Knihy
Historie
Evropská historie
Josef Pekař
Pád carské vlády + Z české fronty, díl II. + Zá...

Josef Pekař: Pád carské vlády + Z české fronty, díl II. + Základní myšlenky demokracie + Z mých ředitelských vzpomínek 1. díl

Josef Pekař, Vladimir Galaktionovič Korolenko, Emil Svoboda, Vendelín Budil
Pád carské vlády + Z české fronty, díl II. + Základní myšlenky demokracie + Z mých ředitelských vzpomínek 1. díl

1919 | Nakladatelství Český čtenář

Obsažené svazky:

Pád carské vlády, výklad prostým lidem o událostech na ... 1919 (46 s.)
Základní myšlenky demokracie 1919 (113 s.)
Z mých ředitelských vzpomínek 1919 Díl 1 (193 s.)
Z české fronty 1919 Díl II (122, [1])

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Poznámka:	4 díla v jednom svazku
Vazba:	pevná, převazba
Počet stran:	46 + 113 + 122 + 193
Jazyk:	česky
Překladatel:	Vincenc Červinka
Edice:	1. svazek ed. 1. svazek ed. Český čtenář. Ročník 11, 44. svazek ed. 44. svazek ed. Český čtenář : sbírka poučné a krásné četby české, 11. svazek ed. 11. svazek ed. Český čtenář
Vydání:	Vyd. oprav. a dopl.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	5. 6. 2025 13:39
Číslo položky:	1259543

O autorech

Josef Pekař

Josef Pekař byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Spolu s Josefem Šustou byl stěžejním českým představitelem historické vědy první poloviny 20. století. Pocházel ze selského statku v Malém Rohozci. Manželé Josef a Františka Pekařovi měli ještě dalších sedm dětí, které však zemřely v mladém věku na tuberkulózu. Té podlehla i matka. Dětství trávil v Daliměřicích, které se staly součástí Turnova. Oblast Českého ráje byla bohatou inspirací pro výběr témat mnohých jeho děl. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Athenaeu dokázal, že název Hrubá Skála se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. Roku 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangenu a v Berlíně, pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze v Truhlářské. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického , který později po třicet let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí , kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika Theodora Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu Františka Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného . Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká se pokusil dokázat, že svatováclavs...

Více od autora

Vladimir Galaktionovič Korolenko

Vladimir Galaktionovič Korolenko byl ruský spisovatel, který strávil většinu života na Ukrajině. Narodil se v rodině soudce v ukrajinském Žitomiru. Střední školy navštěvoval v Žitomiru a v Rovně. Od roku 1871 studoval techniku v Petrohradu a od roku 1874 zemědělství v Moskvě. Byl vyloučen ze studia za účast ve studentském narodnickém hnutí a později poslán do vyhnanství na Sibiř do Vjatské gubernie . V roce 1881 odmítl slib oddanosti novému caru Alexandru III. a byl deportován do Jakutska. Po návratu z vyhnanství žil v Nižním Novgorodě. V letech 1896–1900 žil v Petrohradu a od roku 1900 až do své smrti v ukrajinské Poltavě. V roce 1893 navštívil světovou výstavu v Chicagu. V roce 1895 se stal redaktorem časopisu Russkoje Bogatstvo . Byl členem Ruské akademie věd. Na své členství ale roku 1902 rezignoval , na protest proti anulování volby Maxima Gorkého čestným členem akademie . Revoluci v roce 1917 přijal rezervovaně, během občanské války psal proti rudému i proti bílému teroru. Rovněž apeloval proti antisemitismu. Korolenko debutoval povídkou Epizody iz žizni iskatělja v roce 1879. Napsal řadu povídek ze života sibiřských a později ukrajinských vyděděnců a tuláků. Po návštěvě v Chicagu napsal novelu Bez jazyka o osudech ukrajinského rolníka, který emigroval do USA.

Více od autora