Gaston Bachelard
Psychoanalýza ohně

Gaston Bachelard

Gaston Bachelard byl francouzský filosof a spisovatel 20. století. Zabýval se hlavně filosofií vědy, epistemologií a poetikou, protože vědu a básnickou imaginaci pokládal za dvě rovnocenné cesty lidského růstu. Bachelard se narodil v chudé rodině, po maturitě a vojenské službě pracoval od roku 1907 v Paříži na poště a ve volném čase studoval matematiku, fyziku a chemii. Tři roky strávil na frontě a byl vyznamenán Válečným křížem za statečnost. Po válce dokončil studia a v letech 1919 až 1930 učil v Bar-sur-Aube fyziku a chemii. Zároveň studoval filosofii a promoval 1927 disertací O aproximativním poznání. Roku 1930 nastoupil na univerzitu v Dijonu a roku 1940 se stal profesorem dějin a filosofie vědy na pařížské Sorbonně. Roku 1951 byl vyznamenán Řádem čestné legie a 1955 byl zvolen členem Académie des sciences morales et politiques. Měl dceru Suzanne Bachelard . Spolu s ní je pochován na hřbitově v obci Bar-sur-Aube. Bachelard byl ve vědě i ve filosofii autodidakt a řada jeho knih má blízko k poezii. Jeho rané práce se týkají filosofie vědy: kolem roku 1900 došlo ve vědě k několika převratným proměnám pohledu na svět a Bachelard se tuto schopnost vidět nově snažil uplatnit i ve filosofii. Jak vědy musí i filosofie být tvořivou činností, musí být otevřená novým náhledům. Bachelard se hlásil k Descartovu racionalismu, ale jak empirismus tak racionalismus mohou postihnout jen jisté stránky skutečnosti. Filosofie potřebuje vědu a věda potřebuje filosofii, aby věděla, co dělá. Empirické a teoretické poznání se tedy doplňují a podmiňují a Bachelard hovoří o „surracionalismu“. Vědecké poznání se od běžného smyslového poznání ostře liší tím, že je založeno na hypotézách, že je kritické a nezaujaté. Není spojité, nýbrž podléhá „mutacím“, kdy se vědci musí zbavit „epistemologických bariér“ ; proto jsou dějiny vědy plné „epistemologických přeryvů“. Ani skutečnost a zej...