Pátá kniha Davida Mitchella se v mnohém liší od dosavadní tvorby tohoto britského kouzelníka postmoderních forem. Klasicky vystavěná historická próza Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta za sazená do přelomu 18. a 19. století je současně románem učednickým, milostným i dobrodružným. Autor v ní na základě dlouhodobého pobytu ve východní Asii porovnává japonské a evropské myšlení v období šógunátu Tokugawa - tedy říše, jež skoro dvě a půl století izolovala Japonsko před světem jako bourec morušový. Pod trestem smrti nesmí zemi nikdo z domorodců opustit a na její půdu nesmějí vkročit cizinci, jejichž „barbarská" víra se zapovídá a k jejichž postojům se tu přistupuje s hlubokou nedůvěrou. Přesto existuje uzounký průhled do této národní pevnosti: umělý ostrůvek Dedžima v nagasackém přístavu, kde se tísní personál pobočky holandské Východoindické společnosti, pověřené obchodováním se šógunovým dvorem. Ačkoli je průchod na pevninu bedlivě střežen, nedokáže zabránit osudovým setkáním myslí a srdcí. Pro mladého holandského úředníka Jacoba, který sem roku 1799 přijíždí splnit slib daný otci své vyvolené, začíná kavalerie vroubená láskou i proviněním, vírou, předsudky i bestiálně prolitou krví. Pohled vnímavého outsidera přerůstá v panoramatický záběr na tehdejší Nagasaki, připomínající Bruegelova plátna, nicméně aniž to Jacob i osazenstvo Dedžimy tuší, v okolních horách, na moři i daleko v Evropě se už křehká rovnováha vychyluje směrem k dalším násilnostem. A tak svět - včetně těch nejuzavřenějších zákoutí - byl, je a bude příliš bolestně propojen na to, aby to hrdiny Mitchellova románu nepoznamenalo.