Historická epopej Proti všem zaujímá jistá specifika mezi romány Jiráskovy doby, a to především v autorově schopnosti maximální dějovosti a rozvinuté kronikářské stavby.
V první části prózy Proti všem, nazvanou Skonání věku, vystupuje do popředí spíše element krajiny, část druhá, Kruciata, je především dějová, část závěrečná, Boží zástup, je počtem kapitol i rozsahem nejkratší, ale je dramatickým zakončením celého díla.

Hlavní dějiště epopeje autor tentokráte situoval do jižních Čech, na Tábor. Přední skupinku fiktivních hrdinů zvolil z venkovského zemanstva, z lidí, kteří odešli na Tábor a do Žižkových polních vojsk z pohnutek nikoli sociálních, ale ideových. Konkrétně jsou to zemani z Hvozdna, Ctibor z Hvozdna, adoptivní otec mladého Ondřeje a dcery Zdeny.
Jednotlivé akce a činy odpůrců kalicha pak autor často předvádí s využitím postupů dobrodružného románu. Jejich dějová linie i celý román se otevírá únikem louňovického probošta a novicky Marty před zástupy kališníků. Vzápětí se pak rozbíhají velké kroky probošta Petra proti kališníkům, jeho nebezpečné putování do tábora císaře Zikmunda na Kutné Hoře, jednání s Oldřichem z Rožemberka, společné válečné akce proti husitům, porážka v nich a proboštova smrt. Oproti tomu zdomácnění novicky Marty na Táboře a její perspektiva sňatku s Ondřejem předvádí, že Žižkovy vítězné vojenské operace měly dalekosáhlé důsledky i pro soukromé osudy lidí.
Hlavní téma Proti všem – obrana kalicha a země před Zikmundem a potom i obrana proti sektářskému radikalismu uvnitř samotného Tábora – je sledováno pomocí rodiny z Hvozdna. Tři obyvatelé tiché zemanské tvrze jsou vtaženi do velkého hnutí a autor je rozestavuje tak, aby jejich prostřednictvím bylo možné, podobně jako kamerou, obhlédnout celé dění. Nejmladší z této trojice, panic Ondřej, je uplatněn jako čestný bojovník polních tažení Žižkova vojska a jako očitý svědek vítězných bitev. Při jednom svém zranění se seznamuje s novickou Martou a vzájemná náklonnost přerůstá v lásku. Přestože se Ondřej od své milé neustále vzdaluje, veden povinnostmi Žižkova bojovníka, ve třetí části románu nalézá chvíli, aby se s Martou srozuměl, že se k ní vrátí.
Druhá mužská postava – Ctibor z Hvozdna se „očistil“ teprve Husovými kázáními, do té doby byl tvrdý člověk, své ženě a jediné dceři nerozuměl a nedbal na to, co si myslí o jeho rozhodnutích. V poměru k husitskému hnutí vystupuje Ctibor z Hvozdna jako kritik a soudce všech táborských krajností jako bylo pálení kostelů, ničení obrazů, náboženský fanatismus a konečně i volná láska adamitské sekty. Skutečnost, že se k sektě přidala dcera jeho odmítavou reakci spíše ještě zesiluje, než aby ji problematizovala.
Jediný kdo nám tedy dovoluje poznat i nejradikálnější táborskou větev je postava Zdeny z Hvozdna, která svou mravní a citovou opravdovostí i tragickou smrtí představuje to, co jako odkaz husitství může přijímat člověk nové doby: touhu po družném lidství, po nesobecké spolupráci. Tragický skon, který paní Zdenu s Bydlinským (jeden z táborských mladých kněží) zaskočí ve chvíli, kdy se (pozdě) rozhodli sektu adamitů opustit, aby ochránili sebe a svoji lásku před zfanatizovaným davem, ukazuje velmi kriticky na tuto sektu, odsuzuje jejich ideologii a morálku. Ve světle jejího údělu dostává doba vítězných husitských bitev tragickou perspektivu nenaplněných ideálů.
zdroj: http://pohodaveskole.net/