„Spisy Tertulliana, křesťanského spisovatele ze severní Afriky, zabývající se podstatou církve a křesťanské bohoslužby, představují důležitý stupeň ve vývoji směrem od proměnlivých církevních konceptů druhého století k ustálenějším církevním strukturám století třetího. Jde o posun od stavu, kdy se hlavní zájem soustředil především na uchovávání autentického apoštolského učení, k situaci, v níž se důraz kladl spíše na potvrzování autority řádného apoštolského úřadu.“ Těmito stručnými slovy uvádí David Rankin, teolog a znalec starokřesťanské literatury, čtenáře své knihy do komplikovaného a proměnlivého světa, v němž se rozvíjela křesťanská církev. Neřeší však pouze nuance tehdejší eklesiologie, tedy nauky o církvi. Jeho záběr je mnohem širší: pokouší se vystihnout historickou situaci v afrických církevních obcích (vzpomeňme, že až do nástupu islámu patřila severní Afrika k centrálním křesťanským oblastem!), Tertullianův vztah ke katolické církvi a k montanistickému společenství, a zejména pak jeho vztah k hnutí Nového proroctví. Před našima očima vyvstává plastický obraz doby a jejího myšlenkového horizontu. Hlavní přínos práce však tkví v systematickém rozboru Tertullianova chápání základních znaků církve, církevních úřadů a bohoslužebné kázně. V jistém smyslu aktuálně může působit též autorův rozklad pojetí charismat a úřadů, založených na „vanutí Ducha“. Rankinovo pojetí Tertulliana navazuje na starší práce (Barnes, Frend, von Campenhausen), v našem prostředí obecně neznámé, které autor tvořivým způsobem rozvíjí. Četba jeho knihy může být proto určitým úvodem nejen k jednomu ze starokřesťanských myslitelů a jeho dílu, ale též k dějinám tertullianovského bádání.