Naděžda Plíšková
Plíšková sobě

2000 | Nakladatelství Torst

Jde o texty, napsané až s drásavou upřímností, texty plné mučivých trýzní a častých beznadějí, do nichž jen občas pronikne náznak poněkud příznivějších vizí. Kniha je sugestivní, emocionálně laděnou výpovědí, která byla bohužel vydána až po autorčině smrti. šink Jde o texty, napsané až s drásavou upřímností, texty plné mučivých trýzní a častých beznadějí, do nichž jen občas pronikne náznak poněkud příznivějších vizí. Kniha je sugestivní, emocionálně laděnou v…ýpovědí, která byla bohužel vydána až po autorčině smrti. šink

Stav

Velmi dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	brožovaná s obálkou
Počet stran:	253
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072151142
ISBN:	9788072151141
Edice:	46. svazek ed. 46. svazek ed. Poezie
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	26. 9. 2024 13:55
Číslo položky:	982097

O autorovi

Naděžda Plíšková

Naděžda Plíšková byla česká grafička, keramička, autorka sochařských objektů a básnířka. Naděžda Plíšková studovala grafiku na Vyšší uměleckoprůmyslové škole v Praze a v letech 1954–1958 obor grafika na Akademii výtvarných umění v Praze . Stipendijní pobyt na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku ukončila sérií dřevořezů ke knihám Karla Čapka. Poté byla přijata na obor malba v ateliéru prof. Karla Součka na pražské AVU, kde po ukončení studia strávila ještě dva čestné roky a složila státní zkoušku . Kromě grafiky se zabývala tvorbou keramiky, psala poezii a stýkala se s umělci a teoretiky z okruhu Křižovnické školy. V roce 1964 se provdala za sochaře a grafika Karla Nepraše. Jejich dcera Karolína Neprašová-Kračková je rovněž výtvarnice. Od roku 1969 byla členkou SČUG Hollar. V letech 1968–1969 absolvovala stipendijní pobyt ve Stuttgartu a měla zde i autorskou výstavu . Další stipendium jí nabídla Fordova nadace v listopadu 1969, ale povolení k odjezdu do USA již nedostala. Po narození dcery a při omezené možnosti vystavovat se věnovala převážně tvorbě ex libris a psaní poezie pro samizdatové sborníky. V roce 1982 utrpěla vážný úraz páteře, podstoupila operaci a dlouhodobou rekonvalescenci. Po návratu z nemocnice, v dusivé atmosféře husákovské normalizace, téměř rezignovala na vlastní tvorbu. V roce 1983 píše Jindřichu Chalupeckému: „Kdybyste věděl, jak je těžké zvykat si na to, že s váma už nikdo nepočítá, a sledovat průměry, pilné průměry, co vystavují, intrikují a jedou vesele dál“ Od roku 1989 byla členkou volného sdružení Tolerance, ale její výtvarné i literární dílo je až do konce 90. let zřetelně poznamenáno neradostným osobním údělem. Zemřela v Praze 16. září 1999. Verše a prózy, vznikající od konce 50. let a poté zvláště v 70. let...

Více od autora

Komentáře ke knize