Podtitul: aneb převratné odhalení komisaře Durmana.

Fantaskní román se odehrává v roce 1866, na historickém pozadí Prusko-rakouské války, a to v několika vzájemně se zrcadlících dějových i významových rovinách. Jeho ústředním tématem je relativita trestu i jeho vykonávání. Základní příběh – pátrání dvojice detektivů po tajemném pachateli sériových vražd, prolínající se s krvavým válečným konfliktem – vykresluje rozpor mezi individuální vraždou, jíž společnost odsuzuje a trestá, zatímco institucionalizované zabíjení v armádě naopak odměňuje a dává za vzor. Hlavním hrdinou paralelní dějové roviny je skutečná historická osobnost Leopolda von Sacher-Masocha, syna pražského policejního ředitele, který svým životem i literárním dílem naplňuje eponymní ideu masochismu, jež převrací trest v jeho pravý opak, takže namísto bolesti přináší trestanému rozkoš. Třetí dějová rovina se odehrává v oblasti vysoké politiky: Rakouské císařství dojde po prohrané válce s Pruskem k osudovému rozhodnutí odbojné Maďary odměnit autonomií, zatímco loyální Čechy „potrestat“ národnostně nespravedlivými zákony. V závěru se všechny dějové roviny románu spojují do překvapivé pointy...


„Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Durman má sice před sebou ještě pět zdánlivě idylických desetiletí, žije však zároveň v době, kdy se rozorávají mohyly a parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovary. A ten bílý prášek je již drogou naší doby.

Jedno je pro mě jisté: Stančík vytvořil nejpražštější knihu současnosti, a kdyby dnes psal Angelo Maria Ripellino novou Magickou Prahu, nemohl by tento majstrštyk v pojednání o pražské literatuře pominout.“

Bogdan Trojak