1621–1680 z 144701 Autoři
Radoslav Nenadál (19)
Radoslav Nenadál byl český spisovatel a překladatel anglojazyčné literatury, amerikanista a anglista, vysokoškolský pedagog. Narodil se 30. října 1929 v Šumperku, avšak už v dětství se s rodinou přestěhoval do Prahy. Tam posléze vystudoval angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat jako vysokoškolský pedagog. Překládal do češtiny například díla Ernesta Hemingwaye, Trumana Capoteho či Johna Irvinga a dalších. Mezi jeho překlady patří i román Sophiina volba amerického prozaika Williama Styrona. V roce 1981 Nenadál získal Cenu překladatelské sekce za překlad knihy Jamese Thurbera Filozof a ústřice a rovněž Cenu nakladatelství Odeon za práci v oblasti americké literatury. V roce 2017 byl uveden do Síně slávy v rámci Cen Josefa Jungmanna, udělovaných Obcí překladatelů. Od 80. let 20. století také psal vlastní uměleckou prózu. Mezi jeho povídkové sbírky a romány patří Rakvářova dcera a jiné prózy , Přijď zpět , Dušinky , Gaudeamus či My tě zazdíme, Aido, dále Škorpión, Zahrada či Sešitky chrámové pěvkyně . V jeho dílech se objevovalo vysokoškolské prostředí, Praha nebo také tabuizované téma homosexuality. Publikoval také vědecké práce z oblasti literární kritiky a historie, učebnice, skripta a další texty.
Více od autora
Radka Třeštíková (13)
Radka Třeštíková, rozená Velikovská, je česká spisovatelka, blogerka a právnička. Vyrůstala ve Veselí nad Moravou. Vystudovala práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V rámci programu Erasmus byla rok ve Španělsku, kde začala psát první povídky. Sedm let působila ve funkci firemního právníka. V roce 2019 se zúčastnila 10. řady taneční soutěže StarDance …když hvězdy tančí, ve které skončila na 7. místě. Od roku 2011 přispívala na blog časopisu Respekt, Elle a webové stránky psychologie.cz. Kvůli jejímu stylu psaní se jí mnohdy přezdívá „Viewegh v sukni“. V roce 2012 se provdala za Tomáše Třeštíka, fotografa a syna režisérky a dokumentaristky Heleny Třeštíkové. Mají spolu děti Elu a Jonatána . Od devatenácti let žije v Praze.
Více od autora
Petronius Arbiter (11)
Petronius, zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius, byl římský patricij, o jehož působení na dvoře císaře Nerona a stoické smrti se zmiňuje římský historik Tacitus. Často bývá označován za autora Satirikonu. Tacitus ve svých Análech uvádí, že Petronius byl prokonzulem v Bithýnii. Prokonzul Titus Petronius byl osobním přítelem císaře Nerona, který jej učinil „rozhodčím ve věcech vkusu“ . Po neúspěšném Pisonově pokusu o státní převrat ho pretoriánský prefekt Tigellinus, který byl jeho konkurentem v boji o císařovu přízeň, obvinil z účasti na spiknutí. Petronius byl tak v roce 66 n. l. přinucen spáchat sebevraždu. Ještě před svou smrtí podle Tacita napsal Neronovi dopis na rozloučenou, ve kterém podrobně vypsal císařovy zločiny a vypsal spolupachatele. Tacitus zdůrazňuje stoický charakter Petroniovy sebevraždy, když uvádí, že po stvrzení inkriminovaného dopisu nezapomněl zlomit svůj pečetní prsten, aby zabránil jeho zneužití. Petronius je hlavním hrdinou románu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové. Vystupuje i v románu Quo vadis od Henryka Sienkiewicze. Dochovanými zlomky Satyrikonu se inspiroval italský neorealistický režisér Federico Fellini k natočení stejnojmenného filmu. Ve filmu vystupuje rovněž postava autora Petronia, která nese rysy ideálního stoického filozofa, jak je nacházíme například v Senekových textech. Pod Petroniovým jménem je obecně znám román Satirikon či Satyrikon. Tacitus se však nezmiňuje o žádné spisovatelské činnosti Tita Petronia. Do dnešní doby se dochovaly pouze zlomky původně mnohem delšího textu. Autor zde vypráví o putování tří mladíků po Itálii. Tito mladíci zažívají mnohá dobrodružství a jejich zážitky jsou obrazem tehdejších společenských poměrů. Vše je psáno zábavnou a ironickou formou. Nejdelší zachovalou částí je Hostina u Trimalchiona. Hlavním hrdinou této epizody je neotesaný zbohatlík otrockého původu. Průběh hostiny poskytuje barvitý obraz života teh...
Více od autora
Pavel Kucharský (17)
Narozen 11.1.1910 v Nemošicích u Pardubic, zemřel 22.3.1979 v Praze. PhDr., klasický filolog, jazykovědné práce, překlady z latiny.
Více od autora
Patricia Highsmith (20)
Patricia Highsmithová, rodným jménem Mary Patricia Plangmanová byla americká spisovatelka. Proslula svými psychologickými thrillery s násilnickým obsahem a prvky černého humoru. Hned ten první, Strangers on a train, proslavil svou stejnojmennou filmovou adaptací z roku 1950 Alfred Hitchcock. Slavnou se stala rovněž postava vraha Toma Ripleyho, která se objevuje v několika jejích knihách, jimž se někdy říká "ripliáda". Z nich nejznámější - opět i díky filmovým adaptacím - je Talentovaný pan Ripley . Literární kritika vede spory o to, zda Highsmithovou vnímat jako představitelku literárního popu, či vážného umění. V mládí psala i komiksy. Knihu The Price of Salt napsala pod pseudonymem Claire Morganová a dlouho se k ní nehlásila, patrně kvůli autobiografickému lesbickému obsahu. Její životopisci ji popsali jako velmi samotářskou, obsesivní, misantropickou, krutou, rasistickou, antisemitskou alkoholičku. Kvůli své sbírce povídek Little Tales of Misogyny byla rovněž obviněna z misogynie. Na své zahradě chovala tři sta hadů.
Více od autora
Pablo Neruda (16)
Pablo Neruda, vlastním jménem Ricardo Eliezer Neftalí Reyes y Basoalto , byl chilský komunistický básník, diplomat a politik, nositel Nobelovy ceny za literaturu , autor řady básnických sbírek. Není jisté, jak jeho literární pseudonym vznikl. Vedou se teorie, že mu byl předlohou český spisovatel Jan Neruda, avšak sám Pablo nikdy nepřiznal, jak jméno Pablo Neruda vzniklo. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších básníků 20. století. Psal v mnoha básnických stylech od eroticky nabitých milostných básní, , surrealistických básní, historických eposů až po politické manifesty. Během svého života zastával mnoho diplomatických funkcí a působil jako senátor v chilském Senátu za chilskou komunistickou stranu. Když konzervativní chilský prezident González Videla zakázal v Chile komunismus, byl na něj vydán zatykač. Přátelé ho měsíce skrývali doma ve sklepě v chilském přístavním městě Valparaísu. Poté utekl do exilu přes horský průsmyk blízko Maihujského jezera do Argentiny. Pár let poté se stal blízkým spolupracovníkem socialistického prezidenta Salvadora Allendeho. V době chilského státního převratu vedeném Augustem Pinochetem byl hospitalizován s rakovinou a po dvanácti dnech zemřel na srdeční infarkt. Už za svého života byl legendou, jeho smrt se stala silným symbolem rezonujícím po celém světě. Pinochet odmítl přeměnit jeho pohřeb na veřejnou událost, ale tisíce truchlících Chilanů neuposlechly zákazu vycházení a zaplavily ulice, aby mu vzdaly hold. Jeho pohřeb se stal prvním veřejným protestem proti tehdejšímu režimu. Narodil se v Parralu . Jeho otec, José del Carmen Reyes Morales, pracoval u železnice. Jeho matka, Rosa Basoalto, byla učitelka, která zemřela dva měsíce po jeho narození. Společně s otce...
Více od autora
Miroslav Žamboch (27)
Miroslav Žamboch je český autor fantasy a science fiction. Miroslav Žamboch vystudoval Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze a nyní pracuje v ÚJV Řež, a. s., . Již jeho první publikovaná povídka, Zpověď válečníka , sklidila u čtenářů velký ohlas. Koniáše, hrdinu, který jej proslavil a získal mu velké množství příznivců, představil ve sbírce povídek Poslední bere vše . Jeho povídky vycházely pravidelně v časopisech a vyšly také v několika antologiích, např. Punk Fiction nebo Čas psanců . Kromě psaní se Miroslav Žamboch věnuje hodně judu, kulturistice a zvláště pak extrémním sportům. K jeho zájmům patří také vojenská technika a chladné zbraně.
Více od autora
Miroslav Kučera (24)
Narozen 16. 3. 1936 v Praze. Kriminalista, spolupracovník Československé televize. Autor literatury non-fiction, detektivek ap. Emeritní podplukovník Centrály kriminální policie, autor a moderátor televizních pořadů Federální kriminální ústředny. Stálý spolupracovník časopisů Linka 158, Ring, nakladatelství Víkend, deník Expres a Rádia RIO. Publikoval rovněž v týdenících Signál, Krimimix a v měsíčníku Hot Line . Původním povoláním typograf, zabývající se amatérsky a později i profesionálně divadelní činností, externě spolupracoval s Policií České republiky a s Českou televizí. V 90. letech byl šéfem marketingu soukromé firmy KoJa, která mimo jiné poskytuje služby v oblasti ostrahy a ochrany majetku i osob. Románovou prvotinu Otrokyně lásky napsal v roce 1991.
Více od autora
Miloš Kirschner (19)
Miloš Kirschner byl významný český loutkoherec, herec a hlasový umělec, známý především svou prací s kultovními loutkovými postavičkami Spejbla a Hurvínka. Tyto postavičky převzal v roce 1956 od jejich tvůrce Josefa Skupy a vystupoval s nimi až do své smrti v roce 1996. Kirschnerův přínos světovému loutkářství a dětské zábavě byl významný, neboť pomohl popularizovat tyto postavičky nejen v Československu, ale prostřednictvím představení a nahrávek i v mezinárodním měřítku. Jeho odkaz pokračuje prostřednictvím pražského Divadla Spejbla a Hurvínka, které zůstává oblíbenou institucí loutkářského umění.
Více od autora
Marija Jurić Zagorka (30)
Marija Jurić byla spisovatelka a první chorvatská profesionální novinářka. Podle ankety vyhlášené v roce 2005 záhřebským deníkem Vjesnik, je druhým nejčtenějším chorvatským autorem všech dob. V roce 2004 se v soutěži Největší Chorvat umístila na 34. místě. O životě Marie Jurić nebylo mnoho známo, dokonce ani datum narození. Původně bylo nejčastěji zmiňováno datum 1. ledna 1873, ale zkoumáním registrů ve Státním archivu bylo zjištěno, že se narodila dne 2. března 1873 ve vsi Negovec poblíž obce Vrbovac v bohaté rodině matky Josipe Domin a otce Ivana Juriće. Křtěna byla 3. března 1873 jménem Marianna. Dětství strávila v chorvatském Záhoří, kde její otec vlastnil farmu Golubovec a řídil statek Šanjugovo, vlastněný baronem Gezou Rauchem. Marija Jurić Zagorka byla zaměstnána v časopise Obzor, v roce 1896 jí v něm vyšel první článek, za několik let zde působila jako šéfredaktorka. Později začala vydávat první chorvatský „ženský časopis“ s názvem Ženski list a také časopis Hrvatica . Bojovala v nich nejen proti sociálnímu útlaku, maďarizaci a germanizaci chorvatské společnosti, ale i za práva žen. V roce 1903, poté, co zorganizovala masovou ženskou demonstraci, se dostala do vězení. Jejím rádcem a mecenášem byl Josip Juraj Strossmayer, který ji podporoval a k psaní románů povzbuzoval. Marija J. Zagorka udržovala velmi dobré kontakty i s politickými reprezentanty zemí, jejichž osud byl podobný historii Chorvatska. Patřili k nim T. G. Masaryk a Milan Hodža. Zemřela v Záhřebu 30. listopadu 1957. Pohřbena je na záhřebském hřbitově Mirogoj. Je autorkou 34 románů a 14 dramat. Psala romány pro široké publikum, spojuje v nich milostné příběhy s prvky národní historie. Některé z jejích próz byly uvedeny jako divadelní hry, některé i zfilmovány. Jejímu dílu se věnoval překladatel Dušan Karpatský. V t...
Více od autora
Marie Mihulová (26)
Narozena 23. 5. 1926, zemřela 21. 12. 2020. Autorka literatury z oblasti duchovního poznání, jógy a zdravého způsobu života.
Více od autora
Marie Hrušková (19)
Marie Hrušková je česká spisovatelka, scenáristka a pedagožka. Po studiu na Pedagogické fakultě a Filozofické fakultě Univerzity Karlovy učila 37 let na různých školách v Praze, z toho od roku 1969 dvacet pět let na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Tam učila češtině, ruštině a vedla dramatický soubor, pro který také psala programy, například pásmo veršů Jiřího Suchého Babeta přišla do Štěpánské, Naše paní B.N. nebo Ty lásko pozdravena buď. Učila mimo jiné i scenáristu Petra Jarchovského, režiséra Jana Hřebejka, ekonoma Petra Zahradníka, novináře Jiřího Majstra či spisovatelku Terezu Boučkovou. Ve své tvůrčí činnosti se soustředí především na tematiku památných stromů z historicko-etnologického hlediska, často s regionálním zaměřením. Od konce šedesátých let vydávala články v časopisech , mezi lety 1980–2010 vydala zhruba 30 knih, z nichž mnohé doprovázely ilustrace akademického malíře Jaroslava Turka a v menší míře i fotografie Marie Holečkové. Marie Hrušková psala od dob studií, proto ji malíř Jaroslav Turek roku 1967 požádal o zpracování textů k jeho kresbám památných stromů. Disertační práce „Památné stromy v ústní lidové slovesnosti a v literatuře“ předznamenala zaměření jejího dalšího psaní – osudy stromů a vztahy lidí k nim, souvislost s historií naší země i nutnost ochraňovat přírodu se staly hlavními náměty. Za výtvarné spolupráce s Jaroslavem Turkem vydala roku 1986 brožuru v PNS Praha o výchovném využití památných stromů ve škole, podrobněji se však památnými stromy i historií míst, kde rostou, mohli zabývat oba autoři až v knize vydané nakladatelstvím Sylva Regina v roce 1995 Památné stromy, na kterou navázal II. díl roku 2001. Spolu s Jaroslavem Turkem vydali „What trees remember“ i českou verzi „Stromy pamatují“ , knihu zajímavou i výtvarným zpracováním. Knihu „Kult stromů v zemích koruny české“ , v níž autorka souborně přibližuje historii a kořeny našich vztahů ke stromům a doplňuje od...
Více od autora
Margaret Way (28)
Narodila se a žije se svou rodinou v Brisbane. Než se vdala, byla známou klavíristkou a učitelkou. Psát začala když se jí narodil syn. Přítelkyně jí přinesla hromadu knih z červené knihovny Mills & Boon, autorka si je všechny přečetla a řekla si, že takovéto knihy dokáže psát také. Dokáže - od roku 1970 napsala přes 110 románů, v nichž se navíc snaží propagovat svou rodnou zemi tím, že se v ní její knihy odehrávají.
Více od autora
Marcela Nováková (18)
Narozena 10.1.1950 v Praze. Novinářka, odborná redaktorka a editorka nakladatelství Olympia.
Více od autora
Ľudmila Podjavorinská (20)
spisovateľka, poetka, prozaička, zakladateľka modernej slovenskej literatúry pre deti * 26.04.1872 Horné Bzince † 02.03.1951 Nové Mesto nad Váhom Životopis: Ľudmila Riznerová-Podjavorinská patrí spolu so Šoltésovou, Timravou a Vansovou medzi štvoricu spisovateliek, ktoré v druhej polovici 19. storočia pozdvihli ženskú slovenskú literárnu tvorbu na profesionálnu úroveň. Ľudmila sa narodila ako ôsme z desiatich detí učiteľa Karola Rudolfa Riznera a Márie Riznerovej, rod. Klimáčkovej v Horných Bzinciach , dedinke pod Veľkou Javorinou. Dostalo sa jej len základného vzdelania, a to u svojho otca v ľudovej škole. Ako dvanásťročná mala prečítanú celú vtedajšiu slovenskú literárnu tvorbu, z českých autorov boli jej obľúbencami Božena Němcová, Karolína Světlá a Alois Jirásek. Na sklonku života sa venovala prekladom diel ruských a juhoslovanských básnikov. Veľkými podporovateľmi a zároveň kritikmi boli jej strýko Ľudovít V. Rizner, vynikajúci slovenský bibliograf a národný buditeľ, ako aj miestny evanjelický farár a literárne rozhľadený vzdelanec Ján Pravoslav Leško. S písaním začala už v mladom veku – ako pätnásťročná. Vtedy jej vyšla Turecká svadba v Slovenských novinách, o rok neskôr to bola črta Na Štedrý večer. Pod svoje práce sa podpisovala rôznymi pseudonymami - Ružodolská, Damascéna, Nechtík, Božena, Podjavorinská, Šeršelínová, Špirifangulínová, Ľudka, Ľudmila, Ľudmila R., Veselohorská, Vrzalovská, M. Ružodolský, Milko Ružodolský, Nevädza, Podjavorinský, Podjavorský, Sojka, Teta Ľudmila, Teta Ľudmila Podjavorinská. Publikovala v peštianskych Slovenských novinách a v promaďarsky orientovanom časopise Vlasť a svet , no do literárnych Slovenských pohľadov si svoje práce posielať netrúfala. Zmenilo sa to v roku 1892, kedy začala svoje príspevky posielať nielen do Slovenských pohľadov, ale aj do martinských Národných novín. Vyspelosťou básní v jej prvotine Z vesny života ju kritika uznala prvou sloven...
Více od autora
Karl Wagner (20)
Jana Divišová se narodila v Domažlicích v roce 1974, v 18 letech odešla z domova a bydlela v hotelích, redakcích, kde byla zaměstnána, pronajatých bytech, u přátel i na ulici. Vystřídala desítky zaměstnání, z nichž asi nejzajímavější jsou sanitářka na 2. chirurgické klinice na Karlově náměstí, politická poradkyně ČSNS a technická podpora internetového providera. Dále byla vedoucí vydání, redaktorkou, grafičkou a korektorkou. Po celou tu dobu však hlavně řemeslně psala pod různými pseudonymy pro velké množství nakladatelů knihy na zakázku, přičemž svou první knihu vydal již v 21 letech. Dnes se tituly, které napsala, dají spočítat jen velmi těžko, a žánrově spadají od literatury faktu po Murphyho zákony a knižní zpracování televizních seriálů. Příjmení Divišová používá na památku své zesnulé babičky a hodlá si je natrvalo osvojit. Tímto jménem, které přijímá za své nejvlastnější, podepisuje pouze knihy, které považuje za důležité.
Více od autora
Karel Vágner (16)
Karel Vágner je významný český hudebník, skladatel, aranžér a kapelník. Narodil se 8. června 1942 v Praze a výrazně ovlivnil českou hudební scénu. Vágner je známý svou tvorbou v oblasti populární hudby a spoluprací s mnoha známými českými zpěváky a hudebníky. Během své kariéry vydal řadu alb a podílel se na různých hudebních projektech. Jeho všestrannost jako hudebníka se projevuje ve schopnosti hrát na více nástrojů a pracovat napříč různými žánry.
Více od autora
Karel Klatovský (28)
Webmaster, správce sítě a učitel IT, autor učebnic z oboru výpočetní techniky.
Více od autora
Karel Houba (20)
Karel Houba byl český spisovatel-prozaik, překladatel z němčiny a nakladatelský redaktor v nakladatelství Melantrich, manžel překladatelky Věry Houbové. Po maturitě na gymnáziu studoval rok účetnictví, tato studia přerušilo jeho totální nasazení v letech 1942–1943. Z totálního nasazení utekl a v Praze naoko pracoval u stavební firmy, fakticky však studoval výtvarné umění. Po skončení války studoval rok na Právnické fakultě UK odkud přešel na Filozofickou fakultu UK, kde vystudoval filozofii a anglický jazyk. Studia ukončil doktorátem filozofie v roce 1950. Od té doby až do roku 1989 pracoval jakožto redaktor v Nakladatelství Melantrich, v roce 1968 se zde stal šéfredaktorem. Podle Necenzurovaných novin č. 45/1995, část 4 byl evidován jako agent StB pod krycím jménem RYZEC.
Více od autora
Jiří Zmožek (9)
Jiří Zmožek je český hudební skladatel a hudebník, známý svým přínosem pro českou populární hudební scénu. Během své kariéry se prosadil jako plodný skladatel, který spolupracoval s řadou českých umělců a podílel se na jejich albech i jednotlivých písních. Zmožkova tvorba často obsahuje melodické melodie, které rezonují s vnímavostí širokého publika, díky čemuž se stal respektovanou osobností hudebního průmyslu ve své zemi. Jeho schopnost vytvářet chytlavé melodie a zapamatovatelné texty mu zajistila trvalé místo v srdcích českých hudebních fanoušků.
Více od autora
Jiří Weil (19)
Jiří Weil byl český spisovatel, literární kritik, novinář a překladatel židovského původu. Proslavil se romány Moskva–hranice a Život s hvězdou. Jeho otec spoluvlastnil rámařský závod Weil a Klein. Po první světové válce však podnik zkrachoval, rodina zchudla a usadila se v Praze. Po maturitě na gymnáziu studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slovanskou filologii a srovnávací literatury. Studium úspěšně dokončil doktorátem v roce 1928, prací nazvanou Gogol a anglický román 18. století. Během studia se stal členem Devětsilu. Weil byl přesvědčeným komunistou, již na střední škole byl členem kroužků sociálnědemokratické levice, na studiích začal pracovat jako překladatel tiskového oddělení sovětského zastupitelství v Praze , v roce 1925 se stal členem KSČ. V roce 1929, poté co Gottwald bolševizoval stranu a postavila se proti němu sedmička známých spisovatelů, Weil je otevřeně kritizoval. Několikrát navštívil SSSR, v letech 1933–1935 tam působil jako překladatel ve vydavatelství Kominterny. Na konci roku 1934 ho však zasáhl stalinský represivní stroj, když se stal obětí čistek po vraždě Sergeje Mironoviče Kirova. Na začátku roku 1935 byl vyšetřován, propuštěn z vydavatelství a vyloučen ze strany. V březnu byl poslán na "pracovní převýchovu" do československé komuny v Sovětském svazu Interhelpo, která se nacházela na území dnešního Kyrgyzstánu, nedaleko Frunze . Od léta byl nasazen na nucené práce v nápravně-pracovním táboře u jezera Balchaš . V listopadu 1935 mu pak Kominterna dovolila vrátit se do Československa. Jeho důvěra ve stalinský komunismus však byla narušena, což reflektoval v románu Moskva-hranice, který vyšel v roce 1937. Zde popsal některé mechanismy, které zažil na vlastní kůži, přiznával však, že pro něj bylo velmi bolestné demaskovat systém, v nějž sám věřil. Za román byl vyloučen z KSČ. V době druhé ...
Více od autora
Jiří Mikulčák (21)
RNDr. Jiří Mikulčák, CSc. Narodil se 19. 4. 1923 v Kyjově a zemřel 13.října 2011 Byl profesí matematik, ale byl také znalcem a milovníkem slováckého folkloru. Jeho rodina měla úzké vazby na Moravu, rod Mikulčáků pocházel ze Stupavy. Na obecnou školu začal docházet v Kyjově, reálné gymnazium absolvoval v Ostravě, kam se rodina přestěhovala. Po válce a totálním nasazení nastoupil v r. 1945 ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultu KU v Praze. Po skončení studia od r. 1948 působil jako profesor matematiky na gymnáziu v Jeseníku a na Vojenské škole Jana Žižky v Moravské Třebové. Po sedmi letech přechází do Prahy, kde tehdy žili jeho rodiče a sestry. V druhé polovině padesátých let pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém a od r. 1961 až do ochodu do penze byl odborným asistentem na Katedře didaktiky matematiky na výše zmíněné fakultě KU v Praze. Během tohoto období se zabýval zejména pedagogickými aspekty středoškolského studia matematiky a vydal řadu publikací. Byly mezi nimi např. z posledních let Matematické, fyzikální a chemické tabulky nebo rozsáhlý soubor prací na téma Nástin dějin vyučování v matematice. Zasloužil se také o popularizaci matematiky přednáškami, semináři a svého času známým pořadem Ćeské televize Matematika převážně vážně. Za svou vynikající činnost v tomto oboru obdržel řadu ocenění a vyznamenání. Jeho celoživotním zájmem byla historie, které se původně chtěl i profesně věnovat. Sledoval dějiny politické i kulturní . K jeho koníčkům patřila mj. turistika a samozřejmě intenzivní zájem o folklor. Do Slováckého krúžku v Praze začal docházet již koncem války, zejména pak po r. 1945 zde velmi aktivně působil jako zpěvák a tanečník. Platným členem krúžku byl i jeho otec, v padesátých letech jednatel a člen výboru. Jura se i při učitelském působení mimo Prahu folkloru pilně věnoval. Jeho vztah k folkloru b yl živý a věci znalý. Po založení časopisu Vědomosť přispíval do něj řadou článků zejména týkajících s...
Více od autora
Jiří Havel (14)
Narozen 9. 4. 1931 v Horní Branné, zemřel 28. 10. 2022. Ing., fotograf-krajinář, autor fotografických publikací.
Více od autora
Jiří Hajíček (15)
Jiří Hájíček je český spisovatel. Vyrůstal v obci Purkarec, vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a pak Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity. Začínal s poezií, mimo jiné v pořadech Mirka Kováříka koncem osmdesátých let, knižně publikuje od roku 1998 jako prozaik. Ve svých povídkách a románech reflektuje především prostředí jihočeského venkova. V roce 2006 získal jeho román Selský baroko cenu Magnesia Litera za prózu. Jaroslav Rudiš vybral jeho román Rybí krev do Finnegan's List pro rok 2013 – seznamu vydávaného Společností evropských autorů a obsahujícího díla, která by měla být více překládána do evropských jazyků. Rybí krev byla následně vyhlášena knihou roku v soutěži Magnesia Litera 2013. V roce 2015 byl Hájíček hostem 16. ročníku Měsíce autorského čtení. Román Děšťová hůl zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin 2016 a získal Cenu Česká kniha 2017. V roce 2016 Dan Wlodarczyk podle knihy Jiřího Hájíčka natočil film Zloději zelených koní. Na protest proti zpolitizování členů poroty odmítl v roce 2018 udělení Státní ceny za literaturu. Romány Rybí krev, Dešťová hůl a Plachetnice na vinětách vydalo nakladatelství One Hot Book jako audioknihy.
Více od autora
Jiří Hájek (29)
Jiří Hájek byl československý politik a diplomat, v 60. letech 20. století ministr školství, během pražského jara ministr zahraničních věcí Československa, který v srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi, za normalizace mluvčí Charty 77. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V letech 1937–1939 pracoval na finanční správě. Byl členem organizace mladých sociálních demokratů. Po březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže a v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. Až do konce války byl vězněn v Hamburku. Po osvobození se zapojil do politického života. V roce 1945 se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a poté ústředním tajemníkem Dělnické akademie , a také působil jako funkcionář SČM a Mezinárodního svazu mládeže. Ihned po válce vstoupil do ČSSD. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD. Ústřední sekretariát KSČ Hájka vedl již v poválečném období jako tajného člena komunistické strany; v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu křídlu a prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která skončila sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Aktivně se podílel na vnitrostranickém převratu a čistkách v únoru 1948. 27. června 1948 po sloučení ČSSD s komunisty byl kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potvrdil i IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Do ÚV KSČ ho zvolil také Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968. Z ÚV KSČ byl vyloučen v září 1969. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění ČSR za sociální demokracii . V roce 1950 zakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se posléze stal rektorem . Roku 1954 se stal děkanem fakulty mezinárodních vztah...
Více od autora
Jindřiška Smetanová (17)
Jindřiška Smetanová, rozená Jindřiška Macháčková byla česká spisovatelka, scenáristka, autorka televizních inscenací a překladatelka. Jedná se o jednu z postav legendárního rozhlasového pořadu Sedmilháři, kde, kromě jiných, vystupovala např. s humoristou Zdeňkem Jirotkou. Narodila se v Rosicích u Brna. V roce 1928 se přestěhovala s rodiči a sestrou do Prahy, později se narodil ještě bratr. Otec, vyučený strojní zámečník, pracoval v Praze jako řidič jednoho z pražských úřadů. Za války byl nasazen jako dělník do vysočanské továrny, kde se vyráběly zbraně. Po počátečních studiích na gymnáziu pokračovala ve studiu na obchodní akademii v Praze na Vinohradech, kde v roce 1942 maturovala. Její budoucí literární dráhu ovlivnil univerzitní profesor Karel Krejčí, který po uzavření českých vysokých škol působil jako vyučující literatury. Po maturitě pak pracovala jako úřednice v Archeologickém ústavu, na Ministerstvu kultury a osvěty a na Ministerstvu informací. V letech 1943-1944 se zapojila do činnosti v loutkoherecké amatérské skupině, kterou vedl Jan Malík, přítel Josefa Skupy. Silné zaujetí pro obor přetrvalo až do poválečných let, kdy je formou osvětové činnosti prezentovala jako zaměstnankyně Ministerstva kultury. Při vystoupení skupiny v pražském Mánesu se seznámila s příštím manželem, architektem Pavlem Smetanou. Po sňatku se odstěhovala do jeho bytu na Malé Straně, na břehu Čertovky. Malá Strana, stejně jako Říčky v Orlických horách, které byly po válce oblíbeným místem pobytu a setkávání bývalých členů Devětsilu a Mánesa, se staly místy celoživotní inspirace. Zde vytěžila náměty pro svá literární díla. Smetanovi si později v Říčkách pořídili chalupu a Jindřiška Smetanová se stala kronikářkou obce. Mezi lety 1949-1954 se narodily tři děti. V letech 1956-57 začaly vycházet první fejetony, črty a povídky v časopisu Květen a v Literárních novinách. Od roku 1960 působila coby scenáristka, dramatička a dramaturgyně. Pracovala...
Více od autora
Jean de La Fontaine (21)
Jean de La Fontaine byl francouzský spisovatel – bajkař a básník. Jean de La Fontaine pocházel z měšťanské rodiny. Jeho otec byl dozorcem nad lesy a vodstvem u vévody de Bouillon. Po prvních studiích vstoupil do oratoriánského řádu, ale pro nevhodnou povahu k mnišskému životu z něj později vystoupil. V klášteře mnoho četl a seznámil se s díly významných spisovatelů . V roce 1647 jej jeho otec oženil s Marií Héricart a později mu podstoupil svou práci. La Fontaine se ale po několika letech rozvedl a svou ženu a syna opustil. V Paříži se snažil uchytit jako spisovatel, což se mu nakonec více méně podařilo. K upevnění pozice mu pomohlo, že roku 1654 vydal vlastní zpracování díla Eunuch Publia Terentia Afera. V tomto období vstupuje do služeb Nicolase Fouqueta, generálního prokurátora francouzského parlamentu, od kterého získal roku 1657 penzi. Věnoval mu asi třicet básní svého díla a zůstal jeho věrným stoupencem i po jeho politickém pádu. To rychle vyvolalo nenávist jak u Colberta, tak u samotného Ludvíka XIV. Velmi rád četl a scházel se s přáteli. Sám jako spisovatel dlouho nijak zvlášť nevynikal. Až v roce 1665 vydal první svazek svých pověstných Contes , které vynikly svou frivolností a přinesly mu velký úspěch. Roku 1666 vydal druhý a roku 1667 třetí svazek. Tyto povídky údajně vznikaly na přání vévodkyně de Bouillon, která La Fontaina podporovala. Stejně jako vévodkyni de Bouillon využíval La Fontaine i jiné ženy . V roce 1668 vyšlo prvních šest knih proslulých bajek. La Fontaine napsal celkem 245 bajek. Poslední, dvanáctá kniha bajek, byla vydána v roce 1694. V roce 1683 byl zvolen do Francouzské akademie , avšak volba nebyla schválena králem. Teprve o rok později mu byla při nových volbách potvrzena a La Fontaine slíbil polepšení. Ve Francouzské akademii nahradil Colberta v jeho křesl...
Více od autora
Jaromír Pelc (18)
Jaromír Pelc je český básník 70. – 80. let dvacátého století, autor parafrází rockové poezie , knih o Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha, o výtvarném umění , editor . Jeho básně zhudebnil a zpívá Vladimír Mišík. Maturoval v roce 1970 na gymnáziu v Praze-Žižkově. Poté v letech 1970–1972 studoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy a současně působil v redakci týdeníku Svět práce. Studium nedokončil . Od roku 1982 studoval na Vysoké škole politické ÚV KSČ obor moderní dějiny. Toto studium zakončil diplomovou prací Boj proti fašismu v letech 1933–1938 a kulturní fronta, doktorský titul získal v roce 1989. V letech 1972–1986 pracoval v týdeníku Tvorba jako redaktor přílohy LUK a literární přílohy Kmen. V letech 1987–1990 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. V letech 1990–1991 spoluvydával literárně-erotickou revue Sextant. V roce 1991 se stal majitelem Nakladatelství Niké, které vydávalo například časopis Rodinný lékař , fotografické publikace, ale také četné bibliofilské tisky. V poslední době se výhradně věnuje modernímu českému výtvarnému umění. S využitím archivů i sbírek, převážně vlastních, pořádá tematické výstavy v ČR a USA. Od roku 1993 byl souběžně také šéfredaktorem časopisu o nadacích a neziskovém sektoru Grant a předsedou představenstva i ředitelem akciové společnosti Questor, zabývající se organizací a správou neziskových institucí v ČR .
Více od autora
Jaromír Jindra (23)
Narozen 29. 10. 1949 v Českých Budějovicích. Novinář a redaktor, práce o sirkařství, práce z oboru astrologie a mimozemských civilizací, též autor divadelních her a historických románů.
Více od autora
Jan Hnízdil (18)
Jan Hnízdil je známý český celostní a rehabilitační lékař, jeden z průkopníků české komplexní a psychosomatické medicíny a také autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih. Jan Hnízdil vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem, po škole pracoval jako odborný asistent na katedře tělovýchovného lékařství FTVS UK a deset let vedl rehabilitační oddělení fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jako externista také přednášel problematiku dopingu a sportovní zátěže na 3. LF UK v Praze. Je členem akreditační komise Ministerstva zdravotnictví ČR pro psychosomatiku. Jan Hnízdil je znám díky svému veřejnému působení a knihám, snaze o výklad medicíny celostně , tj. tak, že zdravotní stav pacienta výrazně závisí na jeho psychickém stavu a na jeho tzv. životním příběhu, kdy případná nemoc zapadá do kontextu pacientova života a řešení jednotlivých životních situací, také díky kritice současného jednostranně biologického zaměření moderní západní medicíny a snaze o jeho vyvážení o celostní pohled a návrat ke kořenům a pravému smyslu medicíny. Dále se opakovaně veřejně vyjadřoval k problematice dopingu ve vrcholovém sportu, o kterém napsal ze svých zkušeností sportovního lékaře knihu Doping, aneb, Zákulisí vrcholového sportu, kritizuje, podle něj chorobnou, provázanost zdravotnického systému a lobby nadnárodních farmaceutických firem, doporučuje a usiluje o změny ve vzdělávání budoucích lékařů ve smyslu výrazného rozšíření výuky psychosomatiky pro všechny budoucí lékaře bez ohledu na budoucí specializaci, protože psychosomatiku chápe jako jádro a výchozí bod pro další jednání a pomoc pacientům. Tyto myšlenky shrnul např. ve své netradičně pojaté knize o přístupu k vlastnímu zdraví každého člověka s názvem Mým marodům : Jak vyrobit pacienta. V součas...
Více od autora
Ivan Klicpera (27)
Ivan Klicpera byl syn Václava Klimenta Klicpery z jeho druhého manželství, český spisovatel. Narodil se v Hradci Králové, jako nejmladší syn dramatika Václava Klimenta Klicpery. Ten se po předčasném úmrtí první manželky Anny v roce 1838 oženil s Annou Trnkovou, pozdější matkou Ivana Klicpery. Roku 1846 získal Václav Kliment Klicpera profesorské místo v Praze a rodina se do hlavního města přestěhovala. Z prvního manželství přivedl Václav Kliment Klicpera do nové rodiny pět dětí, o které se Anna Klicperová-Trnková starala. Další děti se narodily v novém manželství, vyššího věku se však dožil pouze Ivan Klicpera. Ten vystudoval Akademické gymnázium a v letech 1865-1869 studoval právnickou fakultu. Od roku 1867 pracoval při studiu jako advokátní koncipient. Doktorské zkoušky z důvodu těžké choroby nevykonal. Posledních dvanáct let svého života trpěl Ivan Klicpera plicní chorobou. Téměř nevycházel z domu a ošetřovala ho jeho matka Anna Klicperová . Byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. Nejúspěšnější román Ivana Klicpery Jindra vyšel více než třicetkrát v letech 1876-1947, novodobé upravené vydání pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová ještě v roce 1992; román byl třikrát zfilmován a uváděn v divadelních adaptacích. Jednalo se o předchůdce tzv. dívčích románů. Práce Ivana Klicpery vycházely též časopisecky. V pracích s historickými náměty nedosáhl úrovně současníka Václava Beneše Třebízského. Na námět románu Jindra byly natočeny tři filmy: Román Jindra byl pod titulem Jindra, hraběnka Ostrovínová též zdramatizován, od roku 1917 uváděn pražským Švandovým divadlem. Pražské Divadlo komedie uvádělo adapatci jako dvoudílnou s tituly Jindra a Jindra, hraběnka Ostrovínová a v roce 1934 dostal román podobu operety s hudbou Rudolfa Piskáčka. Mimo svou volnou literární činnost byl Ivan Klicpera též propagátorem díla svého otce. S Emilem Semrádem sepsal Klicper...
Více od autora
Ivan Aleksandrovič Gončarov (27)
Ivan Alexandrovič Gončarov byl ruský spisovatel. Počátky jeho tvory jsou spojeny s tzv. naturální školou, postupně však její rámec přerostl. Romány: Hrdinou Strže je šlechtic Rajskij, člověk inteligentní a umělecky nadaný, který však nedokáže žádný svůj projekt dovést do konce. Rozčarován petrohradskou společností, odjíždí k příbuzným na venkov, kde poznává tři podoby ženství, symbolizující tři možnosti dalšího vývoje Ruska: babička je přísná, ale spravedlivá a ušlechtilá aristokratka, staromódní, ale velmi schopná statkářka. Sestřenice Marfinka je dobrosrdečná, poddajná a prostoduchá hospodyně, která je šťastná ve svém jednoduchém venkovském životě. Její sestra Věra je romantická a hrdá intelektuálka, která prožije tragické milostné vzplanutí k místnímu anarchistovi Volochovovi. Strž, ve které se spolu scházejí, symbolizuje temné síly, které ohrožují tradiční pořádek.
Více od autora
Inna Rottová (22)
Inna Rottová Mirovská, rozená Želeněcová, pseudonymy Joan Kerr, Inna Rott byla česká spisovatelka, tlumočnice a překladatelka, členka Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu a AIEP. Narodila se v Leningradě do židovské rodiny. Otec Samuil pocházel z Prahy, matka Galina z Varšavy, kde se ve dvacátých letech poznali. Otec se narodil v roce 1900 v židovské rodině v Libni, kam Marie Terezie po prusko-rakouské válce nechala vystěhovat Židy z pražského ghetta. V roce 1906 odešla jeho rodina před antisemitismem, na jih Francie, povzbuzena rehabilitací Alfreda Dreyfuse. Po první světové válce se chtěli vrátit do Československa, ale v prosinci 1918 proběhl pogrom v Holešově. Odjeli tedy do Polska a usadili se v městečku Jadów. Matka Galina pocházela z Varšavy z rodiny rabína. Když se se svobodně smýšlejícím Samuilem seznámili, tak ji ortodoxní rodina, jako nezdárnou, vyhnala. Její otec rabín za ni odsloužil rituální obřad za zemřelou, a „definitivně ji vymazal z paměti rodiny“. V roce 1926 odešli dále do Sovětského svazu, „moderního ráje dělníků a rolníků“, kde je ale okamžitě zatkli jako „narušitele hranic“. Z vězení je dostal maminčin bratr, který pracoval v Moskevské komunistické internacionále. Před dalším pronásledováním se uchýlili do Leningradu, kde jim pomohl maminčin dobře situovaný strýc. Koupil pro ně malý pokoj o dvanácti metrech čtverečních v osmipokojovém komunálním bytě. V roce 1941 rodinu v Leningradu zastihla válka. Matka s Innou a její o devět let starší sestrou Tamarou zůstaly v obleženém Leningradu, zatímco otec odešel bojovat, zraněn se vrátil aby v roce 1942 zemřel. Matka a dcery přežily obléhání Leningradu , přestály krutou zimu a hlad a několikrát je před smrtí zachránila šťastná náhoda. Po krátké známosti se Inna v roce 1960 provdala za českého studenta Jaromíra Mirovského a odstěhovala se s ním do Československa, z manželství pocházejí dvě dcery. V ob...
Více od autora
Igor Stravinsky (17)
Igor Stravinsky byl významný ruský skladatel, klavírista a dirigent, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších skladatelů 20. století. Narodil se 17. června 1882 v ruském Oranienbaumu a mezinárodní slávu mu přinesly tři balety, které na objednávku impresária Sergeje Ďagileva uvedl Ďagilevův Ballets Russes: ", "Petruška" a "Svěcení jara" . Avantgardní přístup k rytmu a disonanci v posledně jmenovaném díle vyvolal při premiéře v Paříži bouři, ale později se stal slavným pro svůj revoluční hudební jazyk a mezníkem ve vývoji modernistické hudby.
Více od autora
Helena Lisická (15)
Helena Lisická byla česká etnografka a spisovatelka, autorka pohádek a pověstí. S tvorbou začala v 50. letech a je autorkou více jak dvou desítek titulů. Mimo pohádek a pověstí se zabývala i tvorbou divadelních her pro děti. Spolupracovala s Folklórním souborem Haná, s nímž založila folklórní festival Lidový rok. Provdala se za archiváře Antonína Roubice. Studovala na Slovanském gymnáziu v Olomouci.
Více od autora
Harriet Beecher Stowe (17)
Harriet Beecher Stoweová byla americká spisovatelka a abolicionistka. Pocházela z americké rodiny, ve které byla zakořeněná puritánská tradice a odpor k otrokářství. Jejím nejznámějším dílem je román Chaloupka strýčka Toma, který významně ovlivnil Ameriku i Británii v boji proti otroctví. Celkově napsala přes dvacet knih, tři cestopisy a kolekce článků a dopisů. Svou spisovatelskou kariérou a veřejným vystupováním se aktivně podílela na změně společenských poměrů tehdejší doby. Harriet Beecher Stoweová se narodila ve městě Lichfield v Connecticutu jako sedmá ze třinácti dětí. Její sestra, Catharine Beecher Stoweová, se prosadila jako propagátorka vzdělávání žen a dětí. Harriet velkou část svého života prožila na rozhraní severních a jižních částí Ameriky, takže všechna její díla namířená proti otrokářství vycházejí ze skutečnosti, kterou autorka znala od dětství. Svého budoucího manžela Calvina Ellise Stowa potkala v literárním a společenském klubu Semi-Colon Club. Calvin Stowe byl zarytým odpůrcem otrokářství a manželé Stoweovi podporovali takzvanou Podzemní železnici a ubytovávali uprchlé otroky. 25. listopadu 1862 se Harriet Beecher Stoweová setkala ve Washingtonu s prezidentem Abrahamem Lincolnem. Po celý život svou novinářskou a literární činností přispívala k boji proti otrokářství v Americe. Zemřela 1. července 1896 ve věku 85 let v Hartfordu a je pochovaná na historickém hřbitově Phillips Academy v Andoveru, Massachusetts. Jejím nejznámějším dílem je melodramatický román Chaloupka strýčka Toma , který poprvé vyšel v abolicionistickém týdeníku National Era roku 1851. Kniha se v následujících letech stala velmi populární a vyšla v nákladu stovek tisíc výtisků. Všechny osudy postav v ní, jakkoli jsou neuvěřitelné, se zakládají na pravdě. Hrdinové tohoto románu – strýček Tom, teta Chloe, George Harris a jeho žena Eliza – reprezen...
Více od autora
Hana Marie Körnerová (29)
Hana Marie Körnerová je česká spisovatelka. Používá pseudonym, její vlastní jméno je Hana Martinková. Patnáct let pracovala ve zdravotnictví, své zkušenosti v tomto oboru využila v knize Prosím vás, sestřičko. Toto dílo uspělo v literární soutěži Knižního klubu. Je vdaná, má děti. Od 90. let 20. století žije v Podkrkonoší. První kniha jí vyšla roku 1992. Knihy vycházejí v nakladatelstvích MOBA a Knižní klub. Za 46 let napsala 26 knih. Většina jejích knih se zabývá tím, jak obstát v nečekané nebo složité situaci, na kterou hrdinové příběhu nebyli výchovou či předchozím životem připraveni. Romány, které se odehrávají v historické kulise, jsou dobrodružné a napínavé. Knihy ze současnosti jsou skutečné příběhy s nezbytným minimem fabulace. Mezi její nejznámější díla patří rodinná sága Pán hor, jež se odehrává v 18. století.
Více od autora
Guido Knopp (21)
Guido Knopp je německý novinář, publicista, historik, zabývající se studiem moderních dějin . Guido Knopp se narodil v Treyse, Hesensku, avšak od dvou let věku vyrůstal v bavorském Aschaffenburgu, kam se rodina tehdy přestěhovala. Jeho rodina je z otcovy strany původem z Horního Slezska, z matčiny strany z Horního Hesenska. Po maturitě na gymnáziu studoval historii, politiku a žurnalistiku ve Frankfurtu nad Mohanem, Amsterdamu a Würzburgu. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Guido Knopp na německé Wikipedii.
Více od autora
Giacomo Casanova (23)
Giacomo Girolamo Casanova byl italský spisovatel, intrikán, špión a diplomat. Zanechal po sobě všestranné literární dílo , nicméně je především známý jako dobrodruh a muž, jehož jméno je synonymem pro svůdce. Této pověsti se těší pravděpodobně zásluhou svého nejvýznamnějšího autobiografického díla, „Dějiny mého života“ , v němž autor bez skrupulí popisuje svá četná milostná dobrodružství. Giacomo Casanova se narodil v Benátkách v ulici Calle della Commedia v sousedství kostela sv. Samuela, kde byl také pokřtěn. Jeho otcem byl herec Gaetano Casanova a matkou Zanetta Farussi; některé zdroje ho ale považují za nemanželského syna matky se šlechticem a abbém Michelem Grimanim. Rodiče byli herci a zdá se, že především matka byla ve své profesi úspěšná, neboť se o ní zmiňuje Carlo Goldoni ve svých Pamětech, kde ji popsal slovy: „… překrásná vdova a velice schopná žena“. Malý Giacomo, vychovávaný babičkou Marziou Farussiovou, byl křehkého zdraví. Proto ho babička jednoho dne odvezla k čarodějnici do Murana a té se podařilo vyléčit jeho potíže. Po tomto dětském zážitku ho zájem o magické praktiky provázel po celý zbytek života, ale on sám byl prvním, kdo se vysmíval důvěřivosti, s níž mnozí přijímali esoterismus. Vystudoval na padovské univerzitě filozofii a práva, absolvoval v roce 1742. Následně cestoval na ostrov Korfu a do Istanbulu. V roce 1743 se vrátil do Benátek a v témže roce jeho babička Maria zemřela. Abbé Grimani jej dovedl učit v semináři, ale dlouho tam pro své nemravné chování nevydržel, údajně sváděl ostatní seminaristy. byl ze studií vyloučen a od konce března do konce července vězněn v benátské pevnosti sv. Ondřeje . Spíše než o výkon trestu, šlo o výstrahu a snahu o nápravu jeho bouřlivých prostopášných sklonů. Když se dostal na svobodu, odcestoval díky matčiným dobrým vztahům jako doprovod bi...
Více od autora
George Sand (24)
George Sandová , vlastním jménem Amantine Aurore Lucile Dupin de Francueil, baronka Dudevant , byla francouzská romantická spisovatelka. George Sandová pocházela ze šlechtického rodu. Její otec Maurice Dupin de Francueil byl důstojník Napoleonovy armády a vnuk francouzského maršála Hermana Moritze von Sachsen, známého jako Maréchal de Saxe, který byl nemanželským synem polského krále a saského kurfiřta Augusta II. Silného. Roku 1822, tedy ve věku 18 let, se Amandine Aurore Lucile Dupin de Francueil provdala za advokáta Françoise Casimira Dudevanta, se kterým pak měla dvě děti, Maurice Sanda, celým křestním jménem Jean-François-Maurice-Arnauld , a Solange Sand . V roce 1835 opustila baronka Dudevant manžela pro jeho hrubé chování vůči ní i s dětmi, a roku 1836 se rozvedli. Brzy poté začala George Sandová preferovat mužský styl oblékání, což zdůvodňovala ekonomickou situací. Tento způsob odívání však neprosazovala nijak důsledně. Při společenských příležitostech si oblékala dámské šaty. George Sandová žila na zámku Nohant ve střední Francii, v departementu Indre, asi 50 km jihozápadně od Bourges. V roce 1836 pobývala na tomto zámku také její přítelkyně Marie d'Agoult společně se svým novým partnerem, proslulým klavírním virtuózem a skladatelem Franzem Lisztem. O nikoliv bezkonfliktním vztahu obou přítelkyň podala George Sandová zprávu ve svém životopise. George Sandová se stala proslulou také svým sexuálním životem, který byl mnoha lidem známější než její dílo. Měla postupně vztah s Alfredem de Musset, Franzem Lisztem, Prosperem Mériméem a především s Fryderykem Chopinem, o něhož obětavě pečovala a rozešla se s ním až krátce před jeho smrtí . Známým se stal i její poměr s herečkou Marií Dorvalovou. Byla také blízkou přítelkyní romanopisce Honoré de Balzaca i malíře Eugène Delacroix. Určitou zajímavostí je, že George Sandová patři...
Více od autora
George Lucas (15)
George Lucas, celým jménem George Walton Lucas, Jr. , je americký filmový režisér, producent a scenárista známý svou ságou Star Wars a tetralogií Indiana Jones. George Lucas dnes patří mezi nejúspěšnější postavy amerického filmového průmyslu a jeho obrovský majetek, který nabyl zejména díky příjmům z merchandisingu, se odhaduje na 4,2 miliardy dolarů. Vlastním jménem George Walton Lucas, Jr. se narodil 14. května 1944 v Modestu, Kalifornii. Zde také vystudoval proslulou University of Southern California . Po promoci získal stipendium od společnosti Warner Brothers, v jehož průběhu se seznámil s režisérem Francisem Fordem Coppolou, se kterým v roce 1971 natočil svůj první film – THX 1138. Tento snímek je některými kritiky dodnes označován jako Lucasův nejpovedenější. Po tomto úspěchu s Coppolou ještě v roce 1973 natočil Americké Graffiti, který se stal v Americe překvapivě hitem. Získal 5 nominací na Oscara, ale nakonec se musel spokojit „pouze“ se Zlatým glóbem. V Graffiti debutoval i Harrison Ford, kterého Lucas následně obsadil i do svého dalšího, téměř osudového projektu. S myšlenkou na epické sci-fi pracoval už od roku 1968. Dlouho však nebyl s výsledkem spokojen, a tak až v roce 1975 nabídl scénář filmu, tehdy nazvaný Star Wars, studiu Universal. To ho však odmítlo kvůli velkému rozpočtu a strachu o finanční návratnost projektu. Úspěšný byl až u společnosti 20th Century Fox. Natáčení bylo velmi vyčerpávající – Lucas musel dokonce být při scénách natáčených v Tunisku na 2 týdny hospitalizován. Již na Epizodě IV také začal spolupracovat s hudebním skladatelem Johnem Williamsem . Hvězdné Války – tehdy ještě bez přídomku Epizoda IV – Nová Naděje, měly premiéru v květnu roku 1977. Úspěch byl obrovský, tržby dvacetinásobně přesáhly výdaje, a film získal i 7 Oscarů Lucasův geniální tah však spočíval ve vlastně...
Více od autora
František Malíř (23)
Narozen 13.9.1919 v Klatovech, zemřel 1. 6. 2008. PhDr., profesor, autor jazykových učebnic, překlad z ruštiny.
Více od autora
Frank Wenig (22)
Frank Wenig byl český spisovatel, novinář a učitel. Frank Wenig, vlastním jménem František Wenig, pocházel ze starého učitelského rodu. Studoval na gymnáziu v Příbrami, později na učitelském ústavu. Nejprve působil na obecných a měšťanských školách v západních Čechách, záhy začal spolupracovat s četnými listy a časopisy. Od roku 1926 žil v Plzni, kde se stal redaktorem západočeské pobočky deníku Svobodné slovo. V roce 1951 se přestěhoval s rodinou do Prahy, kde byl členem ústřední redakce téhož deníku. Od studentských let se věnoval ochotnickému divadlu a čím dál více také vlastní tvorbě. V roce 1920 se seznámil s Josefem Skupou a stal se jedním z jeho kmenových spolupracovníků. Napsal většinu textů pro jeho loutková představení a rozhlasové pořady, nejznámější jsou četné příhody Kašpárka a legendárních postaviček Spejbla a Hurvínka. Vedle toho psal převážně knihy pro děti. Převyprávěl enšpíglovské příběhy i řadu českých a slovenských pověstí. Je autorem scénáře filmu Polibek na stadionu, který v roce 1948 natočil Martin Frič. F. Wenig byl spoluautorem scénářů několika divadelních a rozhlasových her Divadla Spejbla a Hurvínka.
Více od autora
Francesca Simon (26)
Narodila se v Kalifornii, studovala v Oxfordu, a žije s manželem a dětmi v Londýně.
Více od autora
Eva Vrchlická (17)
Eva Vrchlická, vlastním jménem Eva Fridová byla česká herečka, překladatelka, publicistka, dramatička, básnířka a spisovatelka, osvojená dcera básníka a spisovatele Jaroslava Vrchlického, dlouholetá členka činohry Národního divadla v Praze. Vlastním jménem Eva Fridová, narodila se v rodině básníka Jaroslava Vrchlického a jeho manželky Ludmily, rozené Podlipské. Byla prostřední ze tří dětí. Jejím biologickým otcem byl pražský herec Jakub Seifert a matkou Ludmila Podlipská, manželka Jaroslava Vrchlického. Rodina ji uvedla do uměleckého prostředí, kde na ni kromě Jaroslava Vrchlického měla vliv babička Sofie Podlipská a prateta Karolina Světlá. V roce 1907 ukončila vyšší dívčí školu a před zájmem o výtvarné umění již dala trvale přednost herecké dráze. V roce 1907 získala herecké školení u Eduarda Vojana, Marie Hübnerové a Ludmily Danzerové. V roce 1908 nastoupila do divadla Uranie, v roce 1910 odešla do Národního divadla v Brně a v roce 1911 nastoupila u Jeřábkovy divadelní společnosti, ze které přešla rovnou do Národního divadla v Praze. Prvním manželem Evy Vrchlické se stal překladatel Jaromír Nevole . Manželé žili na Starém Městě, v ulici Elišky Krásnohorské. Dne 9. června 1911 se jim narodila dcera Eva. Manželství trvalo od roku 1910 do 1918, kdy bylo rozvedeno. V této době, tj. mezi sezónami 1910/1911 až 1917/1918, byla Eva Vrchlická na Národním divadle obsazena do více než padesáti rolí, většinou hlavních . Druhým manželem Evy Vrchlické se stal hoteliér Edmund Zavřel . Manželství bylo uzavřeno roku 1920, rozloučeno přibližně v roce 1930. I když se blížila střednímu věku, stále byla v Národním divadle obsazována do předních, často mladistvých rolí (např. Mimi v Loupežníkovi ...
Více od autora
Eric Knight (16)
Eric Oswald Mowbray Knight byl angloamerický spisovatel, novinář a filmový kritik. Narodil se v Anglii, ale brzy se s rodinou přestěhoval do Jižní Afriky, protože jeho otec byl obchodníkem s diamanty. Když mu byly dva roky, byl jeho otec zabit během druhé búrské války a jeho matka se pak odstěhovala do Petrohradu, kde pracovala jako vychovatelka. Od svých patnácti let žil v USA, kam se odstěhoval za svou matkou, která se po druhé vdala za Američana. Byl ale stále britským občanem, americké občanství obdržel až roku 1942. V USA vystudoval Cambridge Latin School v Massachusetts a poté pracoval jako novinář. Zúčastnil se obou světových válek, v první bojoval za Kanadu a v druhé za USA. Roku 1943 zahynul v hodnosti majora speciálních jednotek Armády Spojených států amerických během leteckého transportu do Severní Afriky při leteckém neštěstí poblíž Paramariba v tehdejší Nizozemské Guyaně . Posmrtně mu bylo uděleno vysoké vojenské vyznamenání Legion of Merit . Jako spisovatel si získal věhlas dojemným příběhem o psí věrnosti Lassie Come-Home , který se stal bestsellerem.
Více od autora
Emily Brontë (22)
Emily Jane Brontëová byla anglická spisovatelka. Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země , které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní. Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett\'s Ladies Academy v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky. Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell. Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce jako dva svazky trojdílného souboru . Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová. Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 proch...
Více od autora
Elizabeth Fenwick (19)
Dobrovolná konzultantka na dětské telefonické lince důvěry, autorka řady populárně-naučných publikací z oblasti poradenství.
Více od autora
Eduard Čejka (12)
ČEJKA Eduard - spisovatel Absolvent FF Univerzity Karlovy Praha. V letech 1955-92 pracoval v Historickém ústavu Armády České republiky , spoluprácoval s tiskem, rozhlasem, televizí, překladal, byl lektorem a redaktorem. Jako spisovatel se věnoval literatuře faktu, věnoval se však také historii.
Více od autora
Diane Chamberlain (19)
Diane patří k nejznámějším a nejoblíbenějším americkým autorkám románů pro ženy. Narodila se v Plainfieldu v New Jersey, vystudovala univerzitu v San Diegu a řadu let působila v nemocnici jako sociální pracovnice. Od roku 1992 se věnuje výhradně psaní. Je držitelkou řady ocenění, mimo jiné uznání za celoživotní dílo čtenářů časopisu Romantic Times. Žije v severní Virginii s manželem a třemi nevlastními dcerami.
Více od autora
Christina Lauren (20)
Christina Lauren je pseudonym dvou autorek, Christiny Hobbsové a Lauren Billingsové. Na románu Božský bastard začala Christina Hobbsová pracovat v roce 2009 a pod názvem The Office zveřejnila první verzi na internetu, kde vzbudila ohromný zájem. Později ho s pomocí Lauren Billingsové přepracovaly a upravily do knižní podoby s titulem Beautiful Bastard. Kromě volného pokračování, Božský cizinec, doplňuje sérii ještě Božský hráč, který se v českém překladu objeví v červnu 2014. Přestože od sebe autorky odděluje celá Nevada, povídají si spolu i několikrát denně a shodnou se na tom, že Ruby Pumps je nejlepší barva laku na nehty všech dob, a kdyby mohly, proseděly by celý den na molu v San Clementu a pozorovaly oceán. Český Fan web Christiny Laurenové – http://beautifulbastard.rafejnet.cz/
Více od autora
C. W Ceram (12)
C. W. Ceram byl pseudonym německého novináře a spisovatele, jehož skutečné jméno bylo Kurt Wilhelm Marek. Je známý díky svému dílu v populární archeologii. V roce 1949 napsal svoji nejslavnější knihu „Götter, Gräber und Gelehrte“ – Bohové, hroby a učenci, klasické dílo historického vývoje archeologie vydané v 28 jazycích s celkovým nákladem přes 5 milionů kopií, přičemž se ještě stále vydává. Ceram sepsal poutavá vyprávění o slavných archeolozích a průzkumnících, jejich fascinujících objevech a jiných zajímavých klíčích, které otevírají dveře do minulosti, právě do této „novely o archeologii“. Od roku 1947 byl hlavním lektorem v Rowohlt Verlag. Roku 1953 se přestěhoval do USA. Jeho vdova žila až do roku 2002 v Hamburku.
Více od autora
Bořivoj Záruba (19)
RNDr. Bořivoj Záruba vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V Národním muzeu se zabývá paleontologií druhohor a třetihor.
Více od autora
Bob Hurikán (12)
Josef Peterka, známější pod uměleckým jménem Bob Hurikán, případně pod literárním pseudonymem Bob Peters , byl český skaut, cestovatel, tramp, sportovec, spisovatel, publicista, redaktor, partyzán, historik trampingu a trampský písničkář. Vedle složení několika dodnes známých písniček byl autorem celé řady knih s dobrodružnou, romantickou, detektivní a cestovatelskou tematikou. Pro jeho bouřlivý život se mu neoficiálně přezdívalo český Jack London. Mnohá jeho literární díla nepřekročila běžný literární průměr své doby, nicméně jeho spis Plamen vzpoury byl oceněn cenou Rodokapsu pro rok 1939. Za nejvýznamnější z jeho prací je – jako dokument své doby – považována faktografická kniha Dějiny trampingu. Vyučil se nástrojářem, organizovaným skautem se stal v roce 1916. Ve 20. letech 20. století se stal propagátorem trampingu a pomáhal na Sázavě a na berounsku zakládat trampské osady. Hrál na kytaru a zpíval, věnoval se trampskému sportování, přispíval do několika trampských a skautských periodik, psal knihy. V letech 1930 až 1931 podnikl dobrodružnou pouť do Orientu , později vykonal i cestu za polární kruh až do Laponska. Na přelomu 20. a 30. let 20. století opustil dělnickou profesi a stal se redaktorem v časopisech Tramp, Ahoj na neděli a dalších. Po druhé světové válce tvrdil, že organizoval na Brdech partyzánskou odbojovou skupinu s několika sty členů , jíž údajně sám velel, tuto informaci však nikdo z pamětníků ani výzkum dostupných pramenů nikterak nepotvrzuje. Jiné zdroje uvádějí, že skupina sice byla monitorována gestapem a že její význam byl menší, než Hurikán uváděl, nezpochybňují však jasný postoj trampů a Boba Hurikána za německé okupace. Celý archiv Partyzánské zimní brigády a její činnost včetně korespondence je dodnes v držení jeho rodiny. V dubnu 1945 byl zatčen gestapem na nádraží v Čerčanech, a uvězněn v pankrácké věznici. Os...
Více od autora
Bernard Cornwell (24)
Bernard Cornwell je uznávaný britský spisovatel, autor historických románů. Mezi jeho nejznámější díla patří řada románů z období napoleonských válek „The Sharpe series“, pojmenovaných podle hlavního hrdiny Richarda Sharpa. V Česko se stal známým především díky zdařilému zpracování artušovské legendy ve čtyřdílném románu „Kronika válečníkova“. Narodil se v Londýně v roce 1944 jako „válečné dítě“. Jeho otec byl kanadský letec, matka Angličanka, členka ženských pomocných leteckých sborů . Byl dán k adopci a osvojen rodinou Wigginsových z Essexu, která patřila k přísně protestantské sektě Peculiar People. Vzdělával se na internátní škole, vystudoval Londýnskou univerzitu a potom nastoupil na 10 let do BBC, kde nakonec pracoval jako ředitel zpravodajské televize v Severním Irsku. S manželkou Judy se oženil v roce 1980 a společně se přestěhovali do USA, odkud pocházela. Tam začal psát romány, protože k tomu nepotřeboval pracovní povolení, které mu americké úřady odmítly vydat. Jeho nejznámějším dílem jsou příběhy anglického vojáka Richarda Sharpa, které se odehrávají v období napoleonských válek. V prvních 12 knihách podrobně popsal vojákova dobrodružství v různých válečných taženích po Evropě v rozmezí dvanácti let, v dalších poté vylíčil začátky Sharpa coby mladého vojáka v Indii. Pozdější romány jsou zasazeny do různých částí časového rámce vymezeného původními knihami. Většina z „napoleonských knih“ byla zfilmována jako televizní seriály se Seanem Beanem v hlavní roli. Napsal také tetralogii o americké občanské válce Starbuck Chronicles, trilogii o Artušovské Británii The Warlord Chronicles, která vyšla česky ve čtyřech dílech jako Kronika válečníkova, a další trilogii o hledání Svatého Grálu ve 14. století v době stoleté války. Nejnovější série příběhů, v níž je hlavní postavou šlechtic Uhtred z Bebbanburgu, se odehrává v 9. století za vlády krále Alfréda Velikého, který ubránil své království Wessex proti dánským Vikingům,...
Více od autora
Arnaldur Indriðason (22)
Arnaldur Indriðason je islandský spisovatel detektivek. V roce 1996 absolvoval studium historie na Islandské univerzitě. Později pracoval jako novinář a filmový kritik u největších islandských novin Morgunblaðið. Ve většině jeho knih je hlavní postavou komisař Erlendur Sveinsson a jeho kolegové Sigurður Óli, Elínborg a jeho dávný mentor Marion Briem z kriminální policie v Reykjavíku. Je to rozvedený padesátník, kterého chodí čas od času navštěvovat jeho již dospělé děti. Dcera Eva Lind, která skončila na drogách a Sindri Snær, který už má za sebou několik odvykacích kůr. Vztahy mezi nimi jsou značně komplikované. Knihy Oběť, Propast a Chlad probíhají ve stejném časovém rozmezí a mají vždy jiného hlavního hrdinu, u Oběti je to Elínborg, u Propasti Sigurður Óli a u Chladu Erlendur. Knihy napsané po roce 2010 se vracejí do starší minulosti, před první knihu série , hlavním hrdinou knih Duel a Kamp Knox je Erlendurův mentor Marion Briem a Reykjavícké noci popisují začátek policejní kariéry Erlendura u dopravní policie, kdy ve svém volném času vyřeší starší případ dvojnásobné vraždy a je mu nabídnuto místo u kriminálky. Obvykle jsou vyšetřovány případy, kde jejich původ leží daleko v minulosti a svědků už není mnoho. Kniha Severní blata byla v roce 2006 zfilmována a film získal hlavní cenu Křišťálový glóbus na 42. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.
Více od autora