Vladimir Jankélévitch
Autor
Vladimir Jankélévitch byl francouzský filosof a muzikolog, který před válkou působil v Praze a za války v odbojovém hnutí. Pocházel z rodiny židovských intelektuálů, kteří utekli z Oděsy před pogromem, jeho otec překládal do francouzštiny německé filosofy a Freuda. Po maturitě v Paříži začal roku 1922 studovat filosofii na École normale supérieure a 1923 se seznámil s H. Bergsonem, který ho trvale ovlivnil. 1924 promoval u E. Bréhiera prací o Plotinovi a v letech 1927–1933 učil na Francouzském institutu v Praze, kde se věnoval také hudbě a vydal knihy o Lisztovi a o Bergsonovi. 1933 obhájil v Paříži doktorskou práci o pozdním Schellingovi a od roku 1936 byl profesorem v Toulouse a v Lille.… Po obsazení Francie roku 1940 se připojil k hnutí odporu, po osvobození v roce 1944 byl hudebním redaktorem, od roku 1947 profesorem v Lille a od roku 1951 profesorem morální filosofie na pařížské Sorbonně. V roce 1947 se oženil a roku 1951 se mu narodila dcera Sophie. 1954 uveřejnil „První filosofii“, jedno ze svých hlavních děl, od roku 1963 přednášel i na Svobodné univerzitě v Bruselu a roku 1979 odešel do důchodu. Jankélévitchovo myšlení bylo trvale ovlivněno G. Simmelem a zejména Bergsonovou „filosofií života“. V mladším věku se zabýval Plotinem, německým idealismem i ruskou mystikou. V mravních otázkách je blíže Schelerovi než Kantovi a jeho důraz na jedinečnou osobu a na zvláštnost každé situace není blízký existencialismu nýbrž personalismu. Jeho praktická filosofie je trvale poznamenána dlouholetou zkušeností života v podzemí a v odboji: po válce se zcela přestal věnovat německé filosofii i hudbě. Na rozdíl od existencialistů, kteří svobodu ztotožňovali s možností neomezené volby, chápe ji s Bergsonem jako angažování a jednání. Neděje se v rozvažování a v diskusi, nýbrž v odhodlaném a bezvýhradném rozhodnutí pro dobré, bez výmluv a filosofických pseudoproblémů. Jen prostota srdce a náklonnost je posledním kri...
Vladimir Jankélévitch byl francouzský filosof a muzikolog, který před válkou působil v Praze a za války v odbojovém hnutí. Pocházel z rodiny židovských intelektuálů, kteří utekli z Oděsy před pogromem, jeho otec překládal do francouzštiny německé filosofy a Freuda. Po maturitě v Paříži začal roku 1922 studovat filosofii na École normale supérieure a 1923 se seznámil s H. Bergsonem, který ho trvale ovlivnil. 1924 promoval u E. Bréhiera prací o P…lotinovi a v letech 1927–1933 učil na Francouzském institutu v Praze, kde se věnoval také hudbě a vydal knihy o Lisztovi a o Bergsonovi. 1933 obhájil v Paříži doktorskou práci o pozdním Schellingovi a od roku 1936 byl profesorem v Toulouse a v Lille. Po obsazení Francie roku 1940 se připojil k hnutí odporu, po osvobození v roce 1944 byl hudebním redaktorem, od roku 1947 profesorem v Lille a od roku 1951 profesorem morální filosofie na pařížské Sorbonně. V roce 1947 se oženil a roku 1951 se mu narodila dcera Sophie. 1954 uveřejnil „První filosofii“, jedno ze svých hlavních děl, od roku 1963 přednášel i na Svobodné univerzitě v Bruselu a roku 1979 odešel do důchodu. Jankélévitchovo myšlení bylo trvale ovlivněno G. Simmelem a zejména Bergsonovou „filosofií života“. V mladším věku se zabýval Plotinem, německým idealismem i ruskou mystikou. V mravních otázkách je blíže Schelerovi než Kantovi a jeho důraz na jedinečnou osobu a na zvláštnost každé situace není blízký existencialismu nýbrž personalismu. Jeho praktická filosofie je trvale poznamenána dlouholetou zkušeností života v podzemí a v odboji: po válce se zcela přestal věnovat německé filosofii i hudbě. Na rozdíl od existencialistů, kteří svobodu ztotožňovali s možností neomezené volby, chápe ji s Bergsonem jako angažování a jednání. Neděje se v rozvažování a v diskusi, nýbrž v odhodlaném a bezvýhradném rozhodnutí pro dobré, bez výmluv a filosofických pseudoproblémů. Jen prostota srdce a náklonnost je posledním kri...
