Román kanadské autorky je poetickou výpovědí dvou intelektuálů, které spojuje psychické trauma z dob válečného násilí.

Prozaická prvotina kanadské básnířky je fiktivní dvojitou autobiografií, intimní sebevýpovědí dvou mužů. Osiřelý židovský chlapec Jákob byl z válečného Polska zachráněn archeologem Athem a odvezen do Řecka. Po válce se svým "kmotrem" odjíždí do Kanady, kde vystuduje, stane se básníkem a snaží se vyrovnat s psychickou zátěží vzpomínek na hrůzy války, na své rodiče a sestru. Jeho osobní zápisky tvoří první část knihy. Druhou polovinou je výpověď o generaci mladšího profesora a literáta Bena, syna polských přistěhovalců. Ben, ač se narodil už v míru, je postižen válkou prostřednictvím svých rodičů, tragicky poznamenaných pobytem v ghettu. Osudy Bena a Jákoba se krátce protnou a po náhlé Jákobově smrti odjíždí Ben do Řecka, aby tam pátral po jeho ztracených denících. Oba muži mají mnoho společného: polský původ, vykořeněnost imigrantů, nezhojené psychické rány způsobené válkou. Nezávisle na sobě však docházejí k poznání, že pouze bolestným návratem do své minulosti dojdou ke smíření, že jen nabídnutím své lásky mohou lásku také získat. Autorka vydává citlivé a poetické svědectví o dvou osudech, její román je ukázkou současné kanadské postmoderní prózy a byl ozdoben mnoha cenami. Náročnému čtenáři se nad jeho stránkami dostane odměny v podobě mimořádného, možná až nečekaně hlubokého zážitku.