Rudolf Medek byl český spisovatel a voják. Narodil se v rodině královéhradeckého obuvníka Václava Medka a jeho manželky Marie, rozené Špatenkové. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a v letech 1909–1914 učil na školách v okrese. Měl šest sourozenců, bratr Jaroslav Medek byl autorem románů z 1. světové války. V roce 1914 byl povolán do armády a absolvoval důstojnický kurs. V první světové válce byl nasazen na ruské frontě a o Vánocích 1915 přešel k Rusům. Po pobytu v zajateckých táborech vstoupil do československých legií v Rusku. Účastnil se bitvy u Zborova, po ní doprovázel v Rusku T. G. Masaryka a v letech 1917–1918 byl redaktorem časopisu Československý voják. S legiemi se zúčastnil cesty Sibiří a v roce 1919 byl členem delegace s vojensko-politickým posláním do USA a Francie. Do 31. prosince 1919 dosáhl hodnosti podplukovníka. Po návratu do Československa se ve službách československé armády stal plukovníkem, v dubnu 1931 byl povýšen na brigádního generála. Roku 1919 mu britský král udělil Řád za vynikající službu , ve Francii získal Řád čestné legie; tato vyznamenání po Mnichovské dohodě vrátil. V letech 1920–1929 byl ředitelem Památníku odboje a v letech 1929–1939 a po jeho sloučení s dalšími institucemi do Památníku národního osvobození se stal jeho ředitelem. Od roku 1929 se angažoval i politicky, ale jen jako nestraník . Dne 27. listopadu 1934 vydala skupina českých spisovatelů prohlášení, ve kterých odsuzovali protiněmecké manifestace českých studentů v době tzv. insigniády; tyto útoky nazvali fašistickými. Rudolf Medek na to reagoval 29. listopadu otevřeným dopisem Karlu Čapkovi. V něm se zastával násilně demonstrujících českých studentů a poukázal na původce – německé studenty, kteří obsadili Karo...

Josef Šnejdárek byl český armádní důstojník, účastník první světové války, sedmidenní války o Těšínsko a bojů na Slovensku proti Maďarské republice rad. Šnejdárek se narodil v rodině mlynáře. Protože mu velice brzy zemřela matka a otce tato skutečnost psychicky zlomila, vyrůstal u svých prarodičů. Podle vyprávění se mladý Josef ve 13 letech rozhodl stát pašou v Cařihradu, utekl ze školy a dostal se až do Terstu, kde mu došly peníze, a odkud ho posléze vyzvedl strýc. Po absolvování kadetní školy vstoupil do rakousko-uherské armády. Sloužil v Budapešti a Innsbrucku, neobvykle rychle dosáhl hodnosti poručíka. Z rakousko-uherské armády odešel a jako vojín vstoupil do francouzské Cizinecké legie, v jejíchž řadách se zúčastnil bojů v severní Africe. V Cizinecké legii dosáhl hodnosti adjudant a po absolvování školy pro důstojníky pěchoty v Saint-Maixent se stal roku 1907 důstojníkem u pluku alžírských střelců francouzské koloniální armády. V první světové válce Šnejdárek bojoval na západní frontě, dosáhl hodnosti majora, byl několikrát raněn a vyznamenán. Působil v Československých legiích ve Francii. Roku 1919 se Šnejdárek vrátil do Československa. Stal se velitelem československých vojsk operujících na Těšínsku a vedl československou armádu v sedmidenní válce s Polskem. 15. května 1920 se pokusili dva členové polské vojenské organizace Polska Organizacja Wojskowa z rozkazu jejího vedení Šnejdárka zavraždit. Šnejdárek v té době bydlel v Orlové, v bytě svého přítele ředitele spořitelny Mezery. Atentát se nezdařil - bomba údajně umístěná pod Šnejdárkovou postelí sice vybuchla, ale poškozen byl pouze dům. Poté se stal velitelem divize v bojích proti Maďarské republice rad na Slovensku, kde zvítězil v bitvě o Zvolen a jeho vojska postupně obsadila část bývalých Uher. Nicméně až v roce 1927 Šnejdárek formálně odešel z francouzské armády a vstoupil do českoslove...

Janko Jesenský byl slovenský politik, básník, spisovatel-prozaik a překladatel. Narodil se v Turčianském Svatém Martině. Jeho otec Ján Jesenský-Gašparé byl advokátem a významným činitelem slovenského národního hnutí a spoluorganizátorem akcí celonárodního významu . Vzdělání získával ve svém rodišti, později na gymnáziu v Banské Bystrici, Rimavské Sobotě a v roce 1893 odmaturoval v Kežmarku. Dvouletou právnickou akademii absolvoval v Prešově, doktorát práv obhájil v Kluži v . V Budapešti složil advokátskou zkoušku. Potom pracoval jako advokátní koncipient v Lučenci, Bytči, Liptovském Mikuláši, Turčianském Svätém Martině a v Novém Mestě nad Váhem. Zde si vytvořil vážnější milostný vztah k mladé klavíristce a zpěvačce Olze Kraftové. V roce 1905 začal v Bánovcích nad Bebravou svoji samostatnou advokátní kariéru. Po osmi letech se oženil s Annou, dcerou významného štúrovského historika Júlia Botty. V 1914 narukoval k trenčanskému pluku. Byl obviněn z vlastizrady, v roce 1915 odvelen na ruskou frontu, kde přešel do ruského zajetí a po jisté době se zde zapojil do československého odboje v Rusku. Redigoval vícero časopisů – Voronežský Čechoslovan , kyjevské Slovenské hlasy. Byl zvolen místopředsedou ruské odbočky Československé národní rady a po složitých politických kolizích s bolševiky se dostal domů. V roce 1919 se pustil do poválečného budování ve vícero úřadech první československé republiky. V roce 1922 byl županem v Rimavské Sobotě, poté velkožupanem v Nitře, v roce 1929 přešel do Bratislavy, kde se stal vládním radou, později viceprezidentem krajinského úřadu. Aktivně se zúčastňoval nejen politického, ale i kulturního a společenského života. V letech 1930–1939 byl místopředsedou Spolku slovenských spisov...