Pavel Žáček
Vetřelci na vnitru : Státní bezpečnost, lustrace a otevírání archivů, 2006-2008

2021 | Nakladatelství Svět křídel

Nová kniha historika, pedagoga, novináře, úředníka a politika Pavla Žáčka s přiléhavým názvem „Vetřelci na vnitru. Státní bezpečnost, lustrace a otevírání archivů, 2006–2008“ podrobně dokumentuje vznik dvou dnes nešťastných paměťových institucí, Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, na …nichž se v posledních letech výrazně podepsaly politické tlaky vrcholových představitelů ČSSD, Strany zelených , naplňujících fakticky minulostní politiku KSČM, jakož i současná vláda normalizačního zapomnění Andreje Babiše.
Důvody ke zřízení Ústavu paměti národa , respektive v konečné fázi Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek , existovaly jednak vnější a pak pochopitelně také vnitřní, domácí, podmíněné složitým polistopadovým vývojem. Česká republika byla jednou z posledních zemí střední a východní Evropy, která neměla vlastní národní paměťovou instituci, respektive veřejnou instituci spravující matérii totalitních bezpečnostních složek.
Nabízelo se tenkrát několik možností. Od maximalistické varianty typu polského Ústavu národní paměti , která by znamenala vytvoření vědecké instituce, jejíž nedílnou součástí by byl policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV, lustrační úřad, jenž by převzal úkoly bezpečnostního odboru ministerstva vnitra při vydávání tzv. lustračních osvědčení a dále archiv soustřeďující mnohem větší množství archivních fondů a sbírek, než bylo nakonec delimitováno, až po minimalistickou maďarskou verzi, zodpovídající pouze za vybrané archivní materiály spravované resortem ministerstva vnitra, případně ministerstva obrany.
Jako kompromis byla zvolena česká cesta – namísto jedné instituce se vytvořily dvě – Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek, spojené pupeční šňůrou zákona a uzavřené v pevné schránce kapitoly státního rozpočtu č. 355.
V rámci komplexního pozměňovacího návrhu se v poslanecké sněmovně rozšířila pravomoc ÚSTR i na zkoumání doby nesvobody čili období okupace let 1938–1945, a jako instituce přímo podřízená vznikl samostatný Archiv bezpečnostních složek s velmi silným postavením a pravomocemi ze zákona.
Vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek se konečně dosáhlo nápravy neúnosného stavu, který v minulostní oblasti, ovládané de facto ministerstvy vnitra, obrany, spravedlnosti a zpravodajskými službami, panoval od počátku 90. let minulého století.
Zákon č. 181/2007 Sb. vstoupil v platnost 1. srpna 2007, poté nastalo šestiměsíční přípravné období. Určité nejasnosti a problémy s transformací vláda ČR vyřešila jmenováním zvláštního zmocněnce, autora publikace Pavla Žáčka, který mj. nesl plnou odpovědnost za průběh delimitace. To byl proces, o němž rozhodlo ministerstvo financí – rozpočet obou nových složek státu se z podstatné části sestavoval z delimitovaných finančních prostředků, movitého i nemovitého majetku, a nakonec i personálu.
Nová kapitola od jednotlivých ministerstev a zpravodajských služeb získala 162 mil. Kč, dalších 19 mil. Kč obdržela na svou činnost od vlády. ÚSTR i ABS dohromady získaly 273 pracovních míst, majetek v hodnotě 300 mil. Kč a více než 20 km archivních materiálů.
Ústav pro studium totalitních režimů byl s největší pravděpodobností první a zároveň poslední institucí, která delimitovala potřebné finanční i materiální prostředky od tak mocných resortů, jako jsou ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti, ba dokonce zpravodajských služeb České republiky.
Tak se stalo, že k 1. únoru 2008 byly veškeré archivní fondy a sbírky bývalých bezpečnostních složek, včetně obávané Státní bezpečnosti, spravované celých devatenáct let od pádu komunistického totalitního režimu převážně úředníky ministerstva vnitra, v rámci Úřadu pro zahraniční styky a informace, Úřadu pro zpřístupňování dokumentů MO ČR i Vojenského zpravodajství, či odboru vnitřní ochrany z Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, definitivně převedeny pod režim archivního zákona. Posledním faktorem, který výrazně usnadnil situaci, se k 1. lednu 2008 stalo plošné odtajnění těchto dokumentů.
Bylo to ohromné vítězství a zároveň také obrovská zodpovědnost. Zbyla jen menší množina utajovaných materiálů, která zůstala v dočasné zápůjčce zpravodajských služeb ČR, a jež se měla v pětiletých cyklech posuzovat, odtajňovat a předávat Archivu bezpečnostních složek.
Během delimitace v řadě případů poprvé od listopadu 1989 proběhl první soupis svazkové a spisové agendy, díky usilovné práci archivářů se navíc všechny změny realizovaly za plného chodu badatelen a kulminujícího zájmu badatelské veřejnosti. Obdobně usilovná práce IT expertů zajistila, že se nezhroutily ani lustrační povinnosti, poprvé v historii se podařilo modernizovat a centralizovat evidenční databáze do jednoho informačního systému a propojit tak dosud oddělené systémy ministerstva vnitra, Úřadu pro zahraniční styky a informace i Vojenského zpravodajství.
V poměrně krátkém termínu se také podařilo napravit dluh, který měl český stát vůči veřejnosti – na web byly umístěny, byť v dočasné a neúplné podobě, inventární pomůcky převážné části fondů a sbírek Archivu bezpečnostních složek. Zveřejňování evidenčních podkladů , zprvu bouřlivě přijímané, se postupně stalo absolutně normální a obecně akceptovanou součástí naší práce, dokumentačním doplňkem badatelské činnosti .
V neposlední řadě se podařilo pro českou veřejnost otevřít téma III. protikomunistického odboje, což vyústilo až v prozatím poslední důležitý akt paměťové legislativy – přijetí zákona č. 262/2011 Sb.
* * *
S odstupem patnácti let Pavel Žáček vzpomíná, že období od listopadu 2006 do ledna 2008, zejména pak půlrok, kdy vykonával funkce zmocněnce vlády pro zřízení ÚSTR i ABS, prozatímního ředitele ABS a ředitele odboru ministerstva vnitra, což byla trojjediná konstelace, za níž se to vše dalo zvládnout, byla nejintenzivnější etapou jeho života. S malým kolektivem dokázal zvládnout něco, co nikdo před nimi nedokázal. Definitivně prosadili projekt „Otevřená minulost“, zřídili dvě zpočátku respektované paměťové instituce, které v prvních letech své existence plnily své zákonné povinnosti vůči veřejnosti, a velmi rychle se prosadili i mezi evropskými partnery.
* * *
Podstatná část publikace je edicí 179 dokumentů dvojího druhu: ze tří čtvrtin z písemností úřední povahy, převážně z provenience odboru archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, Archivu bezpečnostních složek, zmocněnce vlády pro organizační přípravu zřízení a zabezpečení řádného chodu Ústavu pro studium totalitních režimů a k přípravě aplikace zákona č. 181/2007 Sb., či samotného ÚSTR, vzniklých v rozmezí od 1. listopadu 2006 až do 31. ledna 2008, a z jedné čtvrtiny z veřejných mediálních výstupů ze stejného období, doplněných o několik proslovů pronesených při různých příležitostech a vztahujících se bezprostředně ke vzniku nové paměťové instituce.
Ve čtyřech přílohách na konci edice jsou navíc zařazeny klíčové doklady o delimitaci nejdůležitějších archiválií a dokumentů a také informace o zahájeném – a bohužel stále ještě nedokončeném – zpracování archivních fondů a sbírek komunistických represivních orgánů z bývalého archivu Ministerstva vnitra.
Zbylou čtvrtinu edice dokumentů tvoří veřejné příspěvky a věcné reakce na tehdejší dobový diskurs o překonávání komunistické totalitní minulosti, zapomínání a politickém zneužívání vybraných aspektů totalitarismu, lustracích, komunistických zločinech a jejich neúspěšném vyšetřování, sabotování i otevírání archivů veřejnosti, digitalizaci fondů a sbírek komunistických bezpečnostních složek atd.
Právě konfrontace veřejných informací s dokumentací úřední povahy odhalí složitost celého procesu, tragickou zaostalost archivu Ministerstva vnitra, neochotu úředníků naplňovat právo českých občanů i zahraničních badatelů na informace, ostrý souboj o budoucnost v zákulisí několika resortů i zpravodajských služeb, ale na druhou stranu za daných podmínek i nečekaně úspěšný proces zřizování ÚPN/ÚSTR i ABS. Jako to
Nová kniha historika, pedagoga, novináře, úředníka a politika Pavla Žáčka s přiléhavým názvem „Vetřelci na vnitru. Státní bezpečnost, lustrace a otevírání archivů, 2006–2008“ podrobně dokumentuje vznik dvou dnes nešťastných paměťových institucí, Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, na nichž se v posledních letech výrazně podepsaly politické tlaky vrcholových představitelů ČSSD, Strany zelených , naplňujících fakticky minulostní politiku KSČM, jakož i současná vláda normalizačního zapomnění Andreje Babiše. Nová kniha historika, pedagoga, novináře, úředníka a politika Pavla Žáčka s přiléhavým názvem „Vetřelci na vnitru. Státní bezpečnost, lustrace a otevírání archivů, 2006–2008“ podrobně dokumentuje vzni…k dvou dnes nešťastných paměťových institucí, Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, na nichž se v posledních letech výrazně podepsaly politické tlaky vrcholových představitelů ČSSD, Strany zelených , naplňujících fakticky minulostní politiku KSČM, jakož i současná vláda normalizačního zapomnění Andreje Babiše.
Důvody ke zřízení Ústavu paměti národa , respektive v konečné fázi Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek , existovaly jednak vnější a pak pochopitelně také vnitřní, domácí, podmíněné složitým polistopadovým vývojem. Česká republika byla jednou z posledních zemí střední a východní Evropy, která neměla vlastní národní paměťovou instituci, respektive veřejnou instituci spravující matérii totalitních bezpečnostních složek.
Nabízelo se tenkrát několik možností. Od maximalistické varianty typu polského Ústavu národní paměti , která by znamenala vytvoření vědecké instituce, jejíž nedílnou součástí by byl policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu SKPV, lustrační úřad, jenž by převzal úkoly bezpečnostního odboru ministerstva vnitra při vydávání tzv. lustračních osvědčení a dále archiv soustřeďující mnohem větší množství archivních fondů a sbírek, než bylo nakonec delimitováno, až po minimalistickou maďarskou verzi, zodpovídající pouze za vybrané archivní materiály spravované resortem ministerstva vnitra, případně ministerstva obrany.
Jako kompromis byla zvolena česká cesta – namísto jedné instituce se vytvořily dvě – Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek, spojené pupeční šňůrou zákona a uzavřené v pevné schránce kapitoly státního rozpočtu č. 355.
V rámci komplexního pozměňovacího návrhu se v poslanecké sněmovně rozšířila pravomoc ÚSTR i na zkoumání doby nesvobody čili období okupace let 1938–1945, a jako instituce přímo podřízená vznikl samostatný Archiv bezpečnostních složek s velmi silným postavením a pravomocemi ze zákona.
Vznikem Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek se konečně dosáhlo nápravy neúnosného stavu, který v minulostní oblasti, ovládané de facto ministerstvy vnitra, obrany, spravedlnosti a zpravodajskými službami, panoval od počátku 90. let minulého století.
Zákon č. 181/2007 Sb. vstoupil v platnost 1. srpna 2007, poté nastalo šestiměsíční přípravné období. Určité nejasnosti a problémy s transformací vláda ČR vyřešila jmenováním zvláštního zmocněnce, autora publikace Pavla Žáčka, který mj. nesl plnou odpovědnost za průběh delimitace. To byl proces, o němž rozhodlo ministerstvo financí – rozpočet obou nových složek státu se z podstatné části sestavoval z delimitovaných finančních prostředků, movitého i nemovitého majetku, a nakonec i personálu.
Nová kapitola od jednotlivých ministerstev a zpravodajských služeb získala 162 mil. Kč, dalších 19 mil. Kč obdržela na svou činnost od vlády. ÚSTR i ABS dohromady získaly 273 pracovních míst, majetek v hodnotě 300 mil. Kč a více než 20 km archivních materiálů.
Ústav pro studium totalitních režimů byl s největší pravděpodobností první a zároveň poslední institucí, která delimitovala potřebné finanční i materiální prostředky od tak mocných resortů, jako jsou ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti, ba dokonce zpravodajských služeb České republiky.
Tak se stalo, že k 1. únoru 2008 byly veškeré archivní fondy a sbírky bývalých bezpečnostních složek, včetně obávané Státní bezpečnosti, spravované celých devatenáct let od pádu komunistického totalitního režimu převážně úředníky ministerstva vnitra, v rámci Úřadu pro zahraniční styky a informace, Úřadu pro zpřístupňování dokumentů MO ČR i Vojenského zpravodajství, či odboru vnitřní ochrany z Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR, definitivně převedeny pod režim archivního zákona. Posledním faktorem, který výrazně usnadnil situaci, se k 1. lednu 2008 stalo plošné odtajnění těchto dokumentů.
Bylo to ohromné vítězství a zároveň také obrovská zodpovědnost. Zbyla jen menší množina utajovaných materiálů, která zůstala v dočasné zápůjčce zpravodajských služeb ČR, a jež se měla v pětiletých cyklech posuzovat, odtajňovat a předávat Archivu bezpečnostních složek.
Během delimitace v řadě případů poprvé od listopadu 1989 proběhl první soupis svazkové a spisové agendy, díky usilovné práci archivářů se navíc všechny změny realizovaly za plného chodu badatelen a kulminujícího zájmu badatelské veřejnosti. Obdobně usilovná práce IT expertů zajistila, že se nezhroutily ani lustrační povinnosti, poprvé v historii se podařilo modernizovat a centralizovat evidenční databáze do jednoho informačního systému a propojit tak dosud oddělené systémy ministerstva vnitra, Úřadu pro zahraniční styky a informace i Vojenského zpravodajství.
V poměrně krátkém termínu se také podařilo napravit dluh, který měl český stát vůči veřejnosti – na web byly umístěny, byť v dočasné a neúplné podobě, inventární pomůcky převážné části fondů a sbírek Archivu bezpečnostních složek. Zveřejňování evidenčních podkladů , zprvu bouřlivě přijímané, se postupně stalo absolutně normální a obecně akceptovanou součástí naší práce, dokumentačním doplňkem badatelské činnosti .
V neposlední řadě se podařilo pro českou veřejnost otevřít téma III. protikomunistického odboje, což vyústilo až v prozatím poslední důležitý akt paměťové legislativy – přijetí zákona č. 262/2011 Sb.
* * *
S odstupem patnácti let Pavel Žáček vzpomíná, že období od listopadu 2006 do ledna 2008, zejména pak půlrok, kdy vykonával funkce zmocněnce vlády pro zřízení ÚSTR i ABS, prozatímního ředitele ABS a ředitele odboru ministerstva vnitra, což byla trojjediná konstelace, za níž se to vše dalo zvládnout, byla nejintenzivnější etapou jeho života. S malým kolektivem dokázal zvládnout něco, co nikdo před nimi nedokázal. Definitivně prosadili projekt „Otevřená minulost“, zřídili dvě zpočátku respektované paměťové instituce, které v prvních letech své existence plnily své zákonné povinnosti vůči veřejnosti, a velmi rychle se prosadili i mezi evropskými partnery.
* * *
Podstatná část publikace je edicí 179 dokumentů dvojího druhu: ze tří čtvrtin z písemností úřední povahy, převážně z provenience odboru archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, Archivu bezpečnostních složek, zmocněnce vlády pro organizační přípravu zřízení a zabezpečení řádného chodu Ústavu pro studium totalitních režimů a k přípravě aplikace zákona č. 181/2007 Sb., či samotného ÚSTR, vzniklých v rozmezí od 1. listopadu 2006 až do 31. ledna 2008, a z jedné čtvrtiny z veřejných mediálních výstupů ze stejného období, doplněných o několik proslovů pronesených při různých příležitostech a vztahujících se bezprostředně ke vzniku nové paměťové instituce.
Ve čtyřech přílohách na konci edice jsou navíc zařazeny klíčové doklady o delimitaci nejdůležitějších archiválií a dokumentů a také informace o zahájeném – a bohužel stále ještě nedokončeném – zpracování archivních fondů a sbírek komunistických represivních orgánů z bývalého archivu Ministerstva vnitra.
Zbylou čtvrtinu edice dokumentů tvoří veřejné příspěvky a věcné reakce na tehdejší dobový diskurs o překonávání komunistické totalitní minulosti, zapomínání a politickém zneužívání vybraných aspektů totalitarismu, lustracích, komunistických zločinech a jejich neúspěšném vyšetřování, sabotování i otevírání archivů veřejnosti, digitalizaci fondů a sbírek komunistických bezpečnostních složek atd.
Právě konfrontace veřejných informací s dokumentací úřední povahy odhalí složitost celého procesu, tragickou zaostalost archivu Ministerstva vnitra, neochotu úředníků naplňovat právo českých občanů i zahraničních badatelů na informace, ostrý souboj o budoucnost v zákulisí několika resortů i zpravodajských služeb, ale na druhou stranu za daných podmínek i nečekaně úspěšný proces zřizování ÚPN/ÚSTR i ABS. Jako to
Nová kniha historika, pedagoga, novináře, úředníka a politika Pavla Žáčka s přiléhavým názvem „Vetřelci na vnitru. Státní bezpečnost, lustrace a otevírání archivů, 2006–2008“ podrobně dokumentuje vznik dvou dnes nešťastných paměťových institucí, Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, na nichž se v posledních letech výrazně podepsaly politické tlaky vrcholových představitelů ČSSD, Strany zelených , naplňujících fakticky minulostní politiku KSČM, jakož i současná vláda normalizačního zapomnění Andreje Babiše.

Stav

Nová

Skladem do týdne
Odešleme nejpozději 12. 5. 2025

O knize

Stav:	nová
Vazba:	pevná
Počet stran:	583
Jazyk:	česky
ISBN10:	8075730933
ISBN:	9788075730930
Edice:	306. svazek ed. 306. svazek ed. Svět křídel
Vydání:	Vydání první
Vydáno v:	Cheb
Vystaveno:	23. 2. 2025 21:52
Číslo položky:	1149272

O autorovi

Pavel Žáček

Pavel Žáček je český novinář, historik, státní úředník a politik, v letech 1989–1991 šéfredaktor časopisu Studentské listy, 1998 první náměstek ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2001–2003 člen Rady České televize, 2007–2010 zmocněnec vlády ČR, zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek, od října 2017 poslanec Poslanecké sněmovny PČR, člen ODS. V roce 1987 zahájil studium Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, které dokončil v roce 1992 na Fakultě sociálních věd. V letech 1990–1991 studoval také historii a politologii na Filozofické fakultě UK. V roce 2001 ukončil postgraduální studium Fakulty sociálních věd UK. S podporou Fulbrightovy nadace v letech 1995–1996 absolvoval John Marschall Fellowship na Center for Russian and East European Studies Stanfordovy univerzity v USA. V průběhu roku 1989 byl místopředsedou Studentského tiskového a informačního střediska, šéfredaktorem fakultního časopisu Proto, jedním z organizátorů studentské demonstrace 17. listopadu 1989, zakončené brutálním zásahem komunistického bezpečnostního aparátu na Národní třídě, spoluautorem prvního prohlášení pražských vysokoškolských studentů]], zakládajícím předsedou stávkového výboru fakulty žurnalistiky a zástupcem ve Studentském parlamentu. V prosinci 1989 založil a po dva roky působil jako šéfredaktor nezávislého čtrnáctideníku vysokoškolského hnutí Studentské listy, který vydávalo nakladatelství a vydavatelství Lidové noviny. Časopis podporoval transformaci politického, ekonomického i bezpečnostního systému v ČSFR, úzce spolupracoval s organizacemi politických vězňů a zástupci exilu. Spolupracoval dále s předními historiky, spisovateli i básníky. Od roku 1993 pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti, který se v roce 1995 přeměnil v Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Jako vedoucí o...

Více od autora