Jaroslav Mareš
Kurupira

2005 | Nakladatelství Motto

Démonická stolová hora v srdci amazonských pralesů.
Na hranicích mezi Brazílií a Venezuelou se uprostřed pralesa tyčí stovky metrů vysoká, nepřístupná stolová hora. Místní indiáni z ní mají panickou hrůzu a jsou přesvědčeni, že na ní sídlí nejvyšší démon pralesa. Právě sem mířila výprava profesora Challengera v romá…nu A. C. Doylea Ztracený svět, zde se setkala s dávno vymřelými živočichy. Ale jak je tomu doopravdy? Proč se indiáni této hoře obloukem vyhýbají? Co viděli zlatokopové a hledači drahokamů, kterým se podařilo proniknout až k ní? A co spatřil při své výpravě ke Kurupiře sám autor? Proč brazilská vláda v poslední době na žádost Američanů celou oblast neprodyšně uzavřela, a to i pro vědce?

Noční ticho prořízne klokotavý chrčivý řev přicházející shora. Napřed se ozve jen krátce, pak se však vrátí znovu v dlouhých, nepravidelně členěných kaskádách, začínajících dunivým hřměním a přecházejících ve zlobné bublavé mručení. Nikdy jsem něco takového neslyšel. Tma je v té chvíli neproniknutelná a okraj plošiny je v ní beznadějně utopen. Stále se vracející řev však dokazuje, že na mesetě je život. Že tam musí žít něco velkého a neznámého. A pokud se to tam v posledních stamilionech let nemohlo dostat zdola, muselo se to tam po celou tu dobu vyvíjet nezávisle na okolním světě. Mrazí mě při té představě.
Pak se mraky roztrhají a vyjde měsíc. Postříbřená skalní stěna dostane pohádkový nádech. Jako by neměla konce, jako by kdesi tam nahoře její strmé srázy splývaly s temnou oblohou. Jako by byla mostem, který od věků spojuje Zemi s hvězdami, mostem, na nějž není souzeno vkročit žádnému člověku. Démonická stolová hora v srdci amazonských pralesů.
Na hranicích mezi Brazílií a Venezuelou se uprostřed pralesa tyčí stovky metrů vysoká, nepřístupná stolová hora. Místní indiáni z ní mají panicko…u hrůzu a jsou přesvědčeni, že na ní sídlí nejvyšší démon pralesa. Právě sem mířila výprava profesora Challengera v románu A. C. Doylea Ztracený svět, zde se setkala s dávno vymřelými živočichy. Ale jak je tomu doopravdy? Proč se indiáni této hoře obloukem vyhýbají? Co viděli zlatokopové a hledači drahokamů, kterým se podařilo proniknout až k ní? A co spatřil při své výpravě ke Kurupiře sám autor? Proč brazilská vláda v poslední době na žádost Američanů celou oblast neprodyšně uzavřela, a to i pro vědce?

Noční ticho prořízne klokotavý chrčivý řev přicházející shora. Napřed se ozve jen krátce, pak se však vrátí znovu v dlouhých, nepravidelně členěných kaskádách, začínajících dunivým hřměním a přecházejících ve zlobné bublavé mručení. Nikdy jsem něco takového neslyšel. Tma je v té chvíli neproniknutelná a okraj plošiny je v ní beznadějně utopen. Stále se vracející řev však dokazuje, že na mesetě je život. Že tam musí žít něco velkého a neznámého. A pokud se to tam v posledních stamilionech let nemohlo dostat zdola, muselo se to tam po celou tu dobu vyvíjet nezávisle na okolním světě. Mrazí mě při té představě.
Pak se mraky roztrhají a vyjde měsíc. Postříbřená skalní stěna dostane pohádkový nádech. Jako by neměla konce, jako by kdesi tam nahoře její strmé srázy splývaly s temnou oblohou. Jako by byla mostem, který od věků spojuje Zemi s hvězdami, mostem, na nějž není souzeno vkročit žádnému člověku.

Stav

Mírně opotřebená

zkosený hřbet, odřené hrany desek, zašlá ořízka

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Mírně opotřebená, zkosený hřbet, odřené hrany desek
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	385 s., [48] s. barev. obr. příl
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072462997
ISBN:	9788072462995
Ilustrátor:	Jaroslav Mareš
Edice:	Cesty
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	29. 11. 2023 12:9
Číslo položky:	703433

O autorovi

Jaroslav Mareš

Jaroslav Mareš byl český divadelní, filmový a rozhlasový herec. Narodil v jihočeském Husinci v rodině písmomalíře a lakýrníka. Otec se na přelomu dvacátých a třicátých let rozhodl odejít na nábor do francouzského Vernonu a později pracoval v Rouenu ve velkých loděnicích. Rodina se za ním za půl roku přistěhovala do Francie, matka zde však krátce po příjezdu zemřela na tuberkulozu. Jaroslav strávil rok v sirotčinci a v roce 1931 se s otcem vrátili zpět do Husince. Otec se znovu oženil, Jaroslav měl celkem dvě sestry. Chvíli pak žili v Českém Brodě a později v Praze. Zde se Jaroslav vyučil strojním zámečníkem. Již před válkou hrál v dětském věku s pražskými strašnickými ochotníky divadlo a později vystupoval v souboru Aragon . Po druhé světové válce se začal divadlu věnoval coby plný profesionál, nejprve působil ve Studiu 5. května při činohře Divadla 5. května, od roku 1948 do roku 1951 v Divadle filmového studia , v obou těchto souborech často vystupoval na různých estrádách. Od roku 1952 do roku 1988, kdy odešel do důchodu, byl členem činoherního souboru Národního divadla v Praze. Během svého působení v Národním divadle v Praze nastudoval role ve více než sto uváděných inscenacích. Na některých navíc spolupracoval i jako asistent režiséra a autor libreta. Naposledy se objevil na jevišti na Nové scéně v repríze inscenace Jegor Bulyčev a jiní od Maxima Gorkého v režii Františka Laurina dne 8. května 1988. Zpočátku jeho kariéry se jednalo o poměrně vyhledávaného herce, způsoboval to patrně jeho chlapecký vzhled a vážné vystupování. Od konce čtyřicátých let až do šedesátých let 20. století vytvořil poměrně mnoho zajímavých i poměrně výrazných filmových rolí nejrůznějšího charakteru, v pozdější době se ale jednalo o drobnější vedlejší a epizodní role. Svoji první filmovou roli si zahrál ve filmu Nezbedný bakalář v roce 1946. Popu...

Více od autora