Přejít na hlavní obsah Přejít na hlavní navigaci Přejít na vyhledávání

Doprava zdarma nad 699 Kč po Česku
0 položek – košík

    Top produkt

    Produkty

      Radomír Malý
      Religiozita v dramatu českého národního obrození

      2003 | Nakladatelství Michael s.a

      Doba osvícenství, romantismu a s nimi spojeného národního obrození znamená mimo jiné i odklon od tradičních náboženských hodnot, konkrétně těch, které byly preferovány pobělohorským protireformačním katolicismem a barokní kulturou. Tato linie je zřejmá v literatuře, ve filozofii, dokonce i v katolické teologii. Nejlépe… a nejvýstižněji však ilustruje celý tento vývoj české obrozenecké divadlo. Jsem přesvědčen, že repertoár divadelních her, jejich obsah, dialogy a monology jednotlivých postav vypoví o skutečné atmosféře doby víc než studium úředních pramenů a knižních děl. Mezi celou řadou otázek, které vznikají při studiu éry národního obrození, má svou důležitost i problém, nakolik tradiční katolická religiozita, potažmo vůbec křesťanská, byla schopna ovlivnit tehdejší vývoj. Byl katolicismus v té formě, jak se kodifikoval v českomoravských poměrech po třicetileté válce, ještě nosným a inspirativním pro začínající proces emancipace malých národů, mezi nimi i národa českého, nebo už neměl k tomu co říci? Prošel katolicismus nějakou formou osvícenské obnovy natolik, že se dokázal oprostit od barokního nánosu a zaujmout opět důležité postavení při formaci nového národního vědomí a také nového stylu života? Nebyla naopak tato forma obnovy, přizpůsobení se osvícenské ideologii, právě tím, co katolicismus definitivně vyřadilo z další participace na tvorbě nové budoucnosti národa, neboť osvícenské ideály mnohem lépe a přesvědčivěji prezentovali lidé katolické církvi a myšlenkovému dědictví křesťanství vzdálení, případně zcela nepřátelští? Hrála zde svou úlohu také husitsko-protestantská tradice? Karel Havlíček ve svých Kutnohorských epištolách, později T. G. Masaryk, Alois Jirásek, J. S. Machar aj. považovali katolicismus v jeho ortodoxně církevní podobě za neslučitelný s ideálem českého patriotismu. K tomuto názoru se hlásili též Zdeněk Nejedlý a komunisté. Za důvod pokládají skutečnost, že katolicismus byl českému národu, vyznávajícímu husitsko-protestantskou víru, vnucen habsburským státním násilím a jezuitskou indoktrinací, proto je pro český národ něčím cizím a nepřátelským. Ve známém sporu o smysl českých dějin mezi T. G. Masarykem a Josefem Pekařem odmítá Pekař jménem české historické vědy tuto koncepci jako „mýtickou“ a „mystickou“. Považuje pravověrný barokní katolicismus za výrazný prvek při formaci českého vlastenectví v epoše národního obrození, neméně významný než osvícenství a husitská tradice. Dilema českého národa není v tomto směru ojedinělé. Také francouzští historikové řešili častokrát otázku, jestli protikatolická orientace značné části francouzského národa, tradující se od dob osvícenství a Velké francouzské revoluce, byla pozitivním neb negativním faktorem. Stejně se ptají i dějepisci jiných národů. Jisto je, že do hry vstupuje mimo jiné i komplex mnoha otázek psychologického a sociologického charakteru. Nezvratným faktem je, že v době vrcholícího baroka naprostá většina českého obyvatelstva v Čechách a na Moravě upřímně lnula ke katolické víře, jinak by se těžko vysvětloval úžasný rozmach barokního umění, který je nepředstavitelný bez hlubokého katolického cítění širokých mas. Husitské reminiscence v té formě, jak je známe z projevů novověkého českého patriotismu, případně nacionalismu, jsou dílem hlavně osvícenství a romantismu. To ovšem je možno z hlediska psychologie charakterizovat jako potlačený a tajně živený projev českého zápasu za národní identitu po bělohorské bitvě. Nedá se však upřít, že on v symbióze s osvícensko-romantickými ideály nastartoval pozvolný proces dekatolizace, respektive dechristianizace české společnosti. Následný vývoj vedl ke komunistické totalitě po druhé světové válce, která svým bojovným ateismem a diktaturou představovala nakonec radikální popření i těchto husitsko-osvícensko-romantických idejí z doby národního obrození. Trauma husitismu a pobělohorského násilí poznamenalo i český katolický klérus obrozenecké éry natolik, že nebyl schopen účinné obrany katolické víry a tradice, naopak to byl z velké části on, kdo propagoval myšlenky osvícenského deismu a racionalismu s útoky proti údajně „barbarskému“ středověku, čímž rozuměl, jak známo, ideál jediné pravdy, která je podle církevní nauky v katolické církvi. Ve své práci tyto postoje čelných představitelů českého obrozeneckého katolicismu dokládám. Duchovenstvo od konce l8. až do druhé poloviny l9. století bylo, jak známo, vedoucí silou procesu národního uvědomění téměř u všech malých národů, jejichž identita byla ohrožena ze strany národů velkých. Katolické duchovenstvo v Čechách ve velkém měřítku spojovalo tento kulturně vzdělávací proces nikoli s pravověrným katolicismem, věrným dogmatu a papeži, ale naopak s proticírkevně laděným osvícenstvím a husitskou tradicí. Typickým příkladem je Josef Dobrovský, později Bernard Bolzano a jeho žáci. Moravské duchovenstvo zaujalo z větší části jiný postoj v duchu Sušilova hesla „Církev a vlast“. Opat augustiniánského kláštera na Starém Brně Cyril František Napp a profesor brněnského kněžského semináře František Sušil jsou v tomto směru dosud nedoceněnými osobnostmi. Sušil konkrétně je znám české veřejnosti jako sběratel lidových písní, ačkoliv toto byl pouze doplněk jeho rozsáhlé a mnohostranné aktivity, v níž zaujímá rozhodující místo teologie a reakce na aktuální problémy doby. Tím vším mimo jiné se zabývá tato habilitační práce, jejíž snahou je poskytnout vhled do tehdejšího soupeření myšlenek v české veřejnosti na platformě zápasu českého národa o svoji jazykovou, kulturní a posléze i politickou identitu. Historik, zkoumající dějiny idejí, ani častokrát netuší, jak cenný zdroj informací nachází v tomto ohledu právě v divadle. Vztah divadla a náboženství je dostatečně znám. Divadlo je pokaždé výrazně ovlivněno zápasem idejí, který v dané době probíhá. České národní obrození je toho názornou ukázkou, jak se snažím ve svém pojednání ukázat a dokázat. Jezuitské divadlo doznívající barokní epochy je něčím zcela odlišným od divadla éry Thámovy v josefinské a v postjosefinské době, kdy osvícenství v Rakousku a českých zemích vrcholí. Divadelní éra Štěpánkova představuje další posun proti předchozí éře Thámově, rovněž tak éra Klicperova a Tylova. Náboženská orientace všech aktérů vývoje českého obrozeneckého dramatu je sice poplatná době a nese její zřetelnou pečeť, nicméně přesto je u každé z těchto osobností jiná. Sledování křesťanských, katolických i protikatolických motivů v českém obrozeneckém dramatu odhaluje složitost konfliktu českého barokního, protireformačního katolicismu s josefinským osvícenským katolicismem a posléze také s protikřesťanskými ideály Velké francouzské revoluce. Vzhledem k tomuto záměru jsem považoval za zbytečné u jednotlivých autorů uvádět celý výčet jejich dramatické tvorby a rozhodl jsem se zaměřit na ta díla, která něco konkrétního vypovídají o autorově religiozitě, respektive o duchovním proudu doby. Ostatní kusy, pokud k tomuto problému nemají co říci, rovněž tak autory, jsem nechal nepovšimnuty. To, co se dělo v českém obrozeneckém dramatu v rovině idejí, bylo jen odrazem stejného dění ve filozofii, literatuře a politice. Tyto vztahy, okolnosti a vazby jsou podstatnou součástí mé práce, která si klade jednu základní otázku: Bylo křesťanství přítomno v českém obrozeneckém dramatu? Jestliže ano, tak v jaké formě? Jednalo se o pravověrně církevní barokní katolicismus nebo o jeho osvícenskou modifikaci nebo o kališnicko-protestantskou víru, hlásící se k odkazu Husa a Komenského? Vypovídá české obrozenecké drama něco o sporu o smyslu českých dějin, který se později stal předmětem polemiky mezi Masarykem a Pekařem a zaměstnával naši intelektuální elitu po celé období první republiky nebo přenáší tuto problematiku poněkud dále, na méně konfrontační pozice? Ovlivnilo drama v českém národním obrození myšlenkovou formaci českého obyvatelstva podstatnou měrou nebo přenechalo toto pole literatuře a žurnalistice? Spolupracovalo drama s těmito disciplínami nebo šlo svou vlastní cestou? Ke kvalifikované odpovědi na tyto otázky pokládám za důležité zabývat se nejenom striktně divadelní historií, ale celkovou atmosférou doby, poměry v Církvi a filozofickými směry, neboť toto má svou důležitost jak pro dramatickou tvorbu tohoto období, tak také pro cíl problematiky, kterou sleduji. Nakolik se mi podařilo tyto otázky aspoň částečně zodpovědět, jsem si vědom, že poskytnout vyčerpávající odpověď je nemožné, přenechávám k posouzení jiným. Radomír Malý

       Doba osvícenství, romantismu a s nimi spojeného národního obrození znamená mimo jiné i odklon od tradičních náboženských hodnot, konkrétně těch, které byly preferovány pobělohorským protireformačním k…atolicismem a barokní kulturou. Tato linie je zřejmá v literatuře, ve filozofii, dokonce i v katolické teologii. Nejlépe a nejvýstižněji však ilustruje celý tento vývoj české obrozenecké divadlo. Jsem přesvědčen, že repertoár divadelních her, jejich obsah, dialogy a monology jednotlivých postav vypoví o skutečné atmosféře doby víc než studium úředních pramenů a knižních děl. Mezi celou řadou otázek, které vznikají při studiu éry národního obrození, má svou důležitost i problém, nakolik tradiční katolická religiozita, potažmo vůbec křesťanská, byla schopna ovlivnit tehdejší vývoj. Byl katolicismus v té formě, jak se kodifikoval v českomoravských poměrech po třicetileté válce, ještě nosným a inspirativním pro začínající proces emancipace malých národů, mezi nimi i národa českého, nebo už neměl k tomu co říci? Prošel katolicismus nějakou formou osvícenské obnovy natolik, že se dokázal oprostit od barokního nánosu a zaujmout opět důležité postavení při formaci nového národního vědomí a také nového stylu života? Nebyla naopak tato forma obnovy, přizpůsobení se osvícenské ideologii, právě tím, co katolicismus definitivně vyřadilo z další participace na tvorbě nové budoucnosti národa, neboť osvícenské ideály mnohem lépe a přesvědčivěji prezentovali lidé katolické církvi a myšlenkovému dědictví křesťanství vzdálení, případně zcela nepřátelští? Hrála zde svou úlohu také husitsko-protestantská tradice? Karel Havlíček ve svých Kutnohorských epištolách, později T. G. Masaryk, Alois Jirásek, J. S. Machar aj. považovali katolicismus v jeho ortodoxně církevní podobě za neslučitelný s ideálem českého patriotismu. K tomuto názoru se hlásili též Zdeněk Nejedlý a komunisté. Za důvod pokládají skutečnost, že katolicismus byl českému národu, vyznávajícímu husitsko-protestantskou víru, vnucen habsburským státním násilím a jezuitskou indoktrinací, proto je pro český národ něčím cizím a nepřátelským. Ve známém sporu o smysl českých dějin mezi T. G. Masarykem a Josefem Pekařem odmítá Pekař jménem české historické vědy tuto koncepci jako „mýtickou“ a „mystickou“. Považuje pravověrný barokní katolicismus za výrazný prvek při formaci českého vlastenectví v epoše národního obrození, neméně významný než osvícenství a husitská tradice. Dilema českého národa není v tomto směru ojedinělé. Také francouzští historikové řešili častokrát otázku, jestli protikatolická orientace značné části francouzského národa, tradující se od dob osvícenství a Velké francouzské revoluce, byla pozitivním neb negativním faktorem. Stejně se ptají i dějepisci jiných národů. Jisto je, že do hry vstupuje mimo jiné i komplex mnoha otázek psychologického a sociologického charakteru. Nezvratným faktem je, že v době vrcholícího baroka naprostá většina českého obyvatelstva v Čechách a na Moravě upřímně lnula ke katolické víře, jinak by se těžko vysvětloval úžasný rozmach barokního umění, který je nepředstavitelný bez hlubokého katolického cítění širokých mas. Husitské reminiscence v té formě, jak je známe z projevů novověkého českého patriotismu, případně nacionalismu, jsou dílem hlavně osvícenství a romantismu. To ovšem je možno z hlediska psychologie charakterizovat jako potlačený a tajně živený projev českého zápasu za národní identitu po bělohorské bitvě. Nedá se však upřít, že on v symbióze s osvícensko-romantickými ideály nastartoval pozvolný proces dekatolizace, respektive dechristianizace české společnosti. Následný vývoj vedl ke komunistické totalitě po druhé světové válce, která svým bojovným ateismem a diktaturou představovala nakonec radikální popření i těchto husitsko-osvícensko-romantických idejí z doby národního obrození. Trauma husitismu a pobělohorského násilí poznamenalo i český katolický klérus obrozenecké éry natolik, že nebyl schopen účinné obrany katolické víry a tradice, naopak to byl z velké části on, kdo propagoval myšlenky osvícenského deismu a racionalismu s útoky proti údajně „barbarskému“ středověku, čímž rozuměl, jak známo, ideál jediné pravdy, která je podle církevní nauky v katolické církvi. Ve své práci tyto postoje čelných představitelů českého obrozeneckého katolicismu dokládám. Duchovenstvo od konce l8. až do druhé poloviny l9. století bylo, jak známo, vedoucí silou procesu národního uvědomění téměř u všech malých národů, jejichž identita byla ohrožena ze strany národů velkých. Katolické duchovenstvo v Čechách ve velkém měřítku spojovalo tento kulturně vzdělávací proces nikoli s pravověrným katolicismem, věrným dogmatu a papeži, ale naopak s proticírkevně laděným osvícenstvím a husitskou tradicí. Typickým příkladem je Josef Dobrovský, později Bernard Bolzano a jeho žáci. Moravské duchovenstvo zaujalo z větší části jiný postoj v duchu Sušilova hesla „Církev a vlast“. Opat augustiniánského kláštera na Starém Brně Cyril František Napp a profesor brněnského kněžského semináře František Sušil jsou v tomto směru dosud nedoceněnými osobnostmi. Sušil konkrétně je znám české veřejnosti jako sběratel lidových písní, ačkoliv toto byl pouze doplněk jeho rozsáhlé a mnohostranné aktivity, v níž zaujímá rozhodující místo teologie a reakce na aktuální problémy doby. Tím vším mimo jiné se zabývá tato habilitační práce, jejíž snahou je poskytnout vhled do tehdejšího soupeření myšlenek v české veřejnosti na platformě zápasu českého národa o svoji jazykovou, kulturní a posléze i politickou identitu. Historik, zkoumající dějiny idejí, ani častokrát netuší, jak cenný zdroj informací nachází v tomto ohledu právě v divadle. Vztah divadla a náboženství je dostatečně znám. Divadlo je pokaždé výrazně ovlivněno zápasem idejí, který v dané době probíhá. České národní obrození je toho názornou ukázkou, jak se snažím ve svém pojednání ukázat a dokázat. Jezuitské divadlo doznívající barokní epochy je něčím zcela odlišným od divadla éry Thámovy v josefinské a v postjosefinské době, kdy osvícenství v Rakousku a českých zemích vrcholí. Divadelní éra Štěpánkova představuje další posun proti předchozí éře Thámově, rovněž tak éra Klicperova a Tylova. Náboženská orientace všech aktérů vývoje českého obrozeneckého dramatu je sice poplatná době a nese její zřetelnou pečeť, nicméně přesto je u každé z těchto osobností jiná. Sledování křesťanských, katolických i protikatolických motivů v českém obrozeneckém dramatu odhaluje složitost konfliktu českého barokního, protireformačního katolicismu s josefinským osvícenským katolicismem a posléze také s protikřesťanskými ideály Velké francouzské revoluce. Vzhledem k tomuto záměru jsem považoval za zbytečné u jednotlivých autorů uvádět celý výčet jejich dramatické tvorby a rozhodl jsem se zaměřit na ta díla, která něco konkrétního vypovídají o autorově religiozitě, respektive o duchovním proudu doby. Ostatní kusy, pokud k tomuto problému nemají co říci, rovněž tak autory, jsem nechal nepovšimnuty. To, co se dělo v českém obrozeneckém dramatu v rovině idejí, bylo jen odrazem stejného dění ve filozofii, literatuře a politice. Tyto vztahy, okolnosti a vazby jsou podstatnou součástí mé práce, která si klade jednu základní otázku: Bylo křesťanství přítomno v českém obrozeneckém dramatu? Jestliže ano, tak v jaké formě? Jednalo se o pravověrně církevní barokní katolicismus nebo o jeho osvícenskou modifikaci nebo o kališnicko-protestantskou víru, hlásící se k odkazu Husa a Komenského? Vypovídá české obrozenecké drama něco o sporu o smyslu českých dějin, který se později stal předmětem polemiky mezi Masarykem a Pekařem a zaměstnával naši intelektuální elitu po celé období první republiky nebo přenáší tuto problematiku poněkud dále, na méně konfrontační pozice? Ovlivnilo drama v českém národním obrození myšlenkovou formaci českého obyvatelstva podstatnou měrou nebo přenechalo toto pole literatuře a žurnalistice? Spolupracovalo drama s těmito disciplínami nebo šlo svou vlastní cestou? Ke kvalifikované odpovědi na tyto otázky pokládám za důležité zabývat se nejenom striktně divadelní historií, ale celkovou atmosférou doby, poměry v Církvi a filozofickými směry, neboť toto má svou důležitost jak pro dramatickou tvorbu tohoto období, tak také pro cíl problematiky, kterou sleduji. Nakolik se mi podařilo tyto otázky aspoň částečně zodpovědět, jsem si vědom, že poskytnout vyčerpávající odpověď je nemožné, přenechávám k posouzení jiným. Radomír Malý

      s kódem BREZEN26: 134 Kč

      Stav

      Velmi dobrý více informací

      Skladem pro e-shop

      149 Kč

      O knize

      Stav:
      Velmi dobrý
      Vazba: brožovaná
      Počet stran: 145
      Jazyk:  česky
      ISBN10: 8023999931
      ISBN: 9788023999938
      Vydání: Vyd. 1.
      Vydáno v: Frýdek-Místek
      Vystaveno: 3. 3. 2026 10:56
      Číslo položky: 1641323

      O autorovi

      Radomír Malý

      Radomír Malý

      PhDr. Radomír Malý , je český historik, novinář, politik a vysokoškolský pedagog. V minulosti psal též pod pseudonymem Karel Bor.

      Více od autora

      • Dopravu hradíme my

        Objednávkám nad 699 Kč

      • Tituly,  které jinde
        nenajdete

        Sběratelské kusy i knižní novinky

      • Balíme ekologicky

        A s radostí

      • Vykupujeme knihy

        Za hotovost a s vlastním odvozem

      Dárkové poukazy

      Zabalený dárek a poukaz s nápisem thank you

      Hledáte dárek pro náročné knihomoly?

      Vybrat poukaz

      Potřebujete místo
      v knihovně?

      Prodejte své knihy
      online!

      Zjistit cenu

      Naposledy navštívené

      Zobrazit vše

      Přidáno do košíku!