Jakob Lorber
Velké evangelium Janovo : Díl sedmý

Jakob Lorber

Jakob Lorber byl rakouský hudebník, křesťanský mystik a vizionář. Sám se označoval jako „píšící sluha Boží.“ Jakob Lorber se narodil jako první syn Michala Lorbera a jeho ženy Marie, rozené Tautscherové, v starousedlé křesťanské selské rodině v Kaniše, která příslušela tehdy Rakousku, nyní Slovinsku. Po něm se narodili synové Michal, Josef a dcera Cecilie. V 17 letech šel do Marburgu nad Drávou a byl tam učitelským pomocníkem a varhaníkem. Brzy na to se odebral do sv. Jana v údolí Saggan, kde ho místní kaplan vyučoval v latině. Kaplan mu radil, aby se věnoval kněžskému povolání, proto se Lorber vrátil do Marburgu, a tam navštěvoval gymnasium. Po pěti třídách pokračoval ve studiích gymnasia ve Štýrském Hradci. Živil se jako domácí učitel zpěvu, hudby a kreslení. Od roku 1829 navštěvoval „vyšší pedagogický kurs pro učitele na hlavních školách“ a získal velmi dobré vysvědčení. Po prvním bezúspěšném ucházení o místo učitele se začal věnovat zcela hudbě. Skládal písně a koncertní díla. Tak se setkal se známým hudebním skladatelem Anselmem Hüttenbrennerem. V té době poznal Lorber i slavného houslistu Niccolu Paganiniho a ten mu také udělil několik hodin výuky a stal se mu vzorem. Podle údajů jeho životopisce Leitnera, četl Lorber knihy Justina Kernera, Jung-Stillinga, Emanuela Swedenborga, Jakoba Böhmeho, Jana Tennhardta, Kerninga a především Bibli. Vzdor tomuto sklonu k bádání nejhlubších tajemství, zůstával v celku jasným, radostným člověkem a dobrým společníkem. 15. března 1840 v 6 hodin ráno, když se pomodlil a chtěl vstát, uslyšel podle vlastních slov v místě srdce hlas, který mu pravil: „Vstaň, vezmi pisadlo a piš.“ Začal tedy psát. Slovům která slyšel a zapsal, věnoval zbytek svého života. Psát začínal skoro denně před snídaní. Později některým ze svých přátel jednotlivé články i celé knihy diktoval. Při tom prý seděl vedle píšícího a klidně hleděl před sebe a ve své plynu...