Alexandra Berková
Temná láska

2000 | Nakladatelství Petrov

Temná láska je jedna z novějších knih současné české spisovatelky Alexandry Berkové - vyšla v brněnském nakladatelství Petrov v roce 2000. Alexandra Berková působí v současné době jako pedagožka na Vyšší odborné škole a Literární akademii v Praze.
„Tato novela šetří váš čas: Žádné zbytečné vysvětlování, situace po s…ituaci jdeme in medias res, jako v životě, kdy nekončíme pointou a potleskem: kdy nečekaně potkáváme tytéž lidi a přitom jsme vždy znovu něčím překvapeni; i když se na konci ukáže, že tělo nám mezitím zestárlo. Pak se dá přečíst i tahle knížka o jednom životním pachtění…“
Temná láska je zvláštní novela vyprávěná v ich-formě, plná metaforických obrazů, vnitřních monologů, proudu nevědomí a symbolických reflexí.
Je rozdělena na tři části - V boudě, Zápas s andělem a Konec.
První část novely je vedená jako rozhovor pacientky s lékařkou. Představuje ženu jako tvora, zmítajícího se v okovech. Žije chycená v síti, mučená, zneužívaná jako zvíře svým pánem, kterým je její manžel. Nenávidí ho, ale zároveň miluje, stejně jako on jí ubližuje, protože jí tak dává najevo svou lásku. „Tak fajn - máš mě tu na zemi, svázanou, na špinavejch prknech a brečim…seš rád? tos chtěl? Mluvila jsem na něj, prosila, brečela, zoufale, úlisně, zle - a on mlčel, nehybně mlčel - bez výrazu, nehnutě, mlčky mlčel - v tom je obludná síla, paní doktorko, nereagovat. Neudělat nic. Strašlivá moc…“
Pocit hnusu a nelásky ji pronásledoval už od dětství, nenávist pociťovala ze strany matky i otce. „Vrah má svou oběť taky svým způsobem rád. Proč mě neměl rád normálně, jak se dělá: pocem, dej mi pusu, tobě to sluší, seš príma holka - a tak… /Protože to neuměl./A máma?/Protože to neuměla./A manžel?/Protože to neumí./A co hergot dělám mezi všema těma amatérama…?/Totéž co oni…“
Symbolicky sledujeme ponížení a omezení práv žen v manželství - to, jak je žena, podobně jako květina, roubována, přesazována, vyrvána z kořenů, zaštipována, nakonec zbavena hlavy - jde snad o strach mužů z inteligence ženy?
Manžel se pohybuje neustále ve své „síni tradic“. Stačí mu k životu jeho „hračky“, jídlo a spánek. Na četné dotazy lékařky, proč od něj neodešla, odpovídá, že neví, co by si bez ní počal…
Jedinou láskou, kterou alespoň částečně pocítila, je láska mateřská. Narodí se jí dcera - kterou v knize nazývá „larva“. „Larva ochutnává svět: hlemýždí se mi kolem nohou, na všechno se sápe, všechno si cpe do chobůtku, na všechno civí. Mačkám ji, muchlám a ona se odevzdaně chechtá masitým smíchem.“ Larva ale jednoho dne odlétá z hnízda - změnila se v motýla - alegoricky ukázána dospělost. Také žena dokázala roztrhat pouta - překvapena tím, jak to šlo jednoduše - a odchází svobodně pryč.
Motivem, který se prolíná celou druhou částí, je postava kamenného anděla. Vždycky z něj měla strach. Poté, co překonala okovy, promluvila s Bohem. A právě Bůh ji ponouká k tomu, aby anděla přemohla. Ve vnitřním monologu a dialogu s Bohem a ďáblem Molochem omlouvá toho „svého“ - „Ten můj - kdyby ho otec nemlátil botou po hlavě, kdyby ho strýc nemiloval láskou ženy, kdyby mu bratr nemočil do postele a matka ho nenabízela k adopci, kdyby ho tenkrát ty lysé lebky nevehnaly do rybníka, kde musel stát celou noc a čekat, až se vyzvracejí, až jim dojde pití, až znásilní tu nezletilou a holemi utlučou toho pitomce, co se jim v tom snažil zabránit…“ Vidíme, že zlo je všude, nejen v nás samotných, ale i v celé společnosti, plné předsudků. I muž sám se zamotával do sítě, bičoval se, nasazoval si pouta. Pouta jsou možná symbolem pro snubní prstýnky - „Nerozumím - žádná přece nemám - ach, tahle? To nosím jen ven, aby se neřeklo, aby si lidi neřekli, hele, tady je taková nějaká nespoutaná, v jejím věku a bez náramku, není to trapné? jednou prý zešílela a opustila svého jediného, opustila i své larvy a ihned se připoutala k jinému jedinému…“
Celý svět je plný nadvlády mužů, svou samotu vyrovnává alkoholem, do toho se musí smiřovat s tím, že její dcera - larva - fetuje: „…jsi stará, maminko, a chlastáš, maminko, naštěstí nemáš dost sil, maminko, abys mne trestala za své zoufalství, maminko, jsi stará a tlustá a nešťastná, táhneš mne s sebou dolů.. - Tak temná píseň - a hlas mé larvy, ó hrůzo!“
V této fázi života se plně snaží pomoci své dceři, z bytu mizí věci, zkouší přestat, kamarádi ji opět táhnou ke dnu…Snad se jí to i podařilo, neboť v závěru kapitoly se dostává k finálovému zápasu s obávaným andělem, přemůže ho, mění se jí před očima ve vetchého staříka a rozsypává se v prach.
Poté je už absolutně volná, bez jakýchkoliv pout, stárne a stává se Učitelem. Je sice volná, ale příliš stará. Nahá vešla do bistra na Vinohradské třídě - sebrali ji a zavřeli do blázince.
V úplném závěru knihy vidíme idylku - ne nepodobnou počátku příběhu, zřejmě jde o svatbu dcery Karolíny . Krásná Karolína s krásným mužem. „A tohle je konec, jak ho známe a jak ho chcem:Věděla, že je dokonale šťastna - a že tentokrát drží své štěstí pevně v rukou a nic, nikdo už je nezvrátí…“ Jistě záměrně je užito konce jako vystřiženého z červené knihovny.

Celá novela, její děj a obrazy, má význam spíše symbolický. Ukazuje věčný boj mužů a žen, ne však jen z ryze feministického hlediska. Ukazuje všudypřítomnou touhu po svobodě, její zdánlivě těžké dosažení a přitom tak jednoduché získání. Prolínají se zde časové roviny i postavy.

Temná láska je jedna z novějších knih současné české spisovatelky Alexandry Berkové - vyšla v brněnském nakladatelství Petrov v roce 2000. Alexandra Berková působí v současné době jako pedagožka na Vy…šší odborné škole a Literární akademii v Praze.
„Tato novela šetří váš čas: Žádné zbytečné vysvětlování, situace po situaci jdeme in medias res, jako v životě, kdy nekončíme pointou a potleskem: kdy nečekaně potkáváme tytéž lidi a přitom jsme vždy znovu něčím překvapeni; i když se na konci ukáže, že tělo nám mezitím zestárlo. Pak se dá přečíst i tahle knížka o jednom životním pachtění…“
Temná láska je zvláštní novela vyprávěná v ich-formě, plná metaforických obrazů, vnitřních monologů, proudu nevědomí a symbolických reflexí.
Je rozdělena na tři části - V boudě, Zápas s andělem a Konec.
První část novely je vedená jako rozhovor pacientky s lékařkou. Představuje ženu jako tvora, zmítajícího se v okovech. Žije chycená v síti, mučená, zneužívaná jako zvíře svým pánem, kterým je její manžel. Nenávidí ho, ale zároveň miluje, stejně jako on jí ubližuje, protože jí tak dává najevo svou lásku. „Tak fajn - máš mě tu na zemi, svázanou, na špinavejch prknech a brečim…seš rád? tos chtěl? Mluvila jsem na něj, prosila, brečela, zoufale, úlisně, zle - a on mlčel, nehybně mlčel - bez výrazu, nehnutě, mlčky mlčel - v tom je obludná síla, paní doktorko, nereagovat. Neudělat nic. Strašlivá moc…“
Pocit hnusu a nelásky ji pronásledoval už od dětství, nenávist pociťovala ze strany matky i otce. „Vrah má svou oběť taky svým způsobem rád. Proč mě neměl rád normálně, jak se dělá: pocem, dej mi pusu, tobě to sluší, seš príma holka - a tak… /Protože to neuměl./A máma?/Protože to neuměla./A manžel?/Protože to neumí./A co hergot dělám mezi všema těma amatérama…?/Totéž co oni…“
Symbolicky sledujeme ponížení a omezení práv žen v manželství - to, jak je žena, podobně jako květina, roubována, přesazována, vyrvána z kořenů, zaštipována, nakonec zbavena hlavy - jde snad o strach mužů z inteligence ženy?
Manžel se pohybuje neustále ve své „síni tradic“. Stačí mu k životu jeho „hračky“, jídlo a spánek. Na četné dotazy lékařky, proč od něj neodešla, odpovídá, že neví, co by si bez ní počal…
Jedinou láskou, kterou alespoň částečně pocítila, je láska mateřská. Narodí se jí dcera - kterou v knize nazývá „larva“. „Larva ochutnává svět: hlemýždí se mi kolem nohou, na všechno se sápe, všechno si cpe do chobůtku, na všechno civí. Mačkám ji, muchlám a ona se odevzdaně chechtá masitým smíchem.“ Larva ale jednoho dne odlétá z hnízda - změnila se v motýla - alegoricky ukázána dospělost. Také žena dokázala roztrhat pouta - překvapena tím, jak to šlo jednoduše - a odchází svobodně pryč.
Motivem, který se prolíná celou druhou částí, je postava kamenného anděla. Vždycky z něj měla strach. Poté, co překonala okovy, promluvila s Bohem. A právě Bůh ji ponouká k tomu, aby anděla přemohla. Ve vnitřním monologu a dialogu s Bohem a ďáblem Molochem omlouvá toho „svého“ - „Ten můj - kdyby ho otec nemlátil botou po hlavě, kdyby ho strýc nemiloval láskou ženy, kdyby mu bratr nemočil do postele a matka ho nenabízela k adopci, kdyby ho tenkrát ty lysé lebky nevehnaly do rybníka, kde musel stát celou noc a čekat, až se vyzvracejí, až jim dojde pití, až znásilní tu nezletilou a holemi utlučou toho pitomce, co se jim v tom snažil zabránit…“ Vidíme, že zlo je všude, nejen v nás samotných, ale i v celé společnosti, plné předsudků. I muž sám se zamotával do sítě, bičoval se, nasazoval si pouta. Pouta jsou možná symbolem pro snubní prstýnky - „Nerozumím - žádná přece nemám - ach, tahle? To nosím jen ven, aby se neřeklo, aby si lidi neřekli, hele, tady je taková nějaká nespoutaná, v jejím věku a bez náramku, není to trapné? jednou prý zešílela a opustila svého jediného, opustila i své larvy a ihned se připoutala k jinému jedinému…“
Celý svět je plný nadvlády mužů, svou samotu vyrovnává alkoholem, do toho se musí smiřovat s tím, že její dcera - larva - fetuje: „…jsi stará, maminko, a chlastáš, maminko, naštěstí nemáš dost sil, maminko, abys mne trestala za své zoufalství, maminko, jsi stará a tlustá a nešťastná, táhneš mne s sebou dolů.. - Tak temná píseň - a hlas mé larvy, ó hrůzo!“
V této fázi života se plně snaží pomoci své dceři, z bytu mizí věci, zkouší přestat, kamarádi ji opět táhnou ke dnu…Snad se jí to i podařilo, neboť v závěru kapitoly se dostává k finálovému zápasu s obávaným andělem, přemůže ho, mění se jí před očima ve vetchého staříka a rozsypává se v prach.
Poté je už absolutně volná, bez jakýchkoliv pout, stárne a stává se Učitelem. Je sice volná, ale příliš stará. Nahá vešla do bistra na Vinohradské třídě - sebrali ji a zavřeli do blázince.
V úplném závěru knihy vidíme idylku - ne nepodobnou počátku příběhu, zřejmě jde o svatbu dcery Karolíny . Krásná Karolína s krásným mužem. „A tohle je konec, jak ho známe a jak ho chcem:Věděla, že je dokonale šťastna - a že tentokrát drží své štěstí pevně v rukou a nic, nikdo už je nezvrátí…“ Jistě záměrně je užito konce jako vystřiženého z červené knihovny.

Celá novela, její děj a obrazy, má význam spíše symbolický. Ukazuje věčný boj mužů a žen, ne však jen z ryze feministického hlediska. Ukazuje všudypřítomnou touhu po svobodě, její zdánlivě těžké dosažení a přitom tak jednoduché získání. Prolínají se zde časové roviny i postavy.

Stav

Velmi dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	117
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072270850
ISBN:	9788072270859
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	5. 12. 2025 12:34
Číslo položky:	1486257

O autorovi

Alexandra Berková

Alexandra Berková byla česká prozaička, scenáristka, publicistka a pedagožka. Narodila se 2. července 1949 v Trenčíně. Jejím otcem byl dirigent symfonického orchestru Bohumil Berka a matka byla novinářka. Od devíti let až do vysokoškolských studií žila v Teplicích. Maturovala na SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově a v letech 1968–1973 studovala na FF UK v Praze češtinu a výtvarnou výchovu. Absolvovala prací o literárněkritických sporech Karla Čapka ve 30. letech, tuto později rozšířila na rigorózní – titul PhDr. získala v roce 1980. Pracovala například jako redaktorka v nakladatelstvích Svoboda a Československý spisovatel , později také jako uklízečka v kostele. Časopisecky debutovala roku 1976 v Literárním měsíčníku povídkou Miniromán, knižně pak v roce 1986 sbírkou Knížka s červeným obalem. Stála u zrodu Obce spisovatelů, byla rovněž vůdčí osobností Hejna českých spisovatelů Mamut a od roku 2006 byla členkou výboru českého PEN klubu. Věnovala se psaní televizních scénářů, rozhlasových her a publicistice. Z později rozvedeného manželství s malířem Vladimírem Novákem vzešla dcera Nikola Nováková , malířka, a syn Ernest Novák Po roce 1990 začala učit tvůrčí psaní na Gymnáziu Josefa Škvoreckého, poté na VOŠ Josefa Škvoreckého a na Literární akademii – zde také od roku 2001 vedla katedru tvůrčího psaní. Patřila k průkopníkům tohoto oboru v Česku a pro časopis Tvar psala "manuál na pokračování" O psaní. Žila v Praze, kde také 16. června 2008 zemřela. Jejím tématem byly především mezilidské a partnerské vztahy, známa byla jako propagátorka feminismu – v prozaické tvorbě ovšem neváhala formálně experimentovat, což ji řadilo autorům pracujícím s postmoderními principy, intertextualitou a střídáním vypravěčských perspektiv. Tragický obsah, zaměřený na nelítostnou psychologickou introspekci nadlehčuje jazykovou hrou, groteskním nadhledem, ironií a nabouráváním zažitých vypravěčskýc...

Více od autora