Tato práce by neměla být chápána jen jako soupis historických staveb, které tzv. společensky a ekonomicky dožily, takže v duchu filozofie zákona evoluce byla přirozená jejich likvidace, aby tak nepřekážely dalším kvalitativně hodnotnějším kreativitám vývoje lidské společnosti. Touto ideologií minulých totalitních desetiletí, která žel přežívá v určitých společenských polohách myšlení i dnes, mnozí zodpovědní omlouvají svoji spoluvinu na díle této zkázy.
Až člověka zamrazí, když listuje mapkami jednotlivých oblastí Čech, na nichž jsou tyto ztráty zaneseny. Zvlášť smutné je, že nejsou postiženy jen oblasti pohraničí, ale i samotné památkové bohatství vnitřních Čech. Poohlédneme-li se dnes na místech po těchto zničených většinou drobných sídlech, která se vyvíjela po staletí, shledáme, že žádné nové hodnoty je nenahradily, ale naopak postižená městečka a vesnice je postrádají jako ztracená krajinotvorná a urbánní významová těžiště. Tyto kulturní ztráty nesmíme oželet jako nevyhnutelnou oběť živelné vlny kulturního selhání své doby, proti níž nebylo obrany. Musí zůstat v našem kulturním vědomí i nadále. V naší společnosti však převládá trvalá nechuť otevřené reflexe. Nelze přijmout jakousi pasivní morální kompenzaci v politickém zániku společenských struktur, které cílevědomě a celoplošně ničily tyto historické stavby, často včetně vesnic a městeček v hraničních, těžebních a vojensky obsazovaných oblastech, v kterémkoli regionu státu včetně vzácných a rozsáhlých krajinných celků. Nenahraditelné jsou ztráty až hanebně nekulturně ničených drobných šlechtických sídel, jichž se ve velké míře zmocnila zemědělskoprůmyslová velkovýroba, jejíž samoúčelný přístup, posvěcený politicky úkolovaným mandátem zajištění výživy lidu, vedl tuto agrární autokracii k ideálu postupné obilné stepizace české krajiny, která si však až do této doby udržela bohatou strukturu své barokní a klasicistní rozmanitosti.
Naší nadějí nad tímto rozvratem způsobeným bezohledně nerozumným zásahem člověka do přírody, je její samočinná vnitřní dynamika a schopnost hojit své rány. Globální ekologicky účinný program, kterým bychom se snažili napravit škody a pomohli přírodě k její obnově a který by se uskutečnil v celostátní dimenzi ve vědomí lidí a v reáliích, dosud postrádáme. Ovšem naproti tomu, zatímco poškozená příroda má naději, ztracené historické památky nahradit nelze. S nimi jsme ztratili i možnost citlivou a kultivovanou obnovou proměnit mnohé z nich ve skutečné skvosty vysoké umělecké, historické a nakonec i společenskoekonomické hodnoty.