Přejít na hlavní obsah Přejít na hlavní navigaci Přejít na vyhledávání

Doprava zdarma nad 699 Kč po Česku
0 položek – košík

    Top produkt

    Produkty

      Yveta Shanfeldová
      Místo nedělí

      2008 | Nakladatelství Martin Stöhr

      Přestože jméno básnířky a překladatelky Yvety Shanfeldové nepatří v naší kulturní obci k hojně skloňovaným – žije od roku 1976 v USA; u nás zatím vydala jedinou sbírku: Noční krční hřídel vyšla v roce 2006 v brněnském Hostu –, dovolím si tvrdit, že by mělo být zmiňováno častěji. Druhá kniha naší autorky, pojmenovaná Mí…sto nedělí, mne totiž zaujala tím, kterak si na jedné straně bere z holanovského intelektualismu , na té druhé pak ze surrealismu.
      To, co se u ní zprvu může zdát lehce nalezeným a povrchně efektním, ukáže se při bližším ohledání nosným a smysluplným, prostorem určeným k vejití: „Čas přepisuje deník na snář.“ Přičemž bych u Shanfeldové právě tento verš viděl veršem klíčovým. Dodejme, že na čtenáři pak jest, zda si z glos ve snáři rekonstruuje alespoň útržky někdejších vzpomínek, zda se z obrazů zdánlivě nadreálných dobere podoby světa viděného než v pokřivených zrcadlech.
      Autorčiným úmyslem je dávat věci do souvislostí nepravděpodobných, neboť jedině takto se nakonec vyjeví svěží významy slov, jež by za jiných konstelací působila obehraně a omšele. Jde o hledání takových spojení, v nichž slovo ještě sděluje, aniž se už počítá s tím, že jest tu za tradici, za literaturu . A pokud se určité spojení zdá býti tradičním předstíráním, neváhá nás pisatelka veršů záhy vyvést z omylu: „Ve větvích může být jaro, /ale v kmenu vždy jen úhor.“
      Na tvůrce jejího typu nicméně čeká několikeré nebezpečí: a jsme nuceni přiznat, že ne každému se svedla vyhnouti. Kombinace několikerého přístupu k básnění, několika úhlů pohledu vede k jisté útržkovitosti textu. Zaviněné nejen diskoherentní výpovědí o světě za očima vnímajícího subjektu, ale v neposlední řadě také fragmentárností promluv, v nichž důležitou roli hraje přesah, který umožňuje několikeré čtení téže textové pasáže. Doplňme ještě, že výše uvedené promluvy začasté bývají složeny z disparátních představ.
      V básnických obrazech se pak ne vždy zdaří přehodnocení složky emblematické, neboť posuny slovních významů jsou někdy natolik malé, že kulisy nezboří . Tam, kde míra nedůvěry v kreativní schopnosti čtenářovy, kde míra názornosti překročí únosnou mez, setkáme se s nebezpečím do-vysvětlování toho, co už bylo předešle a lépe řečeno: „Sen čtvrtka o neděli / je snem metropole o pěšině / v poli, snem továrny / o dílně, / květem na hrobě.“ Báseň se stává exhibicí autorčiny obraznosti, aniž by proto sdělovala více a důsažněji.
      Emblematičnost pak do textu vnáší též genitivní metafora: tam totiž, kde abstraktní převáží nad věcným, kde se hmota stává pouhou stafáží vedle dominujícího termínu abstraktního . Genitivní metafora je však lehce ospravedlnitelná tam, kde v ní převáží hmota nad abstrakcí a skutečná věc nad jejím zdáním, nad kulisou, kde se tato metafora stává nástrojem představivosti a poznání, aniž by je zaváděla jediným možným směrem .
      Vadilo mi také plané filozofování naplněné efektními sentencemi, jichž talentovaný a sečtělý básník napíše hbitě třináct do tuctu: „Aby pořád něco bylo, / musí pořád něco umírat v sobě.“ – Zní to sice hezky, ale moudřejší pak věru nebudeme. Oč více nám pověděla pasáž následující: „Vítr tuší přítomnost / stébla.“ – Neboť konkretizace tu umožňuje zobecnění, přenesení daného vztahu i na jiné obdobné případy. To je ostatně dobře možné také tam, kde konkrétní předchází abstraktnímu, kde si tudíž nejdřív můžeme utvořit hmatatelnou představu, do níž pak co do kadlubu naléváme následující pojmy, aby pro nás nabyly uchopitelného tvaru .
      V intelektuálním úsilí Yvety Shanfeldové je totiž možná něco z Holana, ale naše autorka se většinou zcela neodpoutává od věcí, a pokud už se dopouští abstrakce, tedy ji ve věcech ukotvuje, od těch odvíjí a k nim navrací. Tedy ji nechává odehrávati se v dění se věcí, v oživlé krajině: „Těžko si je splést s kaplemi, které senem / zavazují dech na kamenná přání.“ Dociluje tím toho, že se abstraktní pro čtenáře stává představitelným a filozofická disputace je prolínána fyzickým prožitkem.
      Ostatně veškeré dění se věcí jako by se koncentrovalo ve věci samotné . Význam věci sílí u Shanfeldové ještě tím, že se v ní jakoby prolíná několik úzce nahloučených jevů . Což samozřejmě vede k silnému sémantickému nasycení textu, násobenému autorčiným citem pro jemné odstíny významů slovních: „Ránem se vznáší jitro.“
      Pro význam však Shanfeldová nezapomíná ani na zvuk slova, neboť také ten patří do snů a vzpomínek. Na to, že řetězy bývají ne jen viditelné: „Stíny už stínají den.“ Slova se místy dokonce stávají až fónickými samoznaky: jak v dětské říkance, v níž se původní významy ztrácejí za tajuplnými významy tušenými za zvukem. Tematizovány jsou ostatně i samy danosti řečové: „Škrcením křísí rzivé vrzání skřeku souhlásek / za lahodu hlasu samohlásek.“
      Nejen intelektuální, ale i vtipná umí býti poezie Yvety Shanfeldové . Bohatá svými vrstvami a rozehranými významy. Vyzývající k pomalému a důkladnému čtení. Nalezne u nás dosti čtenářů zaujatých a chápajících?       Přestože jméno básnířky a překladatelky Yvety Shanfeldové nepatří v naší kulturní obci k hojně skloňovaným – žije od roku 1976 v USA; u nás zatím vydala jedinou sbírku: Noční krční hřídel vyšla v roce… 2006 v brněnském Hostu –, dovolím si tvrdit, že by mělo být zmiňováno častěji. Druhá kniha naší autorky, pojmenovaná Místo nedělí, mne totiž zaujala tím, kterak si na jedné straně bere z holanovského intelektualismu , na té druhé pak ze surrealismu.
      To, co se u ní zprvu může zdát lehce nalezeným a povrchně efektním, ukáže se při bližším ohledání nosným a smysluplným, prostorem určeným k vejití: „Čas přepisuje deník na snář.“ Přičemž bych u Shanfeldové právě tento verš viděl veršem klíčovým. Dodejme, že na čtenáři pak jest, zda si z glos ve snáři rekonstruuje alespoň útržky někdejších vzpomínek, zda se z obrazů zdánlivě nadreálných dobere podoby světa viděného než v pokřivených zrcadlech.
      Autorčiným úmyslem je dávat věci do souvislostí nepravděpodobných, neboť jedině takto se nakonec vyjeví svěží významy slov, jež by za jiných konstelací působila obehraně a omšele. Jde o hledání takových spojení, v nichž slovo ještě sděluje, aniž se už počítá s tím, že jest tu za tradici, za literaturu . A pokud se určité spojení zdá býti tradičním předstíráním, neváhá nás pisatelka veršů záhy vyvést z omylu: „Ve větvích může být jaro, /ale v kmenu vždy jen úhor.“
      Na tvůrce jejího typu nicméně čeká několikeré nebezpečí: a jsme nuceni přiznat, že ne každému se svedla vyhnouti. Kombinace několikerého přístupu k básnění, několika úhlů pohledu vede k jisté útržkovitosti textu. Zaviněné nejen diskoherentní výpovědí o světě za očima vnímajícího subjektu, ale v neposlední řadě také fragmentárností promluv, v nichž důležitou roli hraje přesah, který umožňuje několikeré čtení téže textové pasáže. Doplňme ještě, že výše uvedené promluvy začasté bývají složeny z disparátních představ.
      V básnických obrazech se pak ne vždy zdaří přehodnocení složky emblematické, neboť posuny slovních významů jsou někdy natolik malé, že kulisy nezboří . Tam, kde míra nedůvěry v kreativní schopnosti čtenářovy, kde míra názornosti překročí únosnou mez, setkáme se s nebezpečím do-vysvětlování toho, co už bylo předešle a lépe řečeno: „Sen čtvrtka o neděli / je snem metropole o pěšině / v poli, snem továrny / o dílně, / květem na hrobě.“ Báseň se stává exhibicí autorčiny obraznosti, aniž by proto sdělovala více a důsažněji.
      Emblematičnost pak do textu vnáší též genitivní metafora: tam totiž, kde abstraktní převáží nad věcným, kde se hmota stává pouhou stafáží vedle dominujícího termínu abstraktního . Genitivní metafora je však lehce ospravedlnitelná tam, kde v ní převáží hmota nad abstrakcí a skutečná věc nad jejím zdáním, nad kulisou, kde se tato metafora stává nástrojem představivosti a poznání, aniž by je zaváděla jediným možným směrem .
      Vadilo mi také plané filozofování naplněné efektními sentencemi, jichž talentovaný a sečtělý básník napíše hbitě třináct do tuctu: „Aby pořád něco bylo, / musí pořád něco umírat v sobě.“ – Zní to sice hezky, ale moudřejší pak věru nebudeme. Oč více nám pověděla pasáž následující: „Vítr tuší přítomnost / stébla.“ – Neboť konkretizace tu umožňuje zobecnění, přenesení daného vztahu i na jiné obdobné případy. To je ostatně dobře možné také tam, kde konkrétní předchází abstraktnímu, kde si tudíž nejdřív můžeme utvořit hmatatelnou představu, do níž pak co do kadlubu naléváme následující pojmy, aby pro nás nabyly uchopitelného tvaru .
      V intelektuálním úsilí Yvety Shanfeldové je totiž možná něco z Holana, ale naše autorka se většinou zcela neodpoutává od věcí, a pokud už se dopouští abstrakce, tedy ji ve věcech ukotvuje, od těch odvíjí a k nim navrací. Tedy ji nechává odehrávati se v dění se věcí, v oživlé krajině: „Těžko si je splést s kaplemi, které senem / zavazují dech na kamenná přání.“ Dociluje tím toho, že se abstraktní pro čtenáře stává představitelným a filozofická disputace je prolínána fyzickým prožitkem.
      Ostatně veškeré dění se věcí jako by se koncentrovalo ve věci samotné . Význam věci sílí u Shanfeldové ještě tím, že se v ní jakoby prolíná několik úzce nahloučených jevů . Což samozřejmě vede k silnému sémantickému nasycení textu, násobenému autorčiným citem pro jemné odstíny významů slovních: „Ránem se vznáší jitro.“
      Pro význam však Shanfeldová nezapomíná ani na zvuk slova, neboť také ten patří do snů a vzpomínek. Na to, že řetězy bývají ne jen viditelné: „Stíny už stínají den.“ Slova se místy dokonce stávají až fónickými samoznaky: jak v dětské říkance, v níž se původní významy ztrácejí za tajuplnými významy tušenými za zvukem. Tematizovány jsou ostatně i samy danosti řečové: „Škrcením křísí rzivé vrzání skřeku souhlásek / za lahodu hlasu samohlásek.“
      Nejen intelektuální, ale i vtipná umí býti poezie Yvety Shanfeldové . Bohatá svými vrstvami a rozehranými významy. Vyzývající k pomalému a důkladnému čtení. Nalezne u nás dosti čtenářů zaujatých a chápajících?

       Garantujeme doručení do Vánoc při objednání do 18. 12. 2025.


      Stav

      Velmi dobrý více informací

      Skladem pro e-shop

      69 Kč

      O knize

      Stav:
      Velmi dobrý
      Vazba: brožovaná
      Počet stran: 63
      Jazyk:  česky
      ISBN10: 809032455X
      ISBN: 9788090324558
      Ilustrátor: Monica Shanfeld
      Edice: 12. svazek ed. 12. svazek ed. MaPa
      Vydání: Vyd. 1
      Vydáno v: Brno
      Vystaveno: 17. 2. 2023 17:36
      Číslo položky: 500760

      O autorovi

      Yveta Shanfeldová

      Yveta Shanfeldová

      Narozena v roce 1957 v Praze, od roku 1976 žije v Kanadě, nyní v New Jersey. Klavíristka, učitelka hudby, básnířka a fejetonistka, překlady z češtiny do angličtiny.

      Více od autora

      • Dopravu hradíme my

        Objednávkám nad 699 Kč

      • Tituly,  které jinde
        nenajdete

        Sběratelské kusy i knižní novinky

      • Balíme ekologicky

        A s radostí

      • Vykupujeme knihy

        Za hotovost a s vlastním odvozem

      Dárkové poukazy

      Zabalený dárek a poukaz s nápisem thank you

      Hledáte dárek pro náročné knihomoly?

      Vybrat poukaz

      Potřebujete místo
      v knihovně?

      Prodejte své knihy
      online!

      Zjistit cenu

      Naposledy navštívené

      Zobrazit vše

      Přidáno do košíku!