Básnické zpracování klasického pohádkového příběhu o krásné princezně Mirandolině. Evangelický farář Jan Rubík napsal tyto verše z vděčnosti za záchranu svého života ještě přímo ve vězení – v uranových hlubinách Tmavého dolu ve Rtyni v Podkrkonoší. První zápisy byly psány na cigaretové papírky a četli je jen spoluvězňové. (Martinus.cz)
„Pohádky? Onehdy mi řekl jeden učený pán, že pohádka je literární útvar velmi náročný. Tož tedy ne pohádka, na tu bych asi nestačil. Spíše romance. Ale na romanci se mi to zdá příliš dlouhé. Tož tedy bez určení druhu této hříčky.
(...) Na jedné táborové estrádě měli po vzoru starých jarmarečních zpěváků velikou tabuli s obrázky a předváděli k tomu hrůzostrašné povídání o jedné princezně, jež se z lásky zavraždila. Martinovi se to asi líbilo, protože jsem jej pak několikráte zastihl, jak ležel u zdi, čekaje na střelce, a zplna hrdla si prozpěvoval ,Princezna mrtvá léééží...'
(...) Život v táboře je jednotvárný, okolí mnohdy hrubé, tak nějak proto bývá v duši. Čím si aspoň trochu zpříjemnit dny? Mnohdy jsem v žití smolil většinou špatné verše. A tu mně ten milý Martínek s tou princeznou a s tou pěnou ležel hezky dlouho v hlavěm, až jednou jsem se do něj pustil, a mohu říci, že docela s chutí. Kritiku nechci, byla by možná nelaskavá, já to ostatně nepsal pro ni, nýbrž pro Martina a pro těch několik, kdož si to z dlouhé chvíle chtějí vyposlechnout. A také trochu jen tak pro sebe.“ – Jan Rubík, Tmavý důl, 2. května 1956