Jáchym Topol je český básník, prozaik, hudebník a žurnalista, jenž se stal v říjnu roku 2017 za román Citlivý člověk laureátem Státní ceny za literaturu. Jáchym Topol se narodil 4. srpna 1962 v Praze jako syn básníka a dramatika Josefa Topola a Jiřiny Topolové, dcery spisovatele Karla Schulze. V roce 1981 složil maturitu. V letech 1981–1984 studoval na střední škole sociálně právní, kterou předčasně opustil. V jeho klubovém bytě v Radlicích tehdy proběhlo pásmo literárně-dramatických pořadů. Do roku 1986 pracoval jako skladník, topič, nosič uhlí, poté do roku 1990 pobíral invalidní důchod. Od roku 1991 je spisovatelem z povolání, od roku 1996 byl posluchačem oboru etnologie na Filozofické fakultě UK, studium nedokončil. Přibližně od roku 1980 působil jako zpěvák a textař skupiny Psí vojáci , později skupiny Národní třída, jeho básně zhudebnila i Monika Načeva. Je představitelem undergroundu. Do roku 1993 byl šéfredaktorem časopisu Revolver Revue. Byl členem redakce týdeníku Respekt od jeho založení v roce 1990 do roku 2007. V letech 2009–2011 působil v redakci deníku Lidové noviny, nyní pracuje jako dramaturg Knihovny Václava Havla. V září 2010 se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta. V září 2015, na závěr Vilenického mezinárodního literárního festivalu, byl oceněn Vilenickou cenou, kterou mu udělil Slovinský svaz spisovatelů za mimořádnou literární činnost ve střední Evropě. Je monarchista, na jaře 1988 se stal prvním aktivistou monarchistické opoziční iniciativy České děti a prvním signatářem monarchistického manifestu Návrat krále hned po jeho autorovi Petru Placákovi. V roce 1999 se stal jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia a účastní se akcí za monarchii, pořádaných studentským spolkem Babylon. Během první poloviny 90. let opustil básnickou tvorbu a věnuje se doposud výhradně próze....

Markéta Pilátová je česká spisovatelka, hispanistka a novinářka. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1991 studovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po ukončení studia zde pracovala šest let jako odborná asistentka. Od roku 2007 do roku 2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt. Poté odcestovala do Argentiny a do Brazílie: pět let pobývala v brazilském státě Mato Grosso do Sul, v São Paulu a v Buenos Aires, kde učila potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. V mnoha českých médiích publikuje eseje, zahraničně-politické články, reportáže, recenze, povídky a autorské sloupky. Píše rovněž povídky pro rozhlasovou stanici Vltava a písňové texty pro zpěvačku Moniku Načevu. V současnosti pracuje v Institutu Cervantes v kulturním oddělení. Je vdaná, bydlí v Praze a ve Velkých Losinách. Pobyt v Brazílii a Argentině ji inspiroval k prozaickému debutu, románu Žluté oči vedou domů, který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2010 byl přeložen do němčiny a portugalštiny, v roce 2012 se připravují překlady do polštiny, nizozemštiny a španělštiny. V roce 2009 jí vyšel druhý román Má nejmilejší kniha, rovněž nominovaný na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Rozdíl mezi dvěma romány zmiňovala autorka v jednom z rozhovorů: Zatímco první román pojednává o hledání kořenů domova a je více autobiografický, v druhém románu už se autorka neptá, co všechno ještě český čtenář snese a zda je příběh uvěřitelný. Je o hledání kořenů Zla. Specifický vypravěčský styl Markéty Pilátové můžeme srovnávat s narativními tendencemi moderní světové literatury. Autorka ve svých textech poukazuje na současný svět, její výpověď o něm je prostupována prostřihy do vzdálenějších časových údobí. Markéta Pilátová se věnuje t...

Vladislav Zadrobílek , používající mimo jiné pseudonym D. Ž. Bor, byl český básník, prozaik, nakladatel, hermetik, hudebník, malíř a kulturní organizátor. Narodil se roku 1932 ve Stodůlkách , ale dětství prožil v Hradci Králové. Roku 1946 se přestěhoval s rodiči do Prahy. Pobýval na mnoha dalších místech , ale do Prahy se opět vrátil. V Litoměřicích se vyučil zahradníkem a tuto profesi nějaký čas vykonával. Díky ní se dostal do Choustníkova Hradiště, kde se začal zajímat o osobnost barokního mecenáše hraběte Šporka a jeho Kuks. Ohlasy z tohoto životního období se objevují i v jeho literární tvorbě a inspirují i velkou Šporkovskou výstavu . Během komunismu vystřídal řadu profesí, které byly spojeny, jak sám říkal „s tím, že si budu dělat, co budu chtít“. Byl zahradníkem, pracoval u vysokých pecí, byl strojníkem v čistírně plynu, divadelním kulisákem, svářečem, pracovníkem v reklamě, elektrikářem, vychovatelem, antikvářem, restaurátorem, knihařem atd. Zemřel v 78 letech 11. prosince 2010. Jeho literární činnost byla zásadně ovlivněna hermetismem, prodchnutým jemným estetickým cítěním. Používal celou řadu pseudonymů. Nejznámější pseudonym D. Ž. Bor je grafická přesmyčka jeho občanského jména a příjmení; písmeno Ž. lze po vertikále rozložit na V. Z. Vladislav Zadrobílek publikoval čtyři básnické sbírky: Za Klonování času byl nominován na Státní cenu za literaturu. Byl autorem řady esejů, odborných publikací, úvah a povídek. Své esoterní články publikoval ve sborníku Logos, literární texty v časopisech Analogon a Tvar. Do seznamu jsou vřazeny i redigované sborníky a část překladatelského díla. Vladislav Zadrobílek byl dále autorem komentářů, otištěných v Alchymické knižnici Logosu. V roce 2013 vyšel konečně v nakladatelství Trigon „Tajemný svět pravěku...