Za druhé světové války byl nuceně nasazen a pak vykonával různé profese. Nakonec zvítězila literatura. I když nejprve napsal pět básnických sbírek pro dospělé, věnoval se hlavně tvorbě pro děti. Proto zakotvil jako redaktor v časopisu Pionýr. Později se vypracoval až na jeho šéfredaktora, v té době v něm mohl publikovat i Jaroslav Foglar. V roce 1971 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a dál tak mohl tvořit jedině pod pseudonymem. Tak vydal i v nakladatelství Kruh knihu Člověče, nemrač se, spojující říkadla a básničky se slovními hříčkami. V roce 1976 vyšel v časopisu Ohníček první z příběhů o psu Barbánkovi, který si získal obrovskou popularitu a vycházel pak pravidelně až do roku 1990. Znovu se pak vrátil v roce 2004 a definitivně se odmlčel až v roce 2009, po smrti ilustrátorky Věry Faltové. Barbánek vyšel i v několika knižních svazcích, kterých se do roku 2014 prodalo na půl milionu výtisků. Pozoruhodným dílem je i jeho básnický triptych Veselé noty, Malovaný svět a Než zazvoní potřetí, ve kterém s ilustracemi Karla Franty seznamuje děti s uměleckými druhy: hudbou, výtvarným uměním a divadlem. Právě tuto trilogii považoval spolu s knížkou Člověče, nemrač se za své nejvýznamnější. Havel spolupracoval také s redakcemi časopisů Sluníčko a Mateřídouška. Byl i spoluautorem koncepce čítanek pro základní školy. Zemřel v září 2016, ještě krátce před tím ale odevzdal do nakladatelství své dvě poslední knihy.

Jiří Melíšek byl český spisovatel, humorista, scenárista a novinář. Pocházel ze Žižkova z umělecké rodiny, jeho otec Karel Melíšek byl redaktor humoristického časopisu Trn, hudebník, písňový textař, libretista a filmový scenárista. Jiří po studiích na FAMU pracoval nejdříve pod vedením Zdeňka Jirotky jako scenárista a redaktor pořadů Šťastnou cestu nebo Rozhlasový Silvest v Redakci humoru a satiry Československého rozhlasu v Praze, v níž se později stal šéfredaktorem. Odtud byl roku 1969 z politických důvodů propuštěn. Dále byl dramaturgem a scenáristou v Československé televizi, napsal scénky a skeče pro Jardu Štercla, Stellu Zázvorkovou nebo prvního Hlustvisiháka pro Lubomíra Lipského a Miloslava Homolu.