Knihy
Beletrie
Česká literatura
Michal Viewegh
Případ nevěrné Kláry

Michal Viewegh
Případ nevěrné Kláry

2003 | Nakladatelství Petrov

Soukromého detektiva Denise Pravdu, jehož pražská kancelář se specializuje především na sledování nevěrných partnerů, požádá jednoho dne o schůzku populární spisovatel Norbert Černý — tak začíná nová kniha Michala Viewegha, jednoho z nejčtenějších českých autorů. Případ nevěrné Kláry je nejen vtipně sebeironickou refle…xí takzvaného úspěšného spisovatelství, ale především rafinovaně zkomponovaným příběhem o lásce, přátelství a žárlivosti. Román s detektivními prvky, plný překvapivých zvratů, tentokrát zavede čtenáře až do vzdálené Číny…

Ukázka:
Bez vyzvání si přisedla.
„Nemůžete usnout?“ zeptal jsem se.
Neodpověděla. V televizi se znovu rozběhl blok reklam.
„Ještě jedna reklama na Colgate v té jejich příšerné řeči,“ ucedil jsem, „a založím Klub česko-finského nepřátelství.“
„Dala bych si taky víno,“ promluvila.
„Excuse me,“ zavolal jsem na recepční, „can we, please, have two more wines?“
Finka znechuceně zavrtěla hlavou, ale nakonec vstala. Opsal jsem kolem sebe rukou kruh zahrnující prázdné modré boxy, falešné sosny, kysele se tvářící recepční i puštěnou televizi.
„Hle, jak se člověk stává vlastencem: nikoliv z lásky, nýbrž ze zoufalství.“
Prohlížela si mě.
„Vy nejste zrovna typickej polda.“
„Asi ne,“ připustil jsem. „Norbert dokonce tvrdí, že poldové jako já ve skutečnosti možná ani neexistují.“
„Hm. Proč myslíte, že to je v Čechách lepší?“
„Přinejmenším je tam tepleji a nemluví se tam finsky.“
„Hm.“
„Už volal?“
„Jo.“
Vyčkával jsem. Narovnala si ramínko podprsenky.
„Proč jste to udělal?“ zeptala se náhle. „Proč jste mě kryl? Říkal jste, že jste nikdy nic podobnýho neudělal. Proč zrovna on?“
Jednou z nejcennějších schopností mládí je klást podstatné otázky, napadlo mě.
„Jenom proto, že je slavnej?“
Dostavila se recepční s vínem. Když stavěla sklenice na stolek, jednu nepatrně rozlila. Jestli se jí to stane ještě jednou, možná se rozpláče, říkal jsem si. Přinutil jsem se na ni povzbudivě usmát, ale už bylo pochopitelně pozdě: zareagovala pohledem, jenž mě přiměl k úvaze, zda víno není otrávené.
„Jenom proto, že je slavnej, má nárok na tenhle spešl soucitnej servis?“ opakovala Klára.
„Připouštím, že Norbertova popularita hrála v mém rozhodnutí jistou roli. Ale celé se to myslím takhle vysvětlit nedá.“
„Tak proč?“
Znovu jsem si uvědomil, že slova na všechno nestačí.
„Vy s ním žijete jenom kvůli jeho popularitě?“ navázal jsem.
Zamyslela se.
„Nejste gay, že ne?“
„Ne,“ zasmál jsem se. „Chcete důkaz?“
„Radši vám to budu věřit.“
Na pódiu se objevila nová zpěvačka a publikum nadšeně zabouřilo; obrazovkou přeběhl titulek: Maija Vikkumaa. Píseň se jmenovala Kristallitiara.
„Vy ji znáte?“ ukázal jsem k televizi.
„Ne.“
Mlčky jsme upíjeli víno.
„Jaké to je — žít se známým spisovatelem?“ zeptal jsem se.
„Jako nikdy nekončící sen.“
„Myslím to vážně.“
„Víte, co řekla tuším Mary Shelleyová? ‚Vezmete si básníka a první, co zjistíte, je, že zapomíná splachovat záchod.‘“
„Netušil jsem, že je to až takhle kruté.“
„Ze začátku to na mě samozřejmě fungovalo taky — jako na hodně lidí. Sláva je sexy, ne že ne. Lidi ho zastavujou na ulici. Když si jde koupit aspirin, čtyři z pěti lékárnic si mu řeknou o autogram. Když ho někam doprovázíte, fotěj i vás. Nejdřív vám to dělá dobře. Dělá vám dobře vstupovat s ním do zaplněný kavárny.“
Zarazila se.
„Ale potom to zevšední,“ řekl jsem.
„Potom to zevšední. Nakonec vás to omrzí. Unaví. Stane se z toho břímě. Všechny ty stokrát opakovaný vtipný průpovídky, všechny ty známý gesta a stejný úsměvy… Snažíte se to ignorovat, ale moc to nejde. Některý ty káči mu doslova lezou do postele. Dvacetkrát denně mu někdo volá a vy to musíte poslouchat. Nebo za ním přijdete v noci do pracovny a přistihnete ho, jak s úsměvem autorizuje rozhovor do časopisu Chvilka pro tebe… A tak dále.“
Přikývl jsem.
„Nakonec toužíte poznat někoho obyčejnýho. Chytrýho, ale normálního.“
Na něco si vzpomněla a zasmála se.
„Slyšeli jste nás? Tenkrát U Dvou čápů?“
„Slyšeli.“
Podívala se mi do očí.
„Vzrušilo vás to?“
„Ano.“
„Dělali jste to taky — s tou blondýnou?“
„Ano.“
„Jste ženatej?“
„Ano.“
„Aspoň jste upřímnej. Možná si budeme rozumět.“
Výslech skončil. Dopila skleničku a vstala.
„Jdu spát. Druhej pokus,“ oznámila mi.
Na odchodu se ještě otočila.
„Pozvete mě na to víno? Norbert vám to určitě proplatí.“
„Nazdárek,“ přivítala mě.
„Volal?“ zeptal jsem se rovnou.
„Volal.“
„Mně taky. Tvrdil jsem mu, že jsme spolu ještě nemluvili. Doufám —“
„Já taky. Kde jste celej večer byl?“
„V Síni Zakázaného Štěstí,“ řekl jsem.
„V Paláci Nekonečného Učení.“
Usedl jsem do křesla naproti ní. Pobaveně mě pozorovala.
„V Zahradě Marnosti,“ zapojila se.
„Přesně tak. V Pagodě Velkého Podvodu.“
„Chcete mi tvrdit, že jste si nezašukal?“
Obvykle mi vadí, když ženy mluví vulgárně, ale ona to slovo vyslovila s tak samozřejmou věcností, že vlastně ani neznělo sprostě.
„V Zavřené Bráně Touhy? V Chrámu Věčně Nadrženého Buddhy? Na Oltáři Nesklizené Úrody?“
Byl jsem přiopilý, ale zároveň jsem se předváděl.
„To je hotová sightseeing tour,“ usmívala se. „Na kolik vás to mimochodem přišlo?“
Vytasil jsem peněženku — toho večera už poněkolikáté — abych se přesvědčil.
„Necelé tři stovky. Tři sta Věčných Pokojných Dolarů.“
„Tři sta dolarů?“ zvolala.
Přikývl jsem. Naklonila hlavu na stranu.
„Nevěřím, že za tři sta dolarů se nedá pořídit jedno šoustání. To musí jít — dokonce i v Beijingu.“
„Možná to jde, ale mně se to každopádně nepovedlo.“
Přiložila si okraj skleničky na svá krásná ústa a přimhouřila zelené oči. Obávám se, že ten pohled už nikdy v životě nezapomenu.
„Měla bych pro vás takový romantický návrh,“ řekla. „Nechcete si zašukat úplně zadarmo?“
Zíral jsem na ni. Pokrčila rameny.
„Kapitulace před animálností.“
Zlehka rozevřela kolena. Měla na sobě džínsy, ale přesto mě to vzrušilo víc než nahota oné Číňanky.
„Máte zaplaceno?“ zeptal jsem se.
Přikývla a vstala.
„Vypněte si mobil,“ požádal jsem ji.
„Ty hajzle! Ty zasranej hajzle!“
Praštím ho pistolí přes ústa; úder mu roztrhne horní ret. Denis sykne bolestí a snaží se jazykem zachytit prýštící krev.
„Tohle je vážně nevkusné, Norberte,“ vrtí hlavou. „Na co si to hraješ? Vůbec to k tobě nejde.“
„Drž hubu! Tady velím já.“
„To bohužel nemohu popřít.“
Prsty si rozmazává krev po bradě.
„Vstaň.“
Polekaně na mě pohlédne.
„Vstaň!“ zopakuji důrazněji.
Ustoupím o krok a zamířím mu pistolí na hlavu. Musí si při vstávání pomoci rukama; na opěradle kožené sedací soupravy zůstane krvavá šmouha.
„Té sedačky je škoda,“ říká, ale hlas se mu chvěje. „Jestli mě zastřelíš tady, už to nikdy nikdo nevyčistí.“
Jeho dýchání je podivně přerývané a na čele, na nose a na horním rtu má krůpěje potu.
„Udělal bys to taky!“ vykřikne náhle. „Přiznej si to! Udělal by to skoro každej!“
„Drž hubu!“
„Byli jsme v Číně, nechápeš to? Daleko od všeho, daleko od všech. Nebylo to někde za Prahou…“
Zaváhám — a on toho okamžitě využije.
„Byl jsi osm tisíc kilometrů daleko. A taky vezmi laskavě v potaz, jak chodí oblékaná… Přece jsem ti už vyprávěl, jak jí v letadle vykukovaly ty krajkové kalhotky. Kdybych je prstem stáhl o pouhé dva centimetry dolů —“
Zarazím ho jediným pohybem ruky. Musím zavřít oči a zatřepat hlavou, abych tu vidinu odehnal.
„Nech mě to doříct, Norberte. Prosím tě.“
Neodpovím na to nic, což si vyloží jako souhlas.
„Pouhé dva centimetry… Chápeš, co chci říct? Byl jsi osm tisíc kilometrů daleko — a já se nalézal dva centimetry od jejích chlupů. Od chlupů, proboha!“
Podívám se na něho tak, že ihned zmlkne. Napětí roste.
„Ukaž mi ho,“ říkám. „Ukaž mi žezlo svý touhy.“
Pistolí mávnu směrem k jeho poklopci.
„Cože?!“
„Vytáhni ho,“ nařizuji. „Chci ho vidět.“
Nevěří, že to myslím vážně.
„Dělej!“ zařvu.
Tentokrát zavře oči on. Potom se ke mně otočí profilem a rozepne se.
„Svlíkni se úplně. Tu košili taky.“
Pokusí se něco namítnout, ale nedovolím mu to. Prohlížím si ho: ramena má široká, ale břicho už mu povolilo. Jeho spíše průměrný penis je celý pokrčený a svraštělý. Uhádne mé myšlenky.
„Záhada, co?“
„Popiš mi to!“ nařídím mu. „Trochu mi tu vaši šukačku popiš!“ Soukromého detektiva Denise Pravdu, jehož pražská kancelář se specializuje především na sledování nevěrných partnerů, požádá jednoho dne o schůzku populární spisovatel Norbert Černý — tak začíná nová …kniha Michala Viewegha, jednoho z nejčtenějších českých autorů. Případ nevěrné Kláry je nejen vtipně sebeironickou reflexí takzvaného úspěšného spisovatelství, ale především rafinovaně zkomponovaným příběhem o lásce, přátelství a žárlivosti. Román s detektivními prvky, plný překvapivých zvratů, tentokrát zavede čtenáře až do vzdálené Číny…

Ukázka:
Bez vyzvání si přisedla.
„Nemůžete usnout?“ zeptal jsem se.
Neodpověděla. V televizi se znovu rozběhl blok reklam.
„Ještě jedna reklama na Colgate v té jejich příšerné řeči,“ ucedil jsem, „a založím Klub česko-finského nepřátelství.“
„Dala bych si taky víno,“ promluvila.
„Excuse me,“ zavolal jsem na recepční, „can we, please, have two more wines?“
Finka znechuceně zavrtěla hlavou, ale nakonec vstala. Opsal jsem kolem sebe rukou kruh zahrnující prázdné modré boxy, falešné sosny, kysele se tvářící recepční i puštěnou televizi.
„Hle, jak se člověk stává vlastencem: nikoliv z lásky, nýbrž ze zoufalství.“
Prohlížela si mě.
„Vy nejste zrovna typickej polda.“
„Asi ne,“ připustil jsem. „Norbert dokonce tvrdí, že poldové jako já ve skutečnosti možná ani neexistují.“
„Hm. Proč myslíte, že to je v Čechách lepší?“
„Přinejmenším je tam tepleji a nemluví se tam finsky.“
„Hm.“
„Už volal?“
„Jo.“
Vyčkával jsem. Narovnala si ramínko podprsenky.
„Proč jste to udělal?“ zeptala se náhle. „Proč jste mě kryl? Říkal jste, že jste nikdy nic podobnýho neudělal. Proč zrovna on?“
Jednou z nejcennějších schopností mládí je klást podstatné otázky, napadlo mě.
„Jenom proto, že je slavnej?“
Dostavila se recepční s vínem. Když stavěla sklenice na stolek, jednu nepatrně rozlila. Jestli se jí to stane ještě jednou, možná se rozpláče, říkal jsem si. Přinutil jsem se na ni povzbudivě usmát, ale už bylo pochopitelně pozdě: zareagovala pohledem, jenž mě přiměl k úvaze, zda víno není otrávené.
„Jenom proto, že je slavnej, má nárok na tenhle spešl soucitnej servis?“ opakovala Klára.
„Připouštím, že Norbertova popularita hrála v mém rozhodnutí jistou roli. Ale celé se to myslím takhle vysvětlit nedá.“
„Tak proč?“
Znovu jsem si uvědomil, že slova na všechno nestačí.
„Vy s ním žijete jenom kvůli jeho popularitě?“ navázal jsem.
Zamyslela se.
„Nejste gay, že ne?“
„Ne,“ zasmál jsem se. „Chcete důkaz?“
„Radši vám to budu věřit.“
Na pódiu se objevila nová zpěvačka a publikum nadšeně zabouřilo; obrazovkou přeběhl titulek: Maija Vikkumaa. Píseň se jmenovala Kristallitiara.
„Vy ji znáte?“ ukázal jsem k televizi.
„Ne.“
Mlčky jsme upíjeli víno.
„Jaké to je — žít se známým spisovatelem?“ zeptal jsem se.
„Jako nikdy nekončící sen.“
„Myslím to vážně.“
„Víte, co řekla tuším Mary Shelleyová? ‚Vezmete si básníka a první, co zjistíte, je, že zapomíná splachovat záchod.‘“
„Netušil jsem, že je to až takhle kruté.“
„Ze začátku to na mě samozřejmě fungovalo taky — jako na hodně lidí. Sláva je sexy, ne že ne. Lidi ho zastavujou na ulici. Když si jde koupit aspirin, čtyři z pěti lékárnic si mu řeknou o autogram. Když ho někam doprovázíte, fotěj i vás. Nejdřív vám to dělá dobře. Dělá vám dobře vstupovat s ním do zaplněný kavárny.“
Zarazila se.
„Ale potom to zevšední,“ řekl jsem.
„Potom to zevšední. Nakonec vás to omrzí. Unaví. Stane se z toho břímě. Všechny ty stokrát opakovaný vtipný průpovídky, všechny ty známý gesta a stejný úsměvy… Snažíte se to ignorovat, ale moc to nejde. Některý ty káči mu doslova lezou do postele. Dvacetkrát denně mu někdo volá a vy to musíte poslouchat. Nebo za ním přijdete v noci do pracovny a přistihnete ho, jak s úsměvem autorizuje rozhovor do časopisu Chvilka pro tebe… A tak dále.“
Přikývl jsem.
„Nakonec toužíte poznat někoho obyčejnýho. Chytrýho, ale normálního.“
Na něco si vzpomněla a zasmála se.
„Slyšeli jste nás? Tenkrát U Dvou čápů?“
„Slyšeli.“
Podívala se mi do očí.
„Vzrušilo vás to?“
„Ano.“
„Dělali jste to taky — s tou blondýnou?“
„Ano.“
„Jste ženatej?“
„Ano.“
„Aspoň jste upřímnej. Možná si budeme rozumět.“
Výslech skončil. Dopila skleničku a vstala.
„Jdu spát. Druhej pokus,“ oznámila mi.
Na odchodu se ještě otočila.
„Pozvete mě na to víno? Norbert vám to určitě proplatí.“
„Nazdárek,“ přivítala mě.
„Volal?“ zeptal jsem se rovnou.
„Volal.“
„Mně taky. Tvrdil jsem mu, že jsme spolu ještě nemluvili. Doufám —“
„Já taky. Kde jste celej večer byl?“
„V Síni Zakázaného Štěstí,“ řekl jsem.
„V Paláci Nekonečného Učení.“
Usedl jsem do křesla naproti ní. Pobaveně mě pozorovala.
„V Zahradě Marnosti,“ zapojila se.
„Přesně tak. V Pagodě Velkého Podvodu.“
„Chcete mi tvrdit, že jste si nezašukal?“
Obvykle mi vadí, když ženy mluví vulgárně, ale ona to slovo vyslovila s tak samozřejmou věcností, že vlastně ani neznělo sprostě.
„V Zavřené Bráně Touhy? V Chrámu Věčně Nadrženého Buddhy? Na Oltáři Nesklizené Úrody?“
Byl jsem přiopilý, ale zároveň jsem se předváděl.
„To je hotová sightseeing tour,“ usmívala se. „Na kolik vás to mimochodem přišlo?“
Vytasil jsem peněženku — toho večera už poněkolikáté — abych se přesvědčil.
„Necelé tři stovky. Tři sta Věčných Pokojných Dolarů.“
„Tři sta dolarů?“ zvolala.
Přikývl jsem. Naklonila hlavu na stranu.
„Nevěřím, že za tři sta dolarů se nedá pořídit jedno šoustání. To musí jít — dokonce i v Beijingu.“
„Možná to jde, ale mně se to každopádně nepovedlo.“
Přiložila si okraj skleničky na svá krásná ústa a přimhouřila zelené oči. Obávám se, že ten pohled už nikdy v životě nezapomenu.
„Měla bych pro vás takový romantický návrh,“ řekla. „Nechcete si zašukat úplně zadarmo?“
Zíral jsem na ni. Pokrčila rameny.
„Kapitulace před animálností.“
Zlehka rozevřela kolena. Měla na sobě džínsy, ale přesto mě to vzrušilo víc než nahota oné Číňanky.
„Máte zaplaceno?“ zeptal jsem se.
Přikývla a vstala.
„Vypněte si mobil,“ požádal jsem ji.
„Ty hajzle! Ty zasranej hajzle!“
Praštím ho pistolí přes ústa; úder mu roztrhne horní ret. Denis sykne bolestí a snaží se jazykem zachytit prýštící krev.
„Tohle je vážně nevkusné, Norberte,“ vrtí hlavou. „Na co si to hraješ? Vůbec to k tobě nejde.“
„Drž hubu! Tady velím já.“
„To bohužel nemohu popřít.“
Prsty si rozmazává krev po bradě.
„Vstaň.“
Polekaně na mě pohlédne.
„Vstaň!“ zopakuji důrazněji.
Ustoupím o krok a zamířím mu pistolí na hlavu. Musí si při vstávání pomoci rukama; na opěradle kožené sedací soupravy zůstane krvavá šmouha.
„Té sedačky je škoda,“ říká, ale hlas se mu chvěje. „Jestli mě zastřelíš tady, už to nikdy nikdo nevyčistí.“
Jeho dýchání je podivně přerývané a na čele, na nose a na horním rtu má krůpěje potu.
„Udělal bys to taky!“ vykřikne náhle. „Přiznej si to! Udělal by to skoro každej!“
„Drž hubu!“
„Byli jsme v Číně, nechápeš to? Daleko od všeho, daleko od všech. Nebylo to někde za Prahou…“
Zaváhám — a on toho okamžitě využije.
„Byl jsi osm tisíc kilometrů daleko. A taky vezmi laskavě v potaz, jak chodí oblékaná… Přece jsem ti už vyprávěl, jak jí v letadle vykukovaly ty krajkové kalhotky. Kdybych je prstem stáhl o pouhé dva centimetry dolů —“
Zarazím ho jediným pohybem ruky. Musím zavřít oči a zatřepat hlavou, abych tu vidinu odehnal.
„Nech mě to doříct, Norberte. Prosím tě.“
Neodpovím na to nic, což si vyloží jako souhlas.
„Pouhé dva centimetry… Chápeš, co chci říct? Byl jsi osm tisíc kilometrů daleko — a já se nalézal dva centimetry od jejích chlupů. Od chlupů, proboha!“
Podívám se na něho tak, že ihned zmlkne. Napětí roste.
„Ukaž mi ho,“ říkám. „Ukaž mi žezlo svý touhy.“
Pistolí mávnu směrem k jeho poklopci.
„Cože?!“
„Vytáhni ho,“ nařizuji. „Chci ho vidět.“
Nevěří, že to myslím vážně.
„Dělej!“ zařvu.
Tentokrát zavře oči on. Potom se ke mně otočí profilem a rozepne se.
„Svlíkni se úplně. Tu košili taky.“
Pokusí se něco namítnout, ale nedovolím mu to. Prohlížím si ho: ramena má široká, ale břicho už mu povolilo. Jeho spíše průměrný penis je celý pokrčený a svraštělý. Uhádne mé myšlenky.
„Záhada, co?“
„Popiš mi to!“ nařídím mu. „Trochu mi tu vaši šukačku popiš!“

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	251
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072271547
ISBN:	9788072271542
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	14. 6. 2024 10:12
Číslo položky:	873814

O autorovi

Michal Viewegh

Michal Viewegh je český spisovatel a publicista. Je držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena z roku 1993 a je nejprodávanějším českým spisovatelem, s více než milionem výtisků. Matka Michala Viewegha je právnička, otec byl inženýr-chemik, později starosta Sázavy. V roce 1980 maturoval na gymnáziu v Benešově. Nedokončil studium ekonomie na VŠE, ale vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studium dokončil roku 1988. Již od začátku svého studia v roce 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po dokončení vysoké školy se krátce věnoval vystudovanému oboru, učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Kromě románů je i autorem literárních parodií . V roce 1993 mu byla udělena prestižní Ceny Jiřího Ortena. Je prvním českým spisovatelem, který si vyzkoušel psaní románu spolu se čtenáři na Internetu v díle Blogový román Srdce domova, který je zároveň otevřenou školou tvůrčího psaní, vznikající mezi srpnem a prosincem roku 2009. Michal Viewegh však přiznává, že spisovatelství je osamělé povolání, při kterém tráví s počítačem i 10 hodin sám. Dne 10. prosince 2012 mu praskla aorta, ležel v IKEM, jeho stav byl stabilizován. Poté se rehabilitoval na klinice Malvazinky. Uvádí, že trpí melancholií a výpadky paměti. Tato událost mu pomohla si uvědomit relativitu některých problémů: „Dívám se do zahrady a najednou se vnitřně zklidním a připomenu si, že 90 % lidí s prasklou aortou nepřežije. Už nesleduju kritiku, bulvár ani politiku. Nenakupuju, nic nesháním." Michal Viewegh má dva bratry. Josef Viewegh je režisér a producent. Michal Viewegh byl dvakrát ženatý, nejdřív s Jaroslavou roz. Mackovou do roku 1996, později si v roce 2002 vzal Veronikou Vieweghovou, roz. Kodýtkovou. Má tři dcery, Michaelu , Sáru (*2...

Více od autora