Josef Pekař
Kniha o Kosti : kus české historie - Díl 2

1935 | Nakladatelství Melantrich

Patrně nejznámější a nejoblíbenější dílo významného českého historika přelomu 19. a 20. století popisuje v druhém svazku ekonomické vztahy v české společnosti 17.-19. století a jejich odrazu na kosteckém panství. Patrně nejznámější a nejoblíbenější dílo významného českého historika přelomu 19. a 20. století popisuje v druhém svazku ekonomické vztahy v české společnosti 17.-19. století a jejich odrazu na kostec…kém panství.

Součástí souboru:

Kniha o Kosti 1935 (2 svazky, 2. vyd.)

Vyberte kus

Vytvořit poptávku

	Stav Dobrý obálka s oděrkami	Skladem pro e-shop	~~999 Kč~~ 749 Kč
	Stav Dobrý zašlé desky, neautorská dedikace	Skladem pro e-shop	599 Kč

O knize

Počet stran:	209 s., il, fot. +
Jazyk:	česky
Vydání:	2. vyd
Vydáno v:	Praha

O autorovi

Josef Pekař

Josef Pekař byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Spolu s Josefem Šustou byl stěžejním českým představitelem historické vědy první poloviny 20. století. Pocházel ze selského statku v Malém Rohozci. Manželé Josef a Františka Pekařovi měli ještě dalších sedm dětí, které však zemřely v mladém věku na tuberkulózu. Té podlehla i matka. Dětství trávil v Daliměřicích, které se staly součástí Turnova. Oblast Českého ráje byla bohatou inspirací pro výběr témat mnohých jeho děl. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Athenaeu dokázal, že název Hrubá Skála se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. Roku 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangenu a v Berlíně, pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze v Truhlářské. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického , který později po třicet let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí , kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika Theodora Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu Františka Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného . Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká se pokusil dokázat, že svatováclavs...

Více od autora