Knihy
Historie
Česká a Slovenská historie
Josef Pekař
Korespondence Josefa Pekaře a Kamila Krofty

Josef Pekař: Korespondence Josefa Pekaře a Kamila Krofty

Josef Pekař, Kamil Krofta
Korespondence Josefa Pekaře a Kamila Krofty

1999 | Nakladatelství Karolinum

J. Pekař a K. Krofta patřili mezi nejvýznamnější české historiky první poloviny 20. století. Kniha je příspěvkem k poznání české historiografie, duchovní atmosféry uvedeného období i jejich odlišných názorů na klíčová období našich dějin. J. Pekař a K. Krofta patřili mezi nejvýznamnější české historiky první poloviny 20. století. Kniha je příspěvkem k poznání české historiografie, duchovní atmosféry uvedeného období i jejich odlišných …názorů na klíčová období našich dějin.

Stav

Dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	129
Jazyk:	česky
ISBN10:	807184652X
ISBN:	9788071846529
Editor:	Jaroslav Čechura, Jana Čechurová
Vydání:	1
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	10. 6. 2023 9:29
Číslo položky:	568914

O autorech

Josef Pekař

Josef Pekař byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Spolu s Josefem Šustou byl stěžejním českým představitelem historické vědy první poloviny 20. století. Pocházel ze selského statku v Malém Rohozci. Manželé Josef a Františka Pekařovi měli ještě dalších sedm dětí, které však zemřely v mladém věku na tuberkulózu. Té podlehla i matka. Dětství trávil v Daliměřicích, které se staly součástí Turnova. Oblast Českého ráje byla bohatou inspirací pro výběr témat mnohých jeho děl. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Athenaeu dokázal, že název Hrubá Skála se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. Roku 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangenu a v Berlíně, pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze v Truhlářské. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického , který později po třicet let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí , kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika Theodora Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu Františka Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného . Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká se pokusil dokázat, že svatováclavs...

Více od autora

Kamil Krofta

Kamil Krofta byl český historik Gollovy školy, univerzitní profesor, československý politik a diplomat. Kamil Krofta se narodil v rodině plzeňského advokáta a staročeského politika Josefa Krofty a jeho ženy Marie, rozené Svátkové. Byl třetím z deseti sourozenců. Vystudoval gymnázium v Plzni a v letech 1894–1896 studoval na filozofické fakultě Karlovo–Ferdinandovy univerzity v Plzni. Poté studoval na Institut für Österreichische Geschichtsforschung ve Vídni. Doktorem filozofie byl promován v Praze v roce 1898. O rok později ukončil i vídeňská studia. Po ukončení studií pobýval dva roky na stipendijním pobytu ve Vatikánu, kde připravoval k vydání bohemika – papežské listiny z let 1378–1404. Vynikající výsledky jeho práce byly referencí pro přijetí do pražského Zemského archivu, kde pracoval v období 1901–1911. V roce 1904 byl jmenován dopisujícím členem České akademie pro vědy, slovesnost a umění a v následujícím roce se habilitoval na pražské české univerzitě. Dne 11. listopadu 1911 byl Kamil Krofta na této univerzitě jmenován mimořádným profesorem rakouských dějin a 29. února 1912 opustil Zemský archiv, aby na univerzitu nastoupil. V roce 1919 byl Kamil Krofta jmenován řádným profesorem československých dějin se zvláštním zřetelem ke Slovensku, ale již 22. března 1920 se stal prvním vyslancem ČSR u Svatého stolce a ve funkci byl do prosince 1921 . V lednu 1922 se stal vyslancem ve Vídni, od roku 1925 v Berlíně. V roce 1927 se vrátil do Československa, kde byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí jako šéf jeho presidia. Byl zástupcem tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše a v době jeho nepřítomnosti ministerstvo řídil. Stejně tak zastupoval ministra zahraničí Milana Hodžu poté, co byl Edvard Beneš v roce 1935 zvolen presidentem republiky. V červnu 1936 odešel do důchodu. Po svém zvolení presidentem zprostil E...

Více od autora