Když v roce 1982 časopis Světová literatura přinesl první české ukázky z básnické tvorby Ericy Jongové, zřejmě i čtenář/ka neholdující poezii pochopil/a, že má co do činění s autorkou, která je vpravdě novátorská - otevírá poezii „obyčejné" ženské zkušenosti stejně jako naplno prožívané smyslovosti, ale zároveň i korigující ironii a sebeironii. Otevřenost, přemýšlivost a intelektuálnost, erotičnost i banálnost, encyklopedičnost i hravost - to jsou atributy, které se střídají či mísí v názorech na její díla prozaická. Příklad žánrového novátorství či neukázněnosti kritickývh postupů - takto rozporuplně je hodnocena její monografie o Henrym Millerovi. V čem je tedy originalita E. Jongové? V čem tkví její přínos? To sice stále zůstává předmětem odborných i méně odborných sporů, nezpochybnitelným faktem však je, že její tvorba dokonale tříští všechny usálené pohledy na ženské psaní. Vezmeme-li v úvahu tvorbu jejich velkých amerických předchůdkyň, Jongovou též často vzpomínaných - vzpomeňme literární nezaměnitelnost Gertrudy Steinové či Sylvie Plathové - cítíme novost Jongové v jednoznačném, obrovsky vitálním přitákání všem polohám bytí v ženské podobě a v přívlau v zásadě velmi pozitivní životní a tvůrčí energie. Tato tresť tvorby Ericy Jongové je vlastním obsahem i nábojem její autobiografie, životního příběhu soukromého i veřejného, filozofujícího i všednodenního, feministicky objevného a velmi upřímného. Strach z padesátky (1995) je příběhem ženy výjimečné, která je však zrovna tak ženou jako každá jiná.