letech 1946–56 vedl na obnovené olomoucké univerzitě cvičení ze srbochorvatštiny. Od roku 1956 žil jako nezávislý spisovatel. Bablerovým životním dílem je překlad Dantovy Božské komedie, který přeložil společně s Janem Zahradníčkem. Vysoko ceněn je také jeho překlad Máchova Máje do němčiny. První čtyři sloky prvého zpěvu prvního oddílu Božské komedie – Pekla: I. Peklo Zpěv prvý

Juliette Benzoni

Juliette Benzoni se narodila v roce 1920 v Paříži a vyrostla v Saint-Germain-des-Prés, v domě, kde bydlel Prosper Mérimée, Jean-Baptiste Corot a André-Marie Ampère. Zemřela 7. 2. 2016. Její postgraduální studium v Katolickém institutu v Paříži přerušila druhé světová válka, během které se provdala za Maurice Welshe, a přestěhovala se s ním do Dijonu. Během tohoto období studovala historii Burgundska, kdy načerpané znalosti uplatnila o několik let později při psaní série Catherine. V 1950, už coby vdova, opustila Francii a usadila se v Maroku, kde získala práci v reklamní agentuře. Tam se setkala se svým druhým manželem, kapitánem Benzonim, kterého si vzala v 1953, jen pár týdnů před jeho odjezdem do Indočíny. Zatímco její manžel odjel do Hue, Juliette se vrátila do Francie, kde pracovala jako novinářka pro časopis Journal du Dimanche. Proslavila se jako autorka četných románů s náměty čerpanými z francouzské historie.

Eva Bešťáková

Nar. 12.9.1932 v Kolíně. Po ukončení Filozofické fakulty Univerzity Karlovy působila od r. 1963 jako středoškolská profesorka a později redaktorka nakladatelství Kruh. Z politických důvodů musela toto místo opustit, v letech 1974–88 pracuje jako knihovnice v podniku Vodovody a kanalizace v Hradci Králové. Knižně debutovala psychologickým románem Myší válka , po němž vydala ještě další čtyři knihy ze současnosti. Její šestou knihou je povídková sbírka Voláni černé kachny . Jde o povídky pro mládež, rozdělené do oddílů „tajemství“, „dobrodružství“ a „fantazie“. Osm povídek patří do SF. Tematicky se často zabývají kontaktem s jinou civilizací, ať už na bázi testování lidstva , či přímé hrozby, která lidem od mimozemšťanů hrozí . Povídky jsou psány jednoduchým stylem a jejich neoriginálnost svědčí o autorčině neznalosti žánru. Vyspělejší je sbírka lyrických vánočních příběhů Vánoce na nitkách . Obsahuje mimo jiné osm povídek s prvky fantastiky, vesměs spekulující o možnosti navrátit tok času a změnit lidský osud. SF povídky publikovala také časopisecky v Zápisníku: Invaze , Skvělý manévr , Návrat , Pramen života , Autobus , Iluze , Cesta do pekel , Píseň vojenského oddílu a Meteorit .

Penelope Bloom

Penelope Bloom je autorkou řady bestsellerů deníků USA Today a Washington Post. U nás debutovala románem Jeho banán, který si okamžitě získal pozornost i přízeň fanoušků erotické humorné literatury. Pracovala nejdříve jako učitelka na střední škole, ale poté se rozhodla splnit si svůj sen a stát se spisovatelkou na plný úvazek. Své knihy vydávala zpočátku samonákladem, takže se vedle samotného textu výrazně podílí i na návrzích obálek a propagaci. Na svém kontě má téměř tři desítky románů, z nichž si řada získala věrné fanoušky i v zahraničí. Autorka je velice aktivní na sociálních sítích, nejznámější knižní databázi Goodreads.com i na svém vlastním blogu. Komunikuje zde s fanoušky nejen o své tvorbě – dává tipy pro psaní , sdílí, jak se vyrovnává s negativní kritikou i odhaluje zákulisní informace ohledně vydávání knih samonákladem. Ke své spisovatelské práci se stále staví s pokorou – uznává, že je nervózní před každým vydáním, a uvědomuje si, že je stále co zlepšovat. Penelope Bloom je vdaná a má dvě malé dcery – skloubit rodinný život a kariéru úspěšné spisovatelky není lehké, ale Penelope by za nic na světě neměnila.

Ludvík Baran

Ludvík Baran byl český etnograf, fotograf, kameraman, režisér a pedagog. Absolvoval reálné gymnázium a učitelský ústav v Ostravě a Akademické gymnázium v Praze . Studoval dějiny umění, etnografii a antropologii na Univerzitě Karlově a obhájil zde rigorózní práci roku 1949. Roku 1951 získal diplom kameramana na katedře kamery FAMU. V letech 1946–1951 pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu v Praze, od roku 1950 jako asistent na FAMU, později odborný asistent, vedoucí kabinetu audiovizuálních prostředků, docent a profesor . V letech 1968–1978 působil jako profesor na Kunstgewerbschule v Curychu, v roce 1977 ve Finsku. Od roku 1961 pracoval jako kameraman Československé televize. Věnoval se etnografickému filmu a fotografii. Je autorem textů k výstavám fotografů a malířů . Za celoživotní dílo obdržel roku 1987 Cenu mezinárodního sdružení fotografů AFIAP, v roce 1983 Zlatou medaili AMU a roku 1987 ocenění Interkamera. Řadu prací napsal se svou manželkou, etnografkou a výtvarnou teoretičkou Jitkou Staňkovou. Spolupracoval s Karlem Plickou.

Josef Bartoš

doc. PhDr. DrSc. Historik. Působil na Katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Zabýval se českými dějinami 1918-1945, protifašistickým odbojem v českých zemích a okupovaném pohraničí, regionálními dějinami severní Moravy, historickým místopisem, dějinami měst a obcí, naukou o historických pramenech a archivnictvím.

Jan Burian

Narozen 26. 3. 1952 v Praze. Básník, prozaik, autor textů písní, kritik, recenzí, fejetonů, divadelní hry, cestopisné knihy.

Hector Berlioz

Hector Berlioz byl významný francouzský romantický skladatel, jehož inovativní skladby a orchestrace měly významný vliv na vývoj klasické hudby. Berlioz se narodil 11. prosince 1803 v La Côte-Saint-André ve Francii a nejprve studoval medicínu, než se začal plně věnovat hudbě. Nejznámější je jeho programní symfonie "Fantastická symfonie", která měla premiéru v roce 1830 a je považována za jedno z jeho nejslavnějších děl. Tato symfonie je příkladem programní hudby, kdy hudba vypráví příběh nebo sleduje děj. V tomto případě zobrazuje sebezničující vášeň umělce ke krásné ženě. Dílo vyniká odvážným použitím orchestrace a živým zobrazením dramatu a patosu příběhu.

Evžen Boček

Evžen Boček je český kastelán a spisovatel. Evžen Boček se narodil v roce 1966. Vystudoval gymnázium v Kyjově a Masarykovu univerzitu v Brně. Jeden rok učil na základní škole Červené domky v Hodoníně. Od roku 1992 pracuje jako kastelán milotického zámku spravovaného Národním památkovým ústavem. Svůj první román Deník kastelána vydal pod pseudonymem Jan Bittner. Druhý román Poslední aristokratka rozdělil do dvou knih. V roce 2012 obdržel za román Poslední aristokratka Cenu Miloslava Švandrlíka. Sérii knih o aristokratce načetla jako audioknihy herečka Veronika Kubařová. Podle prvního románu také Arnošt Goldflam napsal divadelní hru uváděnou od roku 2015 v pražském Divadle Na Jezerce s Annou Polívkovou v hlavní roli. V roce 2019 chce první dva romány zfilmovat režisér Jiří Vejdělek. Dne 24. října 2019 měl premiéru první z nich.

Bianca Bellová

Ing. Bianca Bellová pochází z Prahy, má bulharské předky. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, přispívala do několika časopisů, pracovala v nadnárodních společnostech. V současnosti se živí překládáním a tlumočením z angličtiny. Je vdaná za Angličana, zpěváka Adriana T. Bella, s nímž má tři děti. V roce 2009 vydala svou prvotinu Sentimentální román, novela Mrtvý muž vyšla v Hostu o dva roky později. Je držitelkou ceny Magnesia Litera 2017 - Kniha roku - za knihu Jezero.

Vicente Blasco Ibáñez

Vicente Blasco Ibáñez byl španělský romanopisec, dramatik a memoárista. Spolu s Emilií Pardo-Bazánovou je hlavním představitelem španělského naturalismu. Blasco Ibáñez vystudoval roku 1888 práva na univerzitě ve Valencii, ale advokátskou praxi nevykonával. Věnoval se veřejné a politické činnosti a patřil k čelným představitelům republikánského hnutí a k zásadním odpůrcům monarchismu. V roce 1896 patřil k organizátorům demonstrací ve Valencii namířených proti koloniální válce, kterou vedlo Španělsko na Kubě. Demonstrace vedly k ostrým srážkám protestujících s armádou a v důsledku toho se musel Blasco Ibáñez uchýlit do Itálie. Po návratu domů byl odsouzen ke čtyřem rokům vězení, ale po pár měsících byl propuštěn díky protestům intelektuálů po celé zemi. Roku 1906 obdržel Řád čestné legie. Po roce 1909 se však Blasco Ibáñez politice přestal věnovat a hodně cestoval . Po několika letech se opět vrátil do Evropy a usadil se v Paříži a později v Nice. Ve Francii také roku 1928 zemřel. Ve svých dílech projevil Blasco Ibáñez živý smysl pro lokální kolorit rodné Valencie a pro palčivou sociální tematiku. Ovlivněn francouzským naturalismem zobrazil velmi přesvědčivým způsobem některé závažné problémy španělského venkovského i městského prostředí. Hrůzy první světové války pak odsoudil ve svém nejslavnějším románu Los cuatro jinetes del Apocalipsis z roku 1916.

Thomas Block

Thomas Harris Block pracoval déle než 25 let v předních amerických leteckých společnostech jako profesionální pilot. Za svůj život se obeznámil s nejrůznějšími typy letounů. V mládí začínal u kluzáků, přešel na lehká jednomotorová letadla, obsluhoval i balony. Jako zkušený kapitán pilotoval velká trysková a dopravní letadla. Z leteckého prostředí si také vybírá náměty pro svou tvorbu. Píše romány, publikuje rovněž v novinách a časopisech. V současné době žije v Kalifornii.

Simon Brett

Simon Brett je anglický spisovatel známý svými detektivními romány, v České republice si však větší oblibu získala jeho „prevítovská série“ o výchově dětí. Po studiích na Dulwich College a na Wadham College v Oxfordu pracoval pro BBC Radio a London Weekend Television. Od konce 70. let se plně věnuje spisovatelské činnosti. Je ženatý a má tři děti. V roce 2000 se stal předsedou Klubu detektivů. Brett vytvořil čtyři série klasických detektivních příběhů vyznačujících se výstředními charaktery postav, náhlými zvraty a všudypřítomným humorem. V nejstarší z nich představuje detektiva amatéra stárnoucí herec Charles Paris, řešící kromě detektivních zápletek své problémy s angažmá, pitím a vztahem ke své ženě, se kterou nežije. Série se skládá z 18 románů, z nichž poslední, A Decent Interval, byl vydán v roce 2013 po 15leté přestávce. Část příběhů byla dramatizována pro rozhlas. Ve druhé sérii vystupuje paní Pargeterová, jíž pomáhají v řešení případů přátelé jejího zemřelého manžela. Třetí série, jejíž první kniha The Body on the Beach vyšla roku 2000, se odehrává ve fiktivní vesnici Fethering, nacházející se na jižním pobřeží Anglie. Čtvrtá, nejnovější série byla zahájena v roce 2009 dílem Blotto, Twinks and the Ex-King's Daughter. Odehrává se na začátku 20. století a detektivní zápletky v nich řeší dvojice aristokratických sourozenců Blotto a Twinks. Za celoživotní přínos detektivnímu žánru obdržel Brett v roce 2014 ocenění Diamond Dagger. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Simon Brett na anglické Wikipedii.

Pavel Beneš

Doc. Ing.,CSc. autor středoškolských a vysokoškolských učebnic. Učil na ČVUT předměty spojené s kybernetikou a přenosu informací. Nyní je již v důchodu.

Miroslav Barták

Miroslav Barták je slovenský a český kreslíř, ilustrátor a humorista. Žije u Prahy. Původním povoláním je námořník, vystudoval Námořní akademii ve Varně, v Bulharsku. V letech 1960–1969 se plavil na obchodních lodích po světových oceánech jako lodní inženýr. Od roku 1969 však pracuje jako umělec na volné noze. Od roku 1970 je kmenovým spolupracovníkem švýcarského humoristického časopisu Nebelspalter a pracuje též pro curyšský Das Magazin. V roce 1990 byl zvolen prvním předsedou České unie karikaturistů, funkci zastával do roku 1998. Za svou tvorbu získal mnoho ocenění, mj. na Humorestu , Bienále Písek ; je nositelem výroční ceny České unie karikaturistů za rok 2005. V letech 1969–2003 uspořádal 70 samostatných výstav v Evropě, vydal 8 autorských knih, 50 ilustrovaných knih doma i v zahraničí, 2 kreslené filmy a 52 krátkých grotesek pro TV. Je autorem vtipů, které se obejdou beze slov a mají často hořkou příchuť. Absence slov v jeho kresbách činí jeho dílo mezijazykově srozumitelné.

Libor Budinský

Narozen 1967,vystudoval FF Univerzity Karlovy,od r.1993 se věnuje žurnalistice.Několik let působí v deníku Lidové noviny,nyní je redaktorem časopisu Instinkt.

Karel Vladimír Burian

Karel Vladimír Burian byl český spisovatel, hudební skladatel a sbormistr. Vystudoval v Praze gymnázium a současně studoval soukromě skladbu u hudebního skladatele Rudolfa Karla. V roce 1945 začal učit na základní škole v Říčanech. V Říčanech pak zůstal až do konce svého života. Založil a vedl stotřicetičlenný žákovský pěvecký sbor. Později učil na gymnáziu a na rodinné škole, ale hlavně se věnoval popularizaci hudby a spisovatelské činnosti. Za jeho činnost mu byla v Cambridgi udělena medaile For distingued services to Music . Literární činnost Burianova je těsně svázána s jeho prací na popularizaci vážné hudby: Kromě literatury o hudbě je rovněž autorem detektivek, které byly publikovány v různých časopisech : Dosud nebyla vydána encyklopedie Svět baletu, román o malířství a hudbě z období benátské renesance a čtyři dobrodružné romány. Dále drobné klavírní skladby, písně, sbory a scénická hudba k divadelním inscenacím říčanského divadelního spolku Tyl.

Jiří Burian

Narozen 1. 2. 1935 v Praze, zemřel 12. 4. 1999 v osadě Vrbice u Krásné Hory . Historik umění, autor výtvarných publikací a muzeologických a výstavních realizací.

František Michálek Bartoš

František Michálek Bartoš, křtěný František Josef Vincenc byl český historik, archivář a vysokoškolský pedagog. Po vzoru svého učitele Václava Novotného nalezl uplatnění na poli dějin husitství, kde navázal na Rudolfa Urbánka, a naopak platil za největšího oponenta pojetí husitství, jak ho zastával Josef Pekař. Jeho dílo se vyznačuje širokým záběrem, ale někdy jistou nedůsledností a nesystematičností. Od roku 1931 působil jako profesor českých dějin na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké, po roce 1950 na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Od 8. ledna 1930 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk, 9. dubna 1946 se stal řádným členem České akademie věd a umění. Byl členem i zahraničních učených společností: American Medieval Academy , Royal Historical Society . Narodil se 5. dubna 1889 jako František Bartoš v Rychnově nad Kněžnou v katolické rodině c. k. okresního hejtmana. Po smrti otce v roce 1894 se rodina odstěhovala Turnova, kde Bartoš navštěvoval obecní školu. Ministroval v kostele, četl s nadšením životy svatých, chtěl se stát misionářem a skončit smrtí mučednickou. V době hilsneriády ztropil spolu s kamarády výtržnost židovskému obchodníkovi. V roce 1900 začal studovat na gymnáziu v Mladé Boleslavi, v roce 1905 odešel do Prahy a byl přijat do sexty gymnázia na Vinohradech. V Praze nastal zásadní zlom v jeho smýšlení. Z Mladé Boleslavi odcházel jako věřící katolík s přáním bojovat proti Masarykovi na obranu církve. Na vinohradském gymnáziu se však záhy stal vášnivým masarykovcem. Přestal věřit v posvátnost evangelií a ztratil i víru v božství Ježíše Krista; matrikovým katolíkem však ještě formálně zůstal. Po maturitě v roce 1908 studoval na Karlově univerzitě obor zeměpis–historie u Jaroslava Golla, Kamila Krofty a Václ...

Dixie Browning

Pod pseudonymem Bronwyn Williams se skrývají dvě sestry Dixie Browning a Mary Williams. Dnes jsou obě na odpočinku, ale ve svých historických romancích se vrátily do dětství, které strávily na pobřeží v Severní Karolíně, kde byl jejich dědeček námořním kapitánem. Tam také většinou situují děje svých historických příběhů, které spolu vymýšlejí od roku 1988. Dixie Browning sama je autorkou téměř sedmdesáti romancí ze současnosti.

Pierre Boulle

Pierre François Marie Louis Boulle byl francouzský spisovatel ovlivněný druhou světovou válkou; píšící válečné, špionážní a sci-fi romány. Narodil se ve francouzském Avignonu. Vystudoval elektrotechniku a roku 1936 byl jako inženýr vyslán gumárenskou společností do Malajsie. Po vypuknutí druhé světové války vstoupil do francouzské armády v Indočíně a po obsazení Francie nacisty se připojil ke Francouzským svobodným vojskům. Sloužil jako tajný agent v Číně, Barmě a Indočíně. Roku 1943 byl na řece Mekong zajat francouzskými vichistickými oddíly a odveden na nucené práce. Roku 1944 se mu podařilo uprchnout, později byl vyznamenán válečným křížem. Po skončení války se vrátil ke kaučukovému průmyslu, ale po nějaké době se přestěhoval do Paříže, kde začal s psaním. Stal se významným spisovatelem, ve svých románech často využíval svých zkušeností z války. Jeho díla Most přes řeku Kwai a Planeta opic byla zfilmována. Pierre Boulle zemřel v Paříži.

Petra Braunová

Petra Braunová, roz. Šatoplechová je česká spisovatelka. Narodila se 31. ledna 1967 v Praze. Zde také vystudovala Střední ekonomickou školu. Kromě krátké kariéry účetní pracovala jako sekretářka, asistentka, redaktorka, au-pair v zahraničí, průvodkyně Prahou. Nyní žije v Praze se svými třemi dětmi – Oliverem, Marií a Johanou. Narození jejího nejstaršího syna Olivera ji inspirovalo k napsání první knihy Rošťák Oliver.

Otakar Batlička

Otakar Batlička byl český radioamatér , světoběžník, spisovatel a bojovník proti nacismu. V rané dospělosti několik let cestoval po světě. Jeho putování se stalo podkladem pro částečně autobiografické dobrodružné povídky pro mládež, které publikoval v časopise Mladý hlasatel. Ztvárnil v nich zčásti své vlastní zážitky, především do nich však s velkou volností přepsal vyprávění lidí, se kterými se setkal. Po okupaci a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se stal členem Obrany národa - Východ, pro niž jako zdatný radiotelegrafista obstarával spojení se sovětskou zpravodajskou službou NKVD, resp. "Moskvou". Po zatčení byl nakonec uvězněn v koncentračním táboře Mauthausen, kde zahynul; příčina jeho smrti není zcela jasná. O jeho mládí se traduje řada smyšlených, tzv. batličkovských legend. Narodil se jako syn úředníka z pražských plynáren. Brzy v dětství mu zemřela matka a otec na něj pravděpodobně neměl příliš času. Jako kluk měl Batlička každopádně jeden problém za druhým. Neměl smysl pro disciplínu a často se bouřil. Poctivým srovnáváním dobových dokumentů bylo nicméně doloženo, že není pravda, že by Otakar Batlička ještě někdy před plnoletostí utekl na několik let do světa, jak se o něm traduje. Cestu do zahraničí ve skutečnosti podnikl až v dospělosti. Navzdory legendám se po návratu z cest po světě rychle dostal do svízelné životní situace. Neměl maturitu a těžko hledal práci. Zkoušel různá zaměstnání, nabízel se tajné policii, pojišťoval psy, nakonec si otevřel vlastní soukromou školu boxu, kde byl instruktorem. Údajně získal vavříny ve střelbě, závodil na motorce. Na jedné výstavě v Nuslích se později seznámil s radiotelegrafií. Znovu tak začal cestovat, tentokrát jen éterem na vlnách, ale zato po celé planetě. Mezi smyšlenky patří, že by se spojil s Nobileho vzducholodí a podobné velikášské kousky, které opět zmiňují ...

Musica Bohemica

Musica Bohemica je český soubor, který se specializuje na interpretaci tradiční české lidové hudby, barokní a renesanční hudby. Soubor byl založen v roce 1975 Jaroslavem Krčkem, skladatelem a dirigentem, který se zasloužil o oživení a interpretaci české historické hudby. Musica Bohemica je známý svými autentickými vystoupeními, do nichž často zapojuje historické nástroje a tradiční pěvecké techniky a oživuje tak bohaté kulturní dědictví České republiky.

Lorna Byrne

Lorna Byrne je irská mystička a spisovatelka, autorka mezinárodních bestsellerů Andělé v mých vlasech , Schody do nebe a Andělské poselství naděje . Narodila se roku 1953 v Dublinu do chudé rodiny a již od svého nejútlejšího dětství prý viděla anděly a komunikovala s nimi. Když byla malá, myslela si, že je to normální a že tyto bytosti vidí každý. Později však zjistila, že tomu tak není a o andělech, které ji provázeli nikomu neříkala. Dospělým její chování, kdy se nezajímala o fyzický svět kolem sebe, přišlo nenormální a považovali ji za mentálně zaostalou. 18. srpna 1975 se vdala za Joeho, přesně jak jí anděl Eliáš předpověděl. Joe měl však vážné zdravotní problémy, a tak žili se svými čtyřmi dětmi v chudobě. Když v roce 2000 manžel zemřel, zůstala Lorna s dětmi sama. Nyní žije na irském venkově. Kniha Andělé v mých vlasech je kronikou Lornina neobyčejného života. Popisuje v ní svá setkání s anděly a rozhovory s nimi. Na knize začala pracovat v roce 2003. V květnu 2008 kniha poprvé vyšla v Anglii a Irsku. Nyní je už kniha přeložena do 27 jazyků, vyšla v 50 zemích světa a prodalo se jí přes půl milionů kopií. Ve Své druhé knize Schody do nebe píše o vztahu lidské duše k tělu nebo například plánům, které má Bůh a andělé s lidstvem. Jak oslovit anděly s prosbou, píše v nejnovějším, třetím díle Andělské poselství naděje , kde zdůrazňuje sílu modlitby, lásky. V Česku její knihy vydává nakladatelství Ikar.

Robert Bakalář

Robert Bakalář byl český a československý sportovní novinář, televizní redaktor a sportovní komentátor. Jeho oborem byla cyklistika, které se jako novinář věnoval od roku 1965 až do své smrti. Šlo o bývalého sportovního redaktora a komentátora někdejší Československé televize , který poté působil 15 let jako komentátor české verze televizní stanice Eurosport. Jako sportovní komentátor Hlavní redakce sportu Československé televize odkomentoval 10 ročníků Závodů míru , později pak na televizní stanici Eurosport i 15 ročníků nejznámějšího cyklistického závodu světa Tour de France. Krátkodobě spolupracoval i s televizí Nova Sport. Robert Bakalář je autorem celkem 13 knih ze sportovního prostředí, ta první pojednávala o Janu Kodešovi. Mezi nejpozoruhodnější díla patří jeho poslední kniha Ztracená léta – příběh hokejového zločinu, což je původně soubor reportáží pojednávajících o politické perzekuci československých hokejistů v 50. letech 20. století, která byla původně psána pro časopis Stadion, v ucelené formě vyšla knižně až v roce 1990 po Sametové revoluci. Zemřel dne 3. srpna 2011 na následky onemocnění rakovinou, jen nedlouho poté, co s vypětím všech sil odkomentoval všechny etapy svého posledního ročníku Tour de France 2011. Bakalář byl dříve členem KSČ. Na otázku „jestli jsem byl v KSČ? Byl, ale nemám pocit, že mám lepru,“ odpověděl Bakalář v jednom rozhovoru. Podle Cibulkových seznamů byl také spolupracovníkem StB. Že spolupracoval s tajnou policií ale označil za nepravdu.

Pavel Brycz

Pavel Brycz je český spisovatel. Na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem vystudoval český jazyk. Studoval také dramaturgii na pražské DAMU. Učil na gymnáziu v Kadani, živil se jako publicista i textař v reklamní agentuře. Je nejen prozaikem, ale i básníkem, textařem a autorem povídek pro děti. Spolupracuje s Českým rozhlasem, pro který napsal řadu povídek především pro děti. Je autorem dvou večerníčků: Dětský zvěřinec a Bílá paní na hlídání Jeho první sbírkou byly povídky Hlava Upanišády . Za knihu básní v próze Jsem město získal Cenu Jiřího Ortena . U čtenářů i kritiky bodoval především románovou epopejí Patriarchátu dávno zašlá sláva . Za knihu Bílá paní na hlídání získal Zlatou stuhu 2011 v kategorii nejlepší beletrie pro děti a mládež. Je autorem také řady textů pro hudební skupinu Zdarr, ex-členů kapely Laura a její tygři. Jeho práce byly přeloženy do několika jazyků. V roce 2017 začal vyučovat český jazyk na Podještědském Gymnáziu Liberec, kde ovšem nyní již nepůsobí. Zastoupen také v antologiích Daylight in Nightclub Inferno a Městopis .

Milena Brůhová

Milena Brůhová byla autorka detektivek, románů pro ženy, filmových a divadelních scénářů. Přezdívalo se jí „jihočeská Agatha Christie“. Autorka prožila své dětství ve svém rodišti Miroticích u Písku. Od roku 1945 studovala gymnázium v Písku. Protože nebyla přijata na vysokou školu, začala pracovat jako farmaceutická laborantka. V letech 1973–1975 dálkově vystudovala dvouleté pomaturitní farmaceutické studium a roku 1981 se stala vedoucí laborantkou v písecké lékárně. Vdaná byla za Jiřího Brůhu, se kterým měla syna Jiřího Brůhu , architekta. Od 70. let přispívala do různých časopisů: Vlasta, Literární měsíčník, Rudé právo, Jihočeská pravda, Jihočeská revue. Česká televize vysílala adaptace jejích próz. V roce 1988 získala „Prémii českého literárního fondu“ za knihu Zkouška kvality. Jako první žena dostala cenu „Číše Petra Voka“, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů za celoživotní dílo. V roce 1997 získala Cenu Jiřího Marka za knihu Tak ona spí s vrahem. Její oblíbení spisovatelé byli Karel Čapek, Daphne de Maurier a Dick Francis.

Martina Blažena Boháčová

Pracuje jako astroložka u jedné zahraniční firmy, má svou soukromou poradnu a píše pod novinářskými přezdívkami do novin a časopisů. Píše horoskopy a články s ezoterickou tématikou. Neustále se snaží vzdělávat, protože vím, že vzdělání je bohatství. Může se pochlubit tím, že má klienty na celém světě a to hlavně díky astrologii a horoskopům které dělá. NA ŽIVOTĚ JE NEJKRÁSNĚJŠÍ TO, ŽE ŽIJEME

Lynn Beach

Kathryn Lance je americká spisovatelka, editorka a učitelka tvůrčího psaní. Často publikuje pod pseudonymy a je o ní známo, že působí i jako ghostwriter. Je autorkou více než 60 knih. Narodila se v Texasu, ale vyrůstala Tusconu v Arizoně. Promovala na University of Arizona, kde vystudovala ruštinu. V roce 1970 se přestěhovala do New Yorku a živila se psaním scénářů pro nekonečné seriály a mýdlové opery, publikovala též články v časopisech. V roce 1976 vyšla její první kniha Running for health and beauty: A complete guide for women, které se prodalo více než půl milionu výtisků. V roce 1989 se vrátila zpět do Tusconu, kde s manželem a čtyřmi kočkami žije dodnes. Ve svých dílech se často orientuje na mládež a dospívající, píše především v horory, sci-fi a fantastické žánry. V Česku a Slovensku je známá hlavně díky knižní edici brakových hororů Stopy Hrůzy, kde pod pseudonymem Lynn Beach vyšla její série knih odehrávající se v tajemném Údolí přízraků. V Americe pod tímto pseudonymem také napsala bezpočet článků o zdraví, životním stylu, zdravé výživě, vědě, vesmírných objevech apod. do nejrůznějších publikací pro mládež.

František Běloun

František Běloun byl český učitel matematiky a deskriptivní geometrie. Po maturitě na reálce v Pardubicích v roce 1931 odešel na Slovensko, kde učil na měšťanských a obecných školách. Mezitím v roce 1933 složil maturitu na učitelském ústavu v Chrudimi. Po rozbití republiky v roce 1939 přešel do Čech. Působil v Peruci na Lounsku, Praze a Chroustovicích na Vysokomýtsku, kde byl pod policejním dozorem pro důvodné podezření z účasti na odboji. V roce 1943 byl totálně nasazen, po osvobození konal celý rok dobrovolnou vojenskou službu. Učil pak na školách ve Zbraslavi, Davli, Mníšku a Radotíně. Přitom dálkově studoval na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde v roce 1952 získal doktorát pedagogických věd. V roce 1960 dosáhl aprobace pro matematiku a deskriptivní geometrii na středních školách. Působil od roku 1954 jako metodik na Ústavu pro další vzdělávání učitelů, pozdějším Krajském pedagogickém ústavu v Praze a věnoval se otázkám metodiky vyučování matematiky. Penzionován byl v roce 1976. František Běloun je autorem mnoha didaktických statí, učebnic, sbírek příkladů a tabulek. Pracoval v redakčních radách časopisů Matematika ve škole, Pokroky matematiky, fyziky a astronomie. V letech 1965–1969 byl hlavním sekretářem Jednoty československých matematiků a fyziků.

František Bartoš

Pedagog, jazykovědec, etnograf. Významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě. Narodil se v Mladcové u Zlína. Obecnou školu navštěvoval ve Zlíně, i přes nedostatek prostředků pokračoval ve studiu na gymnáziu v Olomouci. Už zde se aktivně účastnil národního a literárního dění ve spolku Uměna. Na univerzitě ve Vídni vystudoval klasickou filologii a češtinu. Potkal zde pedagogy, kteří ho trvale ovlivnili: filologa F. Miklošiče a moravského historika a jazykovědce A. V. Šemberu. Navázal kontakty se studenty slovanských národností a stal se členem slovanského spolku Morava. Po studiích ve Vídni vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v Olomouci a německém katolickém gymnázium v Těšíně. Z Těšína odešel do Brna, kde působil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu, od roku 1888 jako ředitel na nižším českém gymnáziu. Po příchodu do Brna se aktivně účastnil kulturního i společenského dění. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny, v devadesátých letech působil jako člen zemské školní rady, byl členem Matice moravské , Filharmonické besedy, Musejního spolku, Sokola, Čtenářského spolku v Brně a dalších. Uznáním jeho práce bylo členství v Královské české společnosti nauk , čestné předsednictví Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895 i jmenování členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění . Za jeho práci se mu dostalo poct i v zahraničí, když v roce 1890 carská Akademie nauk v Petrohradě udělila cenu Kotljarevského jeho dílu Dialektologie moravská. Po celý život se věnoval pedagogické práci, která se mu stala naplní života. Svým žákům imponoval rozsáhlými vědomostmi, ryzím charakterem, i publikačními úspěchy. Vychoval celou řadu budoucích literátů ...

Emil František Burian

Emil František Burian byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér. Narodil se v Plzni v rodině operního pěvce-barytonisty Emila Buriana, člena Městského divadla, a jeho manželky Vlasty, učitelky zpěvu. V Praze studoval na smíchovském gymnáziu, ze kterého přešel do mistrovské školy Pražské konzervatoře. Zde absolvoval v roce 1927 jako žák Josefa Bohuslava Foerstera. E. F. Burian byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsilu. V letech 1926–1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešli a založili si vlastní Divadlo Dada. Poté spolupracoval s Frejkovou scénou Moderní studio. V roce 1923, tj. ve svých devatenácti letech, vstoupil z přesvědčení do KSČ , což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační. Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband. V sezóně 1930/1931 jej angažoval ředitel Antonín Drašar jako režiséra do divadla v Olomouci, kde Burian využíval i svého voicebandu a sám se také uplatnil jako jazzový zpěvák. Ve druhé polovině roku 1931 se vrátil Burian krátce do Brna do Zemského divadla. Koncem roku 1933 založil divadlo D 34 , kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – číslo označovalo vždy letopočet konce sezony – každý rok název divadla posouval o jedno číslo a tak až do D 41. V předválečných letech mimo jiné ve svém divadle zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Mejercholda, jenž byl později na Stalinův příkaz zavražděn společně se svou manželkou. Pro řadu komunistických funkcionářů byl proto, ač byl přesvědčeným stoupencem jejich hnutí, nepohodlným a nevypočitatelným členem. Dne 12. března 1941 byl přímo v divadle spolu s dalšími spolupracovníky zatčen, krátce vězněn na Pankráci a celý zbytek druhé světové války prožil v koncent...

Elizabeth Barrett Browning

Elizabeth Barrettová-Browningová, anglicky Elizabeth Barrett Browning byla anglická básnířka viktoriánského období. Narodila se v rodině majitele plantáží na Jamajce. Prožila šťastné dětství na anglickém venkově a získala výborné vzdělání. Ovládala francouzštinu, italštinu, němčinu, latinu a starořečtinu, částečně hebrejštinu a arménštinu. Publikovat začala ve dvacátých letech básně a překlady. Následkem pádu z koně v dětství měla zraněnou páteř. Toto zranění ji trápilo celý život. Přes naléhání lékařů, aby pobývala v teplém podnebí, jí despotický otec nedovolil odjet do Itálie. V roce 1845 se osobně seznámila s Robertem Browningem. V září 1846 se tajně nechali oddat proti vůli Elizabethina otce a odcestovali přes Paříž do Itálie. Po krátkém pobytu v Pise přesídlili do Florencie, kde žili až do Elizabethiny smrti v roce 1861. V roce 1849 se jim narodil syn „Pen“ , který se v dospělosti stal malířem. Životní příběh Elizabeth Barrettové-Browningové a její vztah s Robertem Browningem byl námětem několika literárních děl a muzikálu. Elizabeth Barrettová-Browningová navázala ve svém díle na romantické předchůdce. Již prvními sbírkami si získala respekt a za svého života byla některými soudobými kritiky považována za největší anglickou básnířku. Ve svých básních se zabývá sociálními otázkami , zastává se práv žen , vyjadřuje sympatie k revolučnímu osvobozovacímu a sjednocovacímu hnutí v Itálii v letech 1848 – 1849 v době První války za nezávislost . Nejznámějším a též často nejvýše ceněným dílem je sbírka 44 sonetů s názvem Portugalské sonety , které ukazují (spo...

Candace Bushnell

Candace Bushnellová je autorkou románů 4 blondýnky, Krása na prodej a Džungle rtěnek. Její prvotina, Sex ve městě, se stala předlohou k oblíbenému stejnojmennému televiznímu seriálu i celovečernímu filmu. Spisovatelka pochází z Connecticutu, vystudovala Riceovu univerzitu a Newyorskou univerzitu a je bývalá redaktorka časopisu Vogue a přispěvatelka týdeníku New York Observer. Žije v New Yorku.

Bjørnstjerne Bjørnson

Bjørnstjerne Martinius Bjørnson byl norský kriticko-realistický prozaik, dramatik, básník a publicista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1903. Spolu s Henrikem Ibsenem, Jonasem Liem a Alexanderem Kiellandem patřil k tzv. velké čtyřce norských spisovatelů zlatého věku. S Henrikem Ibsenem se ve druhé polovině 19. století zasloužili o nebývalý rozvoj norské literatury a divadla. Projevoval společenskou angažovanost, zasazoval se o liberalismus a kulturní i státní samostatnost Norska a o práva malých utlačovaných národů. Bjørnson se narodil roku 1832 v malé vesnici Kvikne v dnešní norské provincii Hedmark. Otec Peder pocházel z rolnické rodiny a zpočátku sám obdělával své pozemky. V pokročilejším věku vystudoval teologii a stal se pastorem . Matka Inger Elise Nordraak byla dcerou učitele, ráda četla a zapojovala se do místního kulturního života. Ve stejném duchu vychovávala i svého syna. Otec byl přidělen do farnosti oblasti Nesset v Romsdalském údolí, v jedné z nejkrásnějších přírodních oblastí Norska. Bjørnstjerne ve dvanácti letech nastoupil na střední školu v obci Molde na severním břehu Romsdalsfjordu. Získal si respekt spolužáků svou fyzickou zdatností, ale hlavně svými znalostmi a prvními literárními pokusy. Skládal drobné básničky a založil ručně psaný časopis Svoboda, který rozesílal svým známým. Už v té době vnímal ohlas revolučních událostí roku 1848 v Evropě a předsevzal si, že bude mezi lidmi šířit myšlenky na svobodu a lepší životní podmínky. Školu musel opustit, když byl jeho otec suspendován kvůli křivému obvinění. Odjel k svému strýci do Kristianie, kde pokračoval ve studiu na vyšší střední škole. Seznámil se s Markusem Thranem, prvním propagátorem socialismu v Norsku a začal se zapojovat do politických aktivit. V červenci 1852 mu vyšla první báseň Vodopád v populárním časopise Morgenblatt. Nepodařilo se mu složit maturitní zkoušku a vrátil se domů, aby se ...