Božena Němcová, rodným jménem Barbora Novotná, později Barbora Panklová byla česká spisovatelka národního obrození. Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká. Lze též uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru. K jejím čtenáři nejoblíbenějším a nejčtenějším dílům patří prózy Babička a Divá Bára i její pohádky. Božena Němcová také napsala obrazy ze života. Vzdělání, zejména německé, získala v letech 1830–1833 ve Chvalkovicích, svůj český pravopis zdokonalovala až v dospělosti, během prvního pobytu v Praze. Je spojována s emancipačními snahami ženskými i národními. Svým působením si vydobyla pozici české národní patronky a pomyslné strážkyně národní identity. Kromě literárního díla Boženy Němcové je předmětem zájmu také její soukromí, zejména nešťastné manželství a vztahy s muži, ale také bída, politická perzekuce a zdravotní obtíže, jež vedly k její předčasné smrti. Objevily se rovněž hypotézy o nemanželském původu spisovatelky z milostného vztahu šlechtických rodičů. Ve 20. století si Němcová udržovala stálou pozornost umělců i badatelů. Ve 30. a 40. letech 20. století se stala múzou avantgardních básníků, mimo jiné Vítězslava Nezvala, Jaroslava Seiferta a Františka Halase. Přínos Němcové pro českou kulturu zdůrazňovaly osobnosti jako František Xaver Šalda nebo Václav Černý. Také komunističtí autoři jako Zdeněk Nejedlý a Julius Fučík ji označovali za klíčovou autorku českého národa v 19. století. Fučík ji vnímal jako zakladatelku novodobé české prózy. Od 50. let byla ovšem interpretace její tvorby zcela podřízena vládnoucí ideologii. Božena Němcová byla prezentována jako předchůdkyně socialistických myšlenek. Její díla, podobně jako spisy Aloise Jiráska a Josefa Kaje...

Jindřich Šimon Baar byl český katolický kněz, básník a spisovatel, představitel realismu, tzv. venkovské prózy a Katolické moderny. Byl bratrancem a přítelem Josefa Fišera. Studoval gymnázium v Domažlicích , poté teologii v Praze. Roku 1892 byl vysvěcen na kněze. Pak působil na několika místech jako duchovní a v této funkci se zapojoval do snah o církevní reformu. Nejprve jako kaplan v Přimdě, Spáleném Poříčí, Stochově a Úněticích, poté v letech 1895–1897 a 1909–1919 farář v Ořechu a 1899–1909 v Klobukách. V letech 1918–1921 byl předsedou Jednoty katolického duchovenstva československého. Roku 1919 odešel do důchodu a žil ve své rodné obci. Pohřben je na hřbitově zvaném Na Soutkách v rodném Klenčí pod Čerchovem. Jindřich Šimon Baar si nepřál, aby na náhrobku bylo uvedeno jeho jméno a proto je na něm pouze verš: Po jeho smrti v Klenčí bylo zřízeno Muzeum Jindřicha Šimona Baara. Nedaleko Klenčí, v malé vsi Výhledy, mu byl zřízen památník se sochou v nadživotní velikosti. Na jeho zbudování se podílely okolní obce a některé další spolky, každý z nich je na památníku zmíněn. Nachází se zde i citát J. Š. Baara: Pamětní deska se také nachází na fasádě fary v Ořechu u Prahy, kde Baar dlouhá léta působil jako kněz. Jeho snahou bylo zobrazit běžný život na vesnici . Před psaním napřed poctivě bádal v archivech a jeho díla jsou realistická. Svému rodákovi, Janu Vrbovi, vyčítal, že si ve svých historických románech hodně vymýšlel a nedržel se faktů. Baarovy spisy vyšly ve 30 svazcích v letech 1923–1934.

Josef Štefan Kubín byl středoškolský pedagog, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnograf, dialektolog, literární publicista a spisovatel. Narodil se v Jičíně, jako syn obuvnického mistra Jana Kubína a jeho manželky Anny, rozené Vágnerové . Měl starší sestru Annu . V Jičíně prožil dětství a absolvoval gymnázium . Po maturitě začal studovat v Praze medicínu, po roce však přestoupil na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890. Jako středoškolský profesor češtiny, francouzštiny a němčiny vyučoval v Kutné Hoře , Českých Budějovicích , Jičíně a Mladé Boleslavi . Na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici působil v letech 1911–1925. V době pedagogické praxe se literární tvorba Josefa Štefana Kubína neomezovala jen na učební pomůcky . Po odchodu z Prahy se soustředil na systematický sběr lidových písní a na zápisy lidových pohádek, pověstí a veselých příbehů. Texty zaznamenával především v Kladsku a Podkrkonoší. Byly uspořádány podle vypravěčů a vesnic a doplněny charakteristikami vypravěčů. Josef Štefan Kubín byl ženat dvakrát. S první manželkou, Růženou rozenou Ždichyncovou se oženil 4.9.1893 v Českých Budějovicích, kde byl v té době profesorem. Manželství bylo soudně rozvedeno v roce 1909. Synové Vlastimil a Milan žili po rozvodu s matkou v Jičíně, s otcem se ale stýkali. S druhou manželkou Augustou, rozená Žaloudkovou , se Josef Štefan Kubín seznámil během svého působení v Mladé Boleslavi. Když v roce 1911 získal profesorské místo v Praze, Augusta Žaloudková ho následovala a 12. června 1912 se jim narodila dcera Vlasta. I když bylo jeho předchozí manželství rozloučeno, nesměl se jako katolík znovu oženit. Svatba s Augustou Žaloudkovou se proto konala až po Kubínově vystoupení z římsk...