Dao Bei
Vlnobití

Dao Bei

Čínský básník a prozaik, vlastním jménem Čao Čen-kchaj. Od roku 1989 žije střídavě v Evropě a v USA. Poezii začal psát bez naděje na uveřejnění ještě za Kulturní revoluce. Na konci 70. let se stal jedním ze zakladatelů a editorů neoficiálního časopisu Dnešek , kde pod různými pseudonymy také uveřejňoval svoje básně a povídky. V 90. letech byl dvakrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu. Pej Tao patří k prvním čínských básníkům druhé poloviny 20. století, kteří se vzepřeli diktátu oficiální ideologie způsobem nejprostším, ale zároveň nejobtížnějším – tím, že ji ve svém díle ignorují. Pej Tao chápe své básně jako neokázalé gesto, jímž chce být sám sebou, a tím se vymaňuje z nelidského systému a stává se „člověkem“. Hovoří o všedních zážitcích, zachycuje střípky skutečnosti kolem sebe, a tím nakonec nejpůsobivěji usvědčuje ze lži slova politické propagandy. Opatrně váží slova a osvobozuje je z pout, do nichž moderní čínštinu uvrhla všeprostupující politická propaganda. V tomto smyslu znamená Pej Taova poezie 70. a počátku 80. let zásadní průlom ve vývoji literatury pevninské Číny a všichni, kdo přicházejí po něm, se s ní chtě nechtě musejí vyrovnat. Od konce 80. let, kdy Pej Tao žije v exilu, v jeho díle nabývá na intenzitě úpěnlivé hledání skutečnosti skrze slova, jimiž by bylo možné „nemilosrdně rozřezat náš skleněný svět“. Řada básní z této doby je naplněna nevýslovnou melancholií, mezi básníkem a světem kolem něj jako by stály nepřekonatelné bariéry, přes které se mu jen výjimečně daří přehoupnout na druhou stranu, navázat kontakt a svobodně se rozběhnout. Básník dál mistrně cizeluje a skládá slova. Smutným paradoxem je, že nás stále častěji ujišťuje o tom, že snaha přečíst nezřetelné poselství světa a dát mu smysluplný tvar, je marná....