Strhujícím svědectvím, pravdou o „německém jaru“ jsou deníkové zápisky Žena v Berlíně, zaznamenané v období od 20. dubna do 22. června 1945. Autentickou zpovědí mladé intelektuálky z prvních měsíců Rusy dobytého města, v jehož ruinách i po evakuacích zůstalo okolo čtyř miliónů lidí. Vyděšených duchů přebývajících ve sklepních úkrytech bez potravin, vody a světla, vydaných vítězům napospas.
Autorka, která z pochopitelných důvodů setrvávala v anonymitě, má již tvář. Deníky jsou dílem jakési Marty Hillersové, Němky z měšťanské rodiny, narozené v roce 1911, zemřelé v roce 2001 ve Švýcarsku. Autorce se dostalo výborného vzdělání, při studiu navštívila téměř celou Evropu. Levicově orientovaná žena v roce 1934 navštívila i část Sovětského svazu – Rusko, Arménii a Gruzii. Zde se zřejmě zbavila iluzí a po návratu do Hitlerovského Německa až do konce války pracovala v tisku. Podle vlastních slov nebyla nacistkou. Na jaře roku 1945 se jí nepodařilo opustit Berlín.
Zápisky, které představují tři hustě popsané školní sešity v zásadě zachycují a s hořkou ironií glosují co nastane, když „impérium vrací úder“…Více než literárním dílem je deník dokumentem, sledem hrůzných i absurdních obrazů: Hlad, trosky, každodenní znásilňování žen Rusy, strach z bombardování, poplachy, život odehrávající se v úkrytech. Rusové učící se jezdit na ukradených kolech, jejich kálející a močící koně v ulicích, fronty na vodu, krupici a kedlubnové konzervy. Poznámky plné zkratek Schdg. (zneuctění) a VG – Vergewaltigung (znásilnění). Němečtí muži se skloněnými hlavami, ženy hledající ochránce mezi ruskými oficíry. Výkřiky: „Koepenick už naši vzdali, Gitler kaput, rabota, davaj, skoreje…“
Poutavě sepsané deníky s prvky Sachliteratur vypovídají o autorčině schopnosti zachytit podstatné a výborně pracovat s detailem. Svědčí o jejím umění stavět do ostrého světla dobové paradoxy a především o její hluboké sebereflexi. Jazyk Anonymy je stručný a krutý, ironie je přímo úměrná jejímu intelektu a vzdělání.

Kniha je (na dnešní poměry vzácně) opatřena předmluvou a dokonce dvojitým doslovem. V prvním, původním z roku 1954, Kurt W. Marek autorku popisuje více eufemisticky a dopouští se poněkud krkolomných literárních paralel v odkazech na Hamsunův Hlad či Célinovu Cestu do hlubin noci! Daleko více než k Markem uváděným dílům svádí srovnání Ženy v Berlíně s úspěšným Puzovým románem Temná aréna, který se rovněž odehrává v poválečném Německu, avšak v americké okupační zóně.
Mnohem vyváženější názor nabízí doslov – zamyšlení Také utrpení a hrůza jsou relativní pojmy od Zlaty Kufnerové, překladatelky knihy. Ze správného odstupu a věcně upozorňuje na skutečnost, že se Anonyma nedokázala (v kontextu prožitého vcelku pochopitelně) oprostit od rasově zabarvených a protislovanských poznámek i civilizačně nadřazeného pohledu. Nelze než souhlasit s vyzněním závěrečného slova Kufnerové: To, co zažila Anonyma, obyčejní Berlíňané a především ženy v prvních měsících ruské okupace na jaře 1945, je strašlivé a nenapravitelné. Jejich utrpení je však pouhým zlomkem toho, které způsobilo nacistické Německo, tzn. „kulturní Západ“ „východním barbarům“, Židům, a nejen jim. Z tohoto pohledu se jeví další rovina díla – morální aspekt, zda autorka, která obcovala s Rusy, v dané situaci mravně obstála, jako opravdu okrajový.

Podobných osudů i zápisníků jistě existují tisíce. Je dobře, že své svědectví vydal právě tento. Otřesnou výpověď o německém jaru 1945 ostře kontrastující s tím co jsme se ještě nedávno učili. Nemilosrdnou k vítězům i poraženým. Pro mnohého čtenáře bude tak Žena v Berlíně čerstvě odkrytou freskou obrazu druhé světové války. Dokumentem, který o konci nejstrašlivější události minulého století říká víc než sebelepší učebnice dějepisu.