Karel Čapek byl český spisovatel, intelektuál, novinář, dramatik, překladatel a amatérský fotograf. Byl mladší bratr malíře a spisovatele Josefa Čapka . Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině venkovského lékaře MUDr. Antonína Čapka. Matka sbírala slovesný folklor. S rodiči se brzy přestěhoval do Úpice, kde byl v místním kostele 13. ledna 1890 pokřtěn. V Úpici také absolvoval základní školu Na Blahovce, která byla později, po Karlově smrti, přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a získal doktorát. V letech 1910–1911 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně. Karel Čapek trpěl od svých 21 let Bechtěrevovou nemocí, což je chronické zánětlivé onemocnění především páteřních obratlů. Pro svou nemoc nebyl odveden do rakouské armády a nemusel proto bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou a jejími následky velmi ovlivněn. Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině; v roce 1917 byl domácím učitelem Prokopa Lažanského na zámku Chyše. Jako vychovatel však údajně působil pouze tři měsíce, a brzy přešel k novinařině. Stal se redaktorem v několika denících a časopisech: v Národních listech , v týdeníku Nebojsa a v Lidových novinách . Z Národních listů odešel v roce 1921 na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému směřování listu, které vnímal jako zaměřené proti prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi. V letech 1921–1923 byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla. V letech 1925–1933 byl prvním předsedou československého odboru PEN klubu. Karel Čapek a jeho bratr Josef byli zhruba od roku 1925 aktéry pravidelného pátečního...

Vítězslav Kocourek byl český spisovatel a překladatel z angličtiny, němčiny, francouzštiny a ruštiny. V roce 1939, po maturitní zkoušce, nastoupil na Karlově univerzitě. Studoval práva. Poté, co byly uzavřeny vysoké školy, vystřídal několik zaměstnání. Po válce pokračoval ve studiích češtiny a filozofie na filozofické fakultě UK. Prošel taky několika novinami a časopisy jako redaktor . V letech 1964–1968 byl vedoucím redaktorem a později zástupcem šéfredaktora Státního nakladatelství dětské knihy. Od roku 1968 působil v nakladatelství Československý spisovatel. Roku 1972 byl z politických důvodů propuštěn a až do odchodu do důchodu roku 1980 byl korektorem tiskárny Mír . Roku 1955 vydal sbírku epigramů Ostré drápky a roku 1961 Sportovní povídky. Další díla: Za pohádkou kolem světa , Se zvířátky kolem světa , Vzpoura na lodi Bounty . Roku 1966 vydal encyklopedii Vesmír, Země, člověk - a my děti. Také roku 1981 pod jménem Jaroslava Huláka převyprávěl Homérovu Odysseiu .

Miloš Pohorský byl český literární kritik a historik. Narodil se na pražském Žižkově v rodině bankovního úředníka. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze, kde maturoval v roce 1948. Poté studoval literární vědu a estetiku na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Ještě během studií v roce 1950 začal na katedře působit jako asistent na katedře české s slovenské literatury. V roce 1953 získal titul PhDr. obhajobou práce Boje o demokratickou linii literatury v padesátých letech 19. století. Od roku 1952 pracoval v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Nejprve jako vědecký aspirant u Jana Mukařovského, od roku 1958 pak jako vědecký pracovník. V tomto roce rovněž obhájil kandidátskou práci s titulem Česká literatura od roku 1858 do let sedmdesátých. V ústavu pracoval s krátkými přestávkami až do roku 1990. Vedl postupně oddělení současné literatury , edičního a textologického oddělení , oddělení dějin české literatury . V letech 1964–1965 pracoval jako redaktor kulturní rubriky Rudého práva. Rovněž přednášel na filosofické a novinářské fakultě UK. V letech 1981–1982 byl rovněž externím dramaturgem Filmového studia Barrandov. Spolupracoval s divadlem Viola a s nakladatelstvím Československý spisovatel, kde byl v letech 1990–1992 ředitelem. Po odchodu do důchodu působil jako učitel na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy . Koncem padesátých let byl vedoucím kolektivu autorů, kteří vytvořili Dějiny české literatury, díl III.. Přispíval do časopisů Česká literatura, Impuls, Literární měsíčník, Literární noviny, Orientace, Plamen a další. Věnoval se především dějinám české literatury druhé poloviny 19. století. Byl členem řady redakčních rad a podílel se na vydání děl mnoha českých spisovatelů . K mnoha publikacím napsal doslovy....