Alžběta Michalová podává jednoduchý námět, jímž jsou především neradostné vzpomínky na dětství, s nevídanou autenticitou silného prožitku, který jí navždy zůstane zadřen pod kůží. V minimalizovaných básních, tvořených elegicky laděnými monology, vypovídá o rozporuplném vztahu k matce a otci, který "před osmnácti lety / vytrhl sebe z nukleárního svazku" a v době, kdy její "matka zůstala sama s břichem" a kdy se ona měla narodit, opouští rodinu. Setkává se s ním vlastně až v dospělém věku a je přesvědčena o tom, že byla o cosi ochuzena, že o ni kdosi blízký neprojevil zájem, neprovedl jí úskalími dětských let a nedal jí "požehnání na cestu". V podobně kritickém duchu však autorka sleduje i počínání své matky, nejdříve její nelehký úděl samoživitelky šesti dětí, postupně narůstající v nervozitu a utrápenost, ve ztrátu sebevědomí a přesvědčení, že na výchovu svých ratolestí nestačí. A odtud už je jen krok k matčině rezignaci a k odcizení, jež se neustále prohlubuje a vede nakonec k těžkému alkoholickému návyku. Sbírka vyniká chladným, teměř dokumentárním ztvárněním všedních momentů, jež jsou interpretovány výraznými stylististickými prostředky i s patřičným časovým nadhledem a odstupem. Právě touto zvolenou zvyšuje autorka bezprostřední účinek své série malých bolestných dramat, kde se vedle slz a pláče vyskytuje i obrovská snaha po odpuštění spojená s vírou, že i lidé, které zdánlivě jednoznačně odsuzujeme, mají přece jen své lepší a jasnější stránky.