Knihy
Beletrie
Česká literatura
Michal Viewegh
Nápady laskavého čtenáře

Michal Viewegh
Nápady laskavého čtenáře

2002 | Nakladatelství Petrov

Rozverně nactiutrhačné literární parodie, v nichž Michal Viewegh se svým pověstným nadhledem napodobuje styl jedenácti českých a deseti světových autorů.

Ukázka:
Kapesné inteligentní ženy ve vinárně U sudu
Pavlu Tigridovi

Červenec 1986. Teplý večer na terase vinárny luxusního hotelu kdesi na Jadranu…. Ona se jmenuje Lucie, je jí dvacet čtyři let a je krásná: na dlouhé modiglianovské šíji nádherná hlava, ostře, řecky řezaný profil a velké oči ve tvaru mandlí, které, když ztmavnou, mají barvu dálek. On se jmenuje Pavel Tigrid a je mu šedesát devět.
L: Už mě to všechno v tý Praze sere. Shánět pořád v Labuti nezbytnosti, který pak stejně nepotřebuju. Čekat dvacet minut na jedenáctku, která pak stejně nepřijede. Povlíkat po chlapech, co mě svlíkaj. Koukat na druhej program, kterej věčně zrní… Ale hlavně mi jde o to dítě — o Milana: nechci, aby vyrost v takovýho toho českýho skrčence s dvojí tváří a já mu pak v Labuti musela shánět věci na holení dvakrát! — Kdo za to, pane profesore, může? Kdo nám tenhle úděl nadělil?
T:
L: Kdo nám může hejbat tou anténou?
T: Jak jsme přišli k svému šedivému osudu, o němž víme s jistotou jen to, že nás tíží k neunesení a že potrvá? Ptáte se, kdo na nás uvalil to věčné břímě? Jestli chcete, Lucie, tak vám to vysvětlím. Je to otázka maximálně čtrnácti dnů…
L: Jůůůůů, fakticky? Teda vy jste boží! Děkan!
T: Je to moje povinnost. Člověk bez dějin je věčné dítě. Nezmapovaný osud je jako slepá mapa. Dala byste si langusty?
L: Třeba. Už to mám! Můžou za to Rusové! Že jo? Že za to všechno můžou Rusové?
T: Částečně ano, ale je to trochu složitější. Mohu vám dolít?
L: Že jo? Že kdyby Rusové nepřijeli s tankama, že by to všechno byla havaj?
T: Předpokládejme tedy, že by Rusové nepřijeli. Pražské jaro se rozvíjí podle plánu, který se nazýval Akční program, a jiných tehdejších stranických dokumentů. Dále předpokládejme, že tohle všechno bylo řádně schváleno mimořádným sjezdem KSČ, který v klidu proběhl, jeho závěry byly přijaty v Moskvě vcelku bez problémů, i když s jistými zárukami ze strany Prahy. Takže v našem scénáři je pražskojarní obloha modrá jak trojúhelník ve státní vlajce, žijeme podle Akčního programu a ten nám slibuje mnoho dobrot. Vezměme jen ty politické: proklamované příští svobody a práva občanů — L: Neznáte nějakej vtip? Politickej?
T: To, co vám teď vyprávím, je, Lucie, také vtip. Krutý vtip, protože, abych vás nenudil dlouho, všechna ta práva a svobody, které reformní program komunistů občanům nabídl, byly týmž programem popřeny. Právo politicky rozhodnout, co je v zájmu společnosti, nemá tato společnost sama, ale komunistická strana a její ideologie, tvrdil Mlynář — a Dubček mu nikterak neodporoval…
L: Viděla jsem Dubčeka v plavkách! Na fotce. Normálka skákal do bazénu. Připadalo mi to boží — papaláš, a skáče do bazénu… Měl docela dobrou figuru.
T: Ale pozor, Lucie, rozhodně to nebyl žádný demokrat, ba dokonce ani důsledný reformátor, ten usměvavý, bodrý Saša! Koneckonců pracoval čtrnáct let v mocenském aparátě po boku Novotného, znal železné a často zvlčilé zákony vládnoucích, boj o moc, intriky. A pokud jde o tu jeho figuru: už Smrkovský odhalil a také dokázal, že ona fotografie v Mladém světě byla prachsprostá koláž — hlava Dubček, ale tělo John Wayne. Určitě jste ho viděla v Tarzanovi…
L: Jste kruťák. Berete mi všecky iluze.
T: Honem si připijme, abych se vám docela nezprotivil! Věřte mi, Lucie, že to tak opravdu bylo. Podvody a nezákonné praktiky byly symbolem každé komunistické moci. A často šlo také o mnohem víc než o slova v nějakém programu nebo o hloupé fotografie: šlo o život, o mnoho životů… — Krátce před svou smrtí napsal Lenin Naděždě Krupské: „Je to neomalený člověk. Soustředil ve svých rukou nekontrolovatelnou moc a je otázkou, zda ji nezneužije.“ Víte, koho měl na mysli?
L: Tolstoje?
T: Ne, Tolstého ne. Už jsem vám řekl, že jste úžasně milá?
L: Mičurin?… Walt Disney?
T: Ne, upřímně řečeno ne. Napovím vám: Stalin
L: Josif Vissarionovič Stalin
T: Výborně! Na váš úspěch! Lenin to skutečně řekl o Stalinovi. Stalin… Kdo byl Stalin?
L: Politik?
T: Ano, politik a zároveň rozsévač hrůzy, mučitel a vrah svých skutečných i domnělých odpůrců, jakož i jejich rodinných příslušníků. V době jeho krutovlády přesáhl počet politických vězňů neuvěřitelných deset miliónů…
L: To je hnus! Hrůza a hnus!
T: Ano, člověku se z toho chce zvracet.
L: Tak proč jste to objednával?
T: Rychle tu pachuť zapijte! Objednám vám raději kraby.
L: Jestli je zase nebudou mít, vážně si to s tou emigrací rozmyslím. Nemaj tady v longdrinku ani paraplíčka… Ale kdo za to teda může?
T: Za co?
L: No že je blbá televize? Že i s úplatkama beru tak málo? Že nikde nic není? Kdo? Rusové, nebo ten Mlynář s Dubčekem?
T: Totiž —
L: No jestli tady prófa dovolí…
T: Jen běžte, jen běžte… Až se vrátíte, povím vám něco o mnichovské zradě. Rozverně nactiutrhačné literární parodie, v nichž Michal Viewegh se svým pověstným nadhledem napodobuje styl jedenácti českých a deseti světových autorů.

Ukázka:
Kapesné inteligentní ženy ve… vinárně U sudu
Pavlu Tigridovi

Červenec 1986. Teplý večer na terase vinárny luxusního hotelu kdesi na Jadranu. Ona se jmenuje Lucie, je jí dvacet čtyři let a je krásná: na dlouhé modiglianovské šíji nádherná hlava, ostře, řecky řezaný profil a velké oči ve tvaru mandlí, které, když ztmavnou, mají barvu dálek. On se jmenuje Pavel Tigrid a je mu šedesát devět.
L: Už mě to všechno v tý Praze sere. Shánět pořád v Labuti nezbytnosti, který pak stejně nepotřebuju. Čekat dvacet minut na jedenáctku, která pak stejně nepřijede. Povlíkat po chlapech, co mě svlíkaj. Koukat na druhej program, kterej věčně zrní… Ale hlavně mi jde o to dítě — o Milana: nechci, aby vyrost v takovýho toho českýho skrčence s dvojí tváří a já mu pak v Labuti musela shánět věci na holení dvakrát! — Kdo za to, pane profesore, může? Kdo nám tenhle úděl nadělil?
T:
L: Kdo nám může hejbat tou anténou?
T: Jak jsme přišli k svému šedivému osudu, o němž víme s jistotou jen to, že nás tíží k neunesení a že potrvá? Ptáte se, kdo na nás uvalil to věčné břímě? Jestli chcete, Lucie, tak vám to vysvětlím. Je to otázka maximálně čtrnácti dnů…
L: Jůůůůů, fakticky? Teda vy jste boží! Děkan!
T: Je to moje povinnost. Člověk bez dějin je věčné dítě. Nezmapovaný osud je jako slepá mapa. Dala byste si langusty?
L: Třeba. Už to mám! Můžou za to Rusové! Že jo? Že za to všechno můžou Rusové?
T: Částečně ano, ale je to trochu složitější. Mohu vám dolít?
L: Že jo? Že kdyby Rusové nepřijeli s tankama, že by to všechno byla havaj?
T: Předpokládejme tedy, že by Rusové nepřijeli. Pražské jaro se rozvíjí podle plánu, který se nazýval Akční program, a jiných tehdejších stranických dokumentů. Dále předpokládejme, že tohle všechno bylo řádně schváleno mimořádným sjezdem KSČ, který v klidu proběhl, jeho závěry byly přijaty v Moskvě vcelku bez problémů, i když s jistými zárukami ze strany Prahy. Takže v našem scénáři je pražskojarní obloha modrá jak trojúhelník ve státní vlajce, žijeme podle Akčního programu a ten nám slibuje mnoho dobrot. Vezměme jen ty politické: proklamované příští svobody a práva občanů — L: Neznáte nějakej vtip? Politickej?
T: To, co vám teď vyprávím, je, Lucie, také vtip. Krutý vtip, protože, abych vás nenudil dlouho, všechna ta práva a svobody, které reformní program komunistů občanům nabídl, byly týmž programem popřeny. Právo politicky rozhodnout, co je v zájmu společnosti, nemá tato společnost sama, ale komunistická strana a její ideologie, tvrdil Mlynář — a Dubček mu nikterak neodporoval…
L: Viděla jsem Dubčeka v plavkách! Na fotce. Normálka skákal do bazénu. Připadalo mi to boží — papaláš, a skáče do bazénu… Měl docela dobrou figuru.
T: Ale pozor, Lucie, rozhodně to nebyl žádný demokrat, ba dokonce ani důsledný reformátor, ten usměvavý, bodrý Saša! Koneckonců pracoval čtrnáct let v mocenském aparátě po boku Novotného, znal železné a často zvlčilé zákony vládnoucích, boj o moc, intriky. A pokud jde o tu jeho figuru: už Smrkovský odhalil a také dokázal, že ona fotografie v Mladém světě byla prachsprostá koláž — hlava Dubček, ale tělo John Wayne. Určitě jste ho viděla v Tarzanovi…
L: Jste kruťák. Berete mi všecky iluze.
T: Honem si připijme, abych se vám docela nezprotivil! Věřte mi, Lucie, že to tak opravdu bylo. Podvody a nezákonné praktiky byly symbolem každé komunistické moci. A často šlo také o mnohem víc než o slova v nějakém programu nebo o hloupé fotografie: šlo o život, o mnoho životů… — Krátce před svou smrtí napsal Lenin Naděždě Krupské: „Je to neomalený člověk. Soustředil ve svých rukou nekontrolovatelnou moc a je otázkou, zda ji nezneužije.“ Víte, koho měl na mysli?
L: Tolstoje?
T: Ne, Tolstého ne. Už jsem vám řekl, že jste úžasně milá?
L: Mičurin?… Walt Disney?
T: Ne, upřímně řečeno ne. Napovím vám: Stalin
L: Josif Vissarionovič Stalin
T: Výborně! Na váš úspěch! Lenin to skutečně řekl o Stalinovi. Stalin… Kdo byl Stalin?
L: Politik?
T: Ano, politik a zároveň rozsévač hrůzy, mučitel a vrah svých skutečných i domnělých odpůrců, jakož i jejich rodinných příslušníků. V době jeho krutovlády přesáhl počet politických vězňů neuvěřitelných deset miliónů…
L: To je hnus! Hrůza a hnus!
T: Ano, člověku se z toho chce zvracet.
L: Tak proč jste to objednával?
T: Rychle tu pachuť zapijte! Objednám vám raději kraby.
L: Jestli je zase nebudou mít, vážně si to s tou emigrací rozmyslím. Nemaj tady v longdrinku ani paraplíčka… Ale kdo za to teda může?
T: Za co?
L: No že je blbá televize? Že i s úplatkama beru tak málo? Že nikde nic není? Kdo? Rusové, nebo ten Mlynář s Dubčekem?
T: Totiž —
L: No jestli tady prófa dovolí…
T: Jen běžte, jen běžte… Až se vrátíte, povím vám něco o mnichovské zradě.

Stav

Velmi dobrý

zažloutlé stránky

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý, zašlé stránky
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	104
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072271202
ISBN:	9788072271207
Vydání:	Vyd. 3.
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	12. 2. 2024 11:21
Číslo položky:	755112

O autorovi

Michal Viewegh

Michal Viewegh je český spisovatel a publicista. Je držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena z roku 1993 a je nejprodávanějším českým spisovatelem, s více než milionem výtisků. Matka Michala Viewegha je právnička, otec byl inženýr-chemik, později starosta Sázavy. V roce 1980 maturoval na gymnáziu v Benešově. Nedokončil studium ekonomie na VŠE, ale vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studium dokončil roku 1988. Již od začátku svého studia v roce 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po dokončení vysoké školy se krátce věnoval vystudovanému oboru, učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Kromě románů je i autorem literárních parodií . V roce 1993 mu byla udělena prestižní Ceny Jiřího Ortena. Je prvním českým spisovatelem, který si vyzkoušel psaní románu spolu se čtenáři na Internetu v díle Blogový román Srdce domova, který je zároveň otevřenou školou tvůrčího psaní, vznikající mezi srpnem a prosincem roku 2009. Michal Viewegh však přiznává, že spisovatelství je osamělé povolání, při kterém tráví s počítačem i 10 hodin sám. Dne 10. prosince 2012 mu praskla aorta, ležel v IKEM, jeho stav byl stabilizován. Poté se rehabilitoval na klinice Malvazinky. Uvádí, že trpí melancholií a výpadky paměti. Tato událost mu pomohla si uvědomit relativitu některých problémů: „Dívám se do zahrady a najednou se vnitřně zklidním a připomenu si, že 90 % lidí s prasklou aortou nepřežije. Už nesleduju kritiku, bulvár ani politiku. Nenakupuju, nic nesháním." Michal Viewegh má dva bratry. Josef Viewegh je režisér a producent. Michal Viewegh byl dvakrát ženatý, nejdřív s Jaroslavou roz. Mackovou do roku 1996, později si v roce 2002 vzal Veronikou Vieweghovou, roz. Kodýtkovou. Má tři dcery, Michaelu , Sáru (*2...

Více od autora