Václav Havel
Moc bezmocných

1990 | Nakladatelství Lidové noviny

Esej, věnovaný „památce Jana Patočky“, na začátku popisuje nový jev „disidentství“ a charakterizuje jej jako politické působení skupin, které se v „post-totalitních režimech“ snaží politicky působit, aniž by se chtěly přímo podílet na státní moci. Odtud také název „Moc bezmocných“.

Další odstavec charakterizuje …tehdejší východoevropské režimy, které autor označuje jako „post-totalitní“ a odlišuje je od známých diktatur. Zatímco klasické diktatury jsou obvykle omezeny na menší území, nejsou historicky zakotvené, nemají propracovanou ideologii a panuje v nich jakési revoluční nadšení, v post-totalitním systému je tomu jinak. Následuje epizoda se zelinářem, který dá do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Heslo pro něj nemá žádný význam a je pouze gestem přizpůsobení a vyjádřením loajality vůči režimu. K tomuto příkladu se autor opakovaně vrací a ukazuje na něm rozpor mezi „intencemi života“ a „intencemi systému“, zejména působením jeho ideologie jako prostředku, jímž se společnost v totalitě udržuje sama.

Proti této veřejné lži Havel staví - v navázání na A. Solženicyna - „život v pravdě“ jako nárok a možný politický program, který se však nechce ucházet o státní moc. Je totiž přesvědčen, že obnova svobodné společnosti nemůže znamenat jen návrat do dřívějších poměrů, nýbrž „musí vycházet od člověka, od lidské existence“, ze základní rekonstituce jeho „vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu“.

V dalších odstavcích autor rozebírá povahu možné opozice a význam pojmu „disident“ v tehdejších poměrech, a to na příkladě Charty 77. Zmiňuje dále Masarykův pojem „drobné práce“ a ukazuje na jeho omezení v daných poměrech: i drobná poctivá práce zde musí narazit na bariéry režimu. Naproti tomu autor staví možnosti „nezávislého společenského života“ či „společenské sebeobrany“, jak to formuloval polský výbor KOR. Nový politický program se podle autora vyznačuje tím, že se především brání, čímž se výrazně liší od tradičního pojetí politiky, jak vládní tak opoziční.

Obrana se v celém východním bloku vede na legálním základě, což je pro ni podstatné, a snaží se bránit především lidská a občanské práva. Autor pak cituje koncept „paralelních struktur“ dalšího chartisty a disidenta Václava Bendy a dál jej rozvíjí. Není to jen oblast politiky, která potřebuje proměnit, neboť celá technická civilizace se ocitá v krizi, jak ji popsal filosof Martin Heidegger. Poslední odstavce jsou pak věnovány otázkám mravní rekonstrukce společnosti, ekologického hnutí a pozitivního programu samosprávných disidentských skupin.

Esej, věnovaný „památce Jana Patočky“, na začátku popisuje nový jev „disidentství“ a charakterizuje jej jako politické působení skupin, které se v „post-totalitních režimech“ snaží politicky působit, …aniž by se chtěly přímo podílet na státní moci. Odtud také název „Moc bezmocných“.

Další odstavec charakterizuje tehdejší východoevropské režimy, které autor označuje jako „post-totalitní“ a odlišuje je od známých diktatur. Zatímco klasické diktatury jsou obvykle omezeny na menší území, nejsou historicky zakotvené, nemají propracovanou ideologii a panuje v nich jakési revoluční nadšení, v post-totalitním systému je tomu jinak. Následuje epizoda se zelinářem, který dá do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Heslo pro něj nemá žádný význam a je pouze gestem přizpůsobení a vyjádřením loajality vůči režimu. K tomuto příkladu se autor opakovaně vrací a ukazuje na něm rozpor mezi „intencemi života“ a „intencemi systému“, zejména působením jeho ideologie jako prostředku, jímž se společnost v totalitě udržuje sama.

Proti této veřejné lži Havel staví - v navázání na A. Solženicyna - „život v pravdě“ jako nárok a možný politický program, který se však nechce ucházet o státní moc. Je totiž přesvědčen, že obnova svobodné společnosti nemůže znamenat jen návrat do dřívějších poměrů, nýbrž „musí vycházet od člověka, od lidské existence“, ze základní rekonstituce jeho „vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu“.

V dalších odstavcích autor rozebírá povahu možné opozice a význam pojmu „disident“ v tehdejších poměrech, a to na příkladě Charty 77. Zmiňuje dále Masarykův pojem „drobné práce“ a ukazuje na jeho omezení v daných poměrech: i drobná poctivá práce zde musí narazit na bariéry režimu. Naproti tomu autor staví možnosti „nezávislého společenského života“ či „společenské sebeobrany“, jak to formuloval polský výbor KOR. Nový politický program se podle autora vyznačuje tím, že se především brání, čímž se výrazně liší od tradičního pojetí politiky, jak vládní tak opoziční.

Obrana se v celém východním bloku vede na legálním základě, což je pro ni podstatné, a snaží se bránit především lidská a občanské práva. Autor pak cituje koncept „paralelních struktur“ dalšího chartisty a disidenta Václava Bendy a dál jej rozvíjí. Není to jen oblast politiky, která potřebuje proměnit, neboť celá technická civilizace se ocitá v krizi, jak ji popsal filosof Martin Heidegger. Poslední odstavce jsou pak věnovány otázkám mravní rekonstrukce společnosti, ekologického hnutí a pozitivního programu samosprávných disidentských skupin.

Vyberte kus

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

	Stav Velmi dobrý	Skladem pro e-shop	229 Kč
	Stav Dobrý	Skladem pro e-shop	189 Kč

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	sešit
Počet stran:	64
Jazyk:	česky
ISBN10:	8071060054
ISBN:	9788071060055
Edice:	Archa, 2. svazek ed. 2. svazek ed. Archy
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	11. 3. 2025 14:32
Číslo položky:	1173598

O autorovi

Václav Havel

Václav Havel byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Byl devátým a posledním prezidentem Československa a prvním prezidentem České republiky . Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost a Vyrozumění . V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných . Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta. Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie...

Více od autora