Jak bude vypadat Izrael roku 2024? Autorova vize je mrazivě apokalyptická. Izrael se po dlouhých letech marného boje se sílícími pumovými a raketovými útoky Palestinců a po neúspěšných pokusech o mírový proces scvrkne na proužek území u pobřeží s Tel Avivem. Kdo mohl, ze země uprchl. Nový román významného nizozemského spisovatele je mrazivě aktuálním poselstvím.Ukázka z textuSára zmizela jednoho odpoledne na pláži v Tel Avivu, dva kilometry severně od Jaffy. Ikki Bramovi vyprávěl, že Batja Lapinská, její matka, si s sebou vzala vodu a limonádu, obložené chleby a hroznové víno. Rozložila vojenskou zelenou celtu a uhladila ji dlaní, pak zapíchla ostrou špičku tyče slunečníku do teplého písku a Sára si dělala barevnými formičkami z umělé hmoty v podobě hvězdy, půlměsíce a krychle bábovičky. Sára, pětileté děvčátko s blonďatými kudrnami a velkýma modrýma očima, v ostře červených plavečkách, které těsně obepínaly její buclaté tělíčko, mávala strážním člunům, které se mírně kolébaly o sto metrů dál na vlnách, Batja četla ve stínu pod slunečníkem poslední knihu Davida Manowského, izraelského spisovatele, který bydlel v kanadském Vancouveru a rok předtím získal Nobelovu cenu za literaturu, a pravidelně stírala prostředníčkem zrnka písku, která ulpívala Sáře v koutcích. Měla čas a klid, aby si z prastarého iPodu poslechla Dvořákovu Devátou. Podala Sáře sendvič se salámem a natáhla se na celtu. Plakala při četbě Manowského knihy, nad příběhem jeho syna, kterého zastřelili na podzim roku 2006. Když si setřela hřbetem ruky slzy a vrhla pak pohled přes rameno, aby spatřila uklidňující obraz hrající si dcery, uviděla hrstku jiných dětí – bylo jich tu už jen málo. Vztyčila se a klouzala pohledem po pobřeží. Hledala svou Sáru. Viděla jiné holčičky, svou dceru však ne.