Amalie Kožmínová
Zatoulané štěstí : jihočeský román

1930 | Nakladatelství Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské v Praze, zaps. spol. s r.o.

Jihočeský román pro ženy z venkovského prostředí. Památce svého otce, prof. Tůmy Cimrhanzla za všecku lásku k rodnému kraji. Jihočeský román pro ženy z venkovského prostředí. Památce svého otce, prof. Tůmy Cimrhanzla za všecku lásku k rodnému kraji.

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop Odešleme do 48 h (3. 6. 2026)

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná, převazba
Počet stran:	239
Jazyk:	česky
Edice:	19. svazek ed. 19. svazek ed. Modrá knihovna
Vydání:	Druhé vydání
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	15. 5. 2026 11:3
Číslo položky:	1746121

O autorovi

Amalie Kožmínová

Amalie Kožmínová-Cimrhanzlová, pseudonymem Jiří V. Prokop byla česká etnografka a spisovatelka. Narodila se 11. července 1876 v Plzni v rodině Tomáše Cimrhanzla, profesora na tamějším gymnáziu a Polky Amalie Madle. Absolvovala měšťanskou a poté vyšší dívčí školu a po ní soukromé studium na učitelském ústavu. Po vykonání zkoušky na učitelském ústavu v Příbrami v roce 1911 se stala učitelkou ručních prací na měšťanských školách. Získala vlastní koncesi jako odborná učitelka šití šatů a kreslení střihů a zároveň i tovaryšský výuční list opravňující vyučovat na živnostenských školách. Našla si místo na pokračovací škole v Plzni, kde se svými svěřenkyněmi šila šaty až do roku 1918. Z tohoto skromného základu pak vzešlo její pozdější etnografické dílo. Provdala se za poštovního úředníka Františka Kožmína a měli spolu syny Jiřího , Václava a Prokopa . Tím se objasňuje pseudonym Jiří V. Prokop, pod kterým později vydala své beletristické spisy. Roku 1911 se s manželem rozvedli. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 byla ministerstvem školství a národní osvěty vyslána na Slovensko, aby tam vedla kurs pro výcvik učitelek ručních prací. V této činnosti byla velmi úspěšná a díky tomu byla ustanovena inspektorkou ručních prací na Podkarpatské Rusi přivtělené k Československu a zároveň byla pověřena průzkumem národopisně zachovalých tamních míst. Posléze byla vyzvána k organizaci a vedení státních kurzů lidové výšivky v oblasti Verchoviny. Její působení zde se opět setkalo s úspěchem. Výšivky vzniklé pod jejím vedením se staly základem I. národopisné výstavky na Podkarpatské Rusi a po přenesení do Prahy byly vystaveny v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Tam také poprvé přednášela o Podkarpatské Rusi. Během svého pobytu na Podkarpatské Rusi se zajímala nejen o folklor jejích obyvatel, ale i o kulturní ...

Více od autora