Knihy
Beletrie
Česká literatura
Michal Viewegh
Švédské stoly, aneb, Jací jsme

Michal Viewegh
Švédské stoly, aneb, Jací jsme

2000 | Nakladatelství Petrov

Kniha obsahuje fejetony z let 1994-1995 a 1999-2000. Častým tématem je politika, Viewegh si dělá většinou legraci z Václava Klause. Sarkasticky se také vyjadřuje k modernímu životu a věcem s ním spojeným, např. časopisy pro ženy, bulvár aj. Také se zaobírá českou povahou, národnostními menšinami, hnutím skinhead, Evrop…skou unií či revolucí. V knize se vyskytují také bajky .

Ukázka:
„Němci nejsou naši nepřátelé,“ říká Yossarianovi, hrdinovi válečného románu Josepha Hellera Hlava XXII, proviantní důstojník Milo. „Jistě, jsme s nima ve válce. Možná začali tuhle válku, možná zabíjejí milióny lidí, ale účty vyrovnávají mnohem promptněji než některý naši spojenci — moh bych jmenovat. Nechápeš, že svoje obchodní dohody s Německem musím za každou cenu respektovat? Zkus se na to podívat z mýho hlediska.“ V příštích dnech Milo uzavře s Němci smlouvu, která ho zavazuje svrhnout pumy na vlastní, americké jednotky — což také skutečně udělá…
Nedávno jsem si na onen slavný román znovu vzpomněl. Dočetl jsem se totiž v novinách, že němečtí skinheadi si k nám do západočeského pohraničí jezdí kupovat neonacistické kompaktní disky; německé texty písní nezastřeně oslavují Adolfa Hitlera a Rudolfa Hesse a hrubě urážlivým způsobem napadají cizince a různé národnostní menšiny žijící v Německu, včetně Vietnamců. A teď hádejte, kdo Němcům u nás tyhle kompakty prodává. Správně, uhádli jste.
Vietnamci.
Obyčejný zákon nabídky a poptávky, řekl by Milo, k jehož dokonalosti chybí jeho vietnamským následovníkům už jen krůček: aby kompakty urážející Vietnamce žijící v Čechách začali prodávat českým skinheadům. Dialog kupujícího a prodávajícího bude potom vypadat nějak takto:
Vietnamský stánkař: Dobrý den! Já rád vás zase vidím. Jak se vy máte?
Skinhead: Drž zobák, šikmoočko, a radši mi řekni, jestli už konečně máš ten kompakt „Žlutej póvl“?
Vietnamský stánkař: Ještě on ne, promiňte, on bude brzy.
Skinhead: Rákosníku podělanej, tos řikal už minulej tejden!
Vietnamský stánkař: Vy nebojte, on bude brzy opravdu.
Skinhead: Máš aspoň něco jinýho, ty potrate z džungle? Ale něco pořádnýho!
Vietnamský stánkař: My máme tady ten moc dobrá kompakt „Žlutý svině, co děláte v našem kině?“ Vy podívejte — tady ten s háková kšíž.
Skinhead: Puč to sem. Kolik za to chceš, ty asijskej žebráku?
Vietnamský stánkař: To stojí čista čicet.
Skinhead: Co mi to chceš nakecat, ty Hočimine? Myslíš, že nevim, kolik stojí kilo rejže? Tady máš dvě stovky a buď rád, že ti místo placení nenakopu tu tvoji špinavou žlutou prdel!
Vietnamský stánkař: Děkuji vám mockrát.
Skinhead: No ještě abys nadával, Vietkongu!
Vietnamský stánkař: Nashledanou. Vy pšijte zas! Hezký den!
Skinhead: To si piš, že přijdu, ty podraso!
A bude nás víc a budeme mít s sebou řetězy!
Na první pohled to možná vypadá absurdně, ale není třeba to dramatizovat. Suma sumárum, řekl by Milo, nepředstavuje takový obchod nic jiného než další významné vítězství soukromého podnikání.
Cože, vy jste ještě nebyli starostou v Jablunkově?
Andy Warhol kdysi s nadsázkou předpovídal příchod nové, hektické doby, v níž každý bude slavný přibližně patnáct minut — než ho na další čtvrthodinu vystřídá někdo jiný, dočasně mnohem slavnější. V některých českých obcích už se Warholovo proroctví začíná zvolna naplňovat — kupříkladu starostové jsou zde voleni nikoli na léta, ale na pouhých několik hodin. Jak jsme naše čtenáře nedávno informovali, například v Jablunkově na česko-slovenském pomezí se během jediného dne na radnici vystřídali dokonce starostové tři: dopoledne zahajoval jednání zastupitelstva starosta Tichoň, odpoledne byl na jeho místo zvolen lidovec Hanzlík, který záhy rezignoval, a novým starostou se večer stal pan Legierský. Projev odstupujícího starosty vypadá v takových případech nejspíše nějak takto:
„Dámy a pánové, vážené zastupitelstvo! U příležitosti konce mýho funkčního období mi dovolte, abych proved jak se říká tuhletu stručnou bilanci. Jak asi všichni víte, nastoupil jsem na radnici v mimořádně složitý době, něco po půl druhý, zkrátka po obědě, kdy jsou naši spoluobčani přejedený a pasivní a není nikterak lehký probudit je samotný, natož pak nějakej jejich zájem o obec. Přesto se mi myslím leccos podařilo: doktorka ordinovala až do čtyř a ne jako jindy, ve škole se během odpoledního vyučování normálně topilo, voda na sídlišti až doteďka tekla. Ve tři se navíc trochu zdvihnul vítr, takže se nám zlepšilo životní prostředí, který my i naše děti dejcháme — netvrdím, že ten vítr je tak úplně moje zásluha, ale jak se říká, co je doma, to se počítá. Do konzumu přivezli zboží už ve dvě a lidi si hned z práce nakoupili, takže se nám zvýšila občanská vybavenost. Ani jeden autobus mi odpoledne nevynechal a sami si odpovězte na otázku, kterej z našich starostů tohle může říct. Taky kriminalita mi ve sledovaným období od půl druhý do sedmi klesla až na nulu, když nepočítám mladýho Mlčocha, kterej v šest převrátil před hospodou všechny popelnice. Já sám jsem taky nezahálel: srovnal jsem si věci do šuflat, napsal jsem si krasopisně jmenovku na dveře a ještě jsem stihnul domluvit si tři důležitý pracovní schůzky. Ve čtyři jsem se dokonce dovolal i na okres — kdo to někdy zkusil, ví, o čem mluvím. Ve čtvrt na pět jsem šel a koupil jsem osobně na paragón nůžky, aby bylo konečně možný přestřihávat slavnostní pásky, protože už to byla ostuda. Maruš v sekretariátě mi je hnedko proplatila, takže jestli mi někdo nemůže něco vytýkat, tak je to to, že bych měl jako starosta bordel v účtech. To všechno, o čem jsem tu mluvil, jsou hádám docela solidní základy, na kterejch může můj nástupce s úspěchem stavět. Byly ale, a to neskrejvám, i některý nedostatky: mladýho Mlčocha už jsem tu zmínil, ale vůbec nejvíc mě mrzí, že se nám nepodařilo položit ten základní kámen ke stavbě nový a tolik potřebný čističky, kterou jsme si napsali do volebního programu — teda jak známo, voni ho položili, ale nikdo doteďka neví kam, poněvadž v pět už byla tma jako v pytli a ti pitomci neviděli na krok, takže jim selhal lidskej faktor.
Závěrem mi dovolte, abych nastupujícímu starostovi popřál, aby jeho funkční období bylo zítra dopoledne pro naši obec jak se říká opravdovým přínosem.“ Kniha obsahuje fejetony z let 1994-1995 a 1999-2000. Častým tématem je politika, Viewegh si dělá většinou legraci z Václava Klause. Sarkasticky se také vyjadřuje k modernímu životu a věcem s ním spoje…ným, např. časopisy pro ženy, bulvár aj. Také se zaobírá českou povahou, národnostními menšinami, hnutím skinhead, Evropskou unií či revolucí. V knize se vyskytují také bajky .

Ukázka:
„Němci nejsou naši nepřátelé,“ říká Yossarianovi, hrdinovi válečného románu Josepha Hellera Hlava XXII, proviantní důstojník Milo. „Jistě, jsme s nima ve válce. Možná začali tuhle válku, možná zabíjejí milióny lidí, ale účty vyrovnávají mnohem promptněji než některý naši spojenci — moh bych jmenovat. Nechápeš, že svoje obchodní dohody s Německem musím za každou cenu respektovat? Zkus se na to podívat z mýho hlediska.“ V příštích dnech Milo uzavře s Němci smlouvu, která ho zavazuje svrhnout pumy na vlastní, americké jednotky — což také skutečně udělá…
Nedávno jsem si na onen slavný román znovu vzpomněl. Dočetl jsem se totiž v novinách, že němečtí skinheadi si k nám do západočeského pohraničí jezdí kupovat neonacistické kompaktní disky; německé texty písní nezastřeně oslavují Adolfa Hitlera a Rudolfa Hesse a hrubě urážlivým způsobem napadají cizince a různé národnostní menšiny žijící v Německu, včetně Vietnamců. A teď hádejte, kdo Němcům u nás tyhle kompakty prodává. Správně, uhádli jste.
Vietnamci.
Obyčejný zákon nabídky a poptávky, řekl by Milo, k jehož dokonalosti chybí jeho vietnamským následovníkům už jen krůček: aby kompakty urážející Vietnamce žijící v Čechách začali prodávat českým skinheadům. Dialog kupujícího a prodávajícího bude potom vypadat nějak takto:
Vietnamský stánkař: Dobrý den! Já rád vás zase vidím. Jak se vy máte?
Skinhead: Drž zobák, šikmoočko, a radši mi řekni, jestli už konečně máš ten kompakt „Žlutej póvl“?
Vietnamský stánkař: Ještě on ne, promiňte, on bude brzy.
Skinhead: Rákosníku podělanej, tos řikal už minulej tejden!
Vietnamský stánkař: Vy nebojte, on bude brzy opravdu.
Skinhead: Máš aspoň něco jinýho, ty potrate z džungle? Ale něco pořádnýho!
Vietnamský stánkař: My máme tady ten moc dobrá kompakt „Žlutý svině, co děláte v našem kině?“ Vy podívejte — tady ten s háková kšíž.
Skinhead: Puč to sem. Kolik za to chceš, ty asijskej žebráku?
Vietnamský stánkař: To stojí čista čicet.
Skinhead: Co mi to chceš nakecat, ty Hočimine? Myslíš, že nevim, kolik stojí kilo rejže? Tady máš dvě stovky a buď rád, že ti místo placení nenakopu tu tvoji špinavou žlutou prdel!
Vietnamský stánkař: Děkuji vám mockrát.
Skinhead: No ještě abys nadával, Vietkongu!
Vietnamský stánkař: Nashledanou. Vy pšijte zas! Hezký den!
Skinhead: To si piš, že přijdu, ty podraso!
A bude nás víc a budeme mít s sebou řetězy!
Na první pohled to možná vypadá absurdně, ale není třeba to dramatizovat. Suma sumárum, řekl by Milo, nepředstavuje takový obchod nic jiného než další významné vítězství soukromého podnikání.
Cože, vy jste ještě nebyli starostou v Jablunkově?
Andy Warhol kdysi s nadsázkou předpovídal příchod nové, hektické doby, v níž každý bude slavný přibližně patnáct minut — než ho na další čtvrthodinu vystřídá někdo jiný, dočasně mnohem slavnější. V některých českých obcích už se Warholovo proroctví začíná zvolna naplňovat — kupříkladu starostové jsou zde voleni nikoli na léta, ale na pouhých několik hodin. Jak jsme naše čtenáře nedávno informovali, například v Jablunkově na česko-slovenském pomezí se během jediného dne na radnici vystřídali dokonce starostové tři: dopoledne zahajoval jednání zastupitelstva starosta Tichoň, odpoledne byl na jeho místo zvolen lidovec Hanzlík, který záhy rezignoval, a novým starostou se večer stal pan Legierský. Projev odstupujícího starosty vypadá v takových případech nejspíše nějak takto:
„Dámy a pánové, vážené zastupitelstvo! U příležitosti konce mýho funkčního období mi dovolte, abych proved jak se říká tuhletu stručnou bilanci. Jak asi všichni víte, nastoupil jsem na radnici v mimořádně složitý době, něco po půl druhý, zkrátka po obědě, kdy jsou naši spoluobčani přejedený a pasivní a není nikterak lehký probudit je samotný, natož pak nějakej jejich zájem o obec. Přesto se mi myslím leccos podařilo: doktorka ordinovala až do čtyř a ne jako jindy, ve škole se během odpoledního vyučování normálně topilo, voda na sídlišti až doteďka tekla. Ve tři se navíc trochu zdvihnul vítr, takže se nám zlepšilo životní prostředí, který my i naše děti dejcháme — netvrdím, že ten vítr je tak úplně moje zásluha, ale jak se říká, co je doma, to se počítá. Do konzumu přivezli zboží už ve dvě a lidi si hned z práce nakoupili, takže se nám zvýšila občanská vybavenost. Ani jeden autobus mi odpoledne nevynechal a sami si odpovězte na otázku, kterej z našich starostů tohle může říct. Taky kriminalita mi ve sledovaným období od půl druhý do sedmi klesla až na nulu, když nepočítám mladýho Mlčocha, kterej v šest převrátil před hospodou všechny popelnice. Já sám jsem taky nezahálel: srovnal jsem si věci do šuflat, napsal jsem si krasopisně jmenovku na dveře a ještě jsem stihnul domluvit si tři důležitý pracovní schůzky. Ve čtyři jsem se dokonce dovolal i na okres — kdo to někdy zkusil, ví, o čem mluvím. Ve čtvrt na pět jsem šel a koupil jsem osobně na paragón nůžky, aby bylo konečně možný přestřihávat slavnostní pásky, protože už to byla ostuda. Maruš v sekretariátě mi je hnedko proplatila, takže jestli mi někdo nemůže něco vytýkat, tak je to to, že bych měl jako starosta bordel v účtech. To všechno, o čem jsem tu mluvil, jsou hádám docela solidní základy, na kterejch může můj nástupce s úspěchem stavět. Byly ale, a to neskrejvám, i některý nedostatky: mladýho Mlčocha už jsem tu zmínil, ale vůbec nejvíc mě mrzí, že se nám nepodařilo položit ten základní kámen ke stavbě nový a tolik potřebný čističky, kterou jsme si napsali do volebního programu — teda jak známo, voni ho položili, ale nikdo doteďka neví kam, poněvadž v pět už byla tma jako v pytli a ti pitomci neviděli na krok, takže jim selhal lidskej faktor.
Závěrem mi dovolte, abych nastupujícímu starostovi popřál, aby jeho funkční období bylo zítra dopoledne pro naši obec jak se říká opravdovým přínosem.“

Vyberte kus

Stav

Dobrý

bez obálky

Skladem pro e-shop

	Stav Velmi dobrý	Skladem pro e-shop	~~49 Kč~~ 39 Kč
	Stav Dobrý bez obálky	Skladem pro e-shop	~~25 Kč~~ 15 Kč

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná
Počet stran:	164
Jazyk:	česky
ISBN10:	807227080X
ISBN:	9788072270804
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	6. 5. 2024 9:3
Číslo položky:	835312

O autorovi

Michal Viewegh

Michal Viewegh je český spisovatel a publicista. Je držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena z roku 1993 a je nejprodávanějším českým spisovatelem, s více než milionem výtisků. Matka Michala Viewegha je právnička, otec byl inženýr-chemik, později starosta Sázavy. V roce 1980 maturoval na gymnáziu v Benešově. Nedokončil studium ekonomie na VŠE, ale vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studium dokončil roku 1988. Již od začátku svého studia v roce 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po dokončení vysoké školy se krátce věnoval vystudovanému oboru, učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Kromě románů je i autorem literárních parodií . V roce 1993 mu byla udělena prestižní Ceny Jiřího Ortena. Je prvním českým spisovatelem, který si vyzkoušel psaní románu spolu se čtenáři na Internetu v díle Blogový román Srdce domova, který je zároveň otevřenou školou tvůrčího psaní, vznikající mezi srpnem a prosincem roku 2009. Michal Viewegh však přiznává, že spisovatelství je osamělé povolání, při kterém tráví s počítačem i 10 hodin sám. Dne 10. prosince 2012 mu praskla aorta, ležel v IKEM, jeho stav byl stabilizován. Poté se rehabilitoval na klinice Malvazinky. Uvádí, že trpí melancholií a výpadky paměti. Tato událost mu pomohla si uvědomit relativitu některých problémů: „Dívám se do zahrady a najednou se vnitřně zklidním a připomenu si, že 90 % lidí s prasklou aortou nepřežije. Už nesleduju kritiku, bulvár ani politiku. Nenakupuju, nic nesháním." Michal Viewegh má dva bratry. Josef Viewegh je režisér a producent. Michal Viewegh byl dvakrát ženatý, nejdřív s Jaroslavou roz. Mackovou do roku 1996, později si v roce 2002 vzal Veronikou Vieweghovou, roz. Kodýtkovou. Má tři dcery, Michaelu , Sáru (*2...

Více od autora