Václav Jamek
Rok s ostatními sirotky

2025 | Nakladatelství Galén, spol. s r.o.

Rok s ostatními sirotky, próza na pomezí autobiografie a románu, vychází z dávného autorova záměru rekapitulovat krátké údobí, které musel ve svých dvanácti letech prožít v dětském domově. Práce s časem tu představovala literární výzvu. Bylo zapotřebí skloubit tři časové roviny - čas dětství a dva momenty a dvě perspek…tivy, v nichž byl potom text sepsán: mládí, kdy autor opustil první pokus ve stavu torza, a stáří, kdy se rozhodl knihu dopracovat, ale včlenit do ní i zlomky z mládí. Dílo tak jako by mělo dva autory, ale současně přece jenom jednoho.

„Chci vyprávět o tom, jak jsem se naučil smát,“ říká autor hned v první větě knihy; a jde o smích sebeobranný, který je pro bezmocného nástrojem vzpoury. Do mysli dítěte se zároveň s probuzením těla téměř nepozorovaně vkrádá mravní uvědomění, jehož výsledkem je nakonec stupňující se nesouhlas se světem, deziluze z dospělosti a pobouření. Osiřelost a život v dětském domově, který je v knize vylíčen, ne krutý, ale bez lásky, působí jako svého druhu urychlovač, který činí vnímání věcí ostřejším. Dítě začíná chápat, že vzdor je vlastně vůlí nenakazit se zmarem a trvat na vlastním životě.

Vydáno s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky. Rok s ostatními sirotky, próza na pomezí autobiografie a románu, vychází z dávného autorova záměru rekapitulovat krátké údobí, které musel ve svých dvanácti letech prožít v dětském domově. Práce s čas…em tu představovala literární výzvu. Bylo zapotřebí skloubit tři časové roviny - čas dětství a dva momenty a dvě perspektivy, v nichž byl potom text sepsán: mládí, kdy autor opustil první pokus ve stavu torza, a stáří, kdy se rozhodl knihu dopracovat, ale včlenit do ní i zlomky z mládí. Dílo tak jako by mělo dva autory, ale současně přece jenom jednoho.

„Chci vyprávět o tom, jak jsem se naučil smát,“ říká autor hned v první větě knihy; a jde o smích sebeobranný, který je pro bezmocného nástrojem vzpoury. Do mysli dítěte se zároveň s probuzením těla téměř nepozorovaně vkrádá mravní uvědomění, jehož výsledkem je nakonec stupňující se nesouhlas se světem, deziluze z dospělosti a pobouření. Osiřelost a život v dětském domově, který je v knize vylíčen, ne krutý, ale bez lásky, působí jako svého druhu urychlovač, který činí vnímání věcí ostřejším. Dítě začíná chápat, že vzdor je vlastně vůlí nenakazit se zmarem a trvat na vlastním životě.

Vydáno s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky.

Stav

Nová

Skladem do týdne Odešleme nejpozději 22. 5. 2026

O knize

Stav:	Nová
Vazba:	Pevná
Počet stran:	243
Jazyk:	česky
ISBN10:	8074927571
ISBN:	9788074927577
Vydání:	První vydání
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	7. 8. 2025 18:35
Číslo položky:	1335857

O autorovi

Václav Jamek

Václav Jamek, pseudonym Eberhardt Hauptbahnhof , je česky a francouzsky píšící spisovatel, básník, esejista, publicista, překladatel z francouzštiny a bývalý diplomat. Navštěvoval základní školu v Kladně-Kročehlavech, potom první ročník gymnázia , kde začal studovat francouzštinu. V letech 1966–1969 navštěvoval slavné Carnotovo lyceum v Dijonu ve Francii, kde dříve studovali např. Jiří Voskovec či Václav Černý. Po návratu do Československa studoval na Karlově univerzitě nejprve francouzštinu a literární komparatistiku u prof. Václava Černého; po zrušení komparatistiky studoval psychologii a romanistiku; absolvoval v roce 1975. Poté se stal nakladatelským redaktorem, nejprve v nakladatelství Academia a od roku 1986 v Odeonu. Na přelomu let 1984 a 1985 absolvoval stipendijní pobyt na École Normale Supérieure v Paříži. Na pozici redaktora pracoval až do roku 1994, kdy se stal pracovníkem Ministerstva zahraničních věcí ČR. V letech 1995–1998 byl kulturním radou v Paříži. Do roku 2015 působil jako pedagog na FF UK, kde se v roce 2008 habilitoval jako docent francouzské literatury; poté, co odešel do důchodu, zde zůstává afiliovaným pedagogem. Hlásí se ke gay orientaci. Jamkovo žánrově i tvarově pestré dílo se vyznačuje osobitým a komplikovaným stylem, ve kterém hraje velkou roli subjektivní líčení světa. Primární perspektivou se tak stává autorův postoj ke světu, nikoli dění samotné. Protože využívá celou řadu literárních postupů, které různým způsobem kompiluje a kombinuje, bývá zařazován mezi postmoderní spisovatele. Běžně využívá parafráze, hyperboly, ironie a parodie, a to i ve své společensko-kritické publicistice, kterou zveřejňuje např. v dvouměsíčníku Listy. Píše poezii, eseje, drama, pod pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof se věnoval i veršovanému humoru. Jako bilingvnímu autorovi se mu dostává výrazné pozornosti ve Francii, kde již v roce 1989 získal cenu Prix Médicis za svou esejistiku. Báseň v próze Desátá pla...

Více od autora