Jaroslav Krejčí byl československý právník a politik, druhý předseda československého ústavního soudu a později předseda protektorátní vlády. Absolvoval gymnázium v Uherském Hradišti a poté Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde roku 1916 získal titul doktora práv. V letech 1918 až 1920 působil na zemské politické správě v Brně, později jako vrchní odborový rada v prezidiu ministerské rady v Praze. Od roku 1921 až do roku 1938 byl činný jako tajemník ústavního soudu. Roku 1928 se stal členem českého zemského zastupitelstva, roku 1936 zástupcem prezidia ministerské rady v Právní radě. Téhož roku se stal na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně soukromým docentem pro obor ústavního práva, o dva roky později byl jmenován mimořádným profesorem. Ve své době patřil k nejuznávanějším československým odborníkům na ústavní právo, patřil mezi stoupence brněnské právní školy. Ve svých dílech se zaměřoval na vztahy jednotlivých státních mocí, zvláště reflektoval postavení ústavního soudu, postupně však rezignoval na čistý konstitucionalismus a obhajoval zmocňovací zákony přenášející pravomoci parlamentu na vládu. Za druhé republiky působil v období od 1. prosince 1938 do 15. března 1939 jako ministr spravedlnosti ve vládě Rudolfa Berana. Současně působil, byť jen krátce, též jako předseda ústavního soudu. Funkci ministra spravedlnosti zastával i za protektorátu v Beranově druhé vládě a ve vládě Aloise Eliáše . Kromě toho přechodně působil v čele ministerstva zemědělství a jako místopředseda vlády. V období od 19. ledna 1942 do 19. ledna 1945 působil již jako předseda protektorátní vlády. Zároveň nadále zastával i funkci ministra spravedlnosti. Obdržel protektorátní vyznamenání – Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem. Patřil k přátelům prezidenta Emila Háchy, který Krejčího ve své politické závěti z roku ...