Božena Němcová, rodným jménem Barbora Novotná, později Barbora Panklová byla česká spisovatelka národního obrození. Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká. Lze též uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru. K jejím čtenáři nejoblíbenějším a nejčtenějším dílům patří prózy Babička a Divá Bára i její pohádky. Božena Němcová také napsala obrazy ze života. Vzdělání, zejména německé, získala v letech 1830–1833 ve Chvalkovicích, svůj český pravopis zdokonalovala až v dospělosti, během prvního pobytu v Praze. Je spojována s emancipačními snahami ženskými i národními. Svým působením si vydobyla pozici české národní patronky a pomyslné strážkyně národní identity. Kromě literárního díla Boženy Němcové je předmětem zájmu také její soukromí, zejména nešťastné manželství a vztahy s muži, ale také bída, politická perzekuce a zdravotní obtíže, jež vedly k její předčasné smrti. Objevily se rovněž hypotézy o nemanželském původu spisovatelky z milostného vztahu šlechtických rodičů. Ve 20. století si Němcová udržovala stálou pozornost umělců i badatelů. Ve 30. a 40. letech 20. století se stala múzou avantgardních básníků, mimo jiné Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Františka Halase. Přínos Němcové pro českou kulturu zdůrazňovaly osobnosti jako František Xaver Šalda nebo Václav Černý. Také komunističtí autoři jako Zdeněk Nejedlý a Julius Fučík ji označovali za klíčovou autorku českého národa v 19. století. Fučík ji vnímal jako zakladatelku novodobé české prózy. Od 50. let byla ovšem interpretace její tvorby zcela podřízena vládnoucí ideologii. Božena Němcová byla prezentována jako předchůdkyně socialistických myšlenek. Její díla, podobně jako spisy Aloise Jiráska a Josefa Kaje...

Miloš Pohorský byl český literární kritik a historik. Narodil se na pražském Žižkově v rodině bankovního úředníka. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze, kde maturoval v roce 1948. Poté studoval literární vědu a estetiku na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě během studií v roce 1950 začal na katedře působit jako asistent na katedře české s slovenské literatury. V roce 1953 získal titul PhDr. obhajobou práce Boje o demokratickou linii literatury v padesátých letech 19. století. Od roku 1952 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Nejprve jako vědecký aspirant u Jana Mukařovského, od roku 1958 pak jako vědecký pracovník. V tomto roce rovněž obhájil kandidátskou práci s titulem Česká literatura od roku 1858 do let sedmdesátých. V ústavu pracoval s krátkými přestávkami až do roku 1990. Vedl postupně oddělení současné literatury , edičního a textologického oddělení , oddělení dějin české literatury . V letech 1964–1965 pracoval jako redaktor kulturní rubriky Rudého práva. Rovněž přednášel na filosofické a novinářské fakultě UK. V letech 1981–1982 byl rovněž externím dramaturgem Filmového studia Barrandov. Spolupracoval s divadlem Viola a s nakladatelstvím Československý spisovatel, kde byl v letech 1990–1992 ředitelem. Po odchodu do důchodu působil jako učitel na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy . Koncem padesátých let byl vedoucím kolektivu autorů, kteří vytvořili Dějiny české literatury, díl III.. Přispíval do časopisů Česká literatura, Impuls, Literární měsíčník, Literární noviny, Orientace, Plamen a další. Věnoval se především dějinám české literatury druhé poloviny 19. století. Byl členem řady redakčních rad a podílel se na vydání děl mnoha českých spisovatelů . K mnoha publikacím napsal doslovy....